Milá Sally…

Milá Sally,

Jak už dobře víš, Ištván je poměrně žhavá novinka mého života a jak už také víš, moc jsem si ho přála a jsem za něj ráda. I když uznávám, ne vždy to tak může působit. Jsem už ve svých letech dosti popsaný list, co má spoustu záhybů a záludných čar z minulosti a už to není tak snadné se s někým sžít a jeho potřebám se přizpůsobit. To platí pochopitelně jak na mne, tak na Ištvána. A i když spolu nevychováváme žádné děti a nemáme společnou práci, takže objektivně žádné příliš velké třecí plochy, tak i tak to někdy tře, či spíše drhne. Nicméně se oba snažíme. Chceme. Snažíme se soustředit na to, co máme společné a na to, v čem se shodujeme a v čem toho druhého potěšíme. Toho není tak málo, jen to někdy špatně odhadneme. Jako třeba, když Ištván chtěl pro mne zajistit skvělý komfort cestování a byl to pro mne skutečný očistec, za který jsem věru ráda nebyla.

No, abych byla milá Sally upřímná, i já mám pár záseků, které musel Ištván hodně rozdýchávat. Začíná pociťovat, že úplně kočička domácí nejsem. A ani popelící se slepička na dvorku. Jsem narozená v roce tygra. A spíš, než slepice kvokající spokojeně na dvorku při hrabání žížalek mi je mentálně bližší orel se svým nadhledem a svobodným letem nad údolím. Není dobrý nápad učit orla létat a není dobrý nápad si jej plést se slepicí. Stejně tak není dobré se pomýlit při pohledu na tygra a myslet si, že to je pěkná domácí mazlivá kočička. A to ještě nepotkal rozzuřenou kobru. Tu vědomě držím pod zámkem a nepouštím ji ven. To by totiž nedal. Tu nedá nikdo.

Mí přátelé a kamarádi, kteří znají tygra, orla i kobru v mém podání na Ištvána uzavírají tajně i veřejně sázky a smějí se při dotazu, jak se mé lásce daří a přidávají jízlivě, že mu moc drží palce a jsou zvědaví, jak to dlouho ještě se mnou vydrží. Moc šancí Ištvánovi totiž nedávají.

Ale Ištván JE držák. Je to odolný chlap. Já mu věřím. Co myslíš ty, milá Sally?

Velmi často a ráda jezdím do hor. Místo moře, kterého jsem si užila až až díky své práci dávám ve svém volném čase přednost pohledům do údolí z nějakého vrcholu. Šumění vln v moři slyšet už nepotřebuji, spíše šumění stromů v lese a zurčení potoka k tomu. V tom se s Ištvánem nádherně shodneme. Je to chlap každým coulem do přírody a slíbil, že k moři – třeba do Egypta na dovolenou – mě nikdy nutit jezdit nebude. Sláva, má plusové body, žádná třecí plocha.

A mám ráda akci. Když se něco děje, něco nového zažívám, poznávám a dozvídám se. No, tak tady cítím, že na tom stejně zřejmě s Ištvánem úplně nejsme… ale zatím zde k žádné vyložené rozepři nedošlo. Ostatně do muzeí a galerií jsem zvyklá dávno chodit sama, málokdo má stejnou potřebu si vše v detailu prohlédnout a nastudovat, jako to mám já. A ještě si dogooglit zbytek.

A mám ráda lidi. Jsem takový typický lidumil. Je mi vcelku jedno, jestli je to chlap, ženská, dítě, Čech či cizinec… radostně se zapovídám při první příležitosti s kýmkoliv. Kdekoliv. Na jakékoliv téma. Ne, introvert skutečně nejsem. Za toho by byl můj milovaný Ištván z duše rád. On totiž, považ, Sally opravdově trpí, kdykoliv si začnu s někým povídat. Jakože s kýmkoliv. Včetně dětí. Zřejmě se obává, abych těm lidem nelezla na nervy. Možná na rozdíl ode mne i vnímá, že třeba už i lezu… Aby mi třeba neměli tendenci něco ošklivého povědět, co by mě mrzelo a on by to pak musel coby můj rytíř řešit. Jenže já mám tendenci si spontánně povídat skoro s každým, koho potkám, když mám tu správnou náladu. A tu mám skoro pořád. Jen když jsem hodně unavená, tak ne. Tak třeba usedáme s Ištvánem společně do taxíka a já během chvilenky znám celý životní příběh pana řidiče včetně detailů z jeho rodinného života, kde a jak se seznámil s manželkou, čím ji okouzlil, kolik je jejich dětem, jaké provozují koníčky, co jej nejvíce momentálně trápí a těší, kam pojede na dovolenou, co ho baví v jeho práci a čím ho štve tchýně. Je to obrovsky poutavé vyprávění. Jsem tím zcela pohlcena. Ale když můj pohled mimoděk padne na mého prince po mém boku, tak strnu úlekem. Má úplně zkamenělou tvář a v ní silně nesouhlasný výraz. Nerozumím. Nechápu. Nevím, co s tím.

Apeluji tedy alespoň na to, aby si uvědomil, že to NENÍ tak, že bych měla silnou tendenci navazovat kontakt výhradně s muži. Tomu rozumím, že by se mu nelíbilo. Je to normální chlap, co je ješitný a navíc má majetnické sklony. Ale ani já bych nechtěla, aby v mé přítomnosti švitořil s kdejakou fešandou, která má méně kil či let, než já. Takže tomu skutečně rozumím a není to tak, že bych ho v jeho mužské ješitnosti provokovala. Ne. Já si radostně povídám i s holčičkami ze školky o tom, jestli chodí „po o“ nebo „po spa“ a s čím si nejraději ve školce hrají. A i v tu chvíli můj vyvolený trpí. Tak to je mi líto. Ale to asi nedokážu změnit. Držet bobříka mlčení mi dělalo problém už i v dětství na táboře.

„Uvědomuješ si, že na každé fotce, kterou jsi mi ukázala, kde jsi s nějakým mužem, tak se ho dotýkáš? Buď jsi do něj zavěšená, nebo máš ruku na jeho rameni nebo tak něco, víš o tom?“ zeptal se mě nedávno a já na něj zůstala v úžasu hledět. Ne, to jsem si vážně Ištváne nikdy neuvědomila… asi to taky tak nějak dělám naprosto spontánně, že kamarády, které znám dlouho a mám je ráda prostě obejmu kolem ramen, chytnu se jejich paže nebo tak něco. Nevím, nepřemýšlím o tom. Nevidím v tom gesto intimnosti, ale gesto lidské blízkosti a souznění. Nic víc, nic méně. A do okamžiku, než se mě na to můj drahý zeptal jsem měla 100% za to, že to úplně stejně má i druhá strana, respektive ten či ti, se kterými jsem na fotografii. Že by ne?! Blbost. Ale na chvíli mě to znejistělo. A tak už miláčkovi žádné fotky neukazuju a ukazovat nebudu. Tím tuto nelibost vyřešíme snadno. Žádná nadbytečná třecí plocha. No je to Sally normální, že chlap špatně snáší, když se jeho ženská při focení dotýká nějakého jiného muže, aniž by se ho snažila dotlačit do postele?! Přijde mi to, jako úplná blbost. Nicméně v zájmu potlačení třecích ploch TOHLE pohlídat umím.

Ištván moc hezky a rád vypráví. Má nádherně zabarvený hlas, který bych poslouchala do nekonečna. A vypráví hodně zajímavě. To mám ráda. Baví mě to. Jenže já jsem jak Rákosníček – tedy ne, že bych byla skřítek, ale rozhodně jsem neposeda a zvědavá, jako opička, takže se velmi rychle nechám unést vyprávěným příběhem a co chvíli neposedně a netrpělivě kladu doplňující otázku, žádám nějaký detail, upřesnění – no zkrátka skáču mu do řeči, protože vypráví poutavě a zajímavě, ale na mne děsně pomalým tempem a bez potřebných detailů a když si to nehlídám, tak mu vážně opakovaně skáču do řeči, abych se už už už dozvěděla pointu či to, co mne momentálně zajímá. A chudák Ištván je vykolejený a z nádraží ho hodí moje otázka coby výhybka úplně jinam a on ztrácí směr… a trpělivost… Říká mi, že je to strašně náročné mi cokoliv vyprávět. Že ho to vlastně skoro nebaví, když mu do toho co chvíli skočím a přeruším ho. Má pravdu, milá Sally, normálně se stydím a snažím se hlídat. Jenže jakmile mě něco pohltí, neumím si moc pomoct a HOP skočím si pro doplňující informaci nebo zkratku na konec. V tom se musím změnit.

Ištván je úžasně galantní a milý. Opakuje mi neustále, že vůbec nechce, abych se v čemkoliv měnila, že se mu líbím přesně taková, jaká jsem a přesně takovou mě chce.

Ehm, tedy, milá Sally, budu upřímná – TOHLE sice říká, ale po mé doplňující otázce dodává, že to myslí na moje fyzično. A že tím reaguje na moje holčičí povzdechy ohledně jednoho kila navíc. Ohledně povahy to tedy nahlas neříká a potichu si to ani nemyslí… Inu, dokonalý není nikdo. Jsem jaká jsem a krásně to říkají Angličani: Take it or leave it. Ber nebo nech být.

Takže společná vášeň pro přírodu a les. Fajn, tak na tom budeme stavět – jsem si řekla a pozvala Ištvána na první společný víkend k sobě do Harrachova, kde mám svůj malinký byt a kam jezdím často a ráda dobít svoje baterky.

Ištván se dušoval, že přírodu miluje, je zdatný turista, cyklista, běžkař, lyžař i vládce tenisové rakety, byť momentálně dočasně oslabený z důvodu ne zcela funkčního kolena, které čeká na vyspravení. Miláček publika (kterým bezpochyby v jeho práci je) je i milovníkem výletů, tak vzhůru do hor!

První společný víkend v Harrachově proběhl v poměrně dosti nepříznivých povětrnostních podmínkách, které k optimálním měly hodně daleko. Lilo od rána do večera a byla zima, jako v morně. Jenže jak praví klasik – není špatného počasí, jen špatně oblečený turista. A můj princ se s tímto heslem naprosto ztotožňuje. Dokázal mi to zcela nedávno, když místo mnou navrhované wellness flákárny poblíž Prahy zvolil pro nás dva 18 km procházku ve vytrvalém mrholení, respektive slejváku po Letné a Stromovce. Má to tam rád. V zásadě to tam mám také ráda. A ve slejváku tam nebývá moc lidí, to mám také docela ráda, být někde bez lidí. Ale upřímně řečeno, milá Sally, bych ten den raději byla v teplém venkovním bazéně a sauně. Jenže to v nabídce nebylo. To se nikdo neptal. Můj miláček byl přesvědčený, že chci s ním na romantickou procházku po Praze. Tak jsem šla. Makám na těch třecích plochách. A až na ten slabší moment, kdy jsem po 3h už nutně potřebovala trochu vody na napití a ono nebylo kde – tak to vlastně bylo fajn. Příště se jen nebudu slepě spoléhat na chlapa, který chce, abych se na něj slepě spoléhala a zkrátka si vezmu pití samostatně vždy sebou.

První výlet v Harrachově byl podobný – v bahně a slejváku lesem v rozsahu 18 km, v rozrytém terénu od těžby lesních dělníků, kdy se boty bořily po kotníky do bahna s kalužemi. Do toho nám za zády co chvíli někdo zařval „Uwaga“ případně „Zleva“ nebo „Go away“ a mladí nabušenci se soutěžními čísly na zádech a zcela zabahněnými obličeji s urputností gladiátorů se prohnali kolem nás a stříkli ještě další dávku bahna a vody na nás, co jsme se snažili uchránit alespoň část oblečení od pohromy. Netušila jsem, že ten den se jedou hojně oblíbené závody na kolech. Ištván ani necekl. Jen uskakoval cyklistům a s obavami pozoroval mne, která jsem začala pokulhávat, protože bohužel sice výlety miluju stejně, jako kdysi, ale moje kyčle a kolena už jako kdysi nefungují.

„No to by mě zajímalo, kdo z těch tvých kamarádů a známých by TAKOVOU trasu ušel a ani by necekl“ ptal se mě poté, co to utrpení skončilo. A já mu zamlčela, že po mém boku se vyskytovaly výhradně silné kusy, které by si s podobnými podmínkami hravě poradily a nahlas jsem po pravdě pověděla, že je ohromně statečný a že si vážím toho, že neremcal a šlapal. Ostatně, to byla pravda. Nelžu, to mi moc dobře nejde. Jen občas spolknu to, co mám na jazyku.

Druhý výlet do Harrachova se počasí vydařilo. Počasí ano… výlet úplně ne. Respektive – výlet se skoro povedl, až na koncovku v restauraci. Zvolila jsem zcela samostatně i za něj. A Ištván opět ani necekl, potlačil přirozené chlapské ego a nechal vedení v mém prostředí na mně – za to jsem mu hodně vděčná. Jinak by to asi ani nešlo. Tak jsem zvolila moji oblíbenou trasu s nádhernými výhledy na Pasekách nad Jizerou. Vím, že ta trasa trvá zhruba 2h a vím, že na jejím konci se nachází proslulá restaurace s pivovarem Na Prdku neboli na Perlíčku. Ostatně spoustu let tam s dětmi jezdíme v zimě na lyžích na oběd nebo právě v létě na kolech či pěšky. Znám tam obsluhu jménem a jsem tam pokaždé moc spokojená. Vlastně, byla jsem tam pokaždé moc spokojená. Návštěva s Ištvánem tu řadu spokojených návštěv bez milosti ukončila. Moc dobře vím, že chlap potřebuje být uspokojený ve dvou důležitých ohledech. První přeskočím, kdyby tento příspěvek četli nezletilí. Druhý je pochopitelně jídlo. A já absolutně spoléhala v daném ohledu na osvědčené místo. Chyba. Dorazili jsme s vyhladovělým Ištvánem do vytouženého cíle a jen co jsme vstoupili, začala jsem tušit, že je zle: Za výčepem stál místo mého známého milého Jozífka mohutný chlupatý týpek, který měl kolem krku silný řetěz z nějakého neušlechtilého kovu, stažené husté obočí a značně špatný chrup i chování. Ten tam tedy opravdu rád nebyl a rozhodně neměl rád lidi. Obtěžovali jsme. Můj hladový šlechtic po mém boku zbystřil a já mu fofrem začala vysvětlovat, že si objednáme tady u pultu a oni nám to pak přinesou a bude to fajn, jen chvilinku počkáme a je to. Ano, je tam příšerný vydýchaný vzduch, ano, ten člověk za výčepem je ztělesnění arogance, ale MY to zvládneme. A zvládli. Miláček si objednal grilovanou panenku, já šla do jistoty v podobě plněných bramborových knedlíků s uzeným masem a čekali jsme už venku v pohodě svěžího horského vzduchu, až nám to přinesou.

Nejdříve jsme se dočkali svíčkové. Tedy, Sally, abych to vysvětlila – tam to funguje tak, že u výčepu řekne host při objednávce svoje jméno a když číšník jídlo ven na terasu přinese, vyvolá křestní jméno, dotyčný se přihlásí, obdrží objednávku a všichni jsou spokojení. Jenže ten den měl službu prapodivný týpek. Já si osobně myslím, že je nějak postižený. Nic proti postiženým. Jenže tenhle by fakt neměl dělat v pohostinství. Fakt ne. Obhroublá familiérnost se nehodí ani do horské restaurace. Příbor by měl host dostat předem a neměl by si o něj říkat a hlavně – měl by být podáván nějak neutrálně a ne, že ho svoji špinavou utlapanou tlapou chytne číšník do ruky a podává ho, div že nedrží nůž za střenku a vidličku za hroty.

 „A ubrousek by nebyl?“ dovolím se optat. Oči se mu otočí v sloup, poodejde a po chvíli mi vráží do ruky ubrousek, jako bych byla obtížný hmyz, kterého se chce zbavit. To už Ištván ví, že TENHLE týpek není můj oblíbenec, nehodlám s ním navazovat rozhovor a pokud možno nehodlám s ním komunikovat vůbec, což můj rytíř pochopí a velkoryse se rozhodne mne odclonit a začíná se slabomyslným hulvátem jednat sám. „Ištván!“ zahlaholí týpek, Ištván zamává rukou a u našeho stolu přistává svíčková.

„Miláčku, tady máš jídlo“ praví Ištván, protož si pamatuje dobře, že ON nic takového nechtěl.

Ale já přece taky ne… ale to už si hladový chlap pamatovat nemůže, to chápu, to není třecí plocha. „Moment“, pravím „Ta svíčková není pro nás“ a od vedlejšího stolu zamává postarší pán, který marně na svíčkovou čeká… „Ta je moje“ No tak sláva, víme, kam s ní.

„Tak proč máváte, když to není vaše?!“ zaskřehotá týpek a tak nějak zapomene, že halasně nahlas hlásil jméno Ištvána, neb je dement a popletl to. „Se na to tady můžu vykašlat“ dodává polohlasně, dosti hlasitě a při tom neurvale bere svíčkovou z našeho stolu a nese ji na místo určení.

Po chvíli znovu zaskřehotá „Ištván“ a už k nám nese moje knedlíky a Ištvána panenku. Jejda. Ta ale vypadá zvláštně. Nikdy jsem ještě před tím neviděla plátky grilované panenky dokonale ukryté v jakési krustě ze zeleného prášku. No, nevím. Mlčím, abych Ištvána neodradila. Třeba jsem jen zbytečně skeptická.

Nebyla jsem.

To maso bylo evidentně zkažené. A ta krusta ze zeleného prášku měla jasný cíl – uschovat corpus delicti. Po chvíli mne můj šlechtic s jemným čichem a citlivým žaludkem vyzval, abych ochutnala… Fuj. Smradlavé a divné maso. Proboha, hlavně to NEJEZ! Vrátíme to! Ajajaj. A máme další třecí plochu. Zatímco já v klidu vypustím kobru a vysvětlím, co je špatně, tak šlechtic se odmítá špinit s póvlem a chce odejít středem a praštit s tisícovkou na výčepní pult. Navíc pozor, tak nějak ten se řetězem za výčepem zapomněl na naši objednávku pití. Takže jsme nedostali ani moje nealko, ani místní pivo pro Ištvána. Chvíli stojíme u výčepu a můj hrdý a nikým nepokořený princ má v ruce tu tisícovku, zatímco já syčím na toho za výčepem, že TO si snad dělá z nás legraci. (ano, měla jsem na jazyku peprnější výraz, ale vím, že to můj princ nesnáší a tak v rámci omezování třecích ploch spolknu adekvátnější výraz a použiji ten, co dáma smí) Výčepák se řetězem zavolal kuchaříka a začal čepovat to pivo. Kuchařík se začal nešťastně dušovat, že osobně tu panenku ořezal a naložil (no a co?!) a můj gróf z vysoka (a správně) prohlásil, že se skutečně nehodlá dohadovat. Jenže já nejsem ze šlechtického rodu a mám po mamince pěkně ostrou vyřídilku a pro strach uděláno, takže jsem v minutě argumenty utloukla kuchaříka, bojovně vystrčila bradu na výčepáka s řetězem a zahlásila, že to je po dlouhé době poprvé, co jsem ZDE silně nespokojena a že to skutečně dnes je jen pro ostudu. Obsah slov zřejmě nezapůsobil tolik, jako tón a jiskry z očí. Asi se výčepák lekl záblesku kobry. A ustoupil, prohlásil, že nic platit tedy nemusíme. Ano, v pořádku. Ještě se měl omluvit. Na tom bych já klidně trvala. Můj šlechetný šlechtic NE a strkal mě z lokálu pryč. Venku si vyžádal slib, že sem už nikdy nepůjdeme, pokud by měla mít službu stejná obsluha. Dobrá, miláčku, v rámci zmenšování třecích ploch ti to ráda slíbím.

Chudák můj princ… málem jsme nestihli ani dojet domů. Tak rychle jeho citlivé zažívání zareagovalo na pár kousků pozřené zelené panenky. Zbytek dne, večera i noci měl poměrně jednotvárný průběh. Já jsem si mohla výjimečně třeba i číst knížku, protože jsem v místnosti byla v drtivé části večera sama. Drahý trůnil. A v noci toho moc nenaspal. Zato poměrně hezky před snídaní vypadal štíhle. Pupíček byl fuč. Ale asi mu bylo fakt hodně zle, protože ani můj vtip na téma „Jééé, pane, kdo jste, nepoznávám Vás“ když vylezl na chvíli z toalety nevzal, jako vtip.

 A byl značně zesláblý. A to tak, že vzdal výstup na Bukovec na Jizerce takřka na vrcholu. A sestoupal se sykáním a proklínáním mne v duchu zpět z kopce na cestu na Jizerku. Jízlivost z něj jen kapala. Nějak zmizel ten nonšalantní šlechtic, který rád opakuje, že ho jen tak něco nerozhodí. Byl tam naštvaný a popuzený chlap, kterého baba vytáhla na úplně debilní trasu. Nešetrně a bezohledně. Debilně. A ještě zavtipkovala, že nebude potřebovat ty turistické hole. Ty, se kterými když se minule snažil kráčet, tak se mu smála, jak vypadá směšně. (ano, vypadal) A on NECHCE vypadat směšně! Ne v mých očích. Takže hole odmítl. A já mu dnes výslovně slíbila, že je nebude potřebovat a zvolila jsem zákeřně trasu, kde bez nich s tím pochroumaným kolenem byl vyloženě marný. Jsem bezcitná, sobecká a vůbec na něj nemyslím. Aha, no vida.

 Tak jsem držela. Nic nenamítala, nebránila se. Opakovaně se omlouvala za špatně zvolenou trasu. Hlavně tu třecí plochu nezvětšit… zlepšilo se to až u Safírového potoka, kde bylo tak nádherně, že jsme se oba vykoupali a užili si krásný den už bez mráčku.

„Nebudeš mě zase tahat na Prdek na pozdní oběd, že ne?“ ujišťoval se můj miláček a já mu coby vlastní pokání slíbila skutečně výborný podnik, kde zaručeně dobře vaří a pochutná si i na panence. A trnula jsem, jestli i tam se náhodou něco nezměnilo. Naštěstí ne. Takže třecí plocha zmizela úplně. A už spokojený Ištván, nad talířem s vonící grilovanou panenkou mezi jednotlivými sousty konstatoval „Ti tví kamarádi, co se ptají, jak dlouho vydržím, tak ti mají smůlu! Prostě vydržím! Zvládl jsem i Prdek!“

No, ale to zdaleka není konec.

Další víkend v Harrachově jsme strávili za nádherného počasí na hřebenech. Tam pro změnu zase vypnulo koleno mně. A měla jsem co dělat, abych se vrátila k autu jinak, než Ištvánovi na zádech. Byl skvělý. Pozorný a milý. Masíroval mi cestou lýtka, abych si je uvolnila a chvíli mohla bez křečí jít. Byl to fakt slušný výšlap a poměrně náročná trasa i na převýšení. Ano, dřív jsem ji dávala jen jako půl denní výlet a teď to byl celodeňák, ale i tak slušný. Druhý den jsem věděla, že nemá smysl plánovat nic velkého, že na to fyzicky ani jeden nemáme a tak přišla na řadu malá procházka, kterou i moje nesportovní dcera relativně dobře snáší. S bídou 10 km a většinou po rovince. Cestou jedna vyhlídka nad Rokytnicí. No jo, jenže jsem kapku podcenila stav Ištvánova kolena. A on, protože je ješitný chlap a šlechtic, tak držel jazyk za zuby a neinformoval mne o tom, že by bylo vhodné trasu zkrátit nebo zcela změnit, neb jeho fyzický stav si vyžaduje spíše celodenní válení se. Jen to celou svou bytostí vysílal. Tu sykl, tu zkřivil tvář bolestí. A mně docvaklo, pozdě, ale přece, že je zle. Tak jsem trasu dle možnosti změnila, zkrátila a v zádech od toho statečného muže, co mi vyprávěl, jak miluje výlety do přírody slyšela: „No, to jsem zvědavý, jestli NĚKDY my dva se budeme ve vedru jen tak válet u bazénu nebo biotopu, místo toho, abychom jako idioti šlapali v tom vedru do krpálu, kde by jeden málem chcípnul“ Ehm, Ištváne. Ten kopeček zvládají i moje děti… ale dobrá, držím jazyk za zuby, jsi v oslabení a já to neodhadla, ačkoliv coby vedoucí skupiny jsem měla. A ano, navíc jsem netrefila zkratku v lese, jak jsem chtěla a tak přiznávám, že jsem s malou dušičkou prorážela houštinu a snažila se na tu cestu napojit. V zádech jsem cítila naštvaný pohled mého drahého, statečného muže, který dobře věděl, že je v čudu, neb vůbec neví, kde je a já zjevně taky ne. Žrali ho hovada, trní ho drásalo do krve a on statečně mlčel. Na téma bazén či biotop už ani nehlesl. Jen po drahné chvíli nuceně klidným hlasem pronesl: „Tak jenom doufám, že na cestu zpátky z té vyhlídky zvolíš jinou trasu, tudy zjevně dlouho nešel nikdo jiný, než lesní zvěř a já už krvácím docela dost“ a výmluvně natáhl paže a nohy, rozdrásané do krve od těch trnů.

I tento výlet nakonec přežil. Fyzicky se zjevně zlikvidovat snadno nedá. Je to držák přesně, jak jsem doufala!

A psychicky?

Teď jsem zrovna měla možnost si ověřit, že psychická část jeho odolnosti je na tom ve srovnání s tou fyzickou kapku hůř. Popsaný list…

Nějak ani 3 týdny nestačily na to, aby si můj drahý udělala volno v práci na týden dovolené. Ponechám stranou to, co mi na začátku našeho vztahu tvrdil ohledně své flexibility. Ne vždy se vše nutně musí povést. Jsem chápavá a nedělám scény. Prostě místo společné dovolené jsem si dva dny před odjezdem vymyslela sama svůj program, zařídila ubytování a to tak, aby se případně na poslední chvíli Ištván přeci jen mohl přidat, kdyby náhodu to vyšlo a spokojeně jsem odjela bez křivého slova či narážky směrem k partnerovi, který selhal. A měla jsem pocit, že by to měl můj princ ocenit.

No, úplně neocenil. Prý bych správně měla zůstat po jeho boku v Praze a trpělivě čekat na to, až se mi denně vrátí z práce do mé náruče. Tak jako vtip fakt dobrý, Ištváne. Ale jinak úplná pitomost. Nejsem slípka domácí a nejsem pejsek u boudičky páníčka. A moc jsem chtěla vyrazit na to Slovensko, kde jsem ještě nebyla a kde toho tolik zajímavého k poznání na mne čeká! Však dobře víš, milá Sally, že sama být umím a vůbec mi to nevadí. Jsem totiž v dobré společnosti. Sama se sebou. A umím se krásně sama se sebou domluvit na programu i na průběhu své dovolené. Možná to pro někoho bude znít prapodivně, ale já si sama se sebou skutečně vystačím. Parťáka beru jako obohacení, ne, jako nutnost.

I stačilo na mé dovolené na Slovensku pár hodin v nepřítomnosti mobilu a v přítomnosti kamaráda, dlouholetého kolegy z práce a můj princ měl úplně jasno: obelhávám jej, provádím prostopášnosti a mazaně se snažím neuměle stopy zametat a dělám z něj blbce, když mu po pravdě říkám, že mobil zůstal na pokoji a já spokojeně nad domluvenou večeří v hotelu žvanila s kamarádem, se kterým se sice známe asi tak 13 let, ale poslední rok jsme se skoro neviděli a v klidu spolu strašně dlouho nemluvili, ač je pochopitelně o čem.

Takže jsem nevěřícně hleděla do mobilu, kde mi moje poslední životní láska spílala do podvodnic a lhářek, protože – považ Sally! I jeho profesionální psycholožka – koučka mu jasně potvrdila, že ŽÁDNÁ DÁMA NIKDY neodchází na večeři bez kabelky, peněženky a mobilu. A já se mu snažím pověsit bulíky na nos v podobě tvrzení, že jsem prostě jen přijela do hotelu, ubytovala se, nechala všechno ležet na pokoji a vyběhla se pokochat nádherným náměstím a gotickým kostelem tak akorát, abych stihla domluvenou večeři ve stejném hotelu na terase s kamarádem, který je místňák a doporučil mi i to ubytování. A ano, tlachali jsme skoro 4 hodiny. A ano, neměla jsem u sebe mobil. A ano, vůbec mi můj drahý nechyběl. Myslela jsem na něj i o něm s mým kamarádem mluvila, ale potřebu jej kontaktovat jsem v tu chvíli skutečně neměla. Aha a to má být jako důkaz mé nedostatečné lásky?! A navíc údajně se můj mobil z pokoje pohyboval?! A jak asi?! Co to je za totální pitomost?!

Co to ten můj milovaný princ řeší za absolutní nesmysly? A navíc si to ani nechce nechat vysvětlit, chlap je to zatvrzelý, nezvedá mi ani telefon, když si to s ním chci normálně vyříkat. Vždyť musí přece vědět, že písmenka tak často dokážou vyslat jinou emoci, než jejich pisatel chce… je lepší spolu mluvit a věci si vysvětlit, než si psát… no, to tedy musí být hodně nazlobený. Ale vážně nebylo milá Sally proč!

Tak to máme ostrou třecí plochu, co říkáš Sally? Nebo se mám smát, jako jsem se smála, když mi jeho kamarádi přisoudili roli lepší šlápoty? Co mi radíš? Poslat prince zpět do pohádky a nenechat se absurdně urážet a ponižovat nedůvěrou nebo se tomu od srdce zasmát a třecí plochu otupit?

Navíc tahle třecí plocha bude zřejmě daná minulostí Ištvána. Však je také, stejně, jako já, popsaný list. A má svoje citlivá a stále bolavá místa. Jeho dlouholetá partnerka, které vychoval její 2 děti – a z toho jedno doslova od plenek – v nějaké své životní fázi to vzala za chybný konec. Odjížděla kamsi za odpočinkem s jasným cílem – obelhat Ištvána, vypnout telefon, pověsit mu bulíky na nos a strávit čas s jiným. Takže mu zřejmě moje zcela pravdivá kombinace spustila nějaký proces v mozku, který vypnul rácio… Jeho láska sama + v hotelu + bez kabelky + bez mobilu. Hm. No, ale ono to tak vážně bylo.

Zřejmě to bude chtít čas a i tato třecí plocha časem zmizí. Pevně v to věřím a věřím i Ištvánovi. Navíc je to držák, jakých je na světě poskrovnu. A ty moc dobře víš, milá Sally, že moji kombinaci tygřice s orlem a v pozadí kobrou hned tak někdo dlouho neunese… Ištván zatím bojuje moc statečně a vážím si ho za to.