Milá Sally,
všimla jsem si v průběhu svého života, že jsou dva typy lidí.
Ti, co od mala byli doma chválení, podporovaní, milovaní a tudíž si jsou vědomi svých kvalit, nepochybují ani maličkato o sobě a o své pravdě a pokud je někde něco jinak MOC DOBŘE vědí, že oni nic nepokazili, neopomněli, vše měli perfektně pod kontrolou a chybu nemohli tudíž způsobit. Prostě chyba je jinde. Na jiném přijímači.
Druhým jsou ti, kteří pochybovat nepřestávají a pokud něco není tak, jak by mělo logicky být, tak hledají vinu především nejdříve u sebe, na svém přijímači a teprve když OPRAVDU žádnou nenalezenou a to ani po opakované snaze a prověřování všech souvislostí, detailů a schovaných jinotajů, tak PAK TEPRVE uvěří tomu, že objektivně chyba se stala někde jinde, a ne u nich, ale stejně si nepřestanou klást otázku a zpytovat svědomí, zda tomu nějak nemohli předejít.
Zřejmě, přes veškeré životní úspěchy, dostatečné sebevědomí a milující rodiče, patřím k tomu druhému typu lidí. A tak, když vejdu na Vídeňském letišti na toaletu, vidím otevřené dveře, tj volno, vejdu a začnu přemýšlet, JAK se má kabinka zavřít, aby ostatní dámy nesdílely radost z toho, že mi žádné špeky nepřetékají přes spodní prádlo.
Dveře na první pohled nevidím, ale je JASNÉ, že tu někde budou a je JASNÉ, že se zavřít dají. Proč jinak by taková kabinka byla k veřejnému použití na veřejném Vídeňském letišti, že?! Tak se rozhlédnu. Ne, opravdu dveře nejsou přitisknuté ke stěně od toalety. Hm. Divné. Pár vteřin zkoumám vedlejší obsazené kabinky a způsob, jakým jsou upevněné dveře tam. Hm. Vypadá to na úplně obyčejné dveře. Že by šoupačky???? Děsně se mi chce na záchod. Cesta sice netrvá z Prahy dlouho, ale já toho opravdu hodně vypila…Vybraná kabinka s čistou mísou zve k použití. Jen maličkost mne dělí od vytouženého cíle, tedy úlevy… Zavřít ty dveře.
Kabinka vpravo se uvolňuje, nesleduji dámu, které se již ulevilo a opouští ji, NESTOJÍM O TRAPNÉ NÁPOVĚDY jsem soustředěná na svůj úkol – NAJÍT DVEŘE OD ZÁCHODU, který hodlám použít.
Tak znovu: Že by šoupačky?! Hmmm, to by prostorově odpovídalo… Hledám úchyt.
To budou ale mazaně designové dveře, které vypadají, že tu nejsou! A fantasticky domyšlený detail zavírání, který není na první pohled ani vidět! Kdopak to asi vyrábí? To je frajeřina! To si musím zjistit a podělit se následně s kolegy architekty! Budou čubrnět!
Pokračuji v pátrání. Nohu dávám přes nohu do kříže. Fígl, který už umím od školky. Funguje to. Těsní to líp. Tedy alespoň na chvíli…
Někde tu být přece musí, to dá rozum a logika. KAŽDÁ kabinka má své dveře. Dobře, můžou se špatně zavírat, můžou nemít věšák na kabelku či odložení kabátu, můžou mít odlomenou kliku, ale v zásadě především a hlavně JSOU.
Čůrat se mi chce už úplně ukrutně, půl litr čaje na letišti, šálek čaje a voda v letadle – no chce to ven, to dá také rozum.
TAK KDE JSOU TY ZATRACENÉ DVEŘE?!
Sakra, je mi dávno 40, mám úspěšně dokončenou vysokou školu, k tomu postgraduální studium, 2 děti, projezdila jsem velký kus světa, viděla ledacos, pochopila také ledacos, nabila si spoustu krát čumák a měla mockrát děsnou kliku TAK DO HAJZLU, KDE JSOU TY DVEŘE OD HAJZLU?!
Že bych se na ně vykašlala a prostě se na toaletní míse uvelebila bez jejich zavření? Třeba zas tolik jiných dam s plným močovým měchýřem z letadla sem zatím nezavítá…? Ne, to by byla prohra. A navíc potupná…
Hledám urputně dveře dál.
Úchyt na pravé straně?
Hmmm taky ne.
Už se mi fakt chce více, než hodně ….
Vedlejší kabinka obsazená, druhá vypadá volně a MÁ DVEŘE.
JAK TO, ŽE TA MOJE VYBRANÁ KABINKA DVEŘE NEMÁ?
Hledám dál,
PŘECE NEJSEM TAKOVÝ BLBEC?! přece musím vyhrát! Vysoká škola to jistí!!!
JÁ NEDOKÁŽU ANI PŘIJÍT NA TO, JAK SE ZAVÍRAJÍ OTEVŘENÉ DVEŘE OD HAJZLU?!
UŽ MUSÍM OKAMŽITĚ ČŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮRÁÁÁÁÁÁÁÁÁT!!!!!
No, zkrátka jsem na to nepřišla… v naprosté nutnosti použila kabinku vedle a pak pochopila, že VÁŽNĚ TA PROSTŘEDNÍ DVEŘE NEMÁ. Protože i v Rakousku na letišti mají svého technického ředitele a údržbářský tým a vše má nějaké priority a čas. 🙂
Vtipnou situaci se stejnou potřebou jsem si užila na další návazné trase z Vídně na Kypr v letadle. Sedím u okénka. Mám ráda pohled na zemi shůry. I když je zataženo, i když vidím jen pár vteřin. Mám to ráda. Světlo a svůj prostor z pravé či levé strany, kde nikoho nemám.
Má to ale drobnou chybku, když právě, jako teď, nejsem v řadě sedadel sama. Ten Kypřan, co sedí směrem do uličky poté, co shlédnul třetí díl Doby ledové usnul… a mně se DĚSNĚ OPĚT ZAČALO CHTÍT na záchod. Inu už to budou skoro 2 hodinky od prohry ve Vídni. V Emirates, se kterými létám na Maledivy podobná situace žádný problém není. Pohodlná, velká prostorná křesla – tam se to v business části pohybuje úplně s přehledem i se spícím sousedem směr ulička, to víme. Tam je místa dost a lze se snadno dostat, kam chcete… Ale tady?! Mám na výběr
- vzbudit Kypřana a mile ho požádat, ať se laskavě zvedne, že potřebuji použít toaletu
- zazvonit na letušku a požádat ji o pomoc (tj obdoba varianty a) )
- přelézt křeslo, co je přede mnou a vzít to oklikou
- přelézt spícího Kypřana a modlit se, že ho neprobudím
variantu a) zavrhuji. Je mi ho líto, vypadá po tom shlédnutém filmu „Doba ledová“ upřímně unaveně
variantu b) si nechávám jako železnou zásobu, variantu c) zavrhuji, neb přede mnou tvrdě s polštářkem od letecké společnosti spí jakýsi jiný Kypřan a jako nejvíce vhodnou vyhodnocuji tedy variantu přelez, přeskoč, ale neprobuď.
A tak vstanu, položím sklenku s vodou, vínem a prázdným hrnkem na prázdné sedadlo mezi námi a odhodlávám se k činu.
Mám od matičky přírody a geneticky po tatínkovi poměrně dlouhé nohy. Tak se rozhoduji této konkurenční výhody v praxi využít.
Jedna noha je ještě na neutrálním území uprostřed, druhá čapím krokem obkračuje spícího pána z Kypru.
Má pootevřená ústa, spokojeně oddechuje, šál Burberry kolem krku. Vůbec netuší, že mu právě v podstatě na klíně skoro sedí, skoro stojí ta blondýna od okénka. Zadek mám těsně u jeho obličeje. Teď si prdnout, tak ho to trefí přímo do nosu! Prdět ale nepotřebuju, jen hrozně čůrat. Váhu mám ještě na pravé, levá šátrá a hledá bezpečné místo, kde přistát, aby nestoupla na nohu pána a získala stabilitu.
Sláva, povedlo se! Vteřina, než přehodím váhu z jedné z neutrálního území na druhou, která je těsně u pána v uličce a mažu na toaletu, šťastná a spokojená s výsledkem. Musím synkovi zdůraznit, k čemu se dají jeho rodově dlouhé nožky jednou použít!
Úleva….Vracím se zpátky na sedadlo.
Pán stále blaženě oddechuje.
Z venčí dovnitř to ale vypadá na mission impossible. Sedadla se zdají položená vedle sebe totálně neprostupně, mezera mezi nimi snad ani neexistuje, pán zaručeně svýma nohama vyplňuje i ten pidiprostor, který jsem hodlala využít pro cestu zpátky.
Rozhédnu se – a vida, mám fanoušky! Z jedné strany na mě povzbudivě mrká dáma ze sedadla 2A, což je naproti a z druhé strany poněkud vyděšeně mé počínání sleduje letuška, která zjevně neví, CO si s takovou situací počít. Mrknu na ně na obě, usměju se na ztichlé tovarišče z Ruska, co popíjí a halasně se do té chvíle baví hnele za mým sedadlem a statečně vystrčím zkušeným pohybem nohu do výšky a do dálky co jen to jde, abych pána obkročila a bezpečně přistála na volném kousíčku na neutrálním území. POVEDLO SE. Jen jsem se mimoděk a velmi zlehounka otřela o jeho stehna.
No, dost na to, aby zamžikal, a měl snahu otevřít oči a zjistit, co se děje. Publiku se zatajil dech. Jestli otevře oči, upře je přesně do mého černého džínového zadku. Výhled je to sice jistě lepší, než před měsícem, co jsem si začala vědomě hlídat příjem kalorií, ale pořád žádná sláva na rychlé probuzení! Mrsknu sebou, hbitě přehodím druhou nohou a než si pán stihne uvědomit, co to vlastně viděl, sedím na svém místě. Zamrká párkrát, nechápavě se rozhlédne a pak znovu spokojeně oči zavře. A pokračuje ve snění, možná v duchu Doba ledová 4. Nebo že by nějaký lehce erotický film? Těžko říct, přeji mu sladké snění v obou případech. Já spát v letadlech bohužel moc neumím.
Paní z 2A zvedá sklenku s vínem a připíjí mi na zdraví. Letuška ukazuje palec nahoru. Tovarišči začali opět mluvit a tentokrát obdivně zjevně o tom, co právě viděli. No vida a šlo to!
Přistání v Praze v 21.00 pár dnů poté– mrholení, tma, zima, nevlídno.
Z malého letadélka, co pendluje mezi Vídní a Prahou nás všechny našlapali do jednoho vymraženého autobusu na ploše, který měl celou dosti dlouhou dobu nastupování cestujících otevřené dveře – zřejmě proto, aby si to obzvláště cestující z business třídy, co nastupují jako první s předstihem před ostatními hodně užili a pořádně vymrzli díky otevřeným dveřím.
Stojím zmáčknutá a promrzlá u tyče, jako za svých studijních let, kdy nás jezdilo v jednom vagónu metra asi tak 3x tolik, než jak to v Mytiščinském mašinostroitělnym zavodu naplánovali a na mne se nedobrovolně tiskne trojice mužů v jejich nejlepších mladých letech, tj něco těsně pod 40: elegantní bundy, šály, inteligentní vzhled bílých límečků, co se vrací odněkud z Rakouské metropole po vážném jednání. První z nich zvedl svůj pronikavě inteligentní pohled ke svým kolegům – bílým límečkům, aby promluvil. Našpicuji uši pro to moudro, možná z finančního světa?!… a on pravil:
„Ty vole, ještě chvíli a pochčiju se“
Kolegové pozvedli obočí zvědavostí, já nevěřícně zamrkala a nastražila uši, abych to moudro nepropásla.
„Sem nestih jít před odletem a pak nevěděl, jestli smím v letadle a teď to mám za chvíli v kalhotech…“
Musela jsem se nechtěně začít smát. Nešlo to ovládnout… Milá Sally, ty by ses tomu určitě smála taky.
Inu – pán zřejmě nemá ani dlouhé nohy ani dost životních zkušeností a ani jazykovou vybavenost potřebnou pro řešení podobných situací a tak si to zaslouženě odtrpěl.
Napadl mne při tom jeden krásný citát H.Forda: Ať už věříš, že to dokážeš a nebo, že nedokážeš, pokaždé máš pravdu! Pán použít toaletu nedokázal a to přesto, že jistě v letadle měla dveře! Na jakém přijímači byla chyba v tomto případě?
Milá Sally... 
Napsat komentář