Milá Sally…

Milá Sally, opět další noční přelet přes Dubaj. To jediné se stále neumím naučit a nenaučím se to zřejmě nikdy. Doletět čerstvá a použitelná. Ani po těch mnoha cestách a mnoha letech. Ta léta zřejmě nepomáhají, ale spíše škodí. Jsem starší a opotřebovanější. Méně odolná.

Zkouším všechno možné: pít, nepít. Jíst, nejíst. Číst, nečíst. Spát, nespat. Poslouchat hudbu, dívat se na film či naopak nedělat vůbec nic… Stejně to nakonec dopadne pokaždé stejně – přistanu uprostřed noci v Dubaji rozespalá, utahaná, mrzutá, mžourám v umělém světle zářivek a klopýtám obrovskými vymraženými chodbami letiště směr tranzitní hotel a snažím se vyhýbat střetu s ostatními cestujícími, kteří houfně spěchají okolo mne různými směry za svým letadlem, drinkem či nákupy.

 U nás v Evropě je znakem komfortu v zimních měsících teplo, tady je znakem luxusu pořádná kosa, optimálně 16´C, když venku je i po západu slunce 40´C. Drkotám zuby v nevlídném prostředí plného hluku, lidí a ostrého světla. Živoucí termitiště je proti tomu prázdný a klidný, v podstatě zenový kopeček. Jak někdo může dobrovolně a radostně cestovat za dovolenou do Dubaje mi zcela uniká. Já sem nemuset kvůli práci, tak tu jisto jistě nejsem. A už vůbec ne v noci.

Království za postel, tmu a ticho. 8 hodin do odletu směr Praha. Zhruba 5 hodin mám šanci naspat v transitním hotelu na letišti – ale to jen za předpokladu, že jde vše hladce. Počítám pochopitelně i s tím, že stihnu následně po ránu šálek čaje ke snídani, nakoupím drobnosti pro děti a pak stihnu boarding na last call, neboli nástup do letadla na poslední chvíli a obvykle jako poslední. Milá Sally, tohle vážně nemám ráda a chabou náplastí na to je, že létám dlouhé lety Business nebo First class, kde se o mě profesionální letušky a letušáci starají vzorně a snaží se splnit každičké, i to ještě nevyřčené přání. Jenže to jediné opravdové – být doma, v klidu, ve svém a se svými – to mi splnit pochopitelně nedokážou.

 Je jedna hodina v noci místního času. Na Maledivách mají tři. Mám u sebe nastavený Maledivský čas, protože cestuji z Malediv po další z mnoha mých služebních cest a za sebou mám poměrně dost nocí, kdy jsem nespala více, jak 4 – 5 hodin. Totální únava. Spánková deprivace. Neschopnost se usmívat a trpělivě na něco čekat. Neschopnost snášet jakýkoliv diskomfort. Jsem vysoce startovací. Takovému stavu doma říkal můj muž, že jsem jako Pershing těsně před startem a správně varoval děti, ať mi jdou z cesty, pro jednou zapomenou na vřískání, hádky a hudební nástroje a nechají mne především po návratu domů v klidu vyspat. V tomto ohledu velmi správný a prozíravý postup.

Tentokrát mne čekal pikolík z hotelu už u výlezu z letadla, cedulku s mým jménem v ruce – milé. Vzal mi těžký batoh ze zad – zdvořilé a odvedl mne do tzv. Executive floor, tj do lepšího patra, kde jsou větší a lépe vybavené pokoje. A také recepce, kde nestojíte, ale posadíte se hezky do křesílka po „úmorné“ cestě letadlem. Celou dobu se mnou pozitivně a přátelsky švitořil, vykládal, že je ze Srí Lanky a že tak 3 roky ještě vydrží v Dubaji, aby vydělal dost peněz na postavení baráku a pak se vrátí do zeleně čajových plantáží a hor domů – no jasně, naprosto ho chápu, já bych taky raději hory a džungli, než džungli betonu, skla a oceli v Dubaji. Ale práce je práce a vyžaduje určité oběti včetně diskomfortu a kompromisu.

A to ještě ON má doma děti, které vidí jen o dovolené jednou za rok a starají se o ně jeho rodiče. Tak to je obvyklé v mnoha Asijských zemích. Prarodiče vychovávají vnoučata doma a rodiče vydělávají mimo domov dlouhé měsíce… Já ty moje miláčky vidím v podstatě neustále. Velký dar, nechtěla bych přijít o jejich dětství. Jsem sice pracující matka, v očích mé matky tudíž vlastně matka krkavčí, ale děti nedostatkem pozornosti a mateřské lásky věřím netrpí.

Ale zpět na to letiště a do toho tranzitního hotelu…

 Pokoj v Executive patře opravdu vypadal luxusněji, měl i masážní křeslo (skutečně to každý unavený cestovatel ocení, když se chce jít hlavně do rána vyspat?!) dále prostornou koupelnu s velikou vanou (ani minutu v ní trávit nehodlám, chci hlavně spát!), obrovskou postel (no konečně i něco zajímavého pro mě!), 3 typy polštářů, peřinku, jak pavučinku a jediný – avšak z mého pohledu velmi zásadní – problém: příšerně hlasitě hlučící klimatizaci. Příšerně je slabé slovo. Zkrátka to bylo, jako kdyby vám těsně u ucha drželi fén, který má svá lepší léta už dávno za sebou a děsně už jen řve. A občas ten řev někdo vypnul a zase zapnul. No tak TOHLE NE. To nemám ráda. Pokusila jsem se standardně – tj čudlíkem „off“ vypnout ten rámus. Kdepak, přístroj má zřejmě centrální mozek a lokálně hosta poslouchat nebude… tak jsem se ho pokusila ukecat alespoň na snížení výkonu tím, že jsem ho přepnula do módu minimálního foukání – a bohužel –  taky nic. A DOST! Ve 2.00 ráno se nebudu přece prát s klimatizací!!! Jdu tedy zavolat na recepci, ať mi přichystají jiný pokoj nebo jdou vypnout klimatizaci.

Nedovolám se ani na jedno z horko těžko nalezených čísel ve velké bichli pro hosty s názvem „guest book“ neb nikdo na druhé straně není a telefony nezvedá. No hlavně, že nechali vyrobit tu luxusní, v kůži vázanou bichli s informacemi o svém hotelu! A to úplně pominu, že místo obrovské bichle s tunou nepodstatných informací by malinká cedulka nebo i jen jeden čudlík s nápisem recepce na přístroji bohatě stačil…Kdo tohle vymýšlí či spíše nevymýšlí a nedomýšlí?! Vylítnu vzteklá z pokoje zpět na recepci a zvýšeným hlasem prohlašuji, že jim kašlu na super Executive pokoj, kde nefunguje klimatizace a jak je možné, že mi nikdo nezvedne telefon.

Malinká drobounká recepční – zřejmě Gastarbeiterka z Thajska nebo Filipín – jde s vyděšeným výrazem králíčka, co potkal právě hladovou kobru za mnou. Přivolá mého pikolíka. Všichni se společně snažíme domluvit nefungující klimatizaci. Je nás víc, nebudeme se bát klimatizace přece nic!

Leč marná snaha. Zvýšeným hlasem požaduji okamžitě jiný pokoj, abych alespoň 4 hodiny naspala a pod tíhou frustrace si ztěžuji znovu i na to, jak mizerný mají servis, když nezvednou hostu telefon. Ojoj, to jsem neměla dělat! Malá drobounká začíná zuřivě kontrolovat, zda je funkční telefon a vytáčí mnou vytočená čísla, aby se přesvědčila, jestli umím číst a ťukat na číselník telefonu správně. ANO! Jak překvapivé zjištění – umím, u nás v České republice máme povinnou školní docházku již od dob Marie Terezie a jsme gramotní!

Nepřekvapivě ani jí nikdo nezvedl na druhé straně sluchátko, jen jsem ztratila dalších 30 minut drahocenného času, který jsem mohla spát… Drobounká mi říká tedy potom zázračné další číslo (5 místné, to si nezapamatuju…) šíleně se omlouvá, že to byla nešťastná náhoda a mezitím pikolík domluví úspěšně klimatizaci, která zdechne a zmlkne… pokojem zavládne ticho… mír a klid.. i mně se oboje okamžitě vrátí do duše. Usměju se, poděkuju, prolítnu koupelnou pro večerní hygienu a po 10 minutách marné snahy povypínat všechna světla v pokoji (někde tak mazaně schované vypínače, že jen vytažení ze zásuvky pomohlo…) hupsnu po chvíli do postele a blaženě zavřu oči v tichu, které ruší jen vzdálené hlášení z letištní plochy, tlumené dvojitými skly v oknech. Tranzitní hotel se totiž nachází přímo na samotném letišti, je součástí odletové haly. Má to výhodu tu, že nikam mimo letiště odcházet a následně ráno přicházet nemusíte. Jste rovnou tak říkajíc na místě činu. Nádhera. Zachráněné alespoň takřka 4h spánku, které se počítají. Domů přiletím alespoň trochu v použitelném stavu a Pershing se konat tentokrát třeba nebude.

CHYBA LÁVKY a VELKÝ OMYL. Ta proradná klimatizace jen čekala, až zaberu! Kolem 3.00 ráno mi to napálila –  zapla, já se příšerně lekla, vylítla jsem vzteklá z postele a šla s ní zabojovat tak, jak to zvládl pikolík ze Srí Lanky přede mnou. KDEPAK, tahle mrcha se nedala! Pobíhala jsem v noční košili, takže v podstatě polonahá a vzteklá po pokoji, jak tygřice v kleci a přemýšlela, jak s co nejmenším vyvinutým úsilím stihnu získat co nejvíce času na spaní… zvolila jsem metodu zavolat na recepci o pomoc. Zázračné číslo jsem si sice nezapamatovala, ale odkoukala jsem (zázračně), jak se vytáčí posledně volané číslo na tom designovém telefonu, který bych jinak nechtěla mít doma ani náhodou… tak jsem ho vytočila… chudinka malá, Drobounká měla stále službu, nebyl to její šťastný den: KOBRA se probudila, spojila s TYGREM v jednu bytost a řvala na ní do telefonu, ať okamžitě vzdáleně tu mrchu někdo vypne, nebo se neznám a udělám jim takovou ostudu, že ten svůj hotelový business můžou zabalit. Vyděšená Drobounká přislíbila řešení a pomoc a ta na sebe opravdu nenechala dlouho čekat – pikolík, který věru nedokáže nic moc víc, než já, jak už jsme se přece mohli oba přesvědčit před více, jak hodinou, ťukal po chvíli na dveře… No tak to už bylo na mě opravdu moc. V setině vteřiny jsem vyhodnotila, že vstát, obléknout se a za 30 minut řešit stejný problém je úplně k ničemu a tak jsem ignorovala vytrvalé ťukání pikolíka a znovu vytočila, vytočená do běla, recepční, abych se dozvěděla, že to vzdáleně udělat jinak neumí než tak, že mi ze vzdálenosti někoho pošlou, kdo se pokusí to u mě na místě opravit. No to si mě nedovedeš Sally představit, jak jsem na ní ječela zcela frustrovaná vzteky, už jsem emoce absolutně neovládla… chudinka, fakt za to ona nemohla. Ale kromě toho, že jsem se vzteky zalykala, jak jsem naletěla, tak jsem si vůbec nepomohla. Ani ta frustrace křikem neustoupila, spíše naopak. Nápad na zahájení meditace či dechových cvičení na ovládnutí emocí mě ani nenapadl.

Výsledek? Ta proradná řachtací mrcha klimatizace se mi ještě asi 3x za noc zapla a vypla, ráno na recepci mě vítali omluvným pohledem, naklusal manager hotelu, přislíbil vrátit peníze, příští návštěvu zařídit zdarma a klanili se mi až ke kolenům, což jsem si náležitě nemohla nevyspalá ani uvědomit, natož ocenit. Takže – i tady platí, že není všechno zlato, co se třpytí.

           Uplynulo pár měsíců a já jsem stejný hotel na cestě Male – Dubaj a Dubaj – Praha navštívila znovu. Důrazně jsem požadovala tentokrát po své skvělé asistentce, ať mi zarezervuje normální, standardní pokoj, nikoliv Executive floor, kde jsem si posledně tak užila s klimatizací za nekřesťanský muslimský peníz a doufala, že budu mít štěstí na tichou nebo vypnutou klimatizaci v obyčejném, levnějším pokojíku. Marně. Pokoj sice byl ve standardním patře, neměl masážní křeslo, jen sprchový kout, mnohem menší košíček s ovocem a menší plochu, ale ta mrcha klimatizace, tak TA tam byla úplně stejná. Zkušeným pohybem znalce jsem přiskočila k ovládacímu panelu a před pikolíkem rovnou jsem se pokusila (marně) vypnout klimatizaci čudlíkem “off”. Rezolutně jsem prohlásila, že TOHLE tedy NE a vrátila se zpět na recepci, kde jiná drobounká Filipínka, která mne zatím neznala, ale tu noc měla chudera službu a zatím netušila, jak si se mnou ještě užije a že mne pozná a ne zrovna v mé nejlepší podobě. Zato si mě už bude určitě pro příště pamatovat. Kombinace Kobry s Tygrem se nedá zapomenout.

Úplně stejně, jako v jiných lepších hotelech, jakmile jsem si začala hlasitě na recepci stěžovat a vypadala silně nespokojeně – okamžitě mi nabídli Upgrade, neboli zvýšení standardu hotelového pokoje za stejnou nižší cenu, kterou jsem měla uhradit za původně vybraný obyčejný pokoj. Zablekotala něco o tom, že se moc omlouvají a že mi dají jejich nejlepší apartmá a že doufají, že budu spokojená a chvíli něco zuřivě po telefonu řešila. Mně v hlavě pomalu odtikávaly hodiny dobu určenou pro spánek, která se krátila a přidávaly adrenalin, přítomnost kterého spánek zaručeně zažene. Tak jsem se spolehlivě začínala opět dostávat do módu rozzuřené tygřice v kombinaci s hladovou kobrou. Pikolík o té mé proměně, za kterou by se nemusel stydět ani Kafkův Brouk naštěstí netušil, statečně tedy nafasoval kartu od nejlepšího apartmá a vyrazil s úklonami a omluvami mi ukázat cestu. Byl si poměrně jistý, efektem svého konání na konci té cesty. Ta byla poměrně dlouhá, stejně, jako je dlouhý a rozsáhlý celý transitní hotel na letišti. Nejlepší apartmá totiž mají umístěná až na úplně opačném konci, než co mají recepci. Zřejmě proto, aby hluk z recepce, když se tam vyskytne jiný rozzuřený tygr nerušil klidně spinkajícího hosta. Takže jsem se jen modlila, abych tu cestu na jiné (pochopitelně Executive) patro a do nejzazšího rohu nevykonávala jen tak zbytečně.

Nevím, jestli modlení nepomohlo proto, že jsem byla v Muslimské zemi a měla vzývat Alláha nebo zkrátka proto, že jsem vlastně ateista nevěřící, ale faktem je, že jsme dorazili do krásně nachystaného super velkého luxusního apartmá se zlatými doplňky, které mělo navíc I prostornou šatnu, bylo mnohem větší, rohové, se spoustou oken a prosklenými stěnami – a mně stačilo 10 vteřin ke zjištění, že SEM jsem šla úplně zbytečně. Tak za prvé tento pokoj měl klimatizační jednotky dokonce 3! A pochopitelně VŠECHNY příšerně hlasité a pochopitelně vypnout nešla ANI JEDNA a za druhé – to luxusní apartmá bylo umístěno přímo hezky nad hlasitým hlásičem Emirates o odletech a zpoždění letadel a protože je to v Dubaji opravdu velké letiště a odlétá či se opožďuje tam každou minutu něco, hlášení běželo v podstatě neustále. TO ani ta dvojitá okna nedokázala ztlumit a odclonit.

TAK TOHLE NE. Pikolík se sebevědomě zubil, jistý tím, že takovou parádu jsem nikde jinde jisto jistě neviděla a ptal se, jak se mi líbí apartmá a zda je vše Ou kej. Tygřice vycenila zuby a přičuchla ke kořisti – rozuměj pikolíkovi – aby mu zdůraznila, že tu v pořádku není absolutně NIC a vrátila se rázným krokem zpět na recepci dřív, než pikolík superluxusní apartmá zamknul. Cestu jsem už znala sama, nehodlala jsem ztrácet čas čekáním na něj.

Mladičká Thajka či Filipínka na recepci překvapeně zamrkala. Nečekala, že se uvidíme tak záhy. Ani já ne. A dost mne to nepotěšilo. Ani jí ne. Takže jsem jí během chvíle vysvětlila, že to apartmá si mohou nechat pro někoho, kdo je sadomasochista a mě ať laskavě klidně dají obyčejný pokoj, ale hezky blízko recepce, protože pochod Praha x Prčice jít nehodlám a tudíž na něj trénovat ani u nich v hotelu, kde chodby jsou kilometry a kilometry dlouhé nepotřebuji a raději bych se skutečně vyspala alespoň pár hodin před odletem.

A tak jsem po dlouhém omlouvání dostala normální pokoj, kousek od recepce. Thajka/ Filipínka byla v šoku, ještě zřejmě nikdo za dobu její služby si neřekl o downgrade z jejich nejlepšího zlatem obloženého apartmá. A nikdo si neztěžoval na hodně nešikovně vyřešené umístění nejluxusnějšího apartmá, bez jakéhokoliv vyřešení odhlučnění… Tak se jí chuděrce klepaly prsty, že musela vše psát do systému na dvakrát, jelikož na poprvé to měla se spoustou překlepů. Rozzuřená Tygřice výstražně a významně pozorovala každý její pohyb po klávesnici a upozorňovala na ty překlepy. To jí zjevně pohodu pro práci nepřinášelo.

Nejsem dnešní. Po podání karty od pokoje jsem jí vyzvala, ať jde rovnou se mnou ona a pikolík že se ani nemusí namáhat. Tak šla. Jak na popravu. A měla proč se bát. Mé tušení mě nezklamalo. Tento pokoj sice byl standardně velký, či spíše malý, uklizený, pro dva, s ovocem, sprchovým koutem… to vše platilo a také platilo to, že tam klimatizace řachtala úplně příšerně. Zřejmě slovo řachtala a řachotila jediné dokáže náležitě vysvětlit, jaké zvuky ta technologie vydávala.

Kobra (tedy já) se hrozivě nad Králíčkem (tedy recepční) vztyčila, což s ohledem na mých 175cm a jejích  slabých 150cm šlo hravě a zadívala se na Králíčka shora, začala ho hypnotizovat pohledem a zasyčela (ehm, odpusť mi milá Sally ten příměr, já vím, že kobry nesyčí, ale JÁ jsem syčela): “Mohla byssssste PROSSSSSSÍÍÍÍÍÍÍM vypnout tu klimatizzzzzzaci?!” Králíček vyděšeně kývl hlavou a třesoucí se tlapičkou zmáčkl patřičný čudlík. Cha, překvapení se nekonalo – NIC se nestalo. Nic nenásledovalo, klimatizace vesele řachtala dál. Skoro se mi zdálo, že škodolibě.

Kobra – stále vztyčená do hrozivé výše nad králíčkem – významně mlčela, šlehala z očí blesky. Chudák Thajka či odkud byla, potkala právě svoji noční můru. Že si raději nevyměnila s kámoškou dnešní směnu!  Zkoušela všechny čudlíky, zpocená až za ušima. Do toho jí Kobra za zády syčela něco jako: “Tak už druhou hodinu mísssssto ssssspánku tady ssssssssss vámi řešííííím vaši rozzzzzzbitou klimatizzzzaci a už teď vím, jak to bude vypadat po zbytek noci, kdy se nevyssssspíííím, zaplatím vám ráno na recepci pobyt a otrávená a nevyssssssssspalá poletím domů…” Thajka z Filipín se marně snažila odporovat a ubezpečovat mě, že za malinkou chvilinku vše vyřeší. Jak kdyby nic neříkala… Poloha Kobry zůstala neměnná.

Nabídla úslužně pomoc z Engineering department, neboli technického oddělení. Na ty mám pifku obecně už dávno. Od okamžiku, kdy jsem marně hledala neexistující dveře na záchodě ve Vídni na letišti, kde to také nějací šikulové měli včas opravit a vykašlali se na to úplně stejně, jako jejich kolegové na tuhle klimatizaci a její preventivní údržbu.

Tak jsem na návrh odpověděla: “ A kolik dessssssíííítek minut budu na vašeho kolegu čekat než přijde a vyřeší to?!” ukázalo se, že kolega zřejmě dostal vzkaz, že se jedná o VVIP, neboli velmi důležitou osobu, případně Velmi Velkého Idiota s Průserem a naklusal vcelku rychle. Zadíval se na mě, na Thajku z Filipín, na klimatizaci a řekl, že to vypnout prostě nejde. Nikde. V žádném z hotelových pokojů. Ani v Executive ani ve Standardu. Vytřeštila jsem na něj oči a zalapala po dechu. Vypadla jsem tím tak trochu z role „hypnotizující syčící kobra“ a musela nutně mít výraz „ryba lapající po vzduchu“. Ale nešlo si pomoci. To jsem vážně nečekala. Chvíli mi to unavený, leč vztekem zrychlený mozek musel zpracovávat.

 No, tak alespoň jsme věděli, na čem jsme. Nadechovala jsem se k mohutné od plic reakci. Thajka zamrkala svými drobnými očky na pána v montérkách a špitla zcela zoufale: „Opravdu se s tím VŮBEC ALE VŮBEC NIC nedá dělat?“ ten vycítil to třaskavé dusno, pochopil situaci a naštěstí či díky Alláhovi se rozhodl kolegyni galantně zachránit. Sáhl vedle nás na zrcadlo, co bylo pověšené na stěně, zabral za něj vší silou z boku, zrcadlo povolilo, otevřelo se a odhalilo spoustu pojistek a jističů. Jeden z nich technik přepnul do polohy OFF a pokojem se ve vteřině rozhostilo blahodárné ticho…

 Rozzářila jsem se. Obdařila je oba šťastným úsměvem. Kobra zmizela, z Tygřice se stala usměvavá hebká kočička, která zapředla upřímné poděkování za skvělé vyřešení složité situace. Opravdu nejsem nijak náročná… nepotřebuju toho zase TOLIK. Stačí mi neřachtající klimatizace, která mne do rána nebudí a neofoukne. S oběma jsem se rozloučila a během pár minut byla šťastně v limbu. A ráno usměvavá, samá líbeznost, jako by nic jiného, v mém repertoáru ani nebylo. Malinká Thajka se šťastně usmívala na recepci a mávala mi na rozloučenou velmi dlouze a upřímně. Zlý sen se rozplynul. Noční můra se konat nebude.

Po dalším měsíci při další cestě jsem se na stejném místě už vůbec nezdržovala formalitami typu: jak se dá vypnout vaše klimatizace…. Dobře jsem si totiž zapamatovala trik toho technika. A tak jen co za mnou zaklaply dveře od přiděleného pokoje, rozhlédla jsem se, zaposlouchala – spokojeně přikývla: ano, hnusně hučí, ba přímo řachtá –  a jala se lomcovat zrcadlem. Mrcha, nechtělo povolit. Přemýšlela jsem, jestli z leva nebo z prava. Kde byly ty magnetické úchytky? Zkoumala jsem to chvíli a pak ztratila trpělivost a pořádně zabrala. Volky nevolky, zrcadlo se otevřelo a místo toho, aby mi řeklo, kdo je na světě nejkrásnější, protože to by byla jen ztráta času, odhalilo mi tajemství jiné: zhruba třicítku jističů, ve třech řadách nad sebou, každý zjevně od něčeho jiného a jednu věc měly společnou: nebyly popsané.

Nejsem zas tak technicky zdatná, abych bez popisku pochopila co je co a čím se vypne klimatizace. A bála jsem se navíc, abych něco nespustila a nezpůsobila třeba planý poplach. A tak jsem systematicky v půl třetí ráno začala zkoumat, od čeho by asi který ten jistič mohl být. Po chvíli marné snahy – byly si podobné jak vejce vejci – jsem začala přemýšlet jinak. Jsi v Dubaji. Jsou tu Gastarbeitři, jsou líní myslet. Nejvíce tu určitě a nutně mají problémů s klimatizacemi. Soustřeď se, buď jako oni, který to je?! Připadala jsem si jak pyrotechnici, nebo slavní hrdinové, kteří mají hodně krátkou dobu na to, aby zjistili, který z těch pár drátků mají rozpojit, aby bomba neexplodovala. A KLAPLO TO! JÁ HO FAKT NAŠLA!

Byl totiž jako jediný označený obyčejnou tužkou – takřka neviditelnou čárku měl nad sebou. Zřejmě jeden z kolegů těm dalším chtěl usnadnit nelehkou práci a protože vytvářet směrnice není jeho povinnost, označil, byť obyčejnou, špatně čitelnou tužkou TEN JEDINÝ správný spínač. Vycvakla jsem ho, mrcha řachtavá ztichla a mnou projel pocit absolutního klidu, štěstí a radosti, že jsem se o to dokázala hezky rychle sama postarat.

Následující hodiny spánku jsem si ohromně užila, navíc s pocitem svého drtivého vítězství nad místní klimatizací, která zkrátka už na mě nemá šanci. Ráno jsem se hezky rozloučila na recepci a věřím, že další host jim nevolal, že nemá funkční klimatizaci, protože to mají uklízečky v rámci úklidu kontrolovat a hlásit, jako závadu, že to tam nefunguje a je podezřele tichý pokoj. No uznej, Sally, že TO se mi vážně povedlo!

Můj pocit totálního vítězství pak trochu pokazil zvuk pískající zářivky na stropě v salónku letecké společnosti, když jsem si dávala ranní čaj. Ale TO vážně za ně už řešit nehodlám. Tam nespím, to přežiju. Příště si dám čaj jinde.