Milá Sally…

Milá Sally,

Tak jaké jsem dnes zažila obohacující setkání, to ti musím povědět! Ale připrav se tentokrát na skutečně dlouhé povídání a klidně si jej rozlož na několikrát. Myslím, že to za to stojí!

Vraceli jsme se s přítelem společně v pozdním večeru, či spíše v noci z nádherného koncertu Andrea Bocelliho. Emoce z hudby a zpěvu v nás ještě doznívaly. V mém miláčkovi musely doznít rychleji, protože měl za úkol pro nás ulovit vhodný vůz taxislužby a bezpečně nás oba dostat domů. Venku mráz, já lehký kožíšek a touhu co nejrychleji usednout do vyhřátého vozu.

Můj drahý, milá Sally, je pochopitelně empatický gentleman, takže vyhodnotil, že ten špinavý, značně omšelý a opotřebnovaný VW Passat z roku 2006, co tam stojí nebude zřejmě pro nás to pravé ořechové, navíc, když se paní řidička, které chybělo v úsměvu několik zubů tvářila na požadovanou destinaci dosti otráveně:

 „No to je ale dálka! Co to je?! To je někde v Hostivaři, ne? No to je ale asi tak 22km … hmmm, no to nevím, to bude asi docela drahý, tak asi tak 800,- Kč to bude stát, tak si to rozmyslete. No jo, ale ono se sem teď po koncertě moc stejně nedá přijet, je to totálně v okolí ucpaný, budete čekat na někoho jinýho fakt dlouho, asi bych vás tam teda jako že měla vzít…no, jak chcete…povídám osum stovek, rozmyslete si to, jestli chcete, je docela zima, že jo.“

A já do tepla chtěla. Protože MOJE mysl ještě z poloviny dlela u „O Sole Mio“ a nic moc jiného jsem nevnímala. Přítel se chvíli zdráhal, když nasál aroma z interiéru vozidla a pohledem si znovu změřil paní řidičku. Ale když viděl mne, jak se dívám nechápavě, proč odmítá vyhřátý interiér vozidla a okamžitý start, když se tak hezky tady a teď nabízí, tak se v něm zapnula ta empatie a galantnost a podržel mi dveře, abych nastoupila a jeli jsme.

A dobře jsme, milá Sally, udělali! Takový zážitek, takové One Woman – Sit behind the Steering Wheel – Show (Neboli vtipný monolog jedné taxíkářky) s možností doplňujících otázek za 800,- Kč za oba jsme totiž ani jeden nečekali a v průběhu jízdy jsme si co chvíli tiskli navzájem ruku a jeden na druhého jsme mrkli při obzvláště pikantní chvilce. Paní za volantem byla totiž NEUVĚŘITELNÁ. A když milá Sally JÁ o někom pravím, že JE neuvěřitelný, tak na to můžeš vzít jed!

„Tak jaký že to bylo?“ pravila na úvod a já mylně vyhodnotila, že se ptá na číslo popisné našeho domu v ulici.

„Nee, myslím tím ten koncert. Dobrý?“

„Nádherný“ pravím a po očku se dívám na přítele, jak vezme to, že s paní zahajuji konverzaci. Vím, jak nemá rád, když se dávám v jeho přítomnosti do hovoru s kýmkoliv, koho neznám. Paní jsem neznala. Ale do hovoru se dala ONA s námi, nikoliv JÁ s ní.

„No, já si do dneška vyčítám,  že jsem tenkrát nekoupila lístky na Pavarottiho, dokud ještě žil. Tenkrát, jak tu měl v O2 koncert v roce 2005. Lupen stál 5 tisíc korun. To bylo na mě prostě tenkrát docela dost peněz. Tak jsem to za to nedala a teď si to vyčítám.“

„Tak to je za lístek docela dost peněz i dnes“ přitakala jsem jí „však za to jdete na slavnostní zahájení Pražského jara a rozhodně nesedíte v první řadě“

„No jooo, je to dost peněz i dneska, to jo, ale mrzí mě to. Heleďte, jak on zemřel, jo, tak jak zemřel, já jsem to normálně obrečela! Fakt! Bulela jsem, jak želva celej večer a bylo mi to moc líto. Já jsem chtěla na ten jeho koncert ne jen proto, jak zpíval. Jasně, zpíval nádherně, božsky, ale já jsem ho chtěla i naživo vidět.“

Fanynka operní hudby – pomyslela jsem si, kdo by to byl do dámy za volantem řekl…

„No von jako totiž byl přesně takovej ten typ chlapa, co mě fakt bere. Takovej ten typ MAMUT. Vysokej, vlasatej, chlupatej no a když má ještě k tomu pořádnej pupek, aby ho fakt byl kusanec masa, aby jako byl pořádně velkej, tak to nemůžu odolat! Já si nemůžu pomoct, no. Ve mně to asi vzbuzuje ňákej takovej ten pocit bezpečí a ochrany, když mě takovejhle mamut obejme. Navíc, já mám věčně studený nohy, v noci mrznu a k takovejm se dobře v posteli tulí. Topí, jak kamínka. To je senzační! To miluju! K takovýmu mamutovi se přivinu a spím, jak miminko“

No, nevím. Chlupatej Mamut s pupíkem?! Ale dobře, proti gustu, žádný dišputát. Můj miliáček každopádně žádný takový prototyp mamuta není a mně to velmi vyhovuje. Takže se nemusím bát, že by mi ho dáma za volantem hodlala odvézt do své jeskyně.

„A Vy jak takhle řídíte večer…, to máte jako výplňovku?“ zeptal se přítel a já jsem podle toho neomylně poznala, že je vše v pořádku, že naše paní řidička vyvolala zájem i u něj a budeme ji zpovídat společně a to miluju. Protože můj milý je dokonalý posluchač, který dokáže zachovat dekorum a vážnou tvář neboli poker face i při hlášce, při které já se zakuckávám a tón hlasu nemám šanci udržet neutrální. Navíc má sloní paměť a bleskově analyzuje vše, co slyší. Počítá roky, pamatuje si protichůdné informace a nenápadně se znovu ptá jinak na totéž. Byl by skvělý vyšetřovatel a zdatně by mohl vést výslechy! V tom je výrazně lepší, než já.

„Neeee, to nemám, jako výplňovku, normálně, to je moje hlavní práce“ odpověděla mu paní a pokračovala:“Já jsem se jednou probudila a prostě jsem už věděla, že TAKHLE dál nechci. Rozumíte? Už jsem z toho byla prostě úplně hotová. No a tak jsem svoji firmu zavřela. Ze dne na den. Všechno jsem ukončila, dala si 2 týdny volna, abych si srovnala myšlenky a spočítala si, co si jako můžu dovolit a pak jsem zjistila, že si můžu dovolit todle auto, tak jsem si ho koupila a prostě jsem začala jezdit!

„Aha a co jste dělala před tím?“ zdvořile se optá přítel.

„No co, no, byla jsem finanční poradce. Měla jsem svoji firmu a dělala jsem pro lidi úvěry, pojistky a tak“ odvětila. A to jsem zase zastříhala ušima já. Jakože finanční poradce, který zažije syndrom vyhoření a rozhodne se ze dne na den ukončit svoji činnost a začne taxíkařit?! Tak to mě zajímá!

„A Vy máte Vysokou školu..? ekonomickou?“ optala jsem se opatrně neutrálním hlasem. Zajímalo mne, zda paní měla i řádné ekonomické vzdělání, když už někomu finančně radila, co má udělat s penězi a nebo jestli byla jen absolventka rozličných kurzů.

„Jóóó, to mám. By se máma zbláznila, kdybych nešla na školu a nedostala titul. Tak jsem šla. No já si moc na tituly nepotrpím, ani na občance to nemám, nikdy jsem se nenechala tak oslovovat, já se normálně jsem schopná bavit i s dělníkem, že jo! Nejsem a nepotřebuju bejt žádná řiditelka zeměkoule“ Následoval významný stisk ruky a pohled přítele mým směrem – takže paní dokončila stejnou Alma Mater, jako já?! No vida! A veze mě – rozenou ředitelku zeměkoule!

„A jaký máte obor na ekonomce?“ Nedalo mi to…

„No jak říkám, ekonomku!“ odvětila paní.

„Počkejte, já myslela, jakou jste studovala fakultu na VŠE“ dodávám. „Říkala jste, přece, že máte Vysokou Školu Ekonomickou“

„Ale já nestudovala VŠE, normálně, ekonomku, na Suchdole“

„Aha, takže myslíte Zemědělku, ano?“

„Ale vždyť říkám, ekonomku, tam maj taky ekonomku“ Aha, tak stejná Alma Mater nebudeme…

„A jak to tedy tak přišlo, že jste se ze dne na den rozhodla změnit od základů svoji práci?“ zeptám se.

„No jak povídám, prostě jsem toho měla plný zuby a dál jsem nemohla. Voni ty lidi, totiž, to bylo fakt náročný. Já sem do toho teda jako taky naskočila úplně naivně. Já jsem to chtěla dělat pořádně, měla jsem takový ty očekávání a naivní představy, jak tý rodince pomůžu, všechny pojistky jim projedu, úvěry, všechno skonsoliduju, poradím. Von má ledaskdo pomalu pojištěnýho i psa! No a pak se diví, kolik platí, že jo! Tak já jsem to chtěla dělat jinak, než ty šmejdi, co ty lidi jenom vokrádaj. Takoví ty Finance Provident a tak, kteří vám napálej úroky šílený, nic moc pořádnou neřeknou a lidi se pak jenom divěj, jak rychle jsou v exekuci. Chtěla jsem pomáhat a u toho si vydělat. No, jak říkám, byla jsem naivní. Prostě mladá, že jo..

Ale vlastně měla jsem i hodně klientů, co jsem jim fakt jako pomohla. Takoví ty normální klienty, takoví ti slušní, co měli podnikatelskej záměr a chtěli si na to půjčit v bance, jenom to neuměli. To třeba tam byl jeden, chtěl si votevřít kavárnu a tomu říkám – tak kde máte podnikatelskej záměr, se kterým půjdete do banky žádat o peníze? A on mi dal do ruky kus papíru, kde měl v ruce napsaný: 10 stolů, 40 židlí, regál, lednice… a já mu povídám – to je ale nákupní seznam, todleto, co mi dáváte do ruky, to není žádný podnikatelský plán, chápete?! S tím do banky fakt nemůžete, počkejte, já vám to zpracuju, ale bude to trvat pár tejdnů a něco vás to bude stát. No já jsem se musela kvůli němu naučit všechno možný, že jo, zjistit čísla a tak. Ten pak čuměl, když jsem mu do ruky  dala v podstatě knihu. Ten jeho podnikatelskej záměr. To mělo stránek a stránek! Tak taky to trvalo dát dohromady. Pak sem to poslala do banky a zavolala mu.  Povídám– tak zejtra se potkáme v bance, ne abyste si vzal tepláky! Slušně se voblíkněte, oblek, kravata, umejte se, voholte a učešte se, ať ňák vypadáte. A on na to – A proč? Tak mu povídám – No jdete si přece do banky pro peníze, tam nemůžete jít, jako šupák. A tak do banky se mnou šel a úvěr dostal.“

„Aha“ povídám „Tak to je hezký a jak velké úvěry jste takhle zařizovala?“

„To bylo různý, od 15 000 korun po 40 milionů. Za 40 milionů to byl můj největší úvěr! Heleďte já jsem jim dělala v tý bance takový objemy, že toho ředitele pobočky povýšili a přesunuli ho na centrálu! Fakt! Splnil díky mně ty jejich povinný čísla! Mě pozval na kafe. Si představte! Já jsem měla kafe s hlavním ředitelem Komerční banky!“

Zase jsem se neudržela… tam pár známých díky práci mám, byť Generálního ředitele osobně neznám a nikdy jsem se s ním zatím neměla příležitost setkat… že by tady paní byla na kafíčku zrovna s ním? Neuvěřitelné…

„Počkejte, myslíte pana Juchelku? Vás pozval na kávu za odměnu za skvělou spolupráci Generální ředitel Komerční banky?!“

„Neeee, to ne, toho neznám, prostě ten ředitel pobočky“ Aha… jasné… tak co tam bude dál?

„My jsme toho fakt hodně udělali, to jako jo. Ale některý lidi, co za mnou chodili, to byli úplný blázni. Hele třeba přišel manželskej pár, že chtěj úvěr 130 000. Tak jo. Ptám se na účel úvěru a voni na mě, že chtěj jet na dovolenou. Vytřeštím voči a říkám jim – to jako jedete do Dubaje nebo co?! A voni že do Dubaje ne, že na Bibione. Povídám – tam jedete na půl roku nebo co?! Za takový prachy?! A voni že ne, že jen na 14 dnů. Prosimvás a takovou blbost jako chcete dělat? Vždyť to budete splácet 6 let, takovej úvěr! To jako chcete jednou jet na Bibione a pak 6 let sušit hubu?! To nemáte nějakou chalupu tady v Čechách?! A víte co mi řekli? Že jo, prej na Šumavě! No tak ať tam koukaj jet a nedělaj blbosti, jim povídám. No jak říkám, některý lidi, totální blázni.“

A s tím nešlo, než zcela souhlasit…

„No a tak proč jste vlastně skončila, když vám to tak hezky šlo? Co byl ten problém?“ zeptala jsem se

„Ále, pak se na mě začali lepit spíš ty nenormální klienti, ty s těma exekucema. No já jsem třeba měla klienta a ten měl 17 exekucí. Dala jsem mu to všechno do pořádku, to jsem tenkrát spolupracovala s Rakušákama, jezdila jsem tam, domluvila všechno, víte, já jsem silná na jazyky. Já umím Anglicky, Německy, Francouzsky, to pro mě není žádný problém se domluvit. Já jsem vždycky byla dobrá právě spíš na to povídání a obecně na ty humanitní obory a slabší to bylo s tím počítáním a s logikou, to mi nikdy nešlo. Ale jazyky jo.

„Tak to umíte hodně jazyků“ ozval se přítel uznale „to jste dobrá“ dodal.

„Ále, na tom nic není. Heleďte, třeba ta Francoužština – to je úplně jednoduchý. Jak umíte Anglicky a Německy, tak se Francouzsky naučíte jako prd. To si prostě odvodíte, domyslíte, to vůbec není těžký“

Přítel vyvalil překvapeně oči, sám se pere s Angličtinou a na Francoužštinu by ani ve snu nepomyslel. Ví, že je to poměrně složitý jazyk, ale mlčel, zato paní za volantem pokračovala ve vyprávění:

„Takže jsme tenkrát dostali od těch Rakušáků peníze a všechny exekuce jsme vypořádali, skonsolidovali a von pak splácel jenom jednu půjčku. No pomohla jsem mu. Ale to je otrava, rozumíte. Navíc oni si děsně dovolovali. Třeba jsem byla zapařit v sobotu večer s kámošema na bowlingu a byla jsem jako už docela nachcaná a do toho mi v jedenáct večer jeden ten klient volal. Jako že se na něco chtěl zeptat. Chápete to?! Taková drzost! V sobotu v jedenáct večer! Tak já mu zvednu jako ten telefon, navátá a povídám – co si to dovolujete mi volat? V sobotu, v době víkendu, kdy mám osobní volno, večer, navíc, když jsem nachcaná?! Co jako vode mě chcete?! A von, si představte, prej jen se na nějakou maličkost zeptat. No to se prostě už nedalo vydržet. Fakt ne, měla jsem tý práce plný zuby“

Neudržela jsem se „A proč jste mu vlastně ten telefon večer, v sobotu, v jedenáct, na oslavě vůbec zvedala? Vždyť to se přece dá elegantně vyřešit, když nechcete pracovat, tak přeci můžete telefon vypnout a být na příjmu jen tehdy, když s hovorem počítáte?“

„Noooo, to nééé, já jsem chtěla těm lidem pomáhat, víte?“

Aha, no vida. To je logika.

„Tak to jste si ale asi docela hezky vydělala, když jste dělala takové velké objemy a měla hodně klientů, ne?“ zeptal se přítel a kdyby se nezeptal on, tak to udělám já, protože to mě opravdu zajímalo, jak paní skončila s tím starým omšelým VW po tak zářné finanční kariéře.

„Jó, to jo, to zase jo. Já jsem zjistila, když jsem to zavřela, že bych mohla klidně 2 měsíce nedělat vůbec nic si představte! Vůbec nic! Jo a byt sem si sama za svý koupila. Jako že za moje bez hypotéky. Bych si nikdy hypotéku za ty prachy nevzala, jsou to šmejdi. Žádný takový! Za ty prachy! Všechny banky na tom sprostě vydělávaj, to já bych si žádnou půjčku nikdy nevzala! Tak jsem koupila byt a auto. A taky mašinu.

No vida, slova pravdy od bývalé finanční poradkyně, která ostatním radila, jak si vypůjčit u bank…

„A co máte, za mašinu?“ Přítel ožil. Je sám bývalý vášnivý motorkář a do dnešního dne hrdý majitel dvoustopého vozidla. Tahle část jej upřímně zajímala.

„No toho malýho Harleje,holčičího. Ne tu velkou krávu, to bych nezvedla, že jo. Já nelítám na tý velký, mně stačí s holkama tak, na pohodu, na kafíčko na výlet, když je hezky. Na to stačí ta malá.

„A jakou tedy máte?“ ptá se upřímně zvědavě dál přítel. Chtěl vědět, jakou konkrétní holčičí motorku dáma má.

„Benzínovou“ zazněla odpověď.

Beze změny tónu hlasu – v tom, jak jsem už říkala, Sally, je můj milý dokonalý, se v klidu zeptal „Měl jsem na mysli kubaturu, jaký jste měla obsah motoru.“

„Prosímvás, pane, podívejte se na mě, copak já vím?! Já umím přece recept na bábovku, ne?! To vode mně klidně můžete vočekávat a na to se ptát, ale takový detaily složitý, technický – no to po mně fakt nemůžete chtít“

„No“ musela jsem se vmísit „Já tedy jako rozhodně nejsem znalcem aut, to vůbec ne, ale vím, že motor toho mého auta je 2.0 TDi, tak bych skoro čekala, že to člověk ví, jaký má obsah jeho motorka nebo ne?

„Ale jo, no tak jo, mám stopětadvacítku.Tu nejmenší. To v pohodě zvednu přes páku. Ale na velkou bych neměla, to je jasný. Já navíc taky mám roztroušenou sklerózu a už mi tak jako úplně ty nohy nefungujou, tak to bych nedala, to je jasný. Ale můj muž, můj manžel, jako, tak ten má pořádnou Yamahu ňákou tu velkou. Ten vždycky zmizí s kámošema na 14 dnů někam daleko, to já ne, mně stačí jen kousek vedle, na to kafíčko s holkama.“

„Vy jste vdaná?“ velmi mne tato skutečnost zaujala… Tady, to milá Sally, začalo být teprve zajímavé!

„Jo, jasně, už 30 let jsme spolu, helejďte, já mám tak barevnej pohnutej život a jsem z takový rodiny, to byste koukali. To vám teda jako ráda povím. To nebudete věřit. Já mám 6 sourozenců, nás doma bylo 7“

„Cože?! Vaše maminka 7x rodila?! Jakože vážně 7 dětí?! V dnešní době?!“ No, zkrátka já jsem v tom poker face udržení slabší.

„Ale neee, to zase neee, jako různě vyženěný a vyvdaný. Máma se teď po třetí rozvádí. Bylo jí přes sedumdesát pět a povídala mi do telefonu, že už žádnýho chlapa nechce ani vidět a ňák to snad už bez nich doklepe“

„Pane jo, tak to jste doma asi měli veselo, ne?“ povídám a jsem upřímně zvědavá, co přijde.

„No, já jsem se jako měla vdávat poprvý v osumnácti, páč jsem s ním chodila už tři roky, od patnácti. Tři roky, to už něco znamená, že jo. To je dlouhá doba! Obzvlášť v takovým věku. Čekali jsme už jen, až mi bude osumnáct, abysme se mohli vzít. Von byl o 2 roky starší.“

„Vy jste spolu žili?“ ptá se přítel vyrovnaným, klidným hlasem a dívá se při tom na mně s pozvednutým obočím a dost jasným signálem, že TO je teda síla…od patnácit!

„Ale neeee, normálně, bydlel naproti“

„Jako že naproti v jednom domě?“ Pokládám doplňující otázku a přijde mi neuvěřitelné, že některá slečna se mohla chtít vdávat, aniž by s dotyčným snoubencem sdílela byť jediný měsíc ve společné domácnosti.

„Neeee, naproti, normálně přes ulici bydlel, naproti.“

Opět neovládnu ani hlas, ani emoce:“Nezlobte se a mohla bych se zeptat na to, kolikátý jste ročník?“

„Jo, jasně, jsem ročník 1978“ zazní blesková odpověď dámy, co usilovně souložila od 15ti ne-li dřív se sousedem odnaproti a chtěla se za něj provdat a jen čekala na to, až jí bude 18 v době, kdy já drtila makro a mikro ekonomii na té Ekonomce.

„Ale víte, co se mi stalo?“ pravila a v jejím hlase zazněl tón dramatična

„Ten HAJZL si tu svatbu na poslední chvíli rozmyslel. Představte si to! Všechno bylo domluvený, všechno nachystaný a on si jako NAJEDNOU uvědomí, že je zamilovanej pořád jako do bejvalky! No to bylo strašný! Málem mě to zabilo!“

Pro změnu klidným hlasem promluvím směrem k naší zajímavé paní řidičce já a podívám se významně po příteli…

„No to víte, to se stává chlapům docela často, že se svatby leknou a vezmou do zaječích nebo si najednou vzpomenou, že jsou vlastně zamilovaní do někoho úplně jiného…“

„Hajzl to byl. Normálně, jako většina z nich. Hajzl!“ Pokračovala „Mě to úplně zlomilo. Já jsem byla rok totálně vyřízená. Seděla jsem doma, nikam jsem nechodila a nechtěla jsem vůbec vědět o světě. Jen škola a pak domů. A nic jinýho. Vůbec mě chlapi nezajímali, jako před tím.“

Zbystřila jsem.„Jak jako před tím? To jste přece randila s tím snoubencem, ne?“ a vyměnili jsme si znovu s přítelem překvapený pohled nad nečekaným zvratem v jejím příběhu.

„Ale jo, to jo, randila a svatbu jsme chystali, ale já jsem toho samozřejmě stihla mnohem víc“ Lehce se při této větě uchechtla

„No tak to je jasný, ne?! Jsem MUSELA stihnout do svatby toho poznat rozhodně víc, po svatbě pak už bych čuměla jenom na jednoho nahatýho chlapa, no ne?!“  a srdečně se vlastní mazanosti hlasitě zasmála

„No tak to vidíte“ povídá můj miláček „a na toho Vašeho snoubence jste se zlobila, že se vrátil ke své lásce…“

„No moment!“ Rozhořčeně se ohradila dáma.

„Von přece nic vo těch mejch nevěděl, to je jasný, ne?! Já jsem mu nic o nich neřekla! Co voči nevidí, srdce nebolí, no ne?! To se přece nepočítá! Já s nima nechodila, že jo. Vo nic nešlo. Chodila jsem přece s ním. Ale byl to prostě hajzl. Po třech letech NAJEDNOU zjistit, že je vlastně zamilovanej do jiný?! Když už je všechno připravený na svatbu?! No tak to snad slušnej člověk nedělá, ne?!“

AHA, to je ten kardinální rozdíl…milá Sally, mladík přišel a řekl, že odchází, takže je hajzl, zatímco ona sbírala zkušenosti v různých postelích před svatbou a protože to dělala chytře, tak se to vlastně jako že nepočítá a ONA je ta oběť. Zajímavý úhel pohledu.

„Máma se na to už nemohla koukat. Tak mi po roce říká – Holka zlatá, nemůžeš doma sedět, jako jeptiška, víš co, řekni Pepovi, jak dělá dý džeje v tom Tranvestit klubu, ať nám na Silvestra sežene lupeny a vyrazíš s náma se pobavit… No to dá rozum, že jsem vůbec nechtěla, že jo, já jsem byla totálně zdrcená z tý svatby, ze který sešlo, ale máma nedala jinak a tak jsem šla. No a tam jsem poznala svýho muže. Von tam byl takovej velikej stůl, tam jsme seděli na jedný straně my a von seděl na straně druhý, naproti mně, s kámošema a s ňákejma ženskejma, co vypadaly, jako štětky. Jo, vypadaly jako štětky a taky to štětky byly! Von je voják. Víte, já ujíždím na uniformy, jak to má uniformu, tak je to moje! No, můj muž totiž je profesionální voják. Byl na několika misích v Afghanistánu“

„A můžu se zeptat, Vy máte spolu děti?“ ptám se

„Neee, to ne, von už děti měl, když jsme se potkali. 2 děti. Kluka a holku, tak ty jsem vychovala, to mi stačilo, já jsem žádnou takovou věc, jako rodit, fakt nehodlala. Ještě si kazit kvůli tomu postavu, CHA! Ani náhodou, nejsem blázen!“

A to prosím pěkně pověděla mně, co jsem 2x ležela na porodním sále a do dneška mám za to, že to bylo to nejsprávnější a nejlepší, co jsem kdy v životě učinila a dokázala.

„Tak to jste byla statečná, to není jednoduché, vychovávat cizí děti“ pravil motivačně přítel. „A kolik jim je dneska?“

„No Peťa má 32 let, ta už má svoje děti. No ty mě milujou, vědí, že u babi Lenky je vždycky prča a něco se děje“ no a Patrik, tomu bylo 28.“

Přítel se po mně okamžitě podíval a zmáčknul mi opět významně ruku, coby signál, že mám zpozornět. Na rozdíl od dámy za volantem, on totiž počítat umí a velmi rychle, rychleji, než já si uvědomil, že máme nějaký protimluv v tom, že jsou manželé sezdáni 30 let, když zároveň máme informaci, že synkovi z prvního vztahu je teprve let 28 …

„Jojo, no vona ta jejich matka, ta teda jako byla úplně nemožná. Vůbec je nezvládala, dohlédnout na docházku ve škole, to vůbec neuměla, když byl můj muž pryč, na tý misi. No a taky pak tam byly ňáký ty drogy, sem tam jako že fet, alkohol. No to víte, užila sem si s nima, občas ňáká ta rána padla, ale byly dobrý. Hele kluk mě měl jako kámošku a holka nakonec taky dobrý. Co jsem jako měla dělat, že jo. Můj muž nešťastnej, před odjezdem na tu misi, tak mu říkám – hele přivez je a nech mi je tady, se o ně postarám. A von byl fakt překvapenej. Prej – vždyť ty jsi říkala, že nechceš žádný děti. No jo, nechci, že jo, ale pomoct jsem mu musela, když ta jejich matka byla tak nemožná. Ona se vychrápala s prvním, co šel okolo, sotva ten můj muž tenkrát vytáhnul z domova paty na misi.“

„Aha“ zareaguji „A na jak dlouho vlastně ta mise v Afghanistánu byla? Jezdil na měsíc, na dva?“

„No na sedum měsíců jezdil“

„A to Vám nebylo doma samotné smutno?“ ptám se, když byla taková veselá holka před první svatbou…

„Heleďte, já měla na břicho nalepenej mobil, abych nepropásla žádnou zprávu, žádný telefonát. Já si ho strašně vážím a nikdy bych mu nevěrná nebyla, to ne, to určitě ne. To je něco úplně jinýho, než ty jiný manželky, co hned skočí do postele s někým jiným, sotva chlap odjede na misi. Ne, to já ne. Já tomu totiž vůbec nerozumím, jak to ty ženský můžou vůbec udělat, když jde jejich chlapovi o život, že jo. Já trnula úplně pokaždý, strašně jsem se o něj bála, jestli je v pořádku. Celej den na něj myslela a bála se.

Von měl na starosti třeba přebírání zajatců a rukojmích. No hrůza, když mi vyprávěl, v jakým byli stavu!

Nejvíc jsem se bála na jeho poslední misi. Heleďte, tam jako šla zpráva, že vybuchla Toyota a pár lidí to zabilo, ňáký urvaný ruce, nohy a tak. A ti debilové z armády, si představte mi nedokázali 14 dnů vůbec říct, jestli můj muž žije! No to bylo příšerný. Od něj žádný zprávy, o něm z armády taky ne, měli v tom nějaký zmatky, kdo přežil a kdo ne. No byla jsem totálně na prášky. Nekonečná doba! Nakonec mi až sám zavolal, po těch 14 dnech. No dobrý, byl v nemocnici, jako raněnej, ale nic vážnýho. Hlavně, že žil!“

„Tak to ho muselo docela poznamenat, taková životní zkušenost, to je vážná věc, taková mise“ pravil zcela upřímně přítel a zůstal omráčen odpovědí dámy:

„Neee, vůbec ne, vůbec ho to nepoznamenalo, ten je úplně v pohodě. Hele jednou jsem přijela domů v noci dřív z práce a vidím ho nahatýho v pokoji, v ruce Uton. Tak to já jako vím, že v takové chvíli na něj vůbec nesmím promluvit. Nic, ani pohyb. Vůbec nic. Mohl by zaútočit. Tak jsem zase opatrně dveře zavřela a jela jsem si dát kafe do Kasína za holkama. Oni tam tenkrát dělali fakt dobrý kafe. No a po dvou hodinkách jsem přijela domů, to už byl normálně v posteli a spal. Tak jsem jen zavolala k němu do práce, že přijde asi tak o dvě hodiny později do práce a dobrý. Oni jsou tam na to zvyklí, že jo, mají na to svoje postupy.“

„Nezlobte se, cože měl v ruce?“ nedá mi to, chci pochopit celou situaci

„No UTON, to je takový ten útočný nůž, co jim daj ve výzbroji, aby se mohli bránit, když už nic jinýho nemaj a jde jim o život.“

„No tak hlavně“ povídá můj drahý zcela neutrálním hlasem „že ho ty mise vůbec nepoznamenaly“

„No jó, nepoznamenaly, fakt ne“ pravila ta neuvěřitelná dáma.

„On je úplně v pohodě, ale od jeho kolegy, tak od toho utekla manželka. Von totiž v noci ten její manžel jak se něco šustlo, tak měl ten UTON v ruce, spal s ním pod polštářem a jednou málem podřezal ve spánku ji a jejich dvě děti. Tak se sbalila a šla. No tomu rozumím, že jo. Pak jsme byli navštívit jinýho jeho kolegu. V takovým ústavu. No toho museli dát do ústavu, z něj už se nikdy nedostane, toho už nikdy nepustěj, Ale to ten můj muž ne, ten není vůbec poznamenanej, ten je úplně v pohodě.“

Něco mi utkvělo v paměti a potřebovala jsem si to ujasnit:“ Vy jste zmínila, že jste přijela domů v noci DŘÍV z práce…?“

„Jo jo, já totiž jezdím jenom v noci. Jo. Do pěti do rána jezdím, přijedu domů, udělám mu snídani, probudím ho a jdu si lehnout. Já mám v noci to ježdění nejradši. To je největší klid“

„Počkejte“ nedá mi to „Ale to se asi moc s manželem nevidíte, když Vy se vracíte po práci ráno po páté a on v šest jde do práce, ne?“

„Ale neee, vůbec ne, právě naopak!“ Tak nevím. Jde hůř ta logika mně nebo jí? Nějak tomu nerozumím.

„A nebojíte se v noci taxikařit? Co Vaše vlastní bezpečí?“ ptám se ještě

„No joooo, jasně, hlavně na začátku, to byly takový ty ošahávačky, ručičky, prstíčky, prostě ruka šmátralka. To jsem si užila. Voni jak sou ti chlapi nachcaní, tak na nic jinýho nemyslej, když viděj ženskou v autě za volantem. Ale já jsem to docela brzy pochopila a rázně vyřešila.“

Tak TO jsem ale moc zvědavá a musím poslouchat, abych poradila nějaké to životní moudro mojí kamarádce Evičce, která nově taktéž občas v rámci vedlejší činnosti taxikaří a taktéž kolikrát i v noci…

„Ještě než si sednou do auta, já na ně spustím. Chápete, HNED co si sedaj a já už vidím, že sou nachcaní. Protože TOHLE oni nečekaj, že ta ženská spustí jako první a jde do nich. A to já zase jdu zvostra. Hnedle na ně pořádně houknu – Zapomeň na to, na co právě myslíš a vůbec na to ani nepomysli, nebo tě to bude zatraceně šeredně bolet. Je to jasný?! – a hele, jim to jasný docela je. Už mám klid.“

A zde naše cesta bohužel končila a vyprávění neuvěřitelné dámy taktéž.

Tak co bys na tohle milá Sally pověděla, kdybys s paní jela ve voze ty?

Moc mě mrzí, že jsem si na ni nevzala telefon. Protože věřím, že bychom se ledacos zajímavého ještě od ní mohli dozvědět, byť s tou matematikou a logikou byla lehce na štíru…

A miláček? Ten nakonec byl upřímně nadšený výběrem zašlého a nevonícího vozidla, protože takovou šou, navíc soukromou, tak tu by za 800,- pro nás dva neměl šanci pořídit v žádném divadle!