Milá Sally…

Milá Sally,

To jsi nám také tenkrát nějak zapomněla sdělit, že až vyrosteme a stanou se z nás rodiče, čekají nás dobrodružství, proti kterým jsou ty naše pubertální dotazy na první polibek a první zklamání v lásce úplně banální záležitostí.

Třeba takové první setkání se s dětskou vší ve vlasech vlastního drobečka,– TO bylo terno.

Léto. Srpen. Itálie. Kačence asi tak 4 roky, Martinovi 6. Povinná školní docházka nám pohodové prázdniny u moře bez davů v září pokazila. Nedalo se nic dělat. Museli jsme si připlatit a smířit se s davem turistů v hlavní sezóně. V Eraclea Mare jsme byli několik předchozích let moc spokojení. Krásný veliký areál s ubytováním ve vilkách, mobile housech, stanech nebo přívěsech. Jak kdo chtěl. Několik bazénů pro děti, pár hřišť, klid, zeleň, čisto, bezpečno, restaurace i obchůdek na dosah a na pláž pár minut borovicovým lesíkem. Značka ideál. V srpnu bohužel nacvaknutá k prasknutí. A od nás z domova autem dosti daleko, kousek od Benátek. Autem s dětmi takřka celý den… Ale co naplat. Moře doma nemáme, tak se musí vyrazit.

 Za volantem – pochopitelně jak jinak – tatínek. Zkušený polykač kilometrů, který měl za úkol nás bezpečně na místo dopravit. Já, coby spolujezdec – servisní obsluha jsem měla na starosti především pohodu jak polykače kilometrů, tak zbylé posádky vozidla. Náročný úkol, který mě občas i dnes po tolika letech budí ze snu, coby horor. Zatímco manžel tyto dlouhé jízdy k moři autem miloval, protože rád řídil a měl svoje rodinné štěstíčko pohromadě, navíc na kolečkách a navíc zcela pod svojí kontrolou, tak já trpěla, jako zvíře.

Zdokonalila jsem se ve všech možných hrách typu „třetí auto je moje“ případně „kolikáté auto bude červené“ nebo „kdo řídí to auto před námi“ nebo „kdo jako první uvidí topol, popelnici, čápa…“.  Slovní kopanou jsem kopala mistrně na poslední písmenko i slabiku, po cestě s dětmi vymyslela několik básniček, které si na rozdíl ode mne dodnes pamatují a svačinky měla nachystané v kvalitě, za kterou by se nestyděl ani Michelin. Sebou na cestu jsem pochopitelně měla i knížky, hračky a drobná překvapení. Pár CéDéček s dětskými písničkami, které jsme zpívali do ochraptění (Díky, pane Svěráku!) Ano, Sally, doba, kdy ještě nebyly ani tablety, ani mobily s pohádkami byla více, jak pekelná pro dlouhé cesty. Pekelná alespoň pro mne.

Konečně na místě. Počasí nádherné! Moře teplé. Bazény čisté. Pohoda, zasloužený klid po šílenství dlouhé cesty a to pomíjím předcházející horečnaté balení.

Večer jsem si zalezla s malou Kačenkou do postele, četla jí pohádky, vyprávěla jí a něžně jí hladila po vláskách a líbala na drobné čelíčko. Moje princezna. Vzácné chvilky, které netrvají věčně…

„Jsi moje princeznička, Kačenko“ šeptala jsem jí. A ona na oplátku pohladila mne a zašeptala mi do ucha „A ty jsi moje královnička, maminko“

„ty jsi moje koťátko, Kačenko“

„a ty jsi moje kočička, maminko“

„ty jsi moje sluníčko, beruško moje, jsi moje šikovná holčička“

„A ty jsi moje šikovná maminka, maminko moje“

Ležely jsme těsně u sebe, hlava u hlavy. Tiché štěstí…

V noci jsem vnímala, jak se strašně Kačka vrtěla a každou chvíli se drbala. Inu ano, v areálu sice všude měli rozvěšené lapače a likvidače komárů, ale těch komárů tam bylo vážně hodně a Kačka měla vždycky chuderka na ty jejich Italské komáry bouřlivou reakci na kůži. Svědivé pupence, jak koláče. To už jsem věděla z předchozích let.

„Inu nedá se nic dělat, ráno ji namažu Fenistilem a večer nastříkám repelentem“ slibovala jsem si v polospánku.

„Maminko, maminko, mně to tady moc šimrá“ pravila ráno rozespale moje beruška, hlavu stále kousíček od té mé a ukazovala si na zátylek.

„Ukaž kotě, asi tam máš kousanec od komára, neškrábej to, namažu ti to“ pověděla jsem a hrábla do plavých vlásků, abych našla ten inkriminovaný kousanec, který vyžadoval okamžitou pozornost. Hrábla jsem a zcepeněla úžasem: Hleděla jsem na něco a nevěděla, CO TO JE. Jen jsem vnímala, že JE TOHO HODNĚ. Zatraceně hodně. A že se to hýbe. Vypadalo to, jako by masařky nakladly vajíčka na zkažené maso a ze všech vajíček se naráz vylíhli červíci, kteří se najednou všichni rozhodli vydat do blízkého masitého okolí na průzkum. Ve vlasech mojí holčičky, mojí princezničky, kočičky, berušky a sluníčka se to doslova HEMŽILO, pohyb byl znatelný a rozeznatelný i jen pouhým okem. Hemžilo se to jakýmsi pro mne zcela neznámým a do toho okamžiku nepoznaným hmyzem. Nezapomínej, milá Sally, že Martínek coby klučík měl zásadně na hlavě kratičkého ježoura, delší plavé vlásky mají jen malé princezny. Tedy, tenkrát tomu alespoň tak bylo. Takže moje první setkání s lidskou vší proběhlo právě až v tu chvíli a na tom místě. Na dovolené v Itálii. Jen jsem o tom v tu chvíli nevěděla.

U snídaně jsem přemýšlela, co si to mohla dcerka asi tak ze školky na táboře přivézt za zvláštní hmyz ve vlasech? Nebo že by to bylo něco z těch polštářů, co nám půjčili tady v areálu? Moc dobře víš, milá Sally, že moje děti rostly v době, kdy žádná chytrá kámoška v telefonu neexistovala a byli jsme vděční za obyčejnou tlačítkovou Nokii či Motorolu. Digitální foťák byl nezbytnou výbavou každé rodiny s dětmi a digitální kamera byl bonus navíc. Mobil uměl jen telefonovat a posílat textovky a v lepším případě hrát hada nebo Tettris. Vyfotit a zeptat se Google či ChatGPT fakt nešlo.

A tak jsem zavolala naší dětské lékařce, když děti dováděly v moři a já chvilku měla na pláži čas přemýšlet.

„Haló, paní doktorko, dobrý den, tady Linda Nováková, měla byste na mě chviličku?“

„No jistě, Novákovi, zdravím Vás, copak se děje?“ ptala se klidným hlasem naše skvělá paní doktorka

„Paní doktorko, my jsme s dětmi v Itálii, volám Vám od moře“

„No to je báječné, paní Nováková, to je skvělé! Tak si to si hezky užijte! A hlavně je dobře mažte proti sluníčku a hlídejte pitný režim“

„Paní doktorko, moc prosím poradíte mi? Já nevím, co to je, ale Kačenka má něco ve vlasech a hýbe se to“

Chvilka ticha.

„Hm, tak to budou vši, paní Nováková, to budou vši…toho je ve školkách a v dětských kolektivech poměrně hodně a dávejte si pozor, to můžete chytit s manželem velmi snadno a rychle taky“

„Ježismarjá, paní doktorko a CO S TÍM TADY JAKO MÁME DĚLAT? Kdybychom je pořádně máchali v bazénech a v moři, paní doktorko, můžeme to utopit?“

„No, paní Nováková, to tedy opravdu nemůžete, veš neutopíte“ a tlumeně se smála mojí neznalosti a té představě, jak marně topíme Kačku, abychom utopili ty vši.

„Ani ve slané vodě, paní doktorko?“

„Ne, skutečně ne“

„Ale oni tady dávají dost chlóru do bazénu, tak nešlo by to třeba tím chlórem zlikvidovat?“

„Paní Nováková“ Pravila už s lehkým podrážděním v hlase z mojí urputné snahy se vrhat do slepých uliček hloupých nápadů „Veš skutečně nepustí ani solí, ani chlórem, to musíte úplně jinak: zakoupit správný přípravek na vlasy, ty opakovaně umýt, pro jistotu i Marťase a Vás s manželem taky, hnidy – vajíčka pečlivě vyčesat speciálním hřebínkem a veškeré textilie, kterých se Kačka dotkla, tak ty musíte vyprat minimálně na 60´C. Paní Nováková, je to moc důležité! Jakmile to uděláte nedostatečně, tak si to přivezete domů a nezbavíte se toho hodně dlouho, slyšíte mne? Musíte okamžitě zahájit odvšivení!“

„Paní doktorko“ polykala jsem slzy čirého zoufalství „Ale já přeci vůbec nevím, co tady, v té Itálii jako máme chtít? A jak to máme udělat?! Vždyť jsme včera přijeli na dovolenou!“

„Paní Nováková, to není složité, nebojte, to zvládnete“ uklidňovala mne a pokračovala:

„Manžela pošlete do lékárny a ať jim tam řekne jediné slovo „PEDICULOSIS“ to je latinsky, tomu oni moc dobře budou rozumět, to se nebojte! Dají mu přesně to, co má dostat, uvidíte. Vy jen potom důkladně děti i sebe s manželem odvšivte, nafasujte čisté povlečení a to, ve kterém jste spali na dnešní noc to nechte vyprat na vysokou teplotu. A nezapomeňte taky na ručníky a plyšáky a hlavně – paní Nováková, hlavně – nedávejte nikdo ke Kačce hlavu! Pohlídejte i Marťase. Sice má krátké vlasy, ale jedno zapomenuté vajíčko, jediná hnida a máte problém na mnoho měsíců i doma! Slyšíte mne? Všechno je třeba vydezinfikovat a pořádně ty vlasy odvšivit!“ Šly na mě mrákoty. Moje husté polodlouhé vlasy celou noc trávily v těsné blízkosti mojí zavšivené princezničky!!!

Manžel tedy poučen o stavu věcí vyrazil na misi do místní lékárny a měla jsem ten nešťastný nápad, že jsem jej požádala, aby na zpáteční cestě také na recepci vyzvedl to náhradní povlečení. Veliká hloupost a moje chyba. Každý má přeci dostávat úkol přesně takový, na jaký s ohledem na svoji povahu a okolnosti stačí a protože manžel chtěl být nápomocen na maximum, tak vyrazil s instrukcemi do boje, aniž by se příliš zamýšlel nad strategií. Úplně stejně, jako jsem se nad tím nezamyslela já. Dvojitá chyba. Hezky se mi vrátila.

Zhruba po hodince se k nám vrátil a tvářil se nadmíru nešťastně a rozpačitě, což bylo vidět na velkou dálku.

„Co se stalo, Honzi?“ ptala jsem se. „Máš ten šampon z lékárny? Klaplo to?“

„Ale jo“ pravil „Šampon mám, tam hned věděli co a jak a dali mi i ten hřebínek“

„No tak prima, to je fajn, tak co je? Co se stalo? Proč jsi takový skleslý? Stavoval ses i na recepci? Byl tam teď někdo? Dají nám to povlečení?“ chtěla jsem vědět.

„Jo, byl. Řekl jsem jim, že máme vši, ukázal ten šampon a vysvětloval, že potřebujeme náhradní povlečení… žádný povlečení náhradní nám nedají a máme do hodiny opustit areál a asi i Itálii“

„COŽE?!“

„no, když jsem jim řekl tu Pediculosu, tak to fakt zafungovalo. Na recepci to spustilo pozdvižení, začali pobíhat a začali někam telefonovat a potom ten, co umí anglicky, tak ten mi řekl, že nebude volat Policii, ale že musíme do hodiny opustit jejich areál“

„COŽE?!“

„Jo, myslím, že jsem rozuměl správně, mluvil něco o hygieně a o hostech a o problému, který by mohl z toho mít. Proto nás asi taky nikde jinde v Itálii nevezmou, budeme muset jet asi vážně domů“

„COŽE?!?!?! JAK JAKO DOMŮ?! Já mám 2 týdny dovolenou a mám zaplacený pobyt tady u moře! Já nikam domů nechci!“

„No, kočko, vypadalo to fakt docela neprůstřelně“ pravil můj muž nešťastně a do toho obě děti přiběhly z moře a chtěly něco na svačinku.

„Děti, pojedeme domů, jdeme balit“ pravil tatínek.

„Cože?! Co?“ Proč? Mami? Co se děje? Já domů nechci! Já chci být u moře! Mami, proč to táta říká? Co se děje?!“ Kačenka začala natahovat, Martínek nervózně těkal z jednoho na druhého.

Tatínek nešťastně krčil rameny a bylo vidět, že už dovolenou s dětmi u moře zkrátka vzdal.

„NE“ prohlásila jsem rezolutně, jak jsem tam tak ty svoje nešťastné dva miláčky na slunci u moře viděla. Probudila se ve mně lvice Elsa, která se rozhodla bojovat a ochránit zájmy svých mláďat. „NIKAM se nejede. Máme dovolenou, máme prázdniny a zůstaneme u moře! Nebojte děti, táta to jenom špatně pochopil, nikam nejedeme!“

„Ale ne, dobře jsem to pochopil, fakt to tak ten hlavní šéf na recepci říkal, nic jsem špatně nepochopil“ začal už lehce nakvašeně můj manžel z toho, že zpochybňuji jeho slova před dětmi.

„Hele, Honzo, proč jsi jim vlastně jako tady, v plné sezóně v narvaném areálu k prasknutí zdůrazňoval, že máme vši?! Navíc to ani nevíme! My si to jen myslíme! Vždyť to neznáme!“

„No a co jsem jako měl říct, když jsi mě tam poslala pro to povlečení?“ Bohužel měl pravdu. Je pravdomluvný a já to dobře věděla a měla s tím počítat.

„Ježíšmarja, třeba, že se pokecaly kečupem s těstovinami! Nebo že měly úžeh a pozvracely postel! Zkrátka cokoliv jiného kromě toho, že mají problém v podobě pediculosy!“

„No jo, ale mě nenapadlo, že to je takový průser. Navíc si neumím vymýšlet, víš to moc dobře. Měla sis to tam jít vyzvednout raději sama, když seš taková chytrá“ Dodal nakvašeně a měl zase vlastně pravdu.

Ani mě to nenapadlo, že by to mohl být takový problém… a evidentně byl, což jsem zjistila, jakmile jsem rezolutně a rozhodně nakráčela během chvilky na recepci. Tam už moc dobře o našem „problému“ věděli a věděli také, že právě přišel jeho nositel. Okamžitě jsem z jejich chování měla pocit, že jsem nositelem skutečně VELKÉHO problému v podobě kombinace lepry, svrabu i neštovic a dalších pár smrtelných a vysoce nakažlivých chorob k tomu.

„Balíte?“ zeptal se mě podrážděně vedoucí areálu – holohlavý pán kolem 40 let.

„Excuse me?“ neboli „prosím?“ odvětila jsem a zatvářila jsem se nanejvýš bojovně a nesouhlasně, aby nikdo nezůstal na pochybách, že JÁ se rozhodně vzdát bez boje nehodlám.

„No, Vy jste přeci ze 101, jak tady Váš manžel před chvílí byl s tím, že máte problém, ne?“

„Jak to myslíte, pane?“

„No, vždyť říkal, že Vaše děti mají ten silný problém“ pravil pán, silně se snažíc vyhnout slovu PEDICULOSA s ohledem na další hosty v mé blízkosti.

„Tak já tedy jako nevím, co máte na mysli, ale MOJE děti mají jediný problém – VAŠE KOMÁRY a alergii na ně“ zahlásila jsem neméně bojovně.

„A nevím, co Vám tady vykládal můj manžel, to bude můj další problém, TO, co vám tady vyprávěl, zjevně nějaký totální stupidní nesmysly, protože místo Fenistilu přinesl z lékárny jakýsi šampon a ještě vyprávěl něco o tom, že se máme zabalit a odjet, čemuž tedy jako vůbec nerozumím a jdu se proto zeptat, co to má jako znamenat. Víte, on nemá úplně nejlepší angličtinu a zřejmě jste si nerozuměli“ dodala jsem nakvašeně a značně rozezleně.

Pán překvapeně zamrkal, tento obrat věru nečekal!:“No, váš manžel vypadal, že anglicky umí docela dobře … alespoň to tak vypadalo… Vy tedy tvrdíte, že jako nemáte problém?“

„A vy snad nějaký nemáte?“ opáčila jsem, stále velmi bojovným tónem a dodala:“ Každý máme nějaký problém. Moje děti alergii na komáří kousnutí a tatínka, který vypráví nesmysly.“ Dodala jsem a v duchu jsem se omlouvala manželovi za to, že z něj dělám před tímhle chlapíkem idiota. Ale musela jsem, chtěla jsem totiž vzbudit chlapský soucit. No TAKOVOU mít doma MEGERU, to fakt nechceš. Tomu chudákovi to nepřejeme a přidělávat starosti mu nechceme, má jich dost i bez nás jenom s ní. Taková byla vlastně moje skrytá taktika.

Pán znervózněl, nepočítal s tím, že jeden z rodičů přijde se závažným tvrzením a ten druhý (MEGERA) to zcela popře. Jak s tím?

„Víte, siňora, my tady na to máme zákonné postupy a to tedy jako by opravdu BYL problém, kdybychom si to ověřili s lékařem a zjistili, že TO je TEN problém, tak si to dobře rozmyslete, co mi to tady říkáte…to by už nebylo jen interní tady jednání, ale museli bychom uvědomit hygienu a policii, rozumíte?“ a podíval se mi upřeně do očí. Jeho upřený pohled jsem udržela bez jediného mrknutí, s tváří, za kterou by se nemusel stydět ani profesionální hráč pokeru a opětovala pohled neméně pevně. Já totiž MÁM DOVOLENOU S DĚTMI U MOŘE a hodlám ji mít i nadále. Mám jasný cíl a jasný směr. Mě nikdo nezvyklá. Já si to klidně vybojuju! Vyhraju! Zasloužím si to!

„Ano, rozumím a nemám s tím žádný problém. V kolik hodin tu budete mít Vašeho lékaře?“ a modlila jsem se v duchu, aby neřekl, že lékař je v areálu k dispozici okamžitě.

Vyšlo to. Naštěstí k dispozici obratem nebyl.

„Odpoledne kolem 14.00 přijďte“ zazněl pokyn. Hmm. Takže máme zhruba 3h času na to odvšivení. To dáme. Musíme dát! Kývla jsem hlavou na souhlas a s hlavou hrdě vztyčenou a s hranou dotčeností nad tím politování hodným omylem odkráčela za dětmi a manželem.

Horečnatá činnost začala ihned po mém příchodu na ubytování.

Jedna hlavička po druhé šla pod sprchu, napatlat šamponem, nechat látku působit, spláchnout, začít vyčesávat, vybírat hmyzí jedince ve všech jejich vývojových fázích. Hodina a půl uběhla, jako mávnutí kouzelného proutku. Kačka tam fakt měla přímo zoologickou zahradu. Příšerný. Neskutečný množství. Martin přišel na řadu až dlouze po ní.  Před ubytováním se najednou na kole zastavil jeden za zaměstnanců a nesměle manžela oslovil:

„Bon giorno, signore, prý se máte dostavit na recepci, přijel doktor“ Zřejmě i holohlavý měl svoji taktiku a hodlal nás zaskočit změnou časového intervalu…

Manžel změnil barvu, viditelně zbledl a ztratil pro tu chvíli i schopnost řeči. Děti obě už byly odvšivené, vlásky ještě mokré po zákroku. My dva s Honzou jsme pochopitelně nestihli nic. Odhodlaně jsem se nicméně zvedla a šla naproti poslíčkovi z recepce:

“OK, no problem, za 5 minut jsme tam“

„Kočko, to bude průser, co když něco najde? Vždyť je to doktor, ten to pozná! No to bude strašná ostuda, pozvou na nás Policii a bude to ještě větší průser.“ Lamentoval můj pravdomluvný muž, který nesnáší jakékoliv konfliktní situace a už předem se při jejich vidině hroutí. „Nechceš přeci jenom raději odjet? Můžeme třeba na Mácháč nebo na Slapy, vždyť je tam taky hezky a já můžu rybařit“

Milá Sally, ptáš se, jestli jsem ho chtěla v tu chvíli na místě zabít? Ano, chtěla, ale přišlo mi to málo. A navíc byl a stále je to otec mých dětí. Takže jsem si jen uvědomila, že s ním to tam tedy nevyhraju. Ten musí dostat úplně jinou roli.

„Honzi, neboj, to bude dobrý. Nech to na mě. Jen se nezlob, udělám z tebe před nimi úplného debila, ale uvidíš, bude to dobrý, nic nebudeš muset ani dělat, ani říkat a dobře to dopadne.“

Podíval se na mě značně nešťastně, povzdechl a šel, hlavu svěšenou, šel, jak na popravu.

Holohlavý už na nás čekal u ordinace i s lékařem.

„Bon Giorno“

„Bon Giorno“

Podali jsme si ruce a já se usmála na doktora a zamračila jsem se na holohlavého. Já jsem totiž přeci ta matka (Megera), která NEMÁ PROBLÉM a je navíc KŘIVĚ OBVINĚNA, tak to udržím.

Doktor začal Italsky drmolit něco s holohlavým, z toho jsem nerozuměla vůbec ničemu kromě slova Pediculosis a vyzval kývnutím ruky Kačku, jako první, aby se posadila na židli pod lampu. Sáhnul mojí princezně do jejích plavých polodlouhých vlásků. Honza zbledl a musel se opřít o stěnu, aby neupadl. Já se zhluboka nadechla a proaktivně začala doktorovi ukazovat kousance na zátylku a zdůrazňovat, že „… TADY, vidíte, doktore? TADY má ty kousance a na ně tu alergickou reakci. Je totiž ALERGICKÁ na ty komáry tady!“

„Si, Si, vidím, vidím … a Vy jste ji něčím myla? Nějakým speciálním šamponem?“ ptal se doktor a lišácky na mě zamrkal.

Ale já hrála dál a držela se striktně role Megera – hráčka pokeru.

„Proč bych ji jako měla mýt vlasy speciálním šamponem?! Normálním šamponem jsem jí je umyla, jako pokaždé, co vyleze z moře. To je snad jasný, ne? Co bych jí jako měla patlat na vlasy jiného? To se jako má, kvůli alergii na komáry, to jako pomůže nebo co?“ a bojovně jsem vystrčila o kousek víc dopředu bradu. Manžel mezitím splynul s bílou zdí již zcela dokonale.

„No a co ten šampon, co přinesl z lékárny Váš manžel?“ ptal se dál doktor, zřejmě informován od holohlavého.

„No tak TEN stupidní šampon si klidně tady můžete pro někoho nechat, jestli chcete!!!“ Zaječela jsem. „Já vůbec nechápu, proč mi místo Fenistilu přinesl můj muž nějaký debilní šampon!“ slovní spojení „můj muž“ jsem vyslovila s takovou averzí a pohrdáním, že nikdo nezůstal na pochybách na významu – MEGERA ho má za DEBILA a šlehla jsem po něm pohledem tak nenávistným, že oba chlapi nadskočili. Taktika chlapské solidarity prostě MUSÍ vyjít. Takovou MEGERU nechceš a nikomu ji nepřeješ!

„Ok, Ok“ chlácholivě pronesl doktor „No, ono to opravdu může klidně být i jako že ta alergie na komáry, to je pravda, každopádně když se dívám, tak nic nevidím. Takže i kdyby tady něco někdy bylo, tak to tady už vážně vůbec není“ Prohlásil směrem k holohlavému a mně spadl tunový šutr ze srdce a věděla jsem v tu chvíli, že naše dovolená ohrožená už není. I Honzovi u stěny se kapku vrátila barva zpět do obličeje a začal být od zdi opět rozeznatelný.

„Tak ještě ten malý“ řekl doktor a pokynul Martinovi, aby si šel sednout na židli místo Kačky. Já lehce zatrnula. Péči ježourovi jsem nevěnovala takovou, jako plavým holčičím vláskům, tam jisté riziko zrádného objevu nastat může… Honza opět splynul se zdí. Ale naštěstí doktor s námi už nehodlal ztrácet příliš mnoho svého drahocenného času, Marťasovi jen prohrábl letmo vlasy a s úsměvem jej propustil.

„Chcete se podívat do vlasů snad i nám?!“ pravila jsem bojovně a viděla jsem, jak Honza u stěny se orosil na čele, protože na nás dva už čas skutečně při odvšivování nezbyl a hrála jsem v tu chvíli ostrý vabank. Spoléhala se na to, že prostě zatím žádná ke mně mrcha od princezničky nepřelezla a nebo ne v takovém množství, aby po sobě nechala stopy.

„Jste v pořádku?“ všiml si holohlavý pobledlého oroseného manžela u stěny. Ten začal nešťastně mrkat a nevěděl, co povědět. Přispěchala jsem na pomoc. „Manžel je astmatik a máte tady hodně cítit dezinfekci, tak ho to dráždí. Jestli tady ještě máme být, tak ho budeme muset poslat ven na čerstvý vzduch“ A tak kromě DEBILA jsem z něj udělala ještě i slabý kus, který omdlévá z dezinfekce. MEGA MEGERA.

„Ne, není třeba, už jsme hotovi“ prohlásil doktor a ukončil tím tak pro nás riskantní operaci.

„Výborně“ chytla jsem vítr do plachet znovu. „Takže TEĎ doufám vidíte, že jsem měla pravdu já a že žádný jiný problém, než alergie to nebyl a my nikam pryč nejedeme!“

„No, víte“ zrozpačitěl holohlavý „my jsme to už nahlásili na hygienu a oni na to jsou takové striktní postupy…myslíte si, že bychom vás mohli požádat, jestli byste odjeli o den dříve, abychom měli čas po vás vydezinfikovat náležitě vaše ubytování?“

„Jako že po komárech něco chcete dezinfikovat?!“ pokračoval rozhořčený tón MEGERA. „TO jako vážně?! To jako já si mám kvůli tomu, že VY jste něco nahlásili krátit o den dovolenou?!“

„No, nám by to moc pomohlo, kdybyste odjeli o den dříve…ale nebojte, my Vám to pochopitelně kompenzujeme finančně a ještě Vám coby omluvu věnujeme voucher tady do restaurace“

Zatvářila jsem se na chvíli ještě uraženě, ačkoliv jsem v duchu věděla, že pochopitelně nabídku přijmu, ale protože jsem byla nařčena neprávem, tak jsem musela chvíli hrát uraženou, no ne?!

„Ok, dobře, tak ať vám teda pomůžeme, když to ten můj manžel takhle pokazil“ a znovu jsem po něm šlehla pohrdavým pohledem megery a zdůraznila slovní spojení „můj manžel“, jako bych mluvila o prašivém psu.

Oba chlapi se dívali na Honzu omluvně a s dokonale chlapským soucitem… chudák… megera… ten to schytá… za šampon, určitě to myslel dobře… Kdyby mohli, snad ho i obejmou.

Soucit a uctivost zůstala personálu až do našeho odjezdu. Kdykoliv jsem šla kolem recepce nebo se někdo přiblížil nám, tak se pomalu klaněl do půli pasu. Hlaholil HELLO, nebo BON GIORNO, mával, objímal děti a ptal se, jak se máme. Inu snažili se zahladit nepříjemnou zkušenost hosta.

A ptáš se, milá Sally, co my dál? My jsme ještě tentýž večer svlékli povlečení a Honza pro jistotu hodně daleko v jiném městečku našel čistírnu, kde mu to na počkání vyprali a vysušili. Všechno. Včetně ručníků, potahu z autosedačky a Kačenky medvídka. A domů jsme si o den dřív naštěstí přivezli jenom tuhle příhodu. A při další příležitosti už jsem přesně věděla, co a jak mám dělat. Pediculosa nás pochopitelně navštívila z dětských kolektivů poté ještě několikrát, ale už nás nikdy takto nezaskočila.