Milá Sally…

Milá Sally,

Martínkovi tehdy bylo 2,5 roku. Mrňousek, co nadšeně chodil 1x týdně do jeslí a děsně rád si povídal se všemi tetami v jesličkách úplně o všem, co zažil a viděl a co znal. A toho bylo denně hodně. Klasika. Co nevěděl, nepověděl. Nejčastějším tématem jeho hovoru bývaly postřehy ze života s jeho mladší sestřičkou Kačenkou, které tehdy bylo pár měsíců. Čerstvé miminko.

Bystrý chlapec si poměrně záhy všiml, že on, jako kluk to má dole jinak, než holky a že stejně tak jinak je na tom náš pes jménem Bols oproti psím slečnám, které jsme s jejich páníčky potkávali.

Při večerním společném koupání hrdě hlásil, i když „r“ a pár dalších písmenek vyslovit ještě neuměl:

“Mamiko, já jsem kjuk, mám majýho pindíka, táta je taky kjuk má vejkýho pindíka, ty máš dí-u a Kakenka má mainkou dí-ečku. A Bojsík má také pindíka, je to taky kjuk“

Zkrátka byl to u nás pindík a dírka a žádné ciráty jsme kolem toho víc nedělali. Ty jsi, Milá Sally, nikdy ve své rubrice toto téma neotevřela a tak jsem si musela poradit sama. Přišlo mi, že je správné vyznávat otevřenou sexuální výchovu přiměřenou věku a podpořit vnímání vyhraněnosti pohlaví s důrazem na fakt, že jsou ta pohlaví na světě pouze a výhradně jenom dvě.

Vše bylo naprosto v pořádku až do dne, kdy se mne zeptala Simona, moje kamarádka a zároveň chůva dětí, jak že TOMU u nás vlastně doma říkáme.

„Cože?“ upřímně se rozhořčila, když jsem jí po pravdě informovala

„Jako že DÍRA?! No fuj! Taková prasárna! To je strašný, co jste ho to naučili?! Kdo tu hrůzu vymyslel?! Chudák moje Beruška! Moje Katuška. Holčička moje milovaná! Takhle ji urážet! To já mu to tedy ale vysvětlím, Kačenka přeci nemá mezi nohama žádnou díru! Takhle ODPORNĚ tomu říkat rozhodně nebudeme! Alespoň dokud já chodím hlídat! To nedopustím“ dodala rezolutně a bylo rozhodnuto. Simona měla svoje děti starší a tak jsem ji coby autoritu při výchově absolutně uznávala a její rozhodnutí respektovala. Jen jsem tentokrát netušila, jaké že to rozhodnutí vlastně je.

A tak Simona trpělivě s Martínkem trénovala celý následující den lepší pojmenování pro ženské pohlavní orgány, zatímco já jsem v práci čarovala nad maily a čísly a večer jsme se dočkali u večerního koupání slavnostní premiéry.

„Mamiko“ zahájil malý Martínek slavnostně svoji přednášku, dodal malou pomlku a počkal, aby si byl jistý, že má moji plnou pozornost a teprve potom pokračoval:

 „Já jsem kjuk, mám pindíka, táta je taky kjuk, má vejkýho pindíka, Bojsík má taky pindíka, ty mamiko máš dí-u a Kakenka, mamiko, Kakenka má ííííču“

Zazářil spokojeným úsměvem toho, kdo právě ohromil svými dokonalými znalostmi a čekal na zaslouženou pochvalu.

Ztuhl mi úsměv na tváři a ruka s mýdlem se zastavila ve vzduchu.

„Cože Martínku?! Co to říkáš?! Co že má Kačenka?!“ Možná jsem se přeslechla, necháme ho to zopakovat…

„Simona žíkala, žíkala, Kakenka má pííííču“ a to chybějící písmenko na začátku slova se mu docela hezky povedlo vyslovit. Nešlo mu to pokaždé, jen občas, když se hodně snažil.

Zalapala jsem po dechu. Tak TOHLE považuje Simona za lepší pojmenování, než byla naše poetická „dírka“?! Panebože, pozítří jde do jeslí!!!! Hanbou se propadnu, jestli to tam vytasí a bude chtít ohromit svými znalostmi… Seriózní seniorní manažerka a dítě jí mluví, jako dlaždič už v necelých 3 letech?! Tak TO ne!

Urychleně jsem dokončila rituál koupání, uložila obě děti a okamžitě brala telefon do ruky.

„Simono, prosím tě, můžeš mi laskavě vysvětlit, CO JSI TO TOHO KLUKA NAUČILA?!“ měla jsem co dělat, abych se ovládla a neječela na ni vzteky. Stačilo naštvaně syčet.

„A co jako?!“ dotčeně se ozvalo ze sluchátka mobilního telefonu. Pochopitelně, nebyla si vědoma žádného prohřešku a naopak očekávala oprávněně vděk za neocenitelné služby v oblasti výchovy mých dětí, když jsem si já měla potřebu hrát na kariéristku.

„Co ti jako vadí?! Nač se ptáš?“ Pokračovala.

„No můžeš mi prozradit, co jsi ho to naučila, že má Kačenka mezi nohama?!“ hřměla jsem dál a ze syčení přešla do intenzivnějšího tónu, popuzená tím jejím nechápáním.

Chvíle ticha ve sluchátku a potom se velmi nesměle z druhé strany ozvalo pípnutí: „Pipču“ a už tušila, že je zle a chápala, proč burácím. Víš, Sally, Martínek tehdy ještě neuměl vyslovit „P“ uprostřed slova vůbec a ona to pochopitelně dobře věděla, jen v rámci zápalu výuky slyšela i to, co chlapec nezvládal vyslovit a ona to moc slyšet chtěla, aby ho odnaučila prasárnu v podobě slova „dírka“ přesně tak, jak si předsevzala.

„Tak máš přesně 3 dny na to, abys mu vysvětlila, že jsi se spletla“ Oznámila jsem jí už poměrně klidným tónem, protože už dobře věděla, že je zle a to mi stačilo „…a že má Kačka dírečku, jinak pro něj jdeš do jeslí ty a budeš si to tam vysvětlovat s personálem TY, co to má můj synek za slovník!“

A od té doby měla malá Kačenka nadále dírečku a my o jednu vtipnou příhodu o logopedických dovednostech s dětmi navíc. Až se bude Kačka vdávat, těším se, milá Sally, jak tuhle příhodu dám k dobru! To bude jistě potěšená jak ona, tak její bratr! Co myslíš?