Milá Sally…

Silnější přežije.

Voják se stará, voják má.

Odvážnému štěstí přeje.

Kdo zaváhá…

To znáte. A jak do toho zapadá Rudolfinum?

Prostředí navýsost noblesní, elegancí se třpytící, které džungli ani náznakem nepřipomíná?

Dámy rozličného věku, všechny však načesané, s dokonalým make upem, v blyštivých róbách a nezbytných vhodných doplňcích. Pánové po jejich boku za elegány co voní po kolínské, pečlivě upravení, v tmavých oblecích s nažehlenými košilemi a nablýskanou společenskou obuví. Rozvážně korzují, konverzují, jeden pár druhému dává přednost, úsměv v tváři, ohleduplnost příkladná.

Postarší dámy uvaděčky v decentní večerní, vlasy nakadeřené, bystré oči sledující ruch a schopnost okamžitě nasměrovat, poradit. Dokonalý úsměv i chrup.

poklidná a slavnostní atmosféra, která danému prostředí vyložené sluší a až na měnící se módní trendy účesů a oděvu s doplňky se na ní nic od samého vzniku koncertního sálu nezměnilo nic. Stejná noblesa, stejná elegance, obdobný třpyt.

To vše platí.

Ovšem až do okamžiku, kdy zvonek oznámí nesmlouvavě krátkou přestávku. Protožev tu chvíli se poklidná a slavnostní atmosféra v mžiku vytrácí a z noblesního koncertního publika se stává smečka, která v džungli krátké přestávky bojuje o přežití v podobě občerstvení.

Ulov a urvi, co stihneš.

Nějak nerozumím tomu, proč je ve foyer tak zoufale málo občerstvovacích stanovišť a u každého má službu pouze jedna křehká slečna. A když už holt i zde trpíme nedostatkem prostředků či pracovní síly, proč v rámci organizačního zjednodušení nenalepíme směrovku, jako to kdysi za socíku bývalo takřka v každé prodejně, kde vládla v silonové zástěře žena za pultem v trvalé a trvale pomalým tempem obsluhovala JEDNU frontu, protože každý věděl odkud kam fronta vede a kam si má stoupnout na její konec?!

Dvě fronty – není to trochu málo?

Zřejmě jsme se jednou provždy rozhodli skoncovat s pozůstatky socialismu a šipky se směrem obsluhy odstranili jako pozůstatek doby, od které se chceme striktně distancovat. S pomyslnou vaničkou jsme si nicméně bohužel vylili i to dítě.

Takže když jsem dnes o přestávce klavírního recitálu v Rudolfinu potřebovala zakoupit vodu pro sebe (a taky tradiční chlebíček a taky tradiční bublinky)  a stoupla si z mého pohledu do logické fronty, která stála zleva, po chvíli jsem si společně s ostatními všimla, že se nám u bufetového stánku vytvořily na jednu křehkou slečnu obsluhující fronty DVĚ. Jedna zleva a druhá zprava. Slečna nešťastně mrkala a po chvíli mrkání pravila:

“No jo, ale co já mám teď jako dělat? Kterou frontu mám obsluhovat dřív?!“

V džungli zavládl šum, obě fronty se pohnuly, aby daly najevo, že jejich fronta je ta jediná pravá a jinak se nestalo nic. Až se mi slečny zželelo a velmi hlasitě jsem pravila, že v takových případech je pravidlo naprosto jasné: nechť slečna střídavě obsluhuje levou i pravou frontu, když už je tady na to sama a fronty se nám utvořily spontánně jaksi dvě.

Slečna si šťastně vydechla, měla návod! Z obou front se ozvalo souhlasné zamručení na můj konstruktivní návrh, který nikoho neupřednostňoval a slečna začala na střídačku obsluhovat.

Je to málo!

Jenže s lehkým odstupem času se nám ještě vytvořila fronta číslo tři. A to tzv frontální. Ta totiž obsahovala diváky – partyzány, kteří se odmítali zařadit mezi levici nebo pravici a zahájili frontální útok na střed. Tak to tedy prrr. Všeho moc škodí! V levé i pravé frontě to zahučelo nesouhlasně, sotva slečna obsloužila jednoho střeďáka.

„Musíme udržet pozice!“ vášnivě se dožadovala stříbrovlasá dáma, co stála s přítelkyní hnedle za mnou.

„Nepouštějte tam ty z prostředka“ požadovala zapáleným hlasem.

No, ale to samozřejmě kápla na tu pravou. Já, coby kovaná frontová bojovnice musela uhájit pozice v jinších frontách, než byla tahle pidi frontička na pár minut. Zocelila jsem se slušně v bojích o místo ve frontě na toaletní papír, zubní pastu či sešity do školy a majstrštyk byla dvouhodinová fronta na chleba  – to vše v osmdesátých letech v Moskvě, kde jsem s rodiči pobývala coby náctiletý výrostek. Výuka frontové bojovnice pokračovala následně začátkem devadesátek v boji o pomeranče a banány před Vánocemi u nás v Praze. Mě středová fronta rozhodně nerozhodí!

S klidem a silnou morální převahou díky nabytým životním frontovým zkušenostem jsem se posunula před obsluhující slečnu, společně s jedním střeďákem. Neobtěžovala jsem se na něj ani pohlédnout. Věděla jsem velmi dobře, že přišel až po mně a také až po mně bude odcházet.

On to zatím úplně netušil. Nevadí.

Dáma má přednost

Slečna se na nás nerozhodně podívala a pravila:“Jejda a teď tedy úplně nevím, kdo tu byl dřív, koho mám obsloužit?“ Postarší dámy za mnou syčely povzbudivé „Držte pozici!“ A já s ledovým klidem a níže posazeným laskavě mentorským hlasem pravila směrem k obsluhující slečně:

“Dáma má přednost, takže prosím dvakrát vodu, jeden chlebíček a jedny bublinky“

 Vysypala jsem to ze sebe celé dříve, než se střeďák po mém boku vzpamatoval.

Po vteřině zaváhání překvapeně zalapal po dechu a směrem vzad zahlásil:“Tak to jsem to teď chytil úplně na střed!“

naše pohledy se nesetkaly, nepokládala jsem to za nutné. Raději jsem se soustředila na vylovení potřebné hotovosti, abych zbytečně nezdržovala.

Postarší dámy, co stály za mnou hlasitě jásaly:

„Jste skvělá! Dokázala jste udržet naši pozici!“

Ostatní pravičáci i levičáci souhlasně kývali hlavami a střeďáci? Ti museli počkat. Protože to přeci ví každý, kdo chodí do Rudolfina, že DÁMA MÁ PŘEDNOST.

Jsem dáma, po boku elegantního pána

Také pochopitelně každý ví, kdo chodí do divadel a koncertních sálů, že se dá před zahájením vždy rezervovat a uhradit cokoliv, co si chcete kultivovaně bez fronty zkonzumovat v průběhu té krátké přestávky a nemusíte se stát součástí džungle a bojovat. Tak to třeba dobře ví i můj synek, takže si mazaně na přestávku objednal pro sebe chlebíček. Leč na maminku se v rámci špatné výchovy vykašlal a vodu ani bublinky či chlebíček pro ni nerezervoval. Jo, kdybych bývala vzala na koncert Ištvána, cudně bych postávala stranou za sloupem a vůbec nic řešit nemusela. Sice by rezervaci zřejmě také neudělal, ale šel by jako správný zdatný lovec ulovit do džungle mamuta, i když by byl oproti dámě v nevýhodě. On by totiž přednost neměl.

A Otík? Otíka jsem se jednou zeptala, jestli má tmavý oblek do Rudolfina, abych mu dala šanci ulovit po mém boku bobříka kultury a natrénovat to, až bude chtít jednou na tu svoji vysněnou a zatím nenalezenou dámu svého srdce udělat dojem. Poslal mi svoji fotografii v proužkovaném denním business obleku a velmi jsem ho ranila, když jsem ho poučila, že není oblek, jako oblek a že pokud nevlastní tmavý společenský, tak holt po mém boku Rudolfinum nebude. Jsem dáma a trvám na tom, že budu již pouze po boku adekvátně oděného a upraveného pána. Kompromisy dělat naštěstí už nemusím.

Doba, kdy jsem musela zvládat značně neotřelý dress code po boku manžela je naštěstí už dávno pryč.  Nicméně na to také nikdy nezapomenu: seděli jsme v Dvořákově síni Rudolfina v druhé řadě, snímala nás televizní kamera ČT a on měl na sobě černé ponožky a barevně ladící černé sandále a místo saka pouze letní veselou košili s krátkým rukávem a kostičkami. O přestávce mamuta v podobě občerstvení nelovil. Hlasitě si místo toho pochvaloval, jak na to vyzrál, jako jediný, protože všichni ostatní chlapi se potí v dlouhém rukávu košil, u krku je škrtí kravata a jsou v saku, jako blbci, zatímco on jediný hezky větrá.

Byla to naše jediná společná návštěva Rudolfina. Silný zážitek.