Milá Sally…

Milá Sally, nedávno mi bylo padesát. Půl století. Z pohledu mých čerstvě dospělých dětí je to nepředstavitelně dlouhá doba a já v podstatě v jejich očích jsem nejen tzv. boomer, ale i stařena nad hrobem. Dcera mi s nemilosrdnou upřímností nedávno prozradila, že ke smrti to mám výrazně blíž, než k okamžiku narození a že to je statisticky dokázané. No hlas dítěte, hlas nevinnosti, že? Skoro tak dobrotivá hláška, jako ta, kterou řekla před zhruba 5 lety její stejně stará kamarádka své mamince k jejím tehdy čtyřicátým narozeninám. S upřímným rozhořčením v hlase zahlásila že jako vůbec nechápe, proč je její máma taková skleslá ze svého věku. Měla by být ráda, měla by být osudu vděčná! Měla by se radovat!  Vždyť přeci se ledaskdo TAKOVÉHO věku ani NEDOŽIJE! Kamarádka to nepřekvapivě od dcery jako povzbuzení tenkrát nevzala. Dnes se tomu jen už směje.

Taková doba! Natož těch let ještě o 10 víc… Dlouhé období, půl století.

Mně to ani tak dlouhé nepřipadlo. Naopak. Nějak zatraceně rychle to uteklo. Nevleklo se to a nuda tedy rozhodně těch 50 let nebyla, ani dlouhá chvíle. Spíše naopak. Pěkný kvapík to byl, jak by trefně konstatoval jeden můj kolega.

Tak nějak jsem nestihla zdaleka všechno, co jsem chtěla vyzkoušet, vidět, zažít. Svět je veliký, je v něm toho zajímavého a krásného spousta a stihnout se vážně nedá všechno, obzvláště, když má ženská 2 malé děti, manžela a zajímavou, leč časově náročnou práci a hodlá zvládat na jedničku jak domácnost, tak kariéru. A tak se nějak přihodilo, že mi zaťukala ta moje padesátka na rameno, přimhouřila znalecky oči a zeptala se lehce posměšným hlasem:„Seš si fakt tak jistá, že máš ještě spoustu času na všechno, co jsi JEDNOU chtěla vyzkoušet, vidět a zažít?

A potměšile pokračovala: “A kdy to tvoje JEDNOU vlastně jako má nastat?!“

Po kratičké pauzičce zvážněla a pravila:“No ne, hele, já to nemyslím nijak zle, většina lidí mě v pohodě přežije, ale nejsem jako moje kámoška třicítka, kterou sotva pamatuješ, tak si to jen uvědom, holka, dobře ti radím. Tvoje JEDNOU totiž už nastalo a jestli fofrem sebou nehodíš, tak to totálně prošvihneš a to by byla docela škoda, ne? Plány máš pěkný a těšíš se na ně už taky dost dlouho. Tak už zbytečně nic neodkládej a jdi do toho. TADY A TEĎ!“

A já svoji padesátku poslechla.

A vznikl poměrně dlouhý seznam toho, co ještě všechno v krátké době nutně potřebuji vyzkoušet, vidět a zažít a bod za bodem z toho seznamu ukrajuji, dokud mi moje padesátka hledí přes rameno a nepouští zatím ke mně starší kámošku šedesátku. Prokoukla jsem ji. Ona se totiž na ten můj seznam taky dost těší a chce být při tom. Proto mi na to rameno poklepala. K oboustranné spokojenosti.

Dnes povyprávím o jednom bodu z tohoto seznamu. O jakém? Přála jsem si zažít operu v ikonickém místě – v Miláně v Opeře La Scala. Kdo má pocit, že netroškařím, má pocit oprávněný, není totiž čas, je mi padesát. A na svoji obranu dodám, že jiný bod ze seznamu, který jsem si už splnila byl za bukem a zcela zdarma, nicméně pro mne neméně důležitý – chtěla jsem se projít a rozjímat po Moravském poli, (které není u nás na Moravě) a nasát atmosféru místa, kde padl velký král a válečník, Přemysl Otakar II., Král železný a zlatý v okamžiku, kdy už nedokázal ustát svoji chlapskou ješitnost a vidět věci realisticky. Bohužel. Velká škoda. Ale o tom jindy.

Ne, nejsem (zatím) bohužel znalkyní či vášnivou milovnicí opery, byť vážnou hudbu ráda mám a do Rudolfina či jinam na koncert ráda zajdu, to jistě ano, ale určitě to není dost na to, abych se tvářila, jako znalkyně. Ne. Na opeře jsem vlastně ani nikdy nebyla. Nebylo kdy a nebylo s kým. Prostě jen ve mně žije jedna ikonická scéna z Pretty Woman. Jistě víte, především dámy, o jaké mluvím: Julia Roberts coby lepší šlápota (pardon – placená společnice) v nádherných šatech, se zapůjčeným vzácným šperkem na krku, po boku šarmantního muže v lóži vzdychá a pláče dojetím, jak se její jemná a citlivá duše, skrytá pod roušku vypočítavé drsňačky rozeznívá s prvními tóny hudby a operního zpěvu. Julia to hrála báječně. Slzy, upřímné pohnutí, dychtivé chvění duše její hrdinky neušlo jak pánovi po jejím boku, tak pochopitelně všem nám, plačícím a dojatým divačkám bez rozdílu věku. Ach, jak romantické! Nepamatuji si na jaké opeře to byli, ale že byli v Opeře,  kam se přepravili soukromým tryskáčem – tak to si pamatuji naprosto přesně. A to chci taky. Ne, ne ten soukromý tryskáč. Ten už vyzkoušený díky své práci mám a po tom neprahnu. Klidně poletím do Milána low cost a do centra se z letiště přepravím obyčejnou místní sockou, nepotřebuji přistavěnou limuzínu, jako měla u letadla Julia. Ale tu operu, tu potřebuji moc. Hodně moc. A pro přesnost – Julia pochopitelně nebyla v Miláně, ale v LA, jak mne moje kamarádka nedávno správně upozornila. Ale to nevadí, inspirací mi byla každopádně a Itálie je mi oproti USA rozhodně milejší.

A tak, když se mě přítel ptá, co bych si přála ke svým narozeninám a meze přání se nekladou, nabízí se výlet kamsi do exotiky k moři za dobrodružstvím o které nestojím, barvité líčení Kubánských rytmů a doutníků s rumem mne za srdce nechytá, celý kontinent Afriky i Asie či Ameriky mi může být s prominutím ukradený, dlouhé lety za dobrodružstvím nechci a nepotřebuji. Ne, ani za klokany či Pánem prstenů a nesmlouvavě tedy zahlásím, že místo Thajska, Kuby, Seychel či čehokoliv jiného bych moc potřebovala navštívit  některý ze tří operních domů, pochopitelně ty nejlepší v Evropě: ve Vídni, v Paříži a La Scala v Miláně. A nemusí to být hned všechno v jednom měsíci. Klidně si počkám a vychutnám svůj zážitkový dárek postupně. A přítel se rozzářil při zjištění, že mám vcelku jasno a on nemusí nic moc složitě vymýšlet a organizovat, protože jsem se hnedle proaktivně nabídla, že lístky pro nás seženu, ubytování vyberu a na něm bude jen drobnost – vytáhnout peněženku, až to všechno zařídím a udělat si na můj narozeninový dárek se mnou čas. Později se mnou vyobchodoval Paříž za Londýn, protože Paříž a Francii obecně moc nemusí, ale to nevadí, já se do Paříže tak jako tak vypravím. Vídeň už v podobě baletu proběhla a teď tedy Opera v La Scala…

              Pro vás, kteří byste uvažovali o podobném zážitku – i obyčejní smrtelníci si zvládnou sehnat lístky, když jsou dostatečně zdatní v práci s internetem a hovoří anglicky. Dokonce i moje maminka 82+ zvládla vygooglit, že je na to moje představení v podstatě vyprodáno, premiéru mělo minulý týden a dávat tuto operu budou celkem jen 2 měsíce.  Informací dychtivá seniorka si nastudovala dokonce i to, kdo mi bude ten večer zpívat a s uspokojením četla spoustu ruských jmen. Nicméně nutno podotknout, že moje maminka je jedna z mála seniorek, které se zvládly s přehledem zapojit i na sociální sítě a přes IG si s vnučkou posílá vzkazy a příspěvky. Progresivní babičku máme!

La Scala má pochopitelně svoje oficiální webovky a na nich intuitivní on line rezervační systém na prodej lístků úplně stejně, jako naše Státní Opera nebo Národní divadlo. Jen to chce nakupovat s předstihem pár měsíců, nikoliv pár týdnů. Ale to vlastně u nás do Státní Opery nebo Národního platí taky. Takže skutečně z tohoto pohledu nic jiného a neobvyklého. Lístky jsou v různých cenových kategoriích a prozradím, že já vybrala místa v přízemí asi v 10. řadě hezky uprostřed a jeden stál 250 EUR. A protože jsem včas zjistila, že koncem února uvede La Scala Operu Evžen Oněgin od nesmrtelného Aleksandra Puškina v hudebním zpracování stejně nesmrtelného Petra Iljiče Čajkovského, tak mi bylo naprosto jasné, jaké představení chci na místě shlédnout. Proto ta moje maminka měla radost, že mi to zazpívají operní mistři, kteří mají ruštinu coby svůj rodný jazyk.

Začátek dopisu Taťány (pochopitelně v originále) vyšvihnu probuzená i o půlnoci díky nucenému drilu ze školy (díky díky a ještě jednou díky milá Marino Vasiljevno za něj!), protože jsem v Rusku kdysi jako dítě strávila šest let a chodila do standardní ruské školy, kde do mě stejně jako do ostatních vtloukali všechny ruské velikány a Čajkovskij i Puškin byli ti, kde mi to ani moc nevadilo a kde jsem se docela ráda nazpaměť učila různé strofy včetně ikonického dopisu, který napsala nebohá Taťána zamilovaná do Oněgina. No tak dobrá, kecám. Docela ráda jsem se to neučila nikdy, to bych asi byla divný puberťák a nikdy jsem se taky celý nenaučila. Je fakt dost dlouhý. Byť pravda, nádherný. Oduševnělý, čistý. Taťána byla ve svých 18 letech dojemně naivní a čistá, důvěřivá duše. Oněgin znuděný floutek a prototyp „zbytečného člověka“. Puškin coby zástupce romantismu to měl zmáknuté a tak, jako většina jeho kolegů ruských spisovatelů i on dokonale uměl rozebrat emoce a vnitřní pochody svých postav a představit je barvitě svým čtenářům. A když se příběh Taťány a Oněgina spojí s nádhernou hudbou od Čajkovského, tak jsem věřila, že to prostě musí být nezapomenutelný zážitek a že 3 hodiny opery s přestávkou vydržím a neusnu!

Balet stejného díla jsem v Moskvě v Bolšom těatre těsně před dobou Covidu a invaze na Ukrajinu shlédla, takže logicky zbývá operní zpracování téhož. To se přímo nabízí. A operní dílo v ruštině pro mne bude srozumitelné rozhodně lépe, než kdybych vyrazila na operu v Italštině a četla titulky promítané na obrazovku.

A tak jsem v listopadu objednala na konec února lístky, usoudila, že nechci lóži, jako Julia Roberts, ale přízemí a být bez drahého šperku na krku a bez kukátka, ale zato k jevištní scéně raději blíž. Den D byl stanoven na víkend a já se začala moc na moje rande s Oněginem těšit. Cesta za splněním mého zážitku mohla začít, ubytování poblíž opery nebylo složité sehnat.

Co si vzít na sebe jsem jako jediné řešit nikterak nemusela. To jsem měla naprosto jasné a předem určené. V mém šatníku jsou doma jedny (skutečně pouze jedny) nádherné černé dlouhé šaty od pana Diora a k nim mám i patřičně ladící lodičky s třpytivým náramkem s kamínky od Swarovského kolem kotníku, blyštivou kabelku a patřičně výrazný náhrdelník a náušnice v sadě ze stejného módního domu. Bižuterie, ale luxusní. V mém šatníku vše bydlí více, jak 10 let a moc obnošené to s ohledem na povahu použití není. Takže nádherná příležitost to zase na dlouhou dobu naposledy vynést. Věčné trápení nás žen, že nemáme co na sebe a nerozhodné postávání před plnou skříní mne pro tentokrát netrápilo. Pro změnu tato otázka „Co si mám vzít na sebe“ trápila mého přítele. A protože nežijeme pod jednou střechou a dokonce ani ve stejném městě, přislíbila jsem za podmínky včasného příjezdu ke mně s kufrem naplněným po okraj vytáhnout tu jedinou pravou košili, sako, kalhoty a kravatu a doladit si zážitek v podobě elegantního pána po mém boku. A jak řekli, tak i udělali… se říká v pohádkách…

Ne, v mém případě tato fráze z pohádek a romantických příběhů neplatila. Bylo to celé nakonec úplně jinak a spíše se na to hodil citát Woodyho Allena: “Chceš -li Boha rozesmát, sděl mu své plány“ A já pochopitelně sdělovala… od listopadu až skoro do konce února. Dlouhá doba na to, aby se smál, až se za břicho popadal. Ale pojďme po pořádku.

Den před odletem, čtvrtek, 21:00 posílám éterem zprávu na WhatsApp s přáním hezkého večera a zdůrazněním, že nám to letí zítra ve 14:20, takže ode mne odjezd ve 12:00 na letiště, tj příjezd ke mně nejdéle v 11:00, mám-li se ujmout role módního guru na pánskou módu a vybrat a zabalit mu věci. Večer poklidně plyne.

Přítel tráví večer s přáteli na hospodském kvízu. Chce mne pobavit a posílá mi následující otázku:

Otázka č. 5

Mezi savci jsou největší vytrvalci nosorožci. Jejich milostný akt trvá až 40 minut, během nichž dochází u samce ke dvěma až devíti ejakulacím, podle délky kopulace. Jak takové páření nosorožců obvykle končí?

1. Samec usne a odpadne
2. Samcův pyj ochabne
3. Samice již neunese samcovu váhu a poklesne
4. Samice začne utíkat

Prý mám poradit, mám si taky tipnout… no nevím, s tímhle fakt zkušenosti nemám. Zkouším se vžít do pocitů té samice a nadhazuji, že zřejmě D)? Tak prý si to myslí ve většině taky a dávají D)…

A ono je správně to C)

No vida…

Spokojená sama se sebou, jak to mám skvěle všechno nachystané, zařízené, pod kontrolou a jak to hezky běží, jako po drátkách, jsem si šla lehnout a těšila se na nadcházející víkend. Pochopitelně proběhlo přání dobré noci do éteru a ubezpečení se, že se těší nejen dáma, ale i pán.

Pátek

7.00 – zapínám mobil. Letmo zkontroluji, co se zase nového pěkného povedlo povědět Trumpovi a jak na to zareagovala světová média, která sleduji a akciové trhy. Nahlédnu do pracovní pošty, abych se ubezpečila, že tam není nic nenadále urgentního, jiné zprávy nemám a tak si utíkám vyčistit zuby a hodit sprchu (jak jinak, než ledovou)

 7:12 PÍP otevřu WhatsApp, kde na mne svítí nová zpráva od miláčka. Ten musel chudák vstávat výrazně dřív, aby autem dojel za mnou včetně jeho garderóby včas. Říkám si:“Přečtu si co píše a hnedle mu zavolám, abych ho na cestě pozdravila a zeptala se, jak to včera na kvízu dopadlo“, otevírám aplikaci WhatsApp a valím oči…

Asi jsme se těšili moc….Od 3 hod sedím na hajzlu jde to ze mě ze všech otvorů. Jelikož mám jediný, tak to nevypadá, že bych byl včera něco špatného snědl. Uvidíme za hodinu, zatím velký špatný.

Nejdříve jsem se zasekla na tom jediném otvoru…Jak jako, že má jediný otvor?! Co to je za blbost? Nebo jediný hajzl?! Potom mi došlo, že smysl je jiný a že to znamená, že ostatní účastníci hospodského kvízu, kteří předchozí večer byli s mým přítelem jsou fit a on tedy nemá otravu jídlem, ale zřejmě jako jediný pěknou střevní virózu.

Hmmm. Tak to je v čudu. I kdyby se zázrakem s odpuštěním zesral do hodiny z podoby a zastavil nutkání v této činnosti pokračovat, tak z Ostravy do Prahy fakt včas nemá šanci dojet. Sakra! A já se tak strašně moc těšila!!!! Co bude s mým Oněginem?!?! A co ta moje vidina Pretty Woman?! Pravda, lehce povadlé, zvladlé a sešlé věkem, ale pořád Pretty ta Woman!!! Chvíli bezmocně jen hledím na displej toho moderního vynálezu, který blbne malým dětem mozky a beznadějně je mění neuronově k horšímu a horečnatě přemýšlím, co dál. Minuty běží… Mozek zatím geniální nápad nevyplodil.

7:16 Odepisuji na zprávu

 „Hmmm, tak to je zlé… a kamarádi z hospody opravdu jsou v pořádku? Pokud ano, pak ses zřejmě zesral z představy La Scaly po mém boku. Jsou to zjevně nervy!!!“

 a přidávám emotikon smějícího se obličeje a druhého nešťastného se slzičkou. Trocha černého humoru ho snad potěší. Je ten typ. A přidávám ještě:

„Hlavně klid, dej se do pořádku a nahlaš mi, jak ti je“ a přidávám srdíčko a polibek.

7:20 volám v návalu zoufalství svojí báječné kamarádce a kolegyni Tereze. Vím, že smím, protože denně s manželem ještě před rozbřeskem venčí psa a mobil má u sebe. Vychrlím na ni svoji frustraci, ona mě polituje a tím se mi trochu uleví a začne horečnatě fungovat můj mozek. NE, NEVZDÁM TO, JÁ TO ODMÍTÁM ODPÍSKAT! KDO SE MNOU POLETÍ DO LA SCALY NA OPERU, KTERÁ TRVÁ 3 HODINY?! Podotýkám, že Terezka vyrážela na týden na lyže do hor, takže ona coby náhradnice absolutně nepřipadala do úvahy stejně tak, jako pár dalších kamarádek. Takže Kačka. Dcerka. Letos maturuje, mimo jiné z dějin umění. Ostatně Puškina má k maturitě taky… v Miláně jsem navíc zakoupila do místní Pinotéky tj obrazárny vstupenky na sobotní dopoledne a měla v plánu projít centrum města designu a módy ještě před operou. Tak jí nalákám na renesanční Italské umělce a módu a Oněgina..? No, ale musím se podívat, jestli vůbec jsou letenky k mání a musím počkat tak do 8:30, protože jinak moje umělecká noční sova buď vůbec nezavnímá, co jí to vlastně po telefonu maminka říká nebo mě pošle do prdele už jen z naštvání, že ji budím, když je doma, snaží se zbavit posledních záchvěvů chřipky, co si přivezla z jarňáků s tatínkem a jediné její upřímné přání je nebýt rušena alespoň do 9:00, když už jindy chuderka musí vstávat do školy v 6:30

Ok, tak nejdříve letenky 7:40 … sedám k počítači. Letenka tam ještě na dnešní let ve 14:20 je. Zpátky v neděli vyprodáno. Sakra… dobrá, tak že by zůstala beruška do pondělka? Nebo nedá se to nějak zařídit, když neletí jeden, aby letěl místo toho druhý?! A sláva! Dá! Sice za mírný poplatek za změnu cestujícího, ale každopádně letenky by zařízené být mohly!

V 8:00 volám pro kontrolu stavu (uplynula hodina) svému milému. Zněl chudák dosti zuboženě. Seděl a trůnil. Telefon u sebe. „Volej kdykoliv, jsem na příjmu“, vypravil ztěžka ze sebe a na chvíli se odmlčel. Rád by nějak pomohl, aby se mi výlet povedl i bez něj. Říkám o možnosti jeho letenky pro Kačku a hnedle se toho nadšeně chytá a chce se odlepit od mísy, aby se přilepil k počítači a zařídil změnu. Brzdím jej. Ještě slečna spinká, musíme se jí zeptat. Brzdím jej nejen já… i jeho střeva se v přímém přenosu ozývají.

„To je skvělé“ povzbuzuji jej, „Můžeš začít psát Deník poseroutky“ Můj vtip ocenil, ale po pravdě okomentoval, že bych taky mohla být ohleduplnější, že to není hezké… na to jsem po pravdě reagovala, že ohleduplná právě jsem, neb jsem ho neoslovila „Jak ti je, poseroutko“, ale vyzvala ho k sepsání deníčku poseroutky, což je sakra rozdíl.

8:30 volám tatínkovi Kačenky, neb chytrá holčička má pochopitelně ztlumený telefon, když spinká. Její tatínek naštěstí v 8:30 už dávno nespinká, i když má chudák chřipku pěkně rozjetou, na rozdíl od takřka zdravé dcerky. Ale kromě rozjeté chřipky má také odpovědnost za nevyvenčeného psa a tak vstát a fungovat na rozdíl od holčičky musí. Použiju ho, jako vyslance a vzdálený budík a posílám do pokoje za dcerou. Dost se mu nechce, tuší, že bude zle a on konflikty jakéhokoliv charakteru hodně nemá rád. Připomnělo mi to nedávno navštívené představení v divadle Kalich „Lady Oskar“ s Janou Paulovou v hlavní roli, kde ji její asistentka také hodně nechtěla jít vzbudit na naléhání osobního účetního, že bude jinak zle a že to je otázka života a smrti a prostě musí do jámy lvové jít a paní brzy po ránu probrat… a když vešla do ložnice své chlebodárkyně, tak se ozvalo z repráku zařvání lva. Povedený kousek zvukařů a režie divadelní hry. Úplně jsem to zařvání v pokoji mé dcery u tatínka slyšela také…

„No, co je mami?“ ozvala se nakřáplým hlasem, ze kterého bylo cítit, že se ale hodně musí kontrolovat, aby nebyla naštvaná a dělá to jenom z úcty k mému věku a postavení a uvědomění si, že stále ještě ode mne dostává kapesné.

„Kačenko, víš, jak jsem dnes měla letět s Martinem do Milána na operu Evžena Oněgina..?“

„Jo, všimla jsem si, že někam chceš letět“ pravila a znělo to už hodně otráveně, proč ji proboha někdo budí kvůli plánům na víkend, které se jí vůbec netýkají, navíc její matka se svým přítelem. To se jí fakt vůbec netýká a nechápe, proč to musí po ránu takhle poslouchat.

„No, Kačko, on náhle onemocněl, má chudák děsnou virózu a nikam nepoletí, víš?“

„Hmmm“

„A tak jsem si říkala, jestli bys třeba na tu operu do Milána nechtěla letět se mnou? Ono se dají ještě letenky zařídit, ale musela bys fakt rychle vstát a začít si balit, máš na to asi tak 3 hodinky a potom už bys měla odjíždět na letiště, proto jsem poprosila tátu, aby tě vzbudil a měla jsi čas si třeba zabalit“

„Hmmm. A kdy se vracíš?“

„Káťo, to je jen na víkend, školu bys nezanedbala“

„Hmmm a co tam mami jako ještě je?“

„Katuško, Milán je hlavním městem Lombardie, kdysi to bylo království a Karel IV. Byl králem i tam, je to město módy a designu a mají tam tvého oblíbeného Caravaggia, ten tam dlouho žil a tvořil, víš, jak jsem si o něm koupila tu knížku v Londýně v  muzeu, tak tam jsem se to dozvěděla. Šly bychom se podívat na jeho další díla a na jiné Italské umělce taky a je tam nádherná katedrála“

„Mami, Renesanci a Italy jsem přece viděla ve Florencii, tak asi ne, dík.

Potichu jsem povzdechla, polkla… co bych JÁ za to v jejím věku dala, kdyby mě MOJE maminka chtěla vzít do Milána do La Scala… ale je jiné století, moje maminka fakt nemohla za socíku se mnou do Milána ani náhodou a moje dcera má poměrně jasno o tom, co je a co není její touhou. Má touhu prolézt u maturitní zkoušky z Dějin umění, ale nehodlá se zbytečně učit navíc cokoliv a stejně tak nepotřebuje cokoliv navíc vidět a zažít, když může spokojeně spát a lenošit. Jasně, kdyby byl ve hře luxusní hotel s dokonalou snídaní, kde servírují jahody a bublinky, o tom by se ještě dalo uvažovat. Ale takhle?! V rámci motivace jsem jí nedávno slíbila, že pokud zvládne udělat maturitu tak, že dostane 3 z Češtiny, což bude fakt s její disortografií složité a velký výkon a zároveň bude mít z těch dějin umění 2, tak že ji vyvenčím k moři, jak si už dlouho hodně přeje a jak já už hodně dlouho odmítám s ohledem na fakt, že pracovně k Indickému oceánu jsem létala intenzivně skoro každý druhý měsíc 13 let. Moře NE. FUJ. Ale moje holčička by ráda k moři. Někam, kde je promenáda, něco se dá vidět, koupit, ochutnat a pak se vykoupat. Tak jí to slibuju, coby motivaci k většímu a lepšímu výkonu při přípravě k maturitě. Však jsem do její přípravy k maturitě z Dějin umění investovala skutečně mnoho svého času i peněz, neb jsme navštívily všechny důležité galerie v Evropě, včetně několika výjimečných výstav, aby to měla před očima a prožité. Takže ať mi s trojkou domů nechodí, umělkyně! A ona na to: „Mami, to je špatný deal, to fakt nedám. Kdybych chytla Impresionisty, pak asi klidně i za jedna, ale jak to bude Mezopotámie nebo Etruskové, mami, tak to teda jako já, s tou mojí špatnou pamětí na názvy nemám šanci dát za víc, jak za čtyři. Vždyť oni toho po nás chtějí tolik! Znát název autora, díla i jeho umístění, chápeš to?! A jak se to asi tak máme stihnout všechno naučit?! Zkus něco jiného“ Zřejmě jim ve škole neprozradili, že maturitní zkouška je z celých čtyř let a ne ze svaťáku a že se skutečně látka, rozložená do čtyř let naučit za pár týdnů nedá. Nebo moje noční sova po ránu možná nevnímala, když jim to v prváku říkali a teď je úplně z toho zaskočená. Přihazuji tedy úspěšné přijetí do Dánska na Univerzitu, kam hodně chce a zároveň odstraňuji požadavek na lepší známku, než trojku. „Super, mami, to je lepší deal, to klapne, uvidíš!“ no tak to jsem tedy zvědavá, jak to uvidím. Momentálně vidím, že ji nezajímá město módy a designu…

„V pořádku Katuško, já se nezlobím, jen jsem ti to chtěla nabídnout, když se to takhle vyvrbilo a než budu volat někomu jinému, tak jsem chtěla první to nabídnout tobě, když máš tu maturitu z dějin umění…“

„Jojo, mami, dík, fakt ale nemusím. Budu se učit na maturitu. Tak si to tam užij.Pa“ Už zněla trochu míň naštvaně, možná pod tíhou toho odmítnutí mámě? Nevím. Spíš možná s vědomím toho, že může v klidu zůstat v posteli a nic nemusí dělat. To ji uklidnilo a vylepšilo její náladu. Položila sluchátko, aby odpadla v klidu do peřin dospat.

Tak koho dál?

Simona, moje spolužačka a kamarádka ze základky, většinou neváhá a okamžitě se vrhá do všeho, co jí nabídnu i na velmi poslední chvíli. Simonka by si nemohla s ohledem na svoji situaci takový výlet nikdy dovolit, takže ji pozvu a hezky si to spolu užijeme, mám ji ráda.

8:45 jí tedy volám. Zní příšerně… aha, taky chřipka. No, řádí to všude kolem, však já se toho zbavovala kolem Vánoc 6 týdnů… Tak nic, to jí ani nebudu říkat, pravý důvod mého telefonátu, aby jí to nebylo líto a loučím se s ní jen po nezávazném rozhovoru o počasí a zdravotním stavu.

A co, tak poletím sama. No a co. Sice to bude úplně poprvé, co vyrazím do divadla sama, ale nebude to poprvé, co vyrazím na výlet sama se sebou. Já umím sama se sebou být. A jsem sama se sebou ráda. Ano. Už ano. Dalo to práci se to naučit a nešlo to hned, ale už to ve svých padesáti umím. A umím to i ocenit. No, tak alespoň budu mít víc možnosti se díval okolo sebe, to mám taky ráda. Pozorovat čilý ruch a ostatní lidi. Domýšlet si, čím asi žijí, co je trápí nebo naopak těší a jestli doma drží otěže ona nebo on. A nebudu muset se nikomu přizpůsobovat, budu jíst co chci, kdy chci a kde chci a půjdu tam, kam chci a budu tam tak dlouho, jak chci jenom já… totální svoboda a věnování se jen sama sobě má také něco do sebe.To si užít v klidu umím.

 Jen tedy sama ve velké večerní od Diora, to bude skutečně zajímavá zkušenost a uvidíme, jak to na mě zapůsobí. Jestli to unesu. Julia Roberts sama se sebou v La Scala. Ale co, tak si dám sama se sebou skleničku nebo dvě a bude mi fajn.

9:00 volám kamarádce, která žije ve Frýdku – Místku. Evička žije taky sama, nedávno se rozešla asi po 10 letech s přítelem a úplně dobré vzpomínky na něj nemá. Nicméně nezanevřela ani na svět, ani na muže a srší dobrou náladou a nakažlivým optimismem kdykoliv ji vidím. Evička není žádná laňka ani víla, je jí pořádný kusanec. Ale musím o ní mluvit, jako o Evičce právě pro tu její nádhernou povahu a chvílemi až něžnou vílí naivitu. Ale není to žádná hlupačka ani nesamostatná bytost, právě naopak! Zvládla poměrně složitou životní situaci, když zůstala po smrti svého manžela sama s dvěma maličkými dětmi a byla schopna je uživit i zdatně vychovat smutnému osudu navzdory a dnes jí obě její dospělé děti dělají radost a vrací jí to, co do nich tolik let trpělivě a usilovně vkládala. Evička je pro mne ztělesněním ženskosti. Má i to, co mně chybí a možná proto se máme tak rády, protože se hezky doplňujeme. Já dávám do placu praktičnost, logiku a organizovanost, ona odlehčuje smíchem, vírou a lehkostí bytí v rámci mírného ezoterična. A obě máme rády dobrou společnost, sport, přírodu a dobrodružství. S Evičkou je pokaždé všechno možné, ale nuda tedy rozhodně ne. A má velmi nakažlivý smích a smysl pro humor i dobrý postřeh. Často mě rozesměje tak, že se nemůžu zastavit ani já a ani ona ne. Jsme v tu chvíli, jak dvě prdlé puberťačky. A i když já skřípu zubama z nějaké situace, do které nás Evička svojí povahou dostane, ona je vždy nad věcí a rozesmátá od ucha k uchu a to i z případné vlastní neschopnosti a chybky. Jako například, když se nám s Kačkou ztratila v Louvre, kde byla poprvé a my ji marně hledaly 2 hodiny. Marně, protože Evička je mimořádně slabá v orientaci a v navigačních schopnostech jí taky příliš dáno nebylo. Navíc si plete kvůli hemisférám v mozku pravou a levou stranu… Takže i když má v ruce mapu, nemá šanci ji použít. A na pokyn „Jdi ke schodišti zpět a odboč doprava, tam je místnost 313, odtamtud zavolej znovu“ jde a odbočí vlevo, až dojde do místnosti úplně jiné, aby po chvíli hlásila „Tak já už jsem tady“

„Kde jsi, Evičko?“

„No tady“

„A to je kde?!“

„No tady, tady u té sochy“

„A co to je za sochu, Evi? Je to ta Niké Samothrácká? Ta, co je na schodech?!“

„Nevím, asi ne, jak vypadá?“ Málem omdlím… přednášku o Niké jsem měla fakt dlouhou a nekonečněkrát jsem tam Evičku musela fotit, než byla spokojená s výsledkem. Na focení je pes. A hodně precizní. Na navigaci je to slabší.

„Evičko, to byla ta veliká na schodišti, bez hlavy, umístěná jakoby na přídi z lodi, fotila ses tam z obou stran, vzpomeň si“

„Aha, No nevím, tady schody nejsou a tahle je taková nějaká z Egypta asi“

„Evo!“ Zuřím… „A kolikátka je to místnost, ta 313 není totiž Egyptská sbírka!“

„Nevím, tady není nikde nic napsáno…“

„Evi, bývá to na futrech nahoře nade dveřmi“

„No já nevím, tak já půjdu zpátky“ … a jde ještě úplně jinam, aby nahlásila znovu, že „JE TADY“ a dodala třeba „U toho Napoleona“ a celá situace se opakuje až do okamžiku, kdy dostane striktní zákaz se hýbat z místa, 2x jej svévolně poruší, čímž nám zkomplikuje hledání, hrdě posílá fotky třeba Venuše Mélské s komentářem „Co to je? Víte už, kde jsem? Už si pro mě holky jdete..? Proč vám to tak dlouho trvá? Kde jste? Chce se mi čůrat, jdu objevit záchod, kde je tady záchod?“

 a když ji nakonec objevíme, tak se šťastná jak blecha vrhá kolem mého krku a děkuje, že jsme ji tam neopustily a nenechaly. V tu chvíli mě opouští veškerý vztek a hněv a prostě nemůžu, než se jenom smát. Takhle rychle jsem tolik místností v Louvru nikdy neproběhla, jako když jsme hledaly Evičku…Nicméně přísně jsem jí po ukončení obejmutí sdělila, že jestli se nám ztratí ještě jednou, už jí tam nechám do rána, takže ať si nás lépe aktivně sama hlídá! Evička poslechla a hlídala si nás po zbytek pobytu moc dobře (a já ji non stop už bachovala taky)

Abych byla přesná, ona má za to, že se neztratila, ale že MY s Kačkou ztratily JI chudinku. Ona přeci úplně jasně, když šla za námi v té plné místnosti lidí zahlásila (špitla), že vidí toalety a odbočila k nim, aniž bychom si toho my s Kačkou měly šanci všimnout. Což pochopitelně byla podle Evičky jednoznačně a výhradně naše chyba, že nedokážeme vidět i na opačnou stranu, než hledí naše oči a že nejsme dost pozorné na to, když špitá mezi desítkami hlučících turistů za našimi zády. Navíc, když jme také chvíli před tím hlásily, že potřebujeme vyhledat onu místnost pro dámy. Tak když nám říká „Holky, tady jsou záchody, jdu na ně“, tak je přeci naprosto, ale naprosto logické, že půjdeme s ní na WC a ne, že budeme pokračovat ve směru chůze a ztratíme ji. To je přeci jasné, čí to byla chyba, že jsme si ji ztratily! Nedávaly jsme pořádně pozor! A děsně dlouho nám to trvalo, než jsme si ji zase našly. Taky naše chyba! Musela se i ptát cizích chlapíků, kde jako přesně je! Dívali se na ni, jak na blbku a odpovídali „No v Louvru přeci…“ a ona s chabou znalostí Angličtiny se jim musela snažit vysvětlit, že není blbá, ví kde je, ale neví, kde je přesně, aby dala šanci se najít nám. Chtěla nám to usnadnit… obětovala se! A to – považte – musela všechno vytrpět kvůli mně a Kačce, neb jsme si ji pořádně nehlídaly, když pro nás ulovila toalety!

Na moji otázku, proč proboha neoslovila nějakou zaměstnankyni muzea, kterých je všude v jednotlivých sálech poměrně hodně a proč si nenechala poradit podle té mapy, co jsem jí poslala po mobilu, mě odzbrojila odpovědí:

“Ale vždyť já jsem se přece zeptala“ a dodala poněkud dotčeně „Já nejsem hloupá, jak si o mně myslíš! Pochopitelně jsem si to nechala na mapě ukázat!“ Moje otazníky v očích nešly přehlédnout… no a tak proč tedy sakra jsme se 2 hodiny marně naháněly?! To jsem zvědavá, co přijde za vysvětlení!

„Ukázali mi to… Ale neviděla jsem to, neměla jsem u sebe brýle…Ale nevadí, já se už na vás, holčičky moje nezlobííííím! Hlavně, že jste mne tu nenechaly! Já jsem TAK šťastná! A Představ si, že jsem poznala Moneta! TO bys ze mne měla radost, kdybys tam se mnou byla! TO jsem se to hezky naučila, díky tobě! Byl úplně pod střechou v jedné místnosti a hnedle jsem ho poznala, jak jsem hledala to schodiště podle vašich instrukcí.“ A už zase zářila, spokojená sama se sebou, se světem kolem i s námi, chybujícími. 

No jak říkám, s Evičkou je všechno možné, jen nuda NE.

 A to by ji ani nikdy nenapadlo do Louvru vlézt, kdybych ji nezavolala a nevyzvala k účasti na naší cestě s Kačkou do Paříže. Evička má spoustu nádherných fotek z Paříže, včetně těch u Louvre, když tam byla vloni, ale lézt někam dovnitř?! Dívat se na Monu Lisu? Nebo jít obdivovat Moneta?! A to je jako kdo?! …Ale to je jiný příběh.

Takže volám Evičce, abych jí vylíčila situaci a své rozhodnutí odcestovat samostatně. Nenechala mě ani domluvit

„A v kolik, že to letí?“

„Evi, ve 14:20, to je fakt za chvíli“

„No počkej, ale to stačí být hodinu před odletem na místě v Praze, ne?! Když TEĎ HNED vyrazím, ukazuje mi navigace, že tam jsem ve 13:00!“

neblázni, je po 9:00 hodině a je pátek! Proboha! Z Frýdku Místku?! Nesmysl, někde se zasekneš a budeš jen naštvaná a já taky. To je blbost, do Prahy to nedáš. To leda bys musela odněkud od vás letět. Co já vím, Ostrava, Varšava, Vídeň nebo tak něco, to je logičtější, ale hele, je to celé nesmysl, bohužel na poslední chvíli…“

„Aha, aha, jo, dobrý, to pořešíme potom… a co se jako do Opery bere na sebe? Mám ti nafotit, co mám ve skříni a ty mi poradíš?“

Ježíšmarjá, ona je jako fakt prdlá dost… ale takhle?! No nic, nemá smysl odporovat…

„Evi, zapni face time a jdeme na to, na fotky není čas!“ a tak jsme během pěti minut v její skříni vybraly šaty, pásek, kabelku a lodičky do barvy. A Evička spokojená, že TO nejpodstatnější má vyřešené, začala řešit i tu letenku. Jak se tam dostat je podle ní až druhořadé, nejvíce prioritní byly pochopitelně ty šaty …

„Počkeeeej“ pravila Evička a já slyšela do telefonu, jak její hbité prstíky tančí po klávesnici notebooku. „Kam že to přesně tedy jako letíme?“

„Do Milána – Malpensa“

„Aha, aha, jo, jo, jo, tak počkej, já se na to dívám a za chvíli ti zavolám“ a tak já jdu ještě dodělat nějaké resty do práce a dobalit a Evička zatím hledá pro sebe letenku. Ani ji to tak dlouho netrvalo a volala mi celá rozesmátá a šťastná zpátky, že letenku má, letí ji to z Ostravy v 14:00 s přestupem ve Varšavě a večer bude v Miláně a že se strašně těší, protože nikdy na žádné opeře nebyla (v klidu, Evičko, já taky ne) a že ani v Miláně nebyla (tak to já zase jo, neboj) to je bááááječné, jaká jsem kamarádka a že to je šííííííííleně dobrodružné a jestli taky mám zase vymyšlené nějaké to muzeum (ano, Evi, mám) a jak je to senzační a ona stejně kromě jednoho rande na víkend neměla v plánu nic a teď najednou má takovou super cestu a taky by bylo přece strašná škoda nechat propadnout ten druhý lístek a nevyužít to a že to bylo děsný, poslouchat mě a nemohla to už vydržet, než to celé dořeknu, protože se bála, že se jí snad ani nezeptám, jestli se mnou nechce letět?!

Ani ne v 11:00 mi hlásila, že je připravená a ještě si uvaří oběd, poklidí a popracuje, aby měla o víkendu klid a vyrazí na letiště taky kolem té 12:00. Tak TOMU říkám efektivita.

Naši společnou, byť oddělenou cestu jsme si obě moc užily, posílaly jedna druhé fotky z letiště, s drinkem, s kafíčkem, s letištním personálem, nástup do letadla, sedadlo v letadle… Jak říkám – Evička je ve focení mistr a umí s telefonem dobře zacházet. Je v tomto ohledu bezkonkurenčně nejlepší a inspirující.

A protože jsem jí chtěla usnadnit cestu z letiště do hotelu, tak jsem jí vytvořila velmi pečlivý návod z fotek a videí, kde jsem jí vysvětlila KDE má zastavit a koupit si lístek na vlak, JAK se jmenuje stanice v centru Milána, kam jede. Vyfotila jsem jí i na zemi značky vlaku, protože na vlakovou stanici se musí v Miláně kousek popojít od letiště, tak aby nezabloudila a nešla jinam a pochopitelně jsem jí vyfotila i přesně dveře, kterými má z letištní haly projít a jak vypadá vstup do nádražní haly s jezdícími schody.

Evička nezklamala. Jen co přistála, už mi nadšeně volala, že JE TADY a že je u TOHO BÍLÉHO AUTA (tvl Evi, JAK můžeš někomu hlásit, že jsi u bílého auta na letišti?!?!) a kam má odbočit od toho bílého auta a kam – do jaké stanice si má koupit lístek na vlak?

Nakonec jela nechtěně úplně jinam, než měla pokyn, ale nevadilo to, šla jsem jí naproti a hlavně – sdílely jsme si navzájem polohu, poučené z Paříže, tak jsem věřila, že to prostě musí nakonec navzdory svému talentu dát. (a navíc jsme při odletu zpět z Milána domů zjistila, že můj dokonale nachystaný manuál pro ni pro cestu z letiště z Terminálu č.2 do centra byl úplně na prd, neboť Evička dosedla na Terminál č.1. A tam skutečně před vstupem do letištní budovy stálo jakési reklamní vozidlo bílé barvy a nešlo přehlédnout. Takže dodatečná omluva v duchu i na hlas byla na místě…)

Ale Evička to dala. Sice nejdříve vlezla do úplně jiné restaurace, než ve které jsem já seděla a ve které jsem na ni čekala „Marti, jak se to tam jmenuje?“

„Evičko, vždyť to máš na mobilu, sdílela jsem ti přímo ten podnik i s adresou!“

„No, ale já si to nepřečetla, tak jak se to tam jmenuje, kde jsi ty?!“

Evo!!!! Grrrr, proč se s tím sakra vůbec namáhám, když to nonšalantně přejdeš a vůbec ti to nepřijde blbý to nahlas ještě přiznat?! Ach jo, tak si otevírám menu, abych nepopletla název.

„Osteria Cornalia“

„Aha, tak to ne, to jsem jinde, pa, drahá, jdu si tě najít.“

No to jsem pochopitelně na mapě skrz tu sdílenou polohu viděla… Evička šla úplně jinam z nádraží, než měla. Tvrdila, že se jí takhle pomstila navigace na mapách.cz  a poslala ji schválně na opačnou stranu, než bylo třeba. No nevím, ale když tomu chce věřit…

A potom jsem se na ni dívala skrz okno z restaurace a slzela smíchy, když na pokyn:„Stojíš blbě, otoč se doprava a udělej 5 kroků“ se otočila přesně obráceně – tudíž doleva a odkráčela obráceně ode mne pryč. Ale protože to vlastně bylo už jen kousínek ode mne a roztomilé a pro Evičku typické, tak jsem ji povzbuzovala bez jakéhokoliv pocitu zloby nebo rozhořčení, sklenku výborného červeného v ruce: „Ty to dáš! Já ti věřím! Ty mě najdeš! Pojď zpátky!“

A Evička to dala, našla mě a padly jsme si do náruče asi po 3 měsících, co jsme se neviděly a smály se a smály tak nahlas, že na nás zbytek hostů pohlížel poněkud nevraživě. No jo, no, to je tak, když si dvě dobrý kámošky, fakt hodně dobrý kámošky dají dost neplánovaně rande a jedna letí z Prahy a druhá z Frýdku rovnou do Milána! Nic bláznivějšího jsme zatím spolu nezažily a to jsme už spolu zažily ledacos.

Večer se protáhl, musely jsme si povědět všechny novinky a že jich bylo! Evička cestovala po Srí Lance s dcerou a její kamarádkou a byla plná zážitků a dojmů z této krásné na přírodní krásy bohaté země. Navíc jsme druhý den po ránu nemusely spěchat, protože vstupenky do Obrazárny v Di Brera jsme měly až na 11:00 a od hotelu to bylo coby dup. Stihly jsme krásně snídani v nedaleké kavárničce s výtečnou kávou, zopakovaly si z minula z Florencie co to vlastně byla Renesance, připomněla jsem Evičce pár fakt o Miláně a vyrazily jsme. V objektu di Brera je toho víc, my stihly jen tu obrazárnu a před tím návštěvu národní knihovny, kterou v roce 1770 nechala založit pro svůj lid osvícená panovnice Marie Terezie v době, kdy Miláno stejně, jako většina Lombardie patřila k jejím državám a vládlo jí Rakousko. Kdo bude mít příležitost, návštěvu národní knihovny vřele s Evičkou doporučujeme. Nádherná veřejnosti přístupná místnost je vyzdobená regály a mobiliářem z ořechového dřeva a má obrovitánské honosné křišťálové lustry vyrobené v jiné části mocnářství… u nás …tedy v Českém království. Staré svazky knih ze 14. – 18. století tam jsou takřka na dosah ruky a některé jsou vystavené otevřené ve vitrínách coby ukázky přítomných děl. Je to skutečně stále funkční knihovna, stále veřejnosti přístupná včetně studovny. Jak to udržují kvůli vlhkosti nevím, to u nás, v Klementinu dovnitř veřejnost nepouští, jen smíte nahlédnout skrz sklo – respektive otevřené dveře –  jen na chvíli v přítomnosti průvodce. A tady se procházíte v sále, jehož stěny jsou obklopené regály plnými starodávných knih ze všech možných oborů a když se objednáte do studovny, tak ledacos dokonce dostanete do vlastních rukou. To mi vyrazilo dech.

V obrazárně jsem se chvílemi přiblížila k ruské průvodkyni a hnedle to, co ona vykládala svým ovečkám za zajímavosti jsem sdělila Evičce. Ochytřily jsme se hezky obě. Evička byla moc spokojená, co se zase dozvěděla nového a i že poznala skoro správně toho Caravaggia, který jim tam visí poté, co jsem jí připomněla, že to je ten, co namaloval tu dost krvavou scénu s useknutou hlavou medúzy. Jedná se o Kačenky oblíbené dílo tohoto umělce, který si zakoupila ve Florencii i v podobě krabičky na prášky.

A Evička opět nezklamala, ohromně mne pobavila v jedné z mnoha místností obrazárny, když vztáhla ruku, ukázala nade dveře a zahlásila:“ TADY byste mne s Kačkou neztratily, jako v Louvre, podívej, tady mají perfektně vidět čísla, vidím čtrnáct!“

Jenže nade dveřmi, římskými číslicemi bylo toto:

XVI.

Odkašlala jsem si:„Evičko, to je ale šestnáct…, tak se mě raději drž a neztrať se“ a propukly jsme obě v chechot. Zkrátka ta levá a pravá hemisféra není snadná věc.

Evička a Oněgin. To mi bylo jasné, že to nebude jen tak. Moje milá kamarádka neměla štěstí na střední škole na kvalitní pedagogy dějepisu a ani literatury. Což je škoda. Tak aby byla náležitě nachystaná a mohla dostatečně vychutnat krásu díla po mém boku, tak jsem se rozhodla pro ni uspořádat malou přípravu. Takový briefing. Poté, co jsme se prošly obě centrem, nahlédly do světoznámé nákupní galerie plné značek zvučných jmen, vyfotily si unikátní architekturu, obdivovaly i katedrálu na náměstí Duomo, daly si po cestě menší oběd a sklenku vína k tomu, zkontrolovaly na místě, že v La Scala skutečně večer dávají Oněgina, protože jeden nikdy neví, tak jsme se vrátily na hotel, objednala jsem tam lahvinku červeného s tím, že po návratu z opery ji dopijeme a dala se do vysvětlování. Měly jsme zhruba hodinku času. Použila jsem i dokument pro střední školy „příprava k maturitě, rozbor díla Evžen Oněgin“ ČT EDU je fakt skvělá věc! A Evička je skvělá posluchačka. Dokáže ocenit i můj procítěný přednes a když jsem jí četla dopis Taťány v originále, tak bylo vidět, že už vnímá a chápe hloubku celého příběhu, celé tragédie a je skvěle připravená na večer. U třetí skleničky vína shrnula to, co se dozvěděla zhruba takto:

„Tak je to pořád stejný. Už od pradávna. Chlapi jsou prostě pořád stejný hovada. Tak ona ho tak procítěně miluje, pravda, je to husička z vesnice, ale je bohatá a určitě vzdělaná a on je prostě trouba, že jo. Zastřelit jen tak kamaráda, no tak to je taky úplně jasný příklad té jejich mužské ješitnosti a hlouposti. Střílely se snad ženský na duelu?! No jasně, že ne, proč by to taky dělaly, že jo! Tak jako Lenskij byl taky pěkný debil, když jen kvůli tomu, že jeho snoubenka tančí večer s jiným, tak vyšiluje a vyzve kamaráda na souboj. Ale proti Oněginovi je mi sympatičtější, když tu Olgu tak miluje, že se chce kvůli ní i nechat zastřelit z lásky.“

„Ne, Evičko, to nebylo z lásky, to bylo z hloupé žárlivosti a ze zbytečné žárlivosti“ dodávám.

„A to máš vlastně pravdu, takže i tohle je debil. No a pak jako se potká Oněgin s Taťánou po 2 letech, když už je provdaná za jiného, najednou je v hezkých šatech a je jako NĚKDO, že jo a najednou to už není ta husička a Oněgin se překvapivě zamiluje?! To je ale překvápko, co?! Debil to je, normální debil“

„Evičko, říká se tomu Zbytečný člověk, Puškin v tom díle popsal typ člověka – povrchního, plytkého, nevyzrálého, kterého všechno nudí, zkrátka úplně zbytečný člověk pro svět, víš?“

„Jo, totálně zbytečný, jako většina těch debilů chlapů na světě. Ale ta Taťána je frajerka, jak ho hezky odmítla, jak ho poslala s nadhledem do prdele, když už byla vdaná za jiného, to je fakt frajerka. Měla rozum, co taky s takovým debilem Oněginem“

S uspokojením jsem nám nechala dolít zbytek vína z té láhve, co jsme chtěly dopíjet až po návratu z opery a věděla jsem, že Evička si svoji první operu hezky užije, protože už ví, o čem to celé je.

A užila jsem si ji i já. Byla skutečně v ruštině a byla nádherná. První půlku jsem v podstatě celou proslzela dojetím. Smyčce, fagot, hloubka hlasu sólistů? Nevím, čím to bylo. Ale vím, že určitě NE tou skleničkou bublinek, co jsme musely s Evičkou stihnout dát před zahájením při společném focení, protože to jsme prostě MUSELY i když jsme si říkaly, po té lahvince vína v hotelu, že už pít ten večer za těch třicet minut nebudeme. No a o přestávce jsme MUSELY dát ještě jednu skleničku, protože ty emoce byly skutečně hodně silné a bublinky to chtělo. A taky další fotky… pochopitelně. Málem začali hrát bez nás, protože Evička nesnáší na svých fotkách cizí lidi, co jí to kazí a tak dlouho čekala na to, až si ostatní sednou, aby ONA měla hezkou fotku bez lidí, že ji málem zavřeli sál a nepustili ji do něj… Ale jak tak znám Evičku, ona by jim ho hezky česky vysvětlila, že ji mají dovést s baterkou na její místečko a zvedla by s odzbrojujícím úsměvem a mizernou výslovností žádosti „Excuse me“ celou řadu již spořádaně sedících diváků.

Po návratu na hotel jsme musely dát v rámci debriefingu ještě každá další 2 skleničky bublinek a musím přiznat, že jsem ale po hodně dlouhé době ji měla, jak z praku. V hotelovém baru nikdo nebyl, následně po půlnoci ani barman. Jen my, dvě dojaté pretty woman, na stole olivy, oříšky a slané zobání, které mi pochopitelně moje kalorické tabulky neschvalují a ty nedopité a ještě jednou dolité skleničky bublinek.

Evička mě v jednu chvíli upozornila, že TAKHLE bych si to ale fakt s žádným chlapem nikdy neužila a že mám být ráda, že zasáhl osud a na té opeře byla se mnou zrovna ONA. A znovu jsme si pouštěly – tentokrát už jen na mobilu árie a vzpomínaly na jednotlivé kusy a znovu u toho takřka slzely. Nádhera. Doznívalo to v nás v obou. Zřejmě pomohly i ty bublinky… Evička štkala nad emocemi nabitou árií Lenského, který se vyznával ze své lásky Olze, jak je to opravdové a jak by TAKOVÉHO chlapa chtěla někde potkat a objímala mě celá dojatá a mírně ovíněná a děkovala mi za životní zážitek v podobě tohoto výletu, místo nudného víkendu doma…a protože není skoupá, tak přidala i vyznání lásky, které jsem jí pochopitelně okamžitě upřímně opětovala. Evičku nelze nemilovat. Je to úplná Bohyně.  A pak jsem si řekla, že já musím najít Gremina. Ne Oněgina, ale Gremina. Toho frajera, co si vzal Taťánu, protože na rozdíl od Oněgina dokázal rozeznat neopracovaný syrový drahokam v podobě její dívčí ryzí duše. Takže pokud někdo víte, kde ho hledat – dejte mi vědět. Nemusí to být nutně šlechtic. Dopis Taťány se když tak doučím. Třeba i v originále. Gremina árii poslouchám teď pravidelně… „Oněgin, ja skryvať něstanu, bezumno ja ljublju Taťjanu…Oněgine, nebudu to skrývat, nesmírně miluji Taťánu. Láska kvete v každém věku, hlavu pomotá i kmetu“ Tak vesmíre, sem s ním!!!