Milá Sally…

Milá Sally,

Jak už dobře víš, mám velmi šikovnou dceru, která si plní svůj sen a studuje v Dánsku na módní návrhářku a také víš, že potom mám ještě neméně šikovného kapku staršího syna, který studuje druhým rokem v Brně a měl by výhledově (snad) dokončit zdárně svá vysokoškolská studia coby počítačový expert.

„Mami, to ne, to nedává smysl, proč bych měl studovat jinde, než v Praze a proč bych neměl bydlet doma?“ ptal se mě tenkrát, před maturitou, když jsem poprvé nahlas oznámila, že rozhodně považuju za správné, aby šel studovat mimo Prahu.

„No, Martine, prostě proto, že si myslím, že je jedině dobře, když se kluk osamostatní, naučí se starat sám o sebe a nebydlí doma, nevyužívá žádný mama hotel“ trpělivě jsem mu vysvětlovala.

„Mami, mami, to ne, to ne, vždyť to nedává logiku, to není vůbec efektivní!“

„Jak to myslíš, Martine?“

„No, je to přece dražší, než bydlet doma“

„Ale miláčku, to tě nemusí trápit, my s tátou ti budeme platit dost peněz, abys mohl bydlet na koleji a stravovat se v Brně a starat se o sebe. No a navíc jsi šikovný dost na to, aby sis našel brigádu a něco navíc sis přivydělal. Zvládají to ostatní, nevidím důvod, proč bys to ty zrovna neměl zvládnout.“

„Mami, neblázni, to jako chceš, abych se stravoval nezdravě ve fast foodu?“ pokusil se argumentovat směrem, kterým věřil, že uspěje, protože na zdravou stravu a správnou výživu jsem u dětí vcelku dbala, ačkoliv žádná přemrštěná bio matka nejsem a nikdy jsem nebyla.

„Proč nezdravě a ve fast foodu?!“ chtěla jsem vědět.

„No a kdo mi jako bude vařit, mami? Kdo jako bude nakupovat, když nebudu doma?“

„Martine, každá vysoká škola má normální studentskou menzu, tam dostaneš minimálně jedno teplé kvalitní jídlo denně za cenu, která tě nezruinuje a to druhé si tam můžeš dát taky nebo si nakoupíš a uvaříš sám. Neboj, to zvládneš“ uklidňovala jsem ho, když jsem viděla jeho vyplašený pohled.

„Mami, neblázni, to přeci nemůžu všechno sám stíhat! Nakupovat, uklízet a vařit si?!“

„Ale můžeš, miláčku, dokonce toho budeš stíhat ještě mnohem víc, uvidíš! Jsi šikovný kluk, to dáš!“

„Mami, mamiiiiii, ale kdo mi bude prát a žehlit? Vždyť já neumím ani jedno!“ Praví a z jeho hlasu je cítit obava a úzkost. Začíná chápat, že to myslím vážně a moc dobře ví, že co myslím vážně, to také houževnatě budu prosazovat s výdrží přímo buldočí.

A hnedle to také pocítí v mé pohotové odpovědi:

„No vidíš, to je skvělý postřeh – máme rok na to, aby ses to hezky všechno naučil. Neboj, to není složité, to je dost času, to dáme!“ dodávám mu odvahu o kterou viditelně vůbec nestojí. Ale já vím, co JE třeba a co JE pro něj dobré a neuhnu. Můj syn se musí dostat ze své komfortní zóny ve svém vlastním budoucím zájmu. Jednou mi za to poděkuje, že jsem byla za krkavčí matku! Jak on, tak jeho partnerka. Vojnu už (nebo zatím?) u nás chlapci nemají, je třeba je vykopnout z komfortu a nechat, ať se snaží a naučí se samostatnosti. Zažila jsem pár chlapů, kteří ještě po 35. roce svého života bydleli s maminkou, případně takové, co jim maminka chodila alespoň v tomto věku domů uklízet, prát a žehlit. Hrůza! Tohle nehodlám dopustit!

„Mami ne, neblázni, to je fakt blbost!“ snaží se ještě zabojovat.

„Proč myslíš, miláčku?“ jsem moc zvědavá na jeho další argument

„No, mami, přece to dává logiku jedině, když jako bydlíš v malým bytě se spoustou sourozenců, co navíc třeba ani nejsou tvoji opravdoví. A nebo když se neshodneš se svými rodiči, s jejich partnery a máte úplně jiný světonázor. To pak jo, to jsou důvody, proč to smysl dávat může odjet studovat jinam a nebydlet doma, ale jinak mami?! Jinak fakt ne. A já tyhle důvody nemám. Já jsem doma rád, mně se doma líbí!!!“

Zahřálo mne, milá Sally, u srdce z toho, jakou mi můj 18letý mazlíček právě vlastně vysekl poklonu. Nejen, že uznal, že mu vyhovuje mnou vytvořené prostředí bytu esteticky a že se v něm se mnou cítí dobře, ale pojmenoval i to, že nemá se mnou žádné vážnější rozpory a k mé povaze zásadní výhrady! Máme zjevně s mým postpubertálním synem podobný světonázor a žádné větší třecí plochy! No tak TOMU říkám z pohledu matky obrovský úspěch! Co tomu říkáš ty, milá Sally?

Ale i tato poklona nesměla zviklat mé rozhodnutí vykopnout mladého muže z pohodlí domácího hnízdečka. Sice má hnízdečka v Praze dokonce dvě, jedno u tatínka, druhé u mě, ale naštěstí jsme s jeho tatínkem v otázce výchovy k samostatnosti naprosto v souladu a vím, že to, co říkám si on myslí také. Jen ať se náš synek tuží, ať trénuje samostatný život a ať dozraje v praktického muže!

„No, Martine, to je sice všechno pravda, ale i tak pošupajdíš do Brna. Nebo, pokud tě tam nevezmou, tak zůstaneš v Praze a pronajmeš si s kamarády byt tady. Každopádně se osamostatníš, počítej s tím. Do toho s tátou rádi investujeme, to se bát nemusíš. Do tvojí průpravy pro život investujeme totiž skutečně rádi!“

No, to úplně slyšet nechtěl.

„Mami, ale vždyť já tam nikoho neznám! Všechny kamarády mám tady, v Praze“ přiznal svoje další obavy.

„No vidíš, miláčku, tak to si budeš muset najít v Brně nové. Neboj, úplně stejně, jako ty tam přijedou i další kluci a holky a nikoho tam nebudou znát. Od toho je doba studií, seznámíte se. Navážeš nová přátelství. Ta jsou také na celý život. Však víš, že já mám kamarádky i kamarády z vejšky do dneška. Tak takové získáš i ty. A navíc si jsem docela jistá, že tam také potkáš svoji velkou první lásku!“ zakroutil znechuceně očima a tím naše diskuse na dané téma pro tento moment skončila.

Proběhlo období přípravy na přijímačky, vyrazili jsme na dny otevřených dveří v Praze i Brně. Martin šprtal a trénoval na testy. První výsledky z testů byly natolik tristní, že to vypadalo spíše na práci kdesi u pásu či v pokladně BILLA. Inu, Covid se podepsal a slabší výuka matiky na střední také.

Avšak první úspěch – zcela nečekaně a výsledkům z testů navzdory – přišel poměrně záhy po začátku přípravy.

„Mami, mami, už mě vzali! A mami, BEZ přijímaček! Tak hodně moc mě chtějí! Tak jsem podle nich dobrej!“ jásal ještě před Vánocemi a překypoval radostí a optimismem.

„Martine a kam tě jako vzali? Kde už proboha takhle brzy vypisují přijímačky? Není to nějaký divný, není to omyl?!“

„No, mami, není to omyl, fakt! Vzali mě do Prahy, tady na tu zemědělku!“

No, tak úplně škola snů pro inteligentního ajťáka to věru není, ale jako záchytná možnost fajn.

„Aha a na jaký že to obor?“ věděla jsem, že i tam mají obor výpočetní techniky, ale stejně tak jsem věděla, že tam teprve přijímací řízení bude probíhat, takže mi přišlo zvláštní, že se synek dostal, aniž by toto řízení bylo zahájeno. Že bych měla doma mladého génia, zázračného studenta, o kterého se porvou, sotva jeho přihlášku uvidí, tak v to jsem věru nevěřila. Natolik naivně zaslepená mateřskou láskou jsem nebyla.

„Nooo, mami, počkej, já to přečtu… noooo… jo, TECHNIKA… počkej, mami, aha…“ zaváhání v jeho hlase trvalo pár vteřin a potom se začal smát.

„Zemědělská technika, mami! Vzali mě na traktory!“ a vybuchl ve smích.

nevšiml si totiž, že si sice podává přihlášku na obor  „technika“, ale v jeho zbrklosti a zrychlení přehlédl, že se nejedná o zamýšlenou techniku počítačovou. Ostatně chtít od mladého ajťáka, aby zavnímal i techniku jinou, než výpočetní je taky naivní, no ne?!  Panečku, ajťák na kombajnu! Pobavila mě ta představa. A vlastně možná proč ne, v dnešní době se bez počítačového specialisty neobejde snad vůbec nikdo a věřím, že i ty kombajny v dnešní době mají v sobě spoustu vychytávek a technologických vymožeností, čipů řízených nějakým softwarem. Tak fajn, kdyby nic, bude traktorista.

Nakonec Martin uspěl v přijímacím řízení i na ty správné obory a správné školy, které si vybíral a dozrál vnitřně i k tomu, že vlastně to bude fajn dobrodružství, když opustí Prahu. Pomohlo i pár kamarádů a známých, kteří mu vysvětlovali, jaký se vede prima studentský život v Brně.

Přišlo období seznamování se s novým městem, školou, spolužáky, stylem života. Martin se ubytoval na koleji, kde drtivá většina mobiliáře byla z roku 1976 a když jsem jej navštívila, dýchlo to na mne nostalgickým retrem: Ano, takové lampičky si dobře z dětství pamatuju, jasně, skříně jsme měli v podstatně v pokojíčku jako malé holky taky. Ano, stůl i židle typicky socialistické, stále funkční. Nejmladším kouskem tam byla značně vrčící malá lednice z roku 2006.

Přišlo i období vyžádaných rad, k mému velkému zadostiučinění a radosti: “Mami, na kolikátku se perou košile?“ no vida, jaké má najednou chlapec starosti v sobotu v 10.00 ráno!

Případně:“Mami, poradíš mi prosím, jak děláš ten kuskus s kuřecím masem?“ Nebo:“ Mami, neporadila bys mi, co si mám udělat k večeři? V lednici mám salát, papriku a šunku“ No srdce matky – vychovatelky plesalo! To už synek bydlel v bytě a opustil koleje, úplně nadšený z toho, že má svůj větší životní prostor se spolužákem ze školy. Trochu mu to pokazilo zjištění, že na rozdíl od koleje nikdo u něj doma jednou za týden nevytře a koupelnu s WC neumyje. Museli chlapci začít s úklidem sami.

Synek o víkendech světácky vysvětloval mladší sestře, jak se žije v Brně a udílel nevyžádané rady ostatním mým kamarádům – rodičům mladších studentů, ať je po maturitě taky určitě vykopnou z domova, že to je super a že teď už i ví, že každá pračka potřebuje redukci, aby odpadní voda z ní odtékala do odpadu a ne provizorně do vany, že se stěhují velké věci lépe s popruhy, že šatní skříň se musí přivrtat ke zdi, jinak má tendenci spadnout a jak je důležité míti nikoliv pouze Filipa, ale i pojištění domácnosti, protože díky němu má šanci si bezplatně v noci nechat odemknout zabouchnutý byt nebo nechat zaplatit škodu vytopeným sousedům.

Tolik báječných a použitelných životních zkušeností! No považ, milá Sally, jak správné to bylo z mé strany rozhodnutí trvat na tom, že budu za krkavčí matku! Mám díky tomu samostatného synka, který ví, že odpadky samy od sebe nesublimují, prádlo špinavé se zázračně čistým a vyžehleným nestane a lednice potravinami sama nenaplní. Stal se také spokojeným majitelem malé psí slečny, o kterou se stará přímo vzorně. A tak nějak docela dobře všechno stíhá. Raduji se spolu s ním z jeho studijních i životních úspěchů a velmi bolestivě prožívám jeho chyby a přehmaty. I ty bohužel s osamostatněním přišly. Ale i ty k životu patří, tak drž palce, milá Sally, ať jej i mne nezabijí, ale posílí…