Milá Sally…

Milá Sally,

Vloni na jaře se mi povedl takový majstrštyk, že na něj tehdy moje vlastní sotva zletilá dcera Kačka zareagovala takřka omdlením z bledé závisti a textovkou, která obsahovala spoustu emotikonů s plačícími smajlíky, opičkami, srdíčky, heslem slay girl a dalšími znaky, které měly napovědět JAK MOC mi dcera závidí a JAK MOC obdivuje a chtěla by taky…

Ptáš se, milá Sally, co že se mi to takového povedlo?

Potkala jsem se – zcela civilně a náhodně s naším panem prezidentem Petrem Pavlem a to kousek od Hradu, když byl s ochrankou po práci na jednom pivečku. Kultivovaný, sympatický, příjemný a galantní pán, kterého si vážím pro formu jeho projevu a opravdové nasazení pro správnou věc. Ano, počítám se k jeho podporovatelům a jsem jeho volička. A nestydím se za to, mysli si, Sally, co chceš.

Bylo tedy nabíledni, že já, s mojí povahou, která se toho nelekne jej oslovím, požádám o milou laskavost – tedy společnou fotografii a bodyguardům navzdory se k němu ve vší počestnosti přitulím, zavěsím se do jeho rámě, které ihned coby galantní muž podal dámě. Pravda, musela jsem o svoji minutku slávy zabojovat se skupinkou skandujících Ukrajinských žen, které šly taktéž náhodně okolo a když spatřily naši hlavu státu, tak zastavily a jejich průvodkyně zaslzela a začala panu prezidentovi děkovat za jeho neutuchající podporu napadené zemi. Zbylé ženy ze skupiny se přidaly a začaly všechny skandovat „Ďakujem, Ďakujem“ což dokládá, že tu ještě zřejmě dlouhou dobu v tu dobu nebyly, jinak by výslovnost měly už vypilovanější… nicméně význam byl zřejmý všem a bylo sympatické pozorovat, že i tuto velmi emotivní scénu náš pan prezident s grácií ustál, elegantně poděkoval a prohodil pár vřelých slov. No, ale potom se Ukrajinské ženy zachtěly taktéž s naším panem prezidentem zvěčnit a to tedy prrrrr, to tedy NE, podpora nepodpora JÁ jsem tady byla první! A hezky jsem se také ozvala a průvodkyni bleskurychle vysvětlila, že s panem prezidentem se jistě mohou chtít vyfotit a jeho fešnou ochrankou taktéž, ale každopádně AŽ PO MNĚ, PROTOŽE JSEM TU BYLA DŘÍV A ČEKÁM. Pan prezident má smysl pro fér play a tak jen přitakal, že vskutku tato dáma (=já) jsem tu byla první a tedy má právo na dřívější foto. Ještě jednou děkuji, pane prezidente touto formou, že jste se postavil na stranu pravdy! Ta totiž, jak známo vítězí!

A chvilku po vítězství pravdy jsem už celá spokojená a uspokojená posílala dceři svoje foto a věděla jsem, že TO závistí omdlí. Klidně v lavici sedící při vyučování. Na střední jsou totiž na mobilu v zásadě non stop. Nevím, jestli všude, ale na její umělecké škole každopádně ano. Pouští si písničky, filmy, videa – tvrdí mi, že u toho se jim dobře tvoří a jinak by se u toho tvoření nudili. No nevím, já tvořit neumím a potřebuji při čtení smluv či výpočtu výhledu ziskovosti spíše klid. Ale každý to máme jinak a já to respektuji. Jen bych se asi na její škole coby pedagog zbláznila…

Ona, stejně tak, jako zbytek jejích spolužaček HO PROSTĚ MILUJE. Vysvětluje mi, že ON je jejich DADDY.  „Jak, jako Daddy, Kačko, co to jako konkrétně směrem k našemu prezidentovi znamená?“

„No mami, prostě mami“ následovalo koulení očima, lehký ruměnec v tváři, který jí velmi sluší, povzdech platonicky a velmi romanticky zamilované mladinké slečny a na další nádech pokračovala: „Je to prostě DADDY“ a tím její vysvětlování skončilo.

V té době jsem díky svému životnímu postoji, tolerantní podpůrné výchově a schopností dcerku vytáhnout na výlety, když jedu služebně do pekel horoucích či po sympaticky blízké Evropě a klidně i jen tak na výstavu šatů, šperků a návštěvu významných světových galerií či slavných muzikálů vysloužila u jejích spolužaček uznalé označení IKONA. A to doslova. „Mami, Šarlotka říkala, že jsi IKONA“ a vyřkla to s důrazem a dikcí na první slabiku, respektive písmeno „I“ „Mami, jako že MEGA I – kona, ULTRA SKIBIDI ALFA MEGA CINEMA I-Kona“

Tak to mi přiznám velmi polichotilo, protože sice úplně nechápu význam slova skibidi a spojení cinema mi moc k pochopení nepomáhá, ale Alfa a Ultra i Mega mi tak nějak dávají pochopit, že to je myšleno velmi pochvalně.

Vzpomenu- li si na svůj vztah v době puberty a postpuberty s vlastní matkou, tak si nějak bohužel nevybavuji, že by jakákoliv moje spolužačka měla potřebu moji maminku vynášet coby populární osobnost do oblak a vychvalovat její ikonické kvality. A tak nějak to bylo úplně obyčejné a běžné, že jsme se spíš doma rafaly, občas jsem nějakou za prostořekost chytla a snažila jsem se spíše nepřicházet moc vlastní matce na oči. (a ano, taky bych ji natáhla vlastní dceři, úplně stejně, kdyby mi na nějakou výchovnou výtku odsekla, že se mě neprosila, abych ji rodila…ale to bylo už hodně vyostřené a na moji obhajobu přidám, že jsem taky nechtěla jen tak bez odpovědi poslouchat, že jsem fracek nevděčnej…no, neměla to moje maminka se mnou snadné a v tomto ohledu se naštěstí historie rodová neopakuje)

Takže IKONA se vyfotila s panem prezidentem, považ Sally! V očích své dcery jsem stoupla o další pomyslný stupínek směrem k oblakům a její spolužačky vzdychaly a její maminku – tedy jako mne – jí pochopitelně neskutečně záviděly, neb odlesk jejího – tedy jako mého – úspěchu se odrážel i na Kačenku. Jenže moje holčička je zkrátka moje a odlesk jí nestačí. A to má hnedle od narození. No vážně, Sally. Ona je totiž narozená hned den po mně. Měla termín na moje narozeniny a přišlo mi to prima, že je budeme slavit spolu. Ale ona – silná osobnost už v době svého narození – správně usoudila, že ONA se DĚLIT S NIKÝM O SVOJE NAROZENINY NEHODLÁ a taky chtěla mít výhledově sama narozeninový dort pro sebe, což je logické. No a tak spolu neslavíme. Já totiž moc svoje narozeniny neslavím, raději slavím výročí porodu… a dort mívá jen Kačka, já nemám potřebu.

Muselo jí to ležet v hlavě hodně, protože při první příležitosti nezaváhala ani vteřinu a jako tygřice se vrhla po kořisti, tedy po možnosti se vyfotit s panem prezidentem. Stalo se tak zcela nedávno, na slavnostním zahájení 80. ročníku Pražského jara, na které jsem svoje oba miláčky náležitě vyšňořené vytáhla společně s mým andělem babičkou Jaruškou, která mi obě děti v dobách, kdy byly malí školáci hlídala a doprovázela je na kroužky. Našla jsem si anděla a mám jej do dnešní doby, i když děti už jsou dávno veliké a hlídat nepotřebují. Tedy ne tak, jako kdysi.

Zahajovací koncert byl neuvěřitelně noblesní. Zahájily jej fanfáry z Libuše, které se hrají vždy, když přichází prezident České republiky. A on skutečně do Obecního domu po boku své elegantně oblečené první dámy přišel. Stál v prezidentské lóži a všichni v sále ve stoje dlouze tleskali a vítali jej i jeho paní. Silné. Dojemné a krásné. Nesedl si nikdo, protože následovala Česká hymna a musím přiznat, že mi při ní běhal úplně mráz po zádech a tak nějak se mi rozostřil zrak, protože tak slavnostní okamžik a celý orchestr slyšet v secesním sále v Obecním domě – to bylo na mě nějak hodně. Zbytek koncertu byl nádherný, Bedřich Smetana a jeho Má Vlast tradičně zahajuje Pražské jaro a ten večer pod taktovkou Semjona Byčkova zněla Česká Filharmonie neskutečně. Mistři.

A po krásném koncertě následoval slavnostní raut. Pravda, pouze pro zvané. Pravda, zvaní jsme nebyli, lístky stály od 1200 – 12 000 Kč a já investovala „pouze“ 3 400 Kč za jeden a ten nebyl s rautem… Ale osud (a Kačenka v nádherných šatech) tomu chtěl, že jsme se na raut bez problémů dostali a moje báječná a šikovná dcerka si uvědomila, že má jedinečnou šanci, kterou si nehodlá nechat ujít. I ona hodlá být IKONA a i ona hodlá mít fotku s panem prezidentem. Ten večer na sobě měla přenádherné dlouhé plesové šaty tmavě modré barvy s velmi vyzývavým dekoltem, který má čím holčička vyplnit a umí hrdě s hlavou vztyčenou prodat. Ne, tuto výbavu po mně věru nezískala…

Šaty si navrhla a ušila sama. Velmi odvážný z mého pohledu nešikovné patlalky počin. Ona se toho nebála. Zahlásila, že si na maturiťák svoje šaty ušije sama a taky si je sama ušila. Výsledkem ohromuje nejen mne a zbytek rodiny, ale všechny okolo. Vyvenčila je ve Vídni při baletu v Opeře a přítomné Asiatky ochaly a achaly a chtěly se s ní fotit, když slyšely, že si model mladá umělkyně vytvořila sama. Na živém natáčení Star Dance, kam jsem ji zázrakem byla schopna dostat v nich uchvátila taktéž a má IKONICKOU fotku s miláčkem Hesem, dále Kovym, panem Svěrákem i Patrikem Hartlem. Od dvou posledních i podepsané knihy s věnováním. Kačka se toho prostě nebojí. Po kom ta holka asi je?!

A tak se na rautu dlouze nerozhlížela po lahůdkách v podobě tygřích krevet a lososu a vrhla se do první řady k pódiu, než se kdokoliv jiný vzpamatoval a kde se chystaly projevy všech, kdo něco v té místnosti znamenali. Pochopitelně i pan prezident měl krásný proslov. Během něj Kačka usilovně postupně mrkala na všech 6  bodyguardů, aby pochopili, že ONA je zcela BEZPEČNÁ a mají ji tudíž nechat přijít blíž, blíž a ještě blíž…

„Mami“ sykla mi přes rameno „drž se u mě, MAMI!!!! Musíš být poblíž, JÁ SE VYFOTÍM, MAMI!!!! BOŽE MAMI!!!! ONO JE TO TADY!!!! MAMI, DADDY! MAMI OMG ON JE BOŽÍ! MILUJU MAMI, JÁ HO MILUJU!!!! Přiveď Martina! Mami dělej, DĚLEJ, BĚŽ než domluví!!!! PAK BUDE POZDĚ“ A tak mi nezbylo, než dotlačit k první řadě ze zadních řad i syna, který takový frontový bojovník není, ale zvládl to kvůli sestře a ze zvědavosti obstojně. Následoval mě v davu a oba jsme se po chvíli k trpělivě čekající Kačce prodrali. Ta už byla úplně rudá vzrušením a očekáváním. Všichni bodyguardi měli v tu chvíli jasno – TAHLE  nádherná mladá kost není nebezpečná a zjevně číhá na pana prezidenta. Ta vyzáblá postarší rašple za ní bude její matka a ten mladej je v klidu, toho můžeme ignorovat. V pořádku, kluci, dělejte svoji práci co nejlépe to jde.

A okamžik „O“ přišel, pan prezident doprovázený potleskem všech zamířil z pódia a bez ohledu na snahu 6 bodyguardů mu prorazit cestu nemohl prorazit skrz festovně stojící MOJI DCERU KATEŘINU. A po pravdě se tomu setkání ani nijak moc nebránil, musel vidět na dálku, že je z něj úplně na měkko a že moc o setkání stojí. A kdo by vstříc mládí, nadšení a elánu takového charakteru odolal? To by musel mít srdce z kamene, což náš pan prezident samozřejmě nemá. Podal jí ruku a Kačky ruměnec ještě potemněl. Ale nezalekla se a poměrně souvisle a dlouze mu vysvětlila, že ho moc obdivuje ona i její spolužačky a všichni mu fandí a líbí se jim jeho práce, které si váží a hlavně ať má i nadále energii a zdraví a dělá i nadále to, co dělá.

Kačku jsem se zatajeným dechem hrdé matky celou dobu bedlivě pozorovala a zase měla nějak rozostřený zrak dojetím. Ale vzchopila jsem se a když moje malá – velká holčička panu prezidentovi vše dořekla a zvládla mu i vysvětlit, že se s ním absolutně nutně potřebuje vyfotit a požádala ho o tuto laskavost, tak jí rád vyhověl a už se začal sám málem shánět po někom, kdo by se tohoto úkolu ujal. Kačka jej taktně upozornila, že to není potřeba, že ona tu někde (A přitom se začala rozhlížet) má mámu s mobilem v ruce… no pochopitelně – maminka přiskočila, pozdravila se s panem prezidentem, potřásla si s ním rukou, taktéž mu popřála hodně sil a vyjádřila podporu i obdiv a neopomenula zmínit i jeho skvělou paní a pak už se jen fotilo… tedy byla jsem TAK na měkko z toho já, že jsem si ani nedokázala uvědomit, že mám pochopitelně na té fotce být taky!!!! Ale to nevadí, já už svoji s panem prezidentem mám a tuhle si ostře vybojovala a od osudu získala moje šikovná dcera, která se toho nebojí…

Zbytek večera byla ze svého zážitku doslova opilá a endorfiny a emoce z ní prýštily na všechny strany snad ještě v jednu ráno. Fotky pochopitelně okamžitě sdílela na sociálních sítích a kochala se úžasem a závistivou reakcí spolužaček a kamarádek. Vychutnávala si náležitě svůj triumf. To ona MEGA umí. To už jsme v sobě obě měly několik skleniček bublinek a následně došlo i na ty tygří krevety. A tak, milá Sally máme o jeden nádherný společný zážitek více a já vím, že mám dceru, která se TOHO nebojí a to mi dělá moc dobře u srdce.

Pomyslnou neskutečnou tečku této příhodě udělala následující den moje maminka, která nám všem přes WhatsApp poslala svoji fotku z roku 1959 se soudruhem prezidentem Novotným a jeho manželkou… pravda jiná osobnost, jiná doba… ale stále to je prezident… Jaká matka, taká Katka.