Milá Sally…

Milá Sally,

Opravdu tomu nerozumím.

Čím to je? Proč zrovna JÁ jsem magnetem na průsery a situace, ze kterých věru nikdo radost nemívá? Posuď sama:

• Když s rodinkou či s přáteli vyrazíme na oběd, zaručeně pouze JÁ nafasuji na talíři lehce zasmrádlé maso, unavenou rybku, či písek v bramborách. Já smradlavé maso odhalím i po vymáchání v octové lázni a zasypáním tunou chilli. A dožaduji se u obsluhy pokrmu, který bude uvařen ze zdravotně nezávadných surovin. Případně chci jiné brambory a to tak, že bez písku, neb nejsem pták, abych ho v žaludku potřebovala pro lepší trávení zrníček a semen.

Zkrátka čich mám lepší, než leckterý ohař. Někdy to je poměrně na škodu – třeba, když nastoupím do výtahu po ajťákovi v létě… Jindy to vcelku pomáhá. Něco si užít, zažít a nebo ochránit i ostatní před střevní kolikou ze zasmrádlého masa na talíři…

Moje skvělá asistentka a báječná kamarádka k tomu mi tak dlouho výjimečně citlivý nosánek nechtěla věřit, až mi jednou připravila malinký test – lahodnou kávu s ještě lahodnějším a bez pochyby velmi zdravým kozím mlékem. Nic proti kozám. Sýry kozí miluju. Mléko kozí ale úplně ne. A v kávě obzvlášť ne.

„Ty jsi mi tam dala kozu, Terezko?!“

„Neee, to je normální mlíko z lednice“ A ani se u toho nezačervenala!

„Nekecej, vždyť to cítím!“

„To nemůžeš cítit, to cítit není!“ krásná ukázka ženské logiky. Navíc zcela mylné.

„Takže to ale JE kozí mléko, co jsi mi do toho dala?!“ A to je zase ukázka bezpohlavní logiky…

„Vidíš“ pravila druhá kolegyně, mladší a velmi šikovná mladá žena, s dobrým odhadem a dodala: „Já ti říkala, že si toho všimne a že jsme měly raději to normální mlíko sehnat.“

„Ale já si to s tím kozím dělám pokaždé a chutná mi to víc, není to VŮBEC cítit kozou!“ stála si na svém Terka.

„Terezo, nedělej si kozy, mně kozí mlíko opravdu v kávě nechutná!!!“

„No tak já si to tvoje kafe vypiju..“ vzdává snahu mě přesvědčit a bručí si pro sebe: “Takový dobrý kafe… vůbec to není cítit…“

Takže, kozí mléko v kávě, stejně tak, jako zkažené maso či rybu opravdu ucítím a nehodlám si to nechat naservírovat a ze zdvořilosti zkonzumovat. A nepřesvědčí mě nikdo, že necítím to, co cítím.

• Když projevím u číšníka přání – třeba, že bych uvítala čaj s mlékem – nechápu, proč zrovna mně do něj musí ještě přidat citron a zapříčinit sraženiny v mléce. Trpělivě to personálu do nekonečna opakuji, že když už tam JE mléko, citron se tam vážně nehodí.
• Nepočítám drobná nedorozumění u stolu, kdy si objednám JEDNO vejce alá Benedikt s lososem, tj ztracené vejce položené na toast s lososem a objeví se po dlouhé době čekání přede mnou vejce DVĚ  a to místo na lososu, tak na něčem, co vzdáleně připomíná barvou krůtí šunku
• Po příletu do finální destinace s dalšími 20 známými pouze MŮJ kufr nedorazí, případně jako jediný má urvaný kolečko, ostatní cestující jsou moc spokojení s tím, jak zavazadla skvěle doputovala
• JÁ se dostanu, jako jediná ze širokého okolí na let, který uvízne nad Dubají v zácpě a dojde mu palivo, takže musí odletět úplně jinam natankovat a vystát frontu na přistání v Dubaji (a tím pádem prošvihnu přípoj, ale mám prima téma na jeden fejeton)
• JÁ nafasuju lístek na koncert v rámci Pražského jara, který je prodaný 2x na stejné místo a přijdu, jako druhá.
• JÁ odlétám z Dubaje v den, kdy se dvě znepřátelené strany v regionu rozhodnou, že po sobě budou střílet balistickými a čert ví jakými střelami jakého doletu a tak na MÉM letu letuška pípne, že nevidím letový plán promítaný na obrazovce zkrátka proto, že ještě ani piloti úplně přesně neví, půl hodinky do odletu, kudy se to vlastně má s ohledem na nenadálou bezpečnostní situaci letět. (to jsem se fakt orosila)
• Můj hotelový pokoj (i ten nejvíce luxusní) má zaručeně nějaký problém: v únoru v Londýně netopí topení a já do rána drkotám zuby, abych si druhý den vyboxovala přímotop. V Dubaji či v Nice pro změnu je v létě rozbitá klimatizace, takže sauna… případně je pokoj umístěný v těsné blízkosti výtahu a celou noc slyším skrz tenkou stěnu každé jeho přivolání a nemám šanci se vyspat. Pochopitelně poté, co předem požaduji TICHÝ pokoj… a také NEKUŘÁCKÝ a velmi často pouze já nafasuji ten, kde někdo pálil jednu za druhou. A také zaručeně já vychytám pokoj, kde si pokojská poplete nádobky a vymění obsah těch, co mají nápis SHOWER GEL s BODY MILK. A tak se vesele nejdříve sprchuji v tělovém mléce, abych se následně napatlala po vysprchování se tekutým mýdlem…
• JÁ nafasuju kvůli omylu lékařky lék, který mi má pomoci proti bolestivému zánětu prsní žlázy při prvním kojení a až když nezabere pár dnů, já stále v horečkách a v bolestech zapátrám, tak se dočtu, že je to lék na úplně jiné problémy (zánět močáku) a nesmí to kojící ženy  a ani děti do 18 let.
• Když vytáhnu JÁ děti a kamarády na vodní radovánky na nafukovací banán a necháme se odtáhnout člunem nad hlubiny Indického oceánu, tak tam zjistíme, že držátka na onom banánu jsou provedeny velmi úsporně, za pomoci lepicí pásky, která není vodě odolná, takže při první příležitosti nám všem držadla zůstávají v ruce a děti od nečekaného trhnutí a bez držátek popadají do vody. Naštěstí se smějí, jsou v bezpečí plaveckých vest. Zážitek na vodě je korunován velkolepým finále, kdy se odpojí od táhnoucího člunu banán celý a přestává být řiditelný již docela, protože spoj směrem ke člunu je proveden stejně kvalitní, vodě neodolnou lepící páskou. Ano, byli jsme první, kdo se na konkrétním banánu projížděl. Byl fungl nový a lokální výroby.
• Těsně o pár centimetrů vedle MOJÍ Kačenky hrající si na pláži (tehdy sedmileté) musí s velkým žuchnutím přistát obří nalomený list z kokosové palmy, následek noční bouřky a silného větru…  Podruhé se mi tehdy narodila. Mně se při tom pohledu zastavilo na pár vteřin srdce strachy. Od té doby kdekoliv jsou palmy chodím s hlavou zakloněnou a se zrakem vzhůru a pečlivě pozoruji, jestli nevstupuji do nebezpečné zóny, kde se pomalu, ale jistě chystají kokosy nebo velké listy spadnout na zem. Pořád mám totiž před očima film, jak ten obrovský list potichu a hrozně rychle letí a s velkým žuchnutím dopadne v těsné blízkosti mé milované holčičky, která byla ode mne pár desítek metrů vzdálená. Nestihla bych ani doběhnout.
• Jediné MOJE dítě z celé třídy dokáže přinést domu poznámku za nevhodné chování v den, kdy ve škole nebylo.
• případně jako jediný ze všech, co znám, obdrží oznámení ze střední školy, že jej nepřijali, neb nezvládl přijímací zkoušky, abychom následně zjistili, že to byl omyl (respektive já zjistila… neb jeho otec to vzal automaticky, nekriticky, jako fakt a začal pro synka hledat alespoň učňák, když už na tu střední intelektem chlapec nemá… ten stejný chlapec, o kterého se pár let na to popere několik prestižních technických vysokých škol…) na střední se hlásili dva chlapci stejného jména a nějak někdo popletl výsledky, takže ten náš Martin dostal zprávu a výsledky jiného Martina. A potom omluvu od ředitele, že se takový politování hodný omyl se stává JEDNOU… maximálně DVAKRÁT  za deset let. No, u nás ještě vše dopadlo dobře, ale té maminky od druhého Martina je mi upřímně líto. „PŘIJAT“ si přečetli a bouchli šampus, že to nakonec přeci jen dobře s tím jejich nemehlem dopadlo…  a do pár hodin přišlo s omluvou „NEPŘIJAT“ …
• a jenom MŮJ syn dokáže svoji velkou první studentskou lásku ve dvaceti najít mezi věřícími a přivést ji nechtěně do jiného stavu. Ale to je úplně jiný příběh a ještě nevím, jaký bude mít konec. Průběh má každopádně dramatický.

Mám pocit, že mě si prostě tyhle věci vyhledávají. Jako by vesmír chtěl ode mně opakovaně prokazovat odolnost a připravenost se poprat s věcmi malými i velkými. Na těch malých si to mám natrénovat, abych potom zvládla ty velké… Jako by si myslel, že by zrovna MNĚ nestačil úplně obyčejně poklidný život, který plyne a žádné z výše uvedených se v něm neděje. No, nevím. Vážně nevím.

Co myslíš, Sally?