Milá Sally…

Milá Sally,

Nikdy nedokážu vymyslet, co se všechno může přihodit. Pokaždé jen žasnu. Lidé mě překvapí. Stačí jen obyčejně žít a životem plynout. A vnímat. Třeba i v tak zdánlivě fádní oblasti, jakou je pohostinství. Třeba i jen nad šálkem obyčejné kávy či v hotelovém pokoji lze poměrně žasnout. Posuď sama.

V jednom nejmenovaném městečku kousek od Liberce jsme si s přítelem takhle jednou v létě chtěli dát kávu. Na náměstí se tam nachází cukrárna a hned vedle ní kavárna. Přítel – milovník a znalec kávy – instinktivně zamířil ke kavárně, kde očekával kávu lepší kvality a obsluhu řádně k její přípravě a podávání vyškolenou. Jaképak bylo jeho zklamání, když obdržel kávu nevábné vůně i vzhledu – vodnaté konzistence, mléčná pěna spálená a navíc plná bublin. Rozčarování přetavil do akce a vydal se z venkovního posezení do útrob kavárny na kus řeči s baristkou, aby jí vysvětlil, že špatně udělaná káva dokáže pokazit den, zatímco ta správně udělaná vykouzlí znalci kávy na tváři úsměv a radost vnese do jeho duše.

No, nevím, co očekával, když jí nabízel, že jí naučí řádně našlehat to mléko, aby nebyla pěna spálená a nevyskytovaly se v ní bubliny. Trik je prý v tom, jak se drží konvička při šlehání mléka. Jakmile začne pálit do dlaně – je třeba okamžitě přestat šlehat. No a pokud se konvička drží za její ouško, tak necítíte do dlaně pálení žádné a snadno se stane, že mléko přešleháte a spálíte. A stejně tak je důležité, jak kvalitně vyčistíte páku od předchozí dávky kávy a také, jak dobře máte nastavený mlýnek na hrubost mletí. To vše můj milovník a znalec kávy dobře zná. A chtěl se o svoji znalost podělit. Zdarma a dobrovolně.

Domníval se, dobrák jeden, že majitel kavárny nestihl svoji zaměstnankyni řádně proškolit. I to se stává. Chtěl to napravit a udělat školení za něj a slečně baristce doplnit praktické vzdělání. Zdarma. Setkal se však s takovým pohrdavým nezájmem, že jak opařený z kavárny po malé chvilce vyšel ven. „Prý je zvyklá na to, dělat to takhle a všem to tady chutná!“ Nevěřícně opakoval slova slečny baristky.

„Nevadí, miláčku“ pravila jsem ve snaze zachránit jeho náladu i pověst nejmenovaného městečka v oblasti kávy„…pojď, dáme tomu šanci tady vedle v cukrárně a jen se o jeden stolek posuneme, výhled je tu nádherný na tu jejich radnici, podívej, ještě lepší, než u té kavárny“

A tak jsme si objednali další kávu, jen jinde. Já pro jistotu už rovnou ledovou s hodně mlékem – ta mi totiž chutná prakticky kdekoliv a hezky osvěží v parném letním dni, který panoval.  

Přítel nicméně ten den měl mít zkrátka na kávu smůlu. Druhý pokus nevyšel o moc lépe, než ten první. Opět nevábně vyhlížející pěna, nevoňavá vodnatá káva…

„Může se Vás zeptat“ oslovil přítel obsluhující mladou servírku velmi neutrálním hlasem„…co je to za kávu? Odkud je?“

„jooo pane, to já nevím“ pravila mladá žena ochotně a přátelsky, lehce žoviálním tónem „myslím, že ji majitel jezdí kupovat do Makra, víte? V takových těch velkých pytlích to kupuje. No, mně moc nechutná, ale lidi si ji tady docela dávaj. Dáte si ještě něco? Ne? Tak to bude 140 korun za jednu ledovou a to cappuccino. Platíte hotově?“ Přítel mlčky přikývnul a tasil peněženku, neschopný slova. Původ a druh kávy – MAKRO coby odpověď obsluhy cukrárny – to ho dosti zaskočilo. A to nemělo být vše. Mladá žena, když vracela drobné ještě spiklenecky doplnila:

„Za mě, kdybyste si chtěl pochutnat na kávě, tak to byste musel do Liberce, je tam taková jedna kavárna, kde si tu kávu i sami praží, kousek od Botanický to jo, tam jo, ale tady? Tady je to bída“ a s těmito slovy zmizela v útrobách cukrárny, kde pracovala.

Přítel usrkl ze šálku kávu z Makra a znechuceně to vzdal, jen tak tak jsem stihla dopít tu svoji ledovou. Odcházeli jsme. Bylo třeba stůj co stůj do konce našeho víkendu najít dobrou kávu…

„Víš co“ pravil „Zkusíme to zítra ráno v našem hotelu“ Překvapeně jsem zamrkala. O jeho sadomasochistických sklonech jsem do toho okamžiku neměla nejmenší tušení. A chutnou a kvalitní kávu snad v žádném hotelu člověk nemá šanci na snídani dostat, to už dávno vím. Navíc – nebydlím v našem hotelu poprvé. To je vážně nerozum. Většina hotelových káv je velmi slabé kvality a nejhorší bývá na snídani. Toto pravidlo má výjimku snad jen v Itálii, jinak platí všude.

„Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Ano, miláčku. Chci vyzkoušet kávu na snídani v našem hotelu. Chci tomu dát šanci. Třeba to bude fajn, je to hezký hotel“

Kdo chce kam…

Následující den přítel ráno zamířil na snídani k automatu na kávu.

Ne, nesledovala jsem ho zvědavým pohledem. Moc dobře jsem věděla, co bude následovat. Ano, nechal automat do hrnku vypustit dávku hnědé tekutiny, pohledem ji zkontroloval, přičichl, ochutnal a nepřekvapivě hrnek odložil hned vedle kávovaru. Tak to bychom měli. Co dál?

Přítel zamířil k baru a objednal si kávu u obsluhy nad rámec snídaně, z pákovky, kterou kvůli němu pustili a zprovoznili. Za patřičný obnos 95 Kč za jedno cappuccino. Pražská cena mimo Prahu. Já nechtěla, takže jen jedno.

Po chvíli servírka přinesla s úsměvem kávu.

„Můžu se zeptat na Vaše číslo pokoje?“ zeptala se, aby věděla, kam zaúčtovat nadstandard a když se dozvěděla, tak pravila: “No, já se Vám divím, já bych tohle kafe nepila, ani kdyby mi za to platili! Je pěkně hnusný. Zkusil jste ho už?  Já bych to teda osobně bez mlíka nedokázala ani pozřít! No ani náhodou! S mlíkem to ještě jakž takž jde, když nic jinýho lepšího není, ale bez mlíka se to fakt pít nedá. Prima, že to máte s mlíkem.“

Ne, ani s mlékem se pít ta káva zrovna moc nedala. A přítel žasnul a ten víkend pochopil, že na kávu má jezdit do Liberce. Tam prý si i pochutná.

Já jsem zase v Londýně žasla a pochopila, že kdo si moc vymýšlí a vybírá, tak přebere. Respektive často narazí, třeba na nepozornost a chybovost recepčních.

S Kačkou jsme vyrazily na výlet doplnit před její maturitou z dějin umění potřebné vzdělání a zároveň ve stejnou dobu zažít ikonický muzikál Mamma Mia. Ten Kačka miluje. V Londýně jsme se ubytovaly v hotýlku v centru, který jsme už znaly a tak jsme dobře věděly, že má určité nedostatky v určitých pokojích. Výhoda nebýt někde poprvé.

„Prosím pokoj, který nebude vedle výtahu. Zároveň prosím pokoj, který bude v hlavní budově, okna orientovaná směr vedlejší ulice XY“ zněla moje jasná instrukce při rezervaci pokoje, kterou mi emailem potvrdili včetně akceptace mého požadavku. Prima!

Noc, kdy jsem oko nezamhouřila, protože výtah byl velmi hlasitý a jezdil celou noc a druhá noc, kdy mě v pět vzbudili pro změnu popeláři ve vyměněném pokoji – to už mám u nich za sebou. Vím, co mám čekat a co nechci znovu zažít.

Na recepci kluci tmavé barvy pleti kývali hlavami o sto šest, že naprosto splnili ba přímo předčili moje očekávání a klidně můžeme vyrazit na Mamma Mia muzikál a ubytovat se až po návratu, protože  vskutku je vše přichystáno a není třeba se znepokojovat. Můžeme nechat u nich kufříky a utíkat na poslední chvíli na ten muzikál, všechny formality stačí vyřešit po našem návratu až po představení. Přesto jsem se před odchodem znovu ujišťovala „Fakt není pokoj vedle výtahu?“ „Neeeee“ neboli „No No No“ a skutečně je v této budově? „Jooooooo“ neboli „Yes Yes Yes“

Muzikál jsme stihly parádně, když jsme se více v hotelu nezdržovaly a spolehly se na opakované ujištění těch za recepčním pultíkem. Parádně si ho i užily. V Londýně se do divadla chodí v džínách, (to MY tedy ne) nemají tam šatnu (co se dá dělat) a nepovolí fotit a pořizovat videa (jaká škoda), ale zase povolí popíjet divákům v hledišti v průběhu představení z plastových sklenic i víno či bublinky nebo pivo (a to MY zase ANO!) prostě parádní večer.

Parádně jsem se také následně v hotelu rozzlobila, protože po příchodu zpět nás na recepci čekali jiní kluci tmavší pleti (změna směny, tito nám neslíbili nic) a čekal nás pokoj – jak jinak, než hnedle u výtahu vedle recepce s okny na ulici, kde pravidelně jezdí ti popeláři před šestou ráno. Bylo 23.15 byly jsme s Kačkou unavené a moje trpělivá a tolerantní holčička byla připravena tu noc už vzdát. „Mami, tak to necháme na ráno, kašli na to, to dáme, pojď se ubytovat, už si chci lehnout“ NE, nedáme, znám se. Nevyspala bych se vůbec a další den by byl více, než těžký. Zatnu zuby a bojuju. Za pokoj. Za klid. Za spánek. Za sebe. Moje přirozené milé já mizí a nastupuje sedmihlavá saň. Nebo chceš – li milá Sally rozzuřená kobra křížená s tygřicí. To zafunguje. To nikdo nechce. Navíc jsem v právu. Slíbili mi to a potvrdili alokaci pokoje předem!

Dostávám kartičku od pokoje. Sice jiná budova, takže dál to bude na snídani, ale neva. Hlavně, když to není u výtahu a nevzbudí mě ráno ti popeláři při vyvážení tříděného skla. Sedmihlavá saň společně s kobrou i tygřicí mizí, nechává prostor milé vtipné postarší dámě (tj mému pravému já) a tak ještě zažertuju s klukama na recepci, že do systému mají náš pokoj dát coby volný, pokud by se objevil nějaký miliardář s milým úsměvem a srdcem na pravém místě pro moji dceru. Ha Ha Ha. Neee, jasně, chápu, to byl jen vtip a pochopitelně vím, že náš pokoj je v systému coby obsazený a ten vedle recepce u výtahu je volný. Tak Good night a see you ráno!

Vítězoslavně otevírám kolem půlnoci dveře od pokojíku, který je hodně maličkatý, ale má správné umístění v budově i směr oken. Okna nemají výhled. Jen do světlíku. Nevadí. Z okna se dívat nebudu a alespoň tam vážně bude klid na spaní. Ano, bohužel i nelibý zápach. Takže okno zavřít a větrat klimatizací. Nevadí. Bude alespoň ten klid. Rychle vybalujeme, vystřídáme se v koupelně a uléháme. Konečně vytoužený klid a skutečné ticho. Vedlejší pokoj zůstal neobydlený a jsme společně s ním oddělení od chodby ještě jedněmi dveřmi. Možná můj mód sedmihlavá saň zafungoval a tmaví kluci na recepci strachy raději vyblokovali v systému sousední pokoj, aby měli od té magorky megery, co dělá dusno (tj ode mne) pokoj. Účel světí prostředky!

Usnuly jsme s Kačkou utahané, jako koťata a já spokojená, jak jsem to vybojovala neschopným recepčním navzdory. V naprostém klidu a tichu jsme spaly asi tak dvě nebo možná tři hodinky. Příjemné matrace, jedna společná peřinka a pocit radosti z toho, že máme krásný večer za sebou a další dva před sebou. Moje šikovná holčička, která mi roste před očima jako z vody po mém boku. Je z ní už skvělá parťačka. Je zdravá, krásná, chytrá, milá a sebevědomá. Radost pohledět a s ní pobýt. Co víc si jako matka můžu přát? Spím. Sním.

V tom se najednou z ničeho nic rozletěly dveře a nás prudce a znenadání vzbudily hlasy a světlo.

Vteřina zmatku. Mozek neví, co se děje. Co to je? Kde to jsem? Kdo tam je? Kde je moje holčička? Je v nebezpečí! „RAUS“ zařvala jsem naprosto nelogicky, zmatečně v té chvíli v Londýnském hotelu a při tom se na půl posadila v posteli a taktéž zcela nelogicky jsem částí těla zalehla moji „maličkou“ holčičku, která má páru, jak lokomotiva a váhu větší než já. Zřejmě pud hrošice, co brání mládě mi zatemnil v tom zmatku uprostřed noci mozek a já zapomněla, že spíš ona by mohla ubránit mne – postarší a slabou matku.

Zděšení těch dvou mladých holek, co se snažily dostat do našeho prťavého pokojíku svoje obří dva loďáky neznalo milá Sally mezí. Obě začaly ječet „Oh Oh Oh“ a já už zcela bdělá pochopila, že „Raus“ nebyla správná řeč a přeladila jsem na „OUT“, čemuž porozuměly a vyděšeně vycouvaly.

Ti blbci tmaví na recepci (pardon, nejsem milá Sally rasista, ale oni vážně byli tmaví) holt skutečně čekali, že dorazí nějaký ten miliardář pro Kačenku. Ale zapomněli na to a pustili nám do pokoje dvě mladé holky odněkud z Holandska. Značně po půlnoci. Po zbytek pobytu jsme měly s Kačkou snídani na účet podniku a nadstandardní péči všech na recepci. A společně s holkama z Holandska zážitek z oblasti pohostinství, na který se nezapomíná. Kam se hrabe to hnusný kafe ve Frýdlantu.