Milá Sally…

Milá Sally,

Tak jsem se ti nedávno orosila hrůzou – nemám já náhodou počínající známky Alzheimera? Nebo už v padesáti začíná pozvolna stařecká demence?! Neměla bych začít zobat zvýšené dávky Ginko Biloby nebo jiného přírodního preparátu? Či snad zahájit tréning šedé mozkové kůry speciálním cvičením? Cožpak mentální námaha v práci už nestačí?!

Ptáš se proč?

Uvědomila jsem si to předevčírem u oběda v práci. Sedím si nad talířem s čočkou na kyselo, vajíčkem a Vídeňským párkem po boku svých kolegů, v klidu si společně s nimi debužíruju přinesený oběd z nedaleké hospůdky, když v tu chvíli mi zazvoní telefon. 12:30, doba oběda… no tak KDO mi to proboha volá v době, kdy všichni normální lidi jedí a nikdo nemá druhého zbytečně obtěžovat otázkami, které pochopitelně snesou odkladu?!

S mírnou nevolí můj zrak padne na displej mobilu. Vidím číslo dávného kamaráda a kolegy, vynikajícího experta na daňové právo, se kterým mám jít následující den na oběd a to po velmi dlouhé době několika let. Aha, Honza. Jasně, nevoli zaženu, tomu telefon hnedle zvednu a pro jistotu se rozhodnu jej ihned informovat o tom, že mám plná ústa, neb sedím nad obědem a nabídnu mu zavolat asi tak za půl hodinky zpět, až tu čočku dožvýkám a spolykám.

„Marto, my jsme ale obědvat měli dnes spolu, ty jsi na mě zapomněla?“

Zmatení a lehká panika.

„Počkej…, my přeci spolu, Honzo, obědváme zítra…?“ vykoktám zmateně. Kolegové se (mi) smějí.

Na druhé straně je pár vteřin ticha… A tak mi to došlo. Já zazdila změnu. Změnu, o kterou on žádal zhruba před týdnem, já ji potvrdila na WhatsAppu a nezapsala si ji do kalendáře, kde stále hrdě svítil následující den původně naplánovaný oběd. Ne, to se mi skutečně nikdy před tím nestalo.

Den nato jsem vyrazila do práce na kole, na zádech baťoh, v baťohu věci na převlečení. Po příjezdu následovala sprcha a zjištění, že jsem si doma zapomněla do baťohu přihodit podprsenku… Naštěstí jsem ten den neměla žádné schůzky, ale přesto. Ani TO se mi nikdy před tím nestalo.

Chabou útěchou mi bylo vyprávění kolegy, jak on, coby mladík, prošvihnul přijímací řízení na VŠE na Fakultu Financí a účetnictví, a tak skončil na Mezinárodních vztazích, protože tam byly přijímačky později. A zopakoval si zazdění o rok později, kdy nedorazil na opravný termín ze Statistiky, který si sám objednal. Jenže si jej objednával na počítači poté, co se vrátil nad ránem z jakési bujaré studentské oslavy a tak to pochopitelně vesele zaspal.

Hm. Tak to mě ale neuklidnilo. Já nepožila alkohol a nejsem povahou salámista a bohorovný kliďas, jako je on. Já si věci hlídám a jsem pečlivá, někdy až příliš.

Ze stejné kategorie bylo vyprávění Terezky, mojí skvělé asistentky a kamarádky, jak mohla vlastní šikovnou a báječnou dceru roztrhnout, jako hada, když ji objednala k jejich zubařce a jednadvacetiletá slečna mamince blahosklonně odkývala, že s ní na svoji kontrolu na zubní zajde, čas si pochopitelně na to udělá, nechala si to 2 dny před konáním akce ještě připomenout (úplně vidím to koulení očí v duchu „Mami, joooo, neboj! Vím!“), aby v den D odjela s lehkým srdcem mimo Prahu a nechala zuřící maminku se za ni omlouvat u postarší paní doktorky, která měla pochopení pro bezstarostnost mládí a naštěstí náhradního neobjednaného pacienta. A Terezka? Správně usoudila, že nemá smysl 21 letou dceru objednávat k jakémukoliv doktorovi a je na čase to nechat na ní, neb ne nadarmo se říká PRO DOBROTU, NA ŽEBROTU.

Tak ani tam, moje milá Sally ale Alzheimer nehrozí. I když prý nejmladší pacienti s touto nemocí jsou pod třicet!

Když jsem v zimě na Štědrý večer v Harrachově zjistila, že hlavní Vánoční dárek pro moji milovanou dceru zůstal doma v Praze ve skříni, tak TO mě ani tak neznervóznilo, protože TO mám jednoznačně dědičné. Tatínek pravidelně lovil dárky ze skříně či jiného mazaného úkrytu pro nás všechny ještě o Velikonocích a my to měli vlastně, jako takový normální rodinný rituál. Většinou o víkendu. Nejdříve se ozvalo „Jéééééé, tak TADY to je! A já na to MÁLEM zapomněl! A říkal jsem si, kdepak to asi bude!“ a následovalo vylovení na světlo boží dárku, který čekal na svoji příležitost a už začínal pochybovat, že ta chvíle někdy nastane. Vždycky nakonec nastala.

 A Kačka svůj vysněný mobil dostala jen o den později díky obětavosti kamaráda, který nás přijel z Prahy navštívit a díky Face time u mě doma ve skříni ten mobil objevil. To Alzheimer určitě není, to je v pohodě.

Když byly mému synkovi Martínkovi asi tak 4 roky, tak ho jeho vlastní otec zapomněl vyzvednout ze školky. Ani to nebyly počínající známky Alzheimera, to byl jen nezvyk, protože jsem pro synka většinou do školky spěchala z práce já a jen jednou výjimečně jsem potřebovala, aby zafungoval tatínek, když se maminka potřebuje zdržet v práci na poradě. A protože jsem byla tehdy ještě málo zkušená žena, matka i manželka, tak mě nenapadlo pro jistotu ráno a pak ještě kolem oběda mému manželovi připomenout telefonicky, že DNES musí pro Martínka do školky on. Výsledek byl ten, že se mě následující asi měsíc denně ptaly učitelky, jestli pro chlapečka někdo dnes přijde? Protože on se chuderka každý den učitelek ptá, jestli na něj maminka a tatínek nezapomenou… (Jak přišel na tu maminku, to tedy vážně netuším!) Ne, pochopitelně nezapomněli. Protože stejnou chybu jsem už neudělala a raději se snažila změnit program v práci, než se spoléhat na svého manžela. Ale jemu jsem coby pokání naordinovala povinnost zakoupit velký pugét a jít se do školky učitelkám omluvit… Dost se přitom zapotil, narazil na paní ředitelku a ta mu dala přednášku na téma odpovědnost a péče o děti.

Po krátké době zapomněl, že má synka vyzvednout ze Sokola. Ale to takový problém nebyl, měla jsem to z domova blízko a tak jsem od malinké Kačenky fofrem upalovala pro brášku do Sokola a ani moc vzteky jsem zuby neskřípala, jen jsem napsala inzerát na doprovod pro děti a začala kromě lidí v práci ještě časem řídit i 2 studentky a 2 čiperné důchodkyně, které vyzvedávaly děti ze školky či ze školy a chodily s nimi velmi spolehlivě na všechny odpolední kroužky a aktivity. Však milovaná babička Jaruška nám od této doby zůstala až do dnešního dne, kdy děti dovršily zletilost.

Zapomnětlivost mého manžela, otce mých dětí byla a stále je pověstná. Ale ani tam to není Alzheimer, spíš roztomilá roztržitost, kterou trpí vědci. Ne, on vědec není. Jeho otec byl. Tak možná proto. Ale když o tom člověk ví, tak ho to nerozhodí a dá se s tím žít. Ostatně často to člověka pobaví. Třeba když nám po návratu ze třídní schůzky od Kačky v její deváté třídě všem do kalendáře naplánoval školní zahradní slavnost na 24.července, místo 24.června.

„Tome, seš si jistý, že rozloučení se školou má proběhnout v polovině prázdnin?!“ zeptala jsem se spíše pro úplnost, protože jsem pochopitelně odpověď správnou znala, ale chtěla jsem mu dát šanci.

„No, já nevím, tak nějak. Jsem si to zapsal, na papírku, počkej…“ a ano, na papírku byl pochopitelně červen, v kalendáři červenec…

„Maminko, tatínek mi zapomněl dát sebou na tábor mýdlo“ hlásil mi synek, tehdy sedmiletý.

„Martine, peníze ti táta ale dát nezapomněl, ne?“

„Nezapomněl, maminko“

„No tak vidíš, tak sis hezky mýdlo mohl koupit sám, ne?“ pravím, abych podržela rodičovskou autoritu otce, vedla synka k samostatnosti a omluvila i sama sebe, že jsem nemohla balit, protože jsem byla zase pracovně kdesi v tramtárii.

„Ano, maminko. Koupil jsem si ho. Všichni ostatní si kupovali bonbony a sušenky, maminko a JÁ jsem byl JEDINÝ, maminko, JEDINÝ, kdo si kupoval mýdlo! Paní na pokladně se hodně divila“ a znělo to velmi spokojeně a hrdě. No tak vida!

Ale tu Ginko Bilobu, si milá Sally pořídím, protože mě to vážně děsí… Dřív jsem nepotřebovala ani papír a tužku a dnes co si nezapíšu, to zjevně v paměti neudržím…