Milá Sally,
Někdy se mi poštěstí uslyšet pravdivý příběh, nad kterým zůstává rozum stát. Je tak neuvěřitelný, že by si ho snad ani s bujnou fantazií nikdo nedokázal vymyslet. Jen ten život, který píše přesně takové příběhy. Ostatně některé velmi neuvěřitelné napsal i mně.
Tento ale o mně není.
Je o mladičkém vojákovi. Tenkrát desátníkovi. A je o jeho jedné službě. Jasně, bylo to ještě v době, kdy vládl tuhý socialistický režim a vojenská služba byla povinná. Vojna není kojná. Dělala prý z kluků chlapy. Tedy, když je někdo omylem nezastřelil při cvičení. To už pak moc to chlapství neměli šanci projevit.
Na vojně vznikala chlapská přátelství na život a na smrt. Něco podobného máme my – holky jedině možná tak z porodnice. A ta přátelství nemáme na smrt, jen na život a na potěchu se stejně narozenými dětmi. I já takové 2 kamarádky ke svým 2 dětem mám, ale to je také jiný příběh. Zpět na vojnu.
Desátník dostal za úkol obstarat 500 prezervativů. Sloužil totiž coby mladý chemik u jakéhosi praporu, který se chystal na testování sond kamsi do daleké hloubi Sovětského svazu do pouště a každá ta sonda vyžadovala před jemným pouštním pískem dokonalou ochranu. A svým tvarem prezervativ přesně vyhovoval potřebám těch sond. Navíc se dala ochrana vzhledem k povaze testů použít jen jednou a při opakovaném měření bylo třeba ochranu vyměnit. Proto to množství.
Tak si tu situaci milá Sally představ: těžký socík, drogerie, pochopitelně NE samoobslužná, to bylo tehdy málo kde. Za pultem korpulentní dáma s bujným poprsím, na sobě puntíkatá zástěra ze silonu, jaké tehdy byly jakousi uniformou žen za pultem. Naondulované vlasy, výrazně nalíčené oči a rtěnkou zabarvené rty.
Proti ní mladičký desátníček, do hladka oholený, na krátko střižený, v uniformě. S jasným úkolem. Fronta lidí před ním i za ním. Špitl požadavek a začervenal se při tom. Žena za pultem pozvedla obočí v němém údivu a hlasitě zopakovala, jestli se nepřeslechla:
“Cože to chceteeeee?!“ a ještě více hlasitě pokračovala, k nelibosti ostýchavého vojáčka „500 prezervativůůůů?! A to jako je potřebujete všechny pro sebe?! Nebo se podělíte i s kamarády?!“
a propukla v hurónský smích, ke kterému se přidal ledaskdo ve frontě. Chudáček desátníček zrudl až po kořínky vlasů. Ne, vojna rozhodně pro něj kojná nebyla. Ale rozkaz je rozkaz a tak úkol splnil. Posunul hranici své odolnosti.
Nebyl to však jediný úkol, který měl zocelit jeho osobnost.
Při noční službě, kterou měl pár dnů do odjezdu na to cvičení se sondami a prezervativy se mu přihodila mnohem neuvěřitelnější epizoda jeho života. Byl prý sychravý listopad, nevlídné počasí vládlo od rána a na okenní parapet bubnoval vytrvalý déšť i v noci. Desátník přemítal o vidině tepla a slunce a vlastně se začínal na to cvičení docela těšit. Čas se líně vlekl, všude vládl už klid, až na ten slejvák za oknem bylo ticho.
Do ticha se ozvaly však z chodby rázné kroky. Desátník zpozorněl a byl ve střehu. Připraven vyskočit a předpisově se nahlásit nadřízenému, služebně staršímu při případné kontrole. Ano, nemýlil se, kroky se blížily k němu. Po malé chvilce se rozrazily dveře a stála v nich kapitánka v uniformě. Prý to byla žena v rozpuku svých zhruba 50 let a měla pověst pekelné ženské, která uměla zatopit kdejakému vojáčkovi. A ne jeden si službu vlasti prodloužil díky trestu právě od této přísné kapitánky.
Připomínám, milá Sally, že 50 je teď i mně, takže si troufám tvrdit, že to byla dáma v nejlepších letech i v nejlepší kondici, ale z pohledu vojáčka poněkud životem opotřebovaná postarší dáma. Nicméně kapitánka ve službě a navíc s pověstí drsňačky…Desátník značně znejistěl. S touto dámou nebylo radno si zahrávat, nehodlal zavdat příčinu k jakémukoliv postihu.
Soudružka kapitánka sjela bedlivým pohledem mladého desátníka od hlavy až k patě, vyslechla ho, když se s lehce zpocenou dlaní u čela hlásil a přemýšlel u toho, zda má předpisově zapnuté všechny knoflíky a co by nedej bože mu mohla asi tak vytknout a čím mu zatopit. Dala mu pohov a dále jej přimhouřenýma očima mlčky pozorovala. Prý to byla dobře minuta, kterou v pohovu proti ní stál. Dlouhá minuta pod rentgenovým pohledem hladové kobry… Nevěděl, co by měl říkat nebo dělat a tak neříkal a nedělal nic a jen vyčkával, co se bude dít dál. V místnosti bylo ticho, jen ten déšť bubnoval na okenní parapet.
Soudružka kapitánka se konečně pohledem od něj odlepila a zahleděla se na potemnělé okno, za kterým lilo a lilo.
„Desátníku…“ promluvila konečně velmi pevným a rázným hlasem, zvyklým vydávat rozkazy. Z tónu toho hlasu bylo zřejmé, že jeho majitelka nepřipouští jakýkolic odpor je zvyklá na absolutní poslušnost. Stále při tom zrakem sledovala to potemnělé okno, zahleděná z něj, či někam úplně jinam.
„Desátníku, v takovémto počasí se dají dělat pouze dvě věci…“ a následovala kratičká odmlka, zřejmě, aby zdůraznila to, co mělo přijít a co měla na mysli a na jazyku
„Dají se buď hrát šachy …a nebo šukat“ dodala po další kratičké odmlce „nic jiného v tomto počasí nemá smysl, desátníku. A já…“ pravila stále tím nesmlouvavým tónem, který nesnesl jakýkoliv odpor a samohlásku „á“ protáhla a podívala se přitom zpříma mladičkému desátníkovi do očí „Já šachy nehraju, to je rozkaz!“
A ptáš se, milá Sally, co na to mladičký desátník?
Inu, vyšší šarže je vyšší šarže a rozkaz zněl jasně… Úkol prý splnil velmi rychle. U stolu, zezadu. Zvedl jen uniformní sukni, rozepl poklopec na svých kalhotech, pevně stiskl ženské boky…
Kapitánka si poté sukni upravila, pohlédla mu znovu zpříma do očí a stejně nesmlouvavým a pevným hlasem pravila:“ Desátníku… doufám, že víte, co to je vojenské tajemství a jaký by Vás stihl trest za jeho porušení!“
A protože desátník byl chytrý kluk a moc dobře věděl, že vojenské tajemství vyzradit nechce, tak mlčel o svém zážitku hodně dlouhou dobu… a nesvěřil se ani kamarádům ze služby na život a na smrt, ani svým blízkým z rodiny. Mně to prozradil s odstupem zhruba 30 let s tím, že by to určitě bylo už dávno promlčené.
Uznávám, milá Sally, že ta vojna z kluků měla šanci chlapy udělat, zformovat jejich charakter, posunout jejich komfortní zónu, nechat je dospět a zocelit je. Ale jsem zároveň neskonale šťastná, že můj syn na vojnu nešel. Ačkoliv, kdo ví …
Milá Sally... 
Napsat komentář