Milá Sally…

Milá Sally,

Martin dostal ke svým 21. narozeninám štěňátko. Chtěl pomeriniana, což je příbuzný od špice a štěně vypadá, jako malá chlupatá plyšová koule. Roztomilá k sežrání. Mazlivá a hravá.  Vytrvalá zvědavka. Povahou nebojsa, která si troufne i na obrovské hejno holubů či na dogu. Pravda, pouze v dostatečné blízkosti svého páníčka.

Do života nám všem s malou chlupatou koulí vtrhla úplně jiná, dosti netušená energie. Hnedle od 5:30 každé ráno… Sice bydlí malá Tína (od Anglického slova „Tiny“, jako drobínek) primárně se svým páníčkem v Brně, kde páníček studuje Vysokou školu, ale na víkendy, či jiné příležitosti jezdí za námi do Prahy vlakem a my ostatní – její širší rodina radostně jásáme a ňuňáme nebo se zlobíme nad jejími kousky. Jako třeba, když to notně oslizlé a krutě smradlavé prasečí ucho přinese a položí ke mně do kufru na vzorně složené čisté oblečení a uvelebí se v kufru u něj, aby si hezky potrénovala své malé zoubky.

Nebo když se rozhodne, že venku se kontrolují broučci na travičce a kouše se do klacíků, případně se demolují moje květiny na zahrádce (nejvíc nadšená byla z narcisek), ale bobek – považ milá Sally, tak bobek se venku nedělá, od toho je přeci ten parádní měkoučký a heboučký kobereček u paničky v ložnici… Ta potvora chlupatá dokáže venku skotačit velmi dlouze, aby se pak v klidu vykadila u mě vedle postele!

Poslouchá skvěle – ale pouze, když se ví, že panička či páníček mají v kapse dobrůtku. Systém pozitivní motivace si osvojila velmi rychle. Zašustíme pytlíkem od psích laskominek a máme její absolutní pozornost a připravenost vyplnit požadované pokyny. Psí slečna chodí i na cvičák. Ona a pár Jorkšíráků. To musí panečku být partička! Umí v 5 měsících vyplnit pokyn „lehni“, „sedni“, dotkne se na pokyn „nos“ čumákem dlaně a velmi často i na pokyn přinese míček. Ale ten odevzdává pouze výměnou za psí laskominku. Má obchodního ducha!  Zjistila, že když sama od sebe přinese svoji hračku – plyšovou hvězdičku nebo ten míček a položí jej významně před naše nohy, tak se stane malý zázrak, protože se ten dvounožec většinou rozněžní, nadšeně ji pochválí a sáhne do pytlíčku pro dobrůtku, kterou ji odmění, respektive vyobchoduje tu přinesenou hračku. Má holka malá psí zkrátka za ušima! Žádný pokyn nedostala a přitom dostane pamlsek!

V současné době váží Tína asi tak 1,5kg a hravě se tedy vejde i do tašky, se kterou smí na palubu letadla. A její páníček Martin dostal ode mne výlet letadlem do Barcelony coby odměnu za úspěšně dokončený druhý ročník na té vysoké. Musel hodně zabojovat, měl to objektivně dost složité a to, že si to zkomplikoval vlastní chybou, respektive hloupostí na tom nic nemění.

Psí slečna je na převoz v tašce perfektně zvyklá, má ji od malinka místo pelíšku, takže kam se hne taška, tam se hne i Tína a kolikrát dá přednost právě té malé přenosné boudičce nad lákavě vystlaným jiným pelíškem. Umí i hezky cestovat vlakem mezi Brnem a Prahou, to víme. Ale jak zvládne cestu letadlem a pobyt na letišti, kde úplně psí záchodky nemají – to jsem byla kapku nervózní. A ukázalo se, že naprosto zbytečně. Tína krásně spolupracovala. Vyvenčila se těsně před odbavením, díky ní jsme se vyhnuli frontě a prošli rychle až k letadlu, v letadle spala, jak zabitá, celou cestu a po přistání s ní Martin vyrazil co nejrychleji ven z letiště, kde dostala napít a vyvenčila se po příjemném šlofíčku. Malá šlechtična odmítá pít z ledasjaké mističky… nejraději popíjí vodu či jiný nápoj, když je podáván ve skleničce. To se naučila také velmi rychle a sama.

Barcelona se jí líbila, otáčivé dveře v hotelu a výtah – nic podobného ještě nezažila – tak tam to bylo kapku složitější. Ale po pár dnech pochopila a přijala i ty otáčivé dveře a popoháněla je malinkou tlapkou, aby byla rychleji v chladu vstupní haly a do výtahu nadšeně běžela, aby už už byla na pokoji a mohla si konečně zdřímnout ve své boudičce. Těch vjemů přes den bylo na malou psí slečnu přeci jenom kapku víc, než je zvyklá. Třeba taková psí pláž… spousta velkých psů skákalo a běhalo ve vyhrazeném prostoru, vrhalo se do vln pro hozený míček či disk a ve vodě s páníčkem dovádělo. Naše malá chlupatá princezna k moři důvěřivě přišla, ale když ji vlna spláchla a z chlupaté koule se stal mokrý krysík, tak se rozhodla, že TOHLE mít nepotřebuje a přiběhla se schovat ke mně a ani pytlík s dobrůtkami v rukách Martina ji nemohl zpět do vln nalákat.

Pochopitelně do některých pamětihodností jsme s psíkem nemohli. Ale to nevadilo. Památky navštěvoval Martin a já s Tínou jsme ve stínu stromů a s ledovou kávou a dortíkem čekali, až prohlídka skončí. Moc jsme si to obě užily a myslím, že TO byla její nejoblíbenější část dne: panička zavelí „tady Tíno“, vyndá džínovou bundu, z té vytvoří provizorní dečku a hop! Malá slečna vyskočí natěšeně na odpočinek na tu určenou židli a moc dobře ví, že dostane odměnu a kousací tyčinku. Svoje křesílko opouštěla velmi nerada a měla tendenci se do něj ještě po pár krocích vracet a to přes to, že už bylo obsazené někým úplně jiným. Tína má lidi ráda a moc dobře ví, že lidi mají rádi ji a že ji každý radostně bude mazlit a posadí si ji na klín nebo uvolní místo. Má to zmáknuté. Svět přeci patří malé psí slečně.

První noc v hotelu jsme zažili poměrně nenadálé překvapení. Moje „karma“, jak by řekla Kačka zafungovala i tam. Ano, jsem magnet na průsery. Marná sláva. Nedá to práci. Nemusím si nic ani přivolávat, ani vymýšlet. Ono si mě to nachází samo. Asi aby mě to zocelilo a nenechalo usnout na vavřínech klidu a pohody a duševně zlenivět. No jak jinak si, milá Sally mám vysvětlit tuto epizodu? Takže stručně, co že se to vlastně stalo:  přijeli jsme do skutečně pěkného, moderního a čistého hotelu. Pečlivě vybraného i podle kladných hodnocení. Pro jistotu kontroluji polohu pokoje hnedle po příjezdu – a ano, vyměním jej– inu, ten, co je vedle výtahu mi vyhovovat nebude, to už dobře vím a neriskuji to. S omluvou v hlase vysvětluji na recepci, že trpím spánkovou deprivací. Zní to vzletně, honosně a takřka jako nějaká diagnóza. Říct, že chci mít ticho v pokoji a nemuset poslouchat celou noc výtah – to tak vzletně a odborně nezní. Na recepci mají pro moji diagnózu pochopení a tak nafasuji hnedle obratem hezčí a lepší pokoj za stejné peníze a to, že koupelna smrdí, jako stoka – to neřeším, protože vím, že bohužel v Barceloně mají problém s odpady a zápachem kanalizace úplně všude. I na ulicích. Takže si mnu dlaně radostí, jak to hezky běží a první večer uťapaná skoro stejně, jako ta malá psí slečna uléhám ke spokojenému spánku do bezchybně ustlané postele… Všude je ticho, mír a klid. Usínám.

Spím…

Až do 3.00, kdy se najednou pokojem rozezní siréna, která řve s odpuštěním, jako kráva. Vylekám se k smrti. Vůbec najednou nevím, kde to vlastně jsem, co se to děje, co mám dělat?! Totální zmatek, panika, děs. Po chvíli drsně probuzený mozek vyšle signál, že jsem v hotelu v Barceloně, kde máme také malou psí slečnu. Ta chuderka začala strachy štěkat. No, štěkotem se ten zvuk úplně nazvat nedá. Takové psí ňafání, jako hračka na baterky. Jen vyšší tón. Vydávám nesmlouvavý pokyn synkovi – čapnout psí slečnu do náruče a utíkat z hotelu ven. Ať loužička z leknutí není na pokoji na zemi… Došlo mi, že to není ani zvuk telefonu, ani lednice, ani ničeho jiného, co bych uměla vypnout vytažením ze zásuvky, ale že zkrátka ječí protipožární alarm. A protože nějaký ten pátek odžito v hotelovém provozu mám (a nemyslím tím zrovna roli hosta), tak mi bylo jasné, že TO je jen poplach planý, protože nějaký nekňuba neproškolený, zřejmě na recepci nevypnul včas upozornění, které spustilo určité čidlo. To se stane třeba díky pohybu drobného plazu či hmyzu poměrně snadno… proto je tam čas na kontrolu a reakci obsluhy… a pak se rozeřve siréna na plno, coby ostrý poplach, když ta obsluha vyhodnotí, že fakt jako hoří a mají se to dozvědět hosté v celém hotelu a také hasiči. Moc dobře tuto proceduru znám, tímto děkuji Filipovi L. za jeho trpělivé objasňování systému EPS. Měl pravdu a vážím si ho. V tomto hotelu svého Filipa neměli (Ach, jak JE důležité míti Filipa!) ani na vteřinu mě nenapadlo, že by to MOHL být OPRAVDOVÝ poplach a já bych měla čapnout peníze, občanku a utíkat ven… Ne, ani náhodou, víme, jak to je… takže zvedám telefon a volám na recepci. Ano, nepřekvapivě mi nikdo sluchátko obratem nezvedá… ale já se nedám, nejsem dnešní, já se dovolám! Klidně i na popáté a klidně i po páté minutě! Můj vztek tím jen naroste, dobře jim tam na druhé straně tak!

Klidný, mladý ženský hlas se ptá, čím mi může pomoci.

„Můžete mi vysvětlit, CO TO BYLO?!“ dožaduji se zvýšeným hlasem, značně rozladěna tím, že ve 3:15 nemůžu normálně spát. Ječák alarmu mezitím ztichnul.

„A co jako konkrétně máte na mysli?“ Mírně znuděný tón mladého hlasu mě vydráždil ještě víc.

„Tak možná ten řvoucí falešný alarm?!“ zeptám se a sarkasmus z mého hlasu doslova odkapává

„Ach ten, inu, ten byl naštěstí falešný, to můžete být ráda, to je přeci dobrá zpráva, ne? Dobrou noc“ a měla tendenci zavěsit.

No tak TOMU tedy říkám věru pohostinství a proklientsky orientovaný přístup obslužného personálu! Ani nápad! Takhle se JÁ odbýt nenechám.

Zkrátím to – ještě jsem jí vysvětlila, co se absolutně nehodí, aby mi říkala v podobné situaci a že hodlám obdržet kompenzaci v podobě minimálně jedné noci zdarma, když to základní – spánek – je mi odepřeno jejich idiotským přístupem a šlendriánsky prováděným pravidelným servisem EPS. No, moc se jí to nelíbilo, ale zavěsit si netroufla. Navíc jsem se dožadovala zápisu incidentu a stížnosti hosta, což udělat na vyžádání pro interní potřeby musí.  A reklamace a setkání s Manažerem následující den jsem pochopitelně chtěla taky. To už pod koberec úplně zamést nemohla a netroufla si, byť byla mladá. Nebyla totiž naštěstí pro ni blbá. Takže další den jsem si popovídala s velmi milou Front Office Managerkou a místo jedné noci zdarma jsem získala alespoň pobyt pro Tínu zdarma na všechny noci a navíc lahvinku vína, jako omluvenku za nepříjemnou zkušenost. V pořádku, ocenila jsem i to. Chyby se stanou, důležité je se k nim umět postavit. Ale jako že zase zrovna JÁ tohle zažiju?! Nemůže to být jednou normální pobyt v hotelu?

 Chudák nervová soustava malé psí slečny. Další noc štěkala (ňafala) na všechno, co se kolem šustlo. A bohužel se zrovna šustlo dost hostů v noci na pokoj okolo našich dveří… Tína vylítla vyděšeně asi 5x a tím pádem nás asi 5x za noc probudila. Takže pro změnu v noci místo alarmu naše Tína…

Ale zase ji musím pochválit za vzorné chování v parku Güel, který je na UNESCO seznamu památek od Gaudího – do určité části tohoto parku smějí i psi. Tedy do té, která není tak vzácná a kde nehrozí, že by něco zničili. Ta naše mrňavá šlechtična nemá šanci zničit nikde nic, obzvláště, když se nese unavená v náruči. Takže jsem s Martinem zamířila směrem k východu cestou, která procházela skrz chráněnou část parku. A ano, bedlivý a bdělý mladý hlídač se rozhodl konat svou povinnost:

„Prosím vás, sem nesmíte se psem“

„Ano, víme, právě proto už odcházíme, nebudeme se tu zdržovat“

„No ale je to pes služební?! Sem totiž smí pouze a výhradně služební pes!“

Tak to mě tedy dostal. Jako že se vážně ptal, jestli to 5 měsíční 1,5kg mrňavé štěně, co se vejde pomalu do jedné chlapské dlaně by mohl být služební pes?! Ale zároveň mi dal jasný návod – jestliže SEM smí VÝHRADNĚ služební pes, pak je naše Tína pes služební, protože tu JE a BUDE! Jinudy k východu jít totiž odmítám, je mi vedro a byla by to oklika. A taky bych nestihla vidět tu nejhezčí část! Takže se nedá nic dělat, Tína MUSÍ být služební pes. Vystrčím tedy trochu bojovně bradu a hrdě zahlásím:“Ano, to JE služební pes“ schválně, co mladý hlídač na to!

„Cože?! TOHLE že je služební pes? A máte to někde domluvené? To totiž musíte nahlásit! Jen s povolením sem služební psi smějí, je to skutečně služební pes?!“ dodal nakonec už lehce pochybovačným tónem.

A já stále s bradou bojovně vystrčenou vpřed pevným a zvučným hlasem pokračuji:“Ano, to JE skutečně služební pes. Je to TERAPEUTICKÝ SLUŽEBNÍ PES, můj syn trpí silnými depresemi, takže má sebou terapeutického psa!“

Ó děkuji ti, inspirace a dobo, která se hemžíš různými případy horšího duševního zdraví a osvětluješ toto téma, děláš z něj téma stěžejní a vybízíš k toleranci, pochopení a pomoci! Hurá! I nám se poštěstilo se na této krásné vlně svézt! I já, odolná až hrůza jsem se mohla zahřát na výsluní psychické poruchy a mít z toho nějaký prospěch!

Mladý hlídač odskočil od Martina a Tíny, jako by oba měli při nejmenším lepru. Vyděšeně a přiškrceným hlasem se mi začal omlouvat. Nevěděl, netušil…chudák strašně se styděl, vždyť on mohl tomu nebohému mladému muži se služebním terapeutickým psem v náruči ještě jeho situaci zhoršit!!! No to by přece nechtěl! Je přeci mladý, vnímavý, vychovaný a citlivý!!! Ví, co se sluší a patří!  A hnedle v rámci snahy svoji chybu napravit přišel s návrhem na pomoc a podporu – ihned všem ostatním kolegům vysílačkou nahlásí, že máme terapeutického služebního psa, aby nikdo, ale vůbec nikdo mne a mého syna nikterak neobtěžoval!

Úklonem hlavy jsem blahosklonně dala najevo, že jeho nabídku i omluvu přijímám a pokračovala jsem se silně depresivním synem, co se dusil smíchy dál, do míst, kde žádný jiný pes, než služební být nesmí.

Moc se nám tam s Tínou líbilo a máme odtamtud snad nejhezčí fotky! Všem park Güel a Barcelonu doporučuji a kdo budete chtít cestovat se psem, rozhodně nevynechejte tu psí pláž, je na samém konci a mají tam i psí sprchu proti slané vodě a písku.

A Tínu čekají s námi první prázdniny. Teď má od druhého páníčka slíbené Rakousko na kole v košíčku, protože její páníček bude mít jiný program, kam pejsky nepouští. Bohužel ani ty služební, terapeutické…