Milá Sally…

Milá Sally,

Jak už víš, vloni mi bylo padesát.

A jak jsem ti už psala, vyslala jsem do vesmíru koncem února letošního roku prosbu, ať mi pošle do života Gremina. Toho knížete, co tak krásně, opravdově a hluboce miloval svoji ženu Taťánu, která před tím marně vzdychala po Oněginovi. „Láska kvete v každém věku, hlavu pomotá i kmetu“ zpívá ve své árii kníže Gremin, když vysvětluje Oněginovi, jak hluboce a vášnivě miluje svoji ženu, ač není zrovna již mladík.

Tak milá Sally, dávej dobrý pozor – oni mi ho vážně poslali! Splnili mi moji objednávku dokonale! Ne, nejmenuje se Gremin a není kníže, byť po babičce pochází ze starého šlechtického rodu a není to pochopitelně ani Rus, ale ani tak úplně Čech, byť má české občanství. Je po mamince a vlastně i tatínkovi národnosti Maďarské… horká krev a vášnivé srdce. Víc ti o něm dnes vyprávět nebudu, protože tento příběh není o něm, ačkoliv mi jej zprostředkoval právě on, rytíř mého srdce, díky své snaze mi zajistit dostatečný komfort cestování. Je na tom krásně vidět, milá Sally, jak ti chlapi fungují jinak a my, ženy, se na ně proto nemůžeme (nebo neměly bychom se) zlobit. Oni za to nemůžou, myslí to upřímně dobře. Že to vyjde poněkud nešťastně nebo někdy zcela blbě, to je věc jiná.

A tak i ten můj chlap to myslel upřímně dobře a rozhodl se mě vyvézt na náš první společný prodloužený víkend do svého oblíbeného lázeňského starobylého městečka Ráb neboli Györ, kde se cachtali v termálních pramenech snad už i staří Římané. Malinko časově zaváhal při objednávání jízdenek na vlak a nepřekvapivě je na potřebný den odjezdu na poslední chvíli u žluťáků nesehnal. Překvapivě pro mne se ale nerozhodl pro konkurenční ČD, které na ono místo vysílají několik skvělých Maďarských spojů denně, ve kterých se podává v jídelním voze Maďarský guláš a Maďarské červené víno. Prý bych musela přestupovat a to ON nechtěl… Domluvil místečko na zadní sedačce pro jeho zbrusu novou lásku ve voze svého kamaráda! Ten se chystal delší dobu na wellness taktéž a protože mému milému Ištvánovi zrovna zavolal na kus řeči a dotaz, co hodlá dělat nadcházející prodloužený víkend, slovo dalo slovo a pánové se dohodli, že jeden pomůže zařídit ubytování a udělá průvodce Maďarským městečkem a druhý přece může vzít auto a zajistit dopravu.

Kdyby se měl tendenci své lásky zeptat, zda o takový servis jeho láska stojí za podmínky, že se budou společensky celý víkend stýkat s kamarádem a jeho přítelkyní, zajisté by se včas dozvěděl, že to věru NENÍ dobrý nápad vyrážet na SPOLEČNÝ víkend s kamarády, když jedu POPRVÉ na svůj zamilovaný víkend s novou láskou.

Ale milá Sally, protože pán je čestný muž a šlechtic, navíc děsně ješitný chlap, tak se pochopitelně NEMĚL tendenci ptát na nic, natož se radit! Měl tendenci KONAT a dokázat tak své nové lásce, že JE CHLAP, který se přece umí postarat! A aby bylo úplně jasno, že hodlá tento víkend mít zcela ve své režii a předvést se ve svém nejlepším organizačním světle, tak mne důrazně požádal, abych vše LASKAVĚ nechala na něm a jen si ten výlet užívala.  To prosím důrazně žádal mne – ředitelku zeměkoule, která byla zvyklá organizovat a zařizovat tisíc a jednu věc ve stejný moment desítkám lidí a domýšlet vše za všechny do posledního detailu a mít v kapse pro jistotu i plán B a C, aby všichni byli spokojení a vše se povedlo. I můj milovaný princ měl v kapse plán B, v podobě možnosti cesty zpět do Prahy na zadní sedačce vozidla svého kamaráda, pokud bych náhodou nechtěla jet domů tím vlakem až v pondělí. Je milý, pozorný a myslí na můj komfort. Nemůže za to, že to ještě tak úplně pokaždé nevychází, všechno chce čas… i to poznání, co vlastně je nebo není pro mne ten komfort.

Rozhodně komfort pro mne není možnost sedět v autě (byť mám BMW ráda a tohle bylo voňavé a pohodlné BMW) po dobu takřka 5 hodin s lidmi, které vidím poprvé v životě a mám-li jim projevit dostatečnou slušnost a vděk za odvoz, tak rozhodně nemůžu nezdvořile ani číst knížku, poslouchat rádio či podcast, psát si poznámky nebo pracovat či se bavit s mojí láskou. Musím se přece primárně bavit s nimi a bavit je. Lidi mám v zásadě ráda, bavit se s nimi mi nedělá problém, upřímně mě zajímají. Obzvláště, když jsou něčím zajímaví a mám šanci se od nich poučit, inspirovat nebo se zasmát.

V daném případě jsem velmi rychle pochopila, že se nic nového ani inspirativního nedozvím a že to naopak bude poměrně velká dřina, udržet nenucenou konverzaci a dobrou náladu. Částečně za to mohl i můj princ, který nesl jaksi nelibě, že jeho kamarád od volantu halasně vítal možnost mít si s někým novým a zajímavým popovídat (to jako se mnou) a v zásadě svého kamaráda (to jako mého prince) nepouštěl vůbec ke slovu. A protože kamarádova partnerka byla milá a spíše neprůbojná mladá žena, tak jsme konverzaci na různá témata drželi především my dva. Kamarád a já. Chvílemi jsem chytala dlaní dlaň mého drahého, když jsem viděla, jak jej nějaká hláška jeho kamaráda zvedá ze sedačky vzteky a už už hrozilo, že se dosti zhurta ozve jeho dotčená čest či ješitnost. Chvílemi jsem se té sedačky chytala oběma dlaněmi sama, abych ovládla emoce, zůstala milá a zdvořilá a nezačala nahlas výt, případně jsem nepožádala okamžitě o zastavení, abych si vystoupila.

Už jsem zkušená dost na to, abych pochopila, kdy nemá smysl někomu vysvětlovat, že se mýlí, obzvláště, když ten dotyčný má velmi omezené znalosti a stejně tak omezený všeobecný přehled a k tomu omezené názory. Jen občas jsem měla silnou potřebu projevit mírný nesouhlas, když už jsem to vážně nevydržela… jako třeba když se mi kamarád snažil vysvětlit, že na svět se buď někdo dostane, jako klikař, co má všechno zadarmo a nemusí v zásadě nic, prostě je to klikař nebo se dostane na svět, jako chudák znevýhodněný a musí dřít a dřít a stejně je to k ničemu. Ten klikař – například – to byl v jeho očích i můj drahý, protože se – považ Sally – narodil Maďarské mamince a tudíž má zadarmo znalost Maďarštiny a skvěle se dokáže orientovat v Maďarském prostředí.  Že se musel jako 5 letý smířit a vyrovnat s tím, že ho odstěhovali z rodné Budapešti do Prahy, kde nerozuměl ve školce ani slovo – to pochopitelně v očích kamaráda žádnou roli nehrálo. Ostatně, já v jeho očích jsem byla také zatraceně silný klikař, protože umím rusky, německy a anglicky a můžu si všude na cestách sama něco zajistit a zařídit a to je velká klika, kterou on – chudák – nemá, jelikož na rozdíl ode mne se narodil bez talentu na jazyky…Ano, snažil se naučit Anglicky. Ne, na filmy v Angličtině se nedívá, knihy nečte, rádio neposlouchá… ale vrazil do toho strašných peněz a energie. Je zkrátka chudák.

 On, jakožto chudák je odsouzený k tomu, aby dřel a dřel a to mu je 55 let a musí dřít, jinak by se neuživil. Na můj dotaz, jestli by tedy nebylo vhodnější prodat ten megalomansky obrovský dům, ve kterém žije sám, aby na něj nemusel splácet hypotéku a pořídil si pro sebe adekvátně menší byt uznal, že o tom nikdy takto nepřemýšlel. On chudák, nebude mít ani důchod, protože jako živnostník nemá na žádný nárok. Na moji otázku, zda přispívá do systému důchodového pojištění mě ubezpečil, že není magor, aby státu něco platil, to by mu pak z těch jeho těžce vydělaných peněz nic na život přece nezbylo.

Neměl pochopitelně štěstí ani na ženy. I to jsem se stihla za těch 5 hodin velmi podrobně dozvědět. V přítomnosti jeho partnerky, která je s ním zhruba 10 let. Zatímco ona mu podávala každou chvíli mrkvičku, borůvku, čokoládičku či jinou svačinku z mističek, které měla dokonale nachystané, on si stýskal, že mu osud neposlal nikdy ženu, která by ho někam vzala, nějak povznesla. Někam na nějakou akci, mezi lidi. Za kulturou. Na raut. Na výstavu. Prostě někam. Na můj dotaz, kdy naposledy vlastně někde společně byl s jeho ve vozidle přítomnou partnerkou přiznal, že je lempl na kupování lístků a plánovaní čehokoliv, takže vlastně neměl chudák příležitost ji někam vzít. A tak by si přál mít partnerku, která by dokázala pro něj něco zařídit, zajistit, vymyslet!

Podívala jsem se tentokrát s jiskřičkami smíchu na svého milého Ištvána vedle sebe a v hlavě mi bleskl nedávný dialog, kdy mne upřímně nešťastný žádal, abych zvolnila a nezahlcovala ho takovou dávkou kultury, že z nuly na sto to tak rychle nemá šanci dát, je už starší pán, bylo mu vloni padesát jedna. Mimochodem – v úplně stejný den, jako mně bylo těch mých padesát. Vesmír zřejmě potřeboval hodně zdůraznit, že k sobě patříme, aby to bylo jasné i těm méně chápavým a tak letos slavím svoje narozeniny ve stejný den s narozeninami mého Gremina…

Je to jen obyčejný chlap, jak rád s oblibou říká a tak ho prý na balet fakt NIKDY nedostanu, ale do Obecního domu na slavnostní ukončení festivalu Pražského jara, to prý půjde. A do Rudolfina na koncert také. Ono to půjde, milá Sally… pomalu, ale půjde.

Zdvořile jsem se nabídla, že kamarádovi a jeho milé partnerce ráda zajistím lístky do divadla, o kterých mám poměrně detailní přehled, protože mě baví být taková amatérská kulturní referentka pro široké okolí a pokud by uvítal i program na víkend třeba do Vídně – žádný problém, tu mám prochozenou a miluju ji, ráda pro ně program vytvořím. Nebo do Bratislavy. Nebo do Milána. Nebo do Florencie… zkrátka podle toho, co by si přáli a kde by je to bavilo. Aha, bylo by to sice skvělé, ale je chudák, který sám s partnerkou jezdit nikde v zahraničí moc nechce, protože se tam o něj nikdo nestará a cizí jazyk neovládá ani jeden z nich?! No tak to je pak složité, to chápu.

A navíc i ta partnerka vykazuje po 10 letech jisté chyby. TOHLE, milá Sally už mi přišlo jako hodně drsné. Natolik drsné, že jsem se naklonila ke svému rytíři a špitla jsem mu, že v žádném případě plán B nehodlám využít a zpět jedu jedině vlakem, i kdybych měla celou cestu stát v uličce.

Dovedeš si představit, milá Sally, že chlap úplně cizí ženské, kterou vidí pár hodin začne vyprávět o tom, jak je nedokonalá jeho partnerka? Aha, dovedeš. Dobrá. A dovedeš si představit, že to ten chlap bude vyprávět v přítomnosti té své partnerky a nechá si do úst přitom vkládat tu nachystanou mrkvičku, borůvky, čokoládičku a jiné svačinky? Ne, to vážně NE.

Tak jsem se dozvěděla – a trpěla přitom za tu milou holku, že mu za těch posledních pár let nějak moc ztloustla. A to on rád není. Není prostě klikař, aby mu zůstala hubená ženská tak, jako to má on rád. Jeho typ je taková ta vychrtlá Asiatka. To má rád. Pokud možno malá prsa a drobná postava. A ta jeho, když se potkali taková skoro byla. Ale už není. Prostě by měla zhubnout.  A neměla by kouřit. To on taky nemá rád. A ona to ví a stejně kouří dál. Je prostě chudák a celý svět okolo něj je plný klikařů.

Jeho partnerka se mírně podrážděně ozvala (to já bych na něj jinak vyjela, kdybych byla na jejím místě), že kouří proto, že je z něj ve stresu. A když je ve stresu, tak musí kouřit. Když se s ním před 10 lety seznámila, byla veselá a pohodová holka. Ale vedle něj těch 10 let z ní vysálo veškerou energii a životní radost a dostalo ji to do těžkého stresu a nepohody, kterou se alespoň chvílemi snaží prolomit kouřením. Tak ať ji laskavě nechá být.

Kamarád se nadechoval k odpovědi a už to vypadalo na partnerskou hádku v přímém přenosu na mém prvním víkendu s mojí novou láskou. Naštěstí ne naši. Hádka se nestihla rozeznít v celé kráse, protože už jsme konečně vjížděli do cílové destinace. A to jsem se zase měla více seznámit s hloubkou znalostí světa té milé mladé holky, která za posledních pár let hodně ztloustla a ze stresu pořád musí kouřit, ale dělá fantastické svačinky do auta. Při příjezdu do města totiž zapomněla na chvíli na svůj spor s partnerem, nechala poslední jeho hlášku na téma: “Zkus alespoň tady těch pár dnů nekouřit“  bez odpovědi a změnila téma. Zahlásila:

„Ištváne, v Maďarsku žijou historicky vlastně hlavně cikáni, že jo?“ A můj uherský šlechtic, modrooký špinavý blonďák lehce do zrzava nehnul vůbec brvou a okamžitě klidným a vyrovnaným hlasem odvětil:

„No jasně! Samí cikáni, vždyť se podívej na mě, typický cikán!“  Naši mladou spolucestující to ale zřejmě nikterak nevyvedlo z konceptu, neboť nás po chvíli obšťastnila zjištěním, že je jasné, že pouliční umělci maďarského původu mají hudbu v krvi a rytmus v těle, protože „to přece ti cikáni běžně mají, no ne?!“

„Ano, zajisté…“ zněla se skrývaným smíchem v hlase odpověď mého milého. Ani tehdy ji to netrklo…

A do třetice mě málem sklátilo, když se cestou kolem okénka s občerstvením velmi vážně nahlas zahloubala nad tím, odkud vlastně pochází ten Langoš… Dodatečně přidala k dobru, že vůbec nečte, že to nesnáší a že to se vzděláním nikterak nepřeháněla, nechala se vyhodit na střední z taneční konzervatoře, kam chodila na balet, což jí vůbec nevadí, na školu stejně kašlala a tanec ani balet jí nebavil (a proč proboha tam šla?!) a že tudíž nemá ani maturitu a tomu odpovídá její pracovní zařazení. Takže aby uživila sebe a svoji dcerku a zvládla pravidelně naplnit lednici u svého rozvedeného přítele, tak chodí kromě práce ještě na brigády.

No tak pro mne skutečně neuvěřitelná sociální sonda. Takové osoby já ve svém okolí věru nemám.

Poslouchala jsem to všechno, jak v Jiříkově vidění. Ale to už naštěstí bylo proloženo pauzami, neboť jsme byli už v cíli a já si troufla několikrát nahlas pojmenovat, že ať se na mě nikdo nezlobí (nebo zlobí), ale ráda bych s rytířem mého srdce byla pouze sama a měla možnost jej více poznat a povídat si výhradně s ním. Přeci jen zatím my dva spolu 10 let nejsme a místo společné diskusi bych raději dala přednost konverzaci ve dvou. Chvíli se kamarád s jeho partnerkou tvářili, že tomu rozumí a nezlobí se a odpojí se, ale následně převážilo vědomí, že se v místě sami nevyznají… a navíc tu byl i ten můj zodpovědný princ, který dal slib a musel jej splnit. A slíbil přeci nejen zajistit ubytování, ale udělat i průvodce v místě… A tak jsem pokračovala s povzdechem ve společném víkendu a v duchu se utěšovala alespoň tím, že TAKOVOU společnost bych sama vážně nikdy neměla možnost potkat a poznat a že alespoň budu mít o čem psát.

Nohy se mi podlomily ten víkend ještě dvakrát. Ne, nehodlám popisovat nějaký pikantní zážitek z intimního sžívání se. Oboje se vztahovalo ke kamarádovi s jeho partnerkou.

Poprvé jsem málem upadla v katedrále. V Györu totiž mají jednu asi ze 13 bazilik Minor, tj velmi významnou jak z pohledu duchovního, tak historického a pochopitelně i architektonického. Propůjčuje tento titul Papež a u nás v Praze jich pár máme taky: třeba Baziliku sv. Ludmily na Míráku, katedrálu sv. Víta na Hradě, baziliku sv. Petra a Pavla na Vyšehradě… to jen pro představu, v jak významném duchovním místě jsme se nacházeli. A to duchovno bylo hodně cítit. Blízkost něčeho, co se těžko pojmenovává slovy. Něčeho, co se dotýká přímo duše.

A do toho momentu duchovního rozjímání, děkování tomu nahoře (či vesmíru, chcete-li) za vše dobré, čím mne v poslední době obdařil, především za Ištvána, vyslání prosby o pomoc s jedním zásadním problémem, který stále řeším a myšlenkou na babičku i tetu, která se tam nahoře za mne neustále přimlouvá se ke mně přitočila kamarádova partnerka a polohlasem se mne zeptala, zdali jsem to už někdy dělala v kostele…nechápavě jsem se na ni zahleděla, duchem stále ještě ve sférách úplně jiných, aby mi zopakovala, že se ptá na nějaký můj pěkný pikantní zážitek z kostela. Tak nějak mi po tomto opakovaném dotazu přestala připadat milá.

Ovšem největší pikantérie z mého pohledu přišla na poslední společné večeři (další už jsem mentálně nedala, takže tento příspěvek nemůže být delší, i kdybych moc chtěla)

Po odskočení si na toaletu jsem si všimla jakéhosi rozpačitého ticha. Můj milovaný Ištván se tvářil mírně nasupeně a rozladěně. Jeho kamarád s partnerkou u stejného stolu kapku rozpačitě a provinile. No co se to tu odehrálo, zatímco já jsem byla na toaletě?! To už jsem i věděla, že kamarád nepatří k žádným fakt dobrým kámošům, ale spíš je to prostě dlouholetý parťák z oblasti pracovní. A že takto delší dobu, navíc s partnerkou, je s ním moje láska poprvé a také spíše žasne…  A myslím, že to, co si tam vyslechl jej dokonale poučilo a příště si velmi rozmyslí na náš víkend přibírat někoho, koho pořádně nezná a kdo pořádně nezná nás.

On totiž ten kamarád položil dotaz přímo na tělo Ištvána, zatímco jsem já byla na toaletě. Co že to vlastně dělám a čím že se to živím…. Prý se nad tím velmi se svojí partnerkou oba dva dny zamýšleli a dumali, co to vlastně může být. A podle nich je Ištván klikař, neb sbalil šlápotu, co už má vyděláno a to je přece terno. Tedy počkat, Sally, takovou tu lepší šlápotu, takovou tu, jako byla Pretty Woman. Takovou tu společnici v lepší společnosti! Dobře placenou. No však je to logický, ne? Umím jazyky, hodně létám, hodně cestuju, mám na sobě značkové oblečení, chovám se poměrně sebevědomě a zábavně, no tak se zjevně živím, jako společnice, když jsem jim do této chvíle jasně nesdělila, co že to přesně dělám a na jaké pozici… Takže lepší šlápota! Té se Ištváne drž a pořádně něco trhni, dokud to jde!

Chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo být naštvaná. JÁ?!  Jako že JÁ ?! Šlápota ?! Prostitutka?! Placená společnice?! Já, která sice makala po nocích, ale u počítače a létala všude možně po světě – ale striktně na pracovní jednání a veškerý čas spoustu let dělila výhradně mezi péči o rodinu a bezvadně odváděnou práci – já jako mám být v jejich očích ŠLÁPOTA?!

Na druhou stranu – na padesát slušný. Tak asi spíš se budu smát a cítit se polichoceně. Sice jsem kdysi dávno vsadila na zcela jiný orgán, kterým jsem se rozhodla živit a myslím, že mě tento orgán vážně nezklamal, ale kdo ví, třeba jiný orgán by vydělal víc a v kratší době. Ištván holt klikař zas až takový není. Lepší šlápotu nesbalil.

Ten kamarád nedávno zaběhl za mým milým do práce na kafíčko a kus řeči, aby zjistil, zda ještě stále spolu jsme. „Ano, pochopitelně“ – zněla hrdá a spokojená odpověď stále ještě zamilovaného prince. A tak se za sdílnost také něco nového ze života kamaráda dozvěděl. Kamarád se pochlubil objevem vychrtlé Asiatky, věku dorostenky. Ukázal i fotku. Velká spokojenost. Konečně v životě klika! A jeho milá kouřící partnerka, která s námi byla v Maďarsku? No tak TA o tom pochopitelně neví, protože dál přece někdo musí plnit lednici, doma u něj občas uklidit a dělat luxusní svačinky.

Jsem moc zvědavá, milá Sally, s kým mne Ištván seznámí na další společný víkend! Bude jistě o čem psát!

Pro úplnost dodávám, že byl první, kdo tento příspěvek četl a zveřejňuji jej s jeho laskavým a shovívavým souhlasem. I za to ho miluju.