Milá Sally…

Vážně i méně vážně o životních peripetiích dámy 50+

Serious and less serious about the life peripeties of a lady 50+

recent posts

about

  • Já, lepší šlápota

    Já, lepší šlápota

    Milá Sally,

    Jak už víš, vloni mi bylo padesát.

    A jak jsem ti už psala, vyslala jsem do vesmíru koncem února letošního roku prosbu, ať mi pošle do života Gremina. Toho knížete, co tak krásně, opravdově a hluboce miloval svoji ženu Taťánu, která před tím marně vzdychala po Oněginovi. „Láska kvete v každém věku, hlavu pomotá i kmetu“ zpívá ve své árii kníže Gremin, když vysvětluje Oněginovi, jak hluboce a vášnivě miluje svoji ženu, ač není zrovna již mladík.

    Tak milá Sally, dávej dobrý pozor – oni mi ho vážně poslali! Splnili mi moji objednávku dokonale! Ne, nejmenuje se Gremin a není kníže, byť po babičce pochází ze starého šlechtického rodu a není to pochopitelně ani Rus, ale ani tak úplně Čech, byť má české občanství. Je po mamince a vlastně i tatínkovi národnosti Maďarské… horká krev a vášnivé srdce. Víc ti o něm dnes vyprávět nebudu, protože tento příběh není o něm, ačkoliv mi jej zprostředkoval právě on, rytíř mého srdce, díky své snaze mi zajistit dostatečný komfort cestování. Je na tom krásně vidět, milá Sally, jak ti chlapi fungují jinak a my, ženy, se na ně proto nemůžeme (nebo neměly bychom se) zlobit. Oni za to nemůžou, myslí to upřímně dobře. Že to vyjde poněkud nešťastně nebo někdy zcela blbě, to je věc jiná.

    A tak i ten můj chlap to myslel upřímně dobře a rozhodl se mě vyvézt na náš první společný prodloužený víkend do svého oblíbeného lázeňského starobylého městečka Ráb neboli Györ, kde se cachtali v termálních pramenech snad už i staří Římané. Malinko časově zaváhal při objednávání jízdenek na vlak a nepřekvapivě je na potřebný den odjezdu na poslední chvíli u žluťáků nesehnal. Překvapivě pro mne se ale nerozhodl pro konkurenční ČD, které na ono místo vysílají několik skvělých Maďarských spojů denně, ve kterých se podává v jídelním voze Maďarský guláš a Maďarské červené víno. Prý bych musela přestupovat a to ON nechtěl… Domluvil místečko na zadní sedačce pro jeho zbrusu novou lásku ve voze svého kamaráda! Ten se chystal delší dobu na wellness taktéž a protože mému milému Ištvánovi zrovna zavolal na kus řeči a dotaz, co hodlá dělat nadcházející prodloužený víkend, slovo dalo slovo a pánové se dohodli, že jeden pomůže zařídit ubytování a udělá průvodce Maďarským městečkem a druhý přece může vzít auto a zajistit dopravu.

    Kdyby se měl tendenci své lásky zeptat, zda o takový servis jeho láska stojí za podmínky, že se budou společensky celý víkend stýkat s kamarádem a jeho přítelkyní, zajisté by se včas dozvěděl, že to věru NENÍ dobrý nápad vyrážet na SPOLEČNÝ víkend s kamarády, když jedu POPRVÉ na svůj zamilovaný víkend s novou láskou.

    Ale milá Sally, protože pán je čestný muž a šlechtic, navíc děsně ješitný chlap, tak se pochopitelně NEMĚL tendenci ptát na nic, natož se radit! Měl tendenci KONAT a dokázat tak své nové lásce, že JE CHLAP, který se přece umí postarat! A aby bylo úplně jasno, že hodlá tento víkend mít zcela ve své režii a předvést se ve svém nejlepším organizačním světle, tak mne důrazně požádal, abych vše LASKAVĚ nechala na něm a jen si ten výlet užívala.  To prosím důrazně žádal mne – ředitelku zeměkoule, která byla zvyklá organizovat a zařizovat tisíc a jednu věc ve stejný moment desítkám lidí a domýšlet vše za všechny do posledního detailu a mít v kapse pro jistotu i plán B a C, aby všichni byli spokojení a vše se povedlo. I můj milovaný princ měl v kapse plán B, v podobě možnosti cesty zpět do Prahy na zadní sedačce vozidla svého kamaráda, pokud bych náhodou nechtěla jet domů tím vlakem až v pondělí. Je milý, pozorný a myslí na můj komfort. Nemůže za to, že to ještě tak úplně pokaždé nevychází, všechno chce čas… i to poznání, co vlastně je nebo není pro mne ten komfort.

    Rozhodně komfort pro mne není možnost sedět v autě (byť mám BMW ráda a tohle bylo voňavé a pohodlné BMW) po dobu takřka 5 hodin s lidmi, které vidím poprvé v životě a mám-li jim projevit dostatečnou slušnost a vděk za odvoz, tak rozhodně nemůžu nezdvořile ani číst knížku, poslouchat rádio či podcast, psát si poznámky nebo pracovat či se bavit s mojí láskou. Musím se přece primárně bavit s nimi a bavit je. Lidi mám v zásadě ráda, bavit se s nimi mi nedělá problém, upřímně mě zajímají. Obzvláště, když jsou něčím zajímaví a mám šanci se od nich poučit, inspirovat nebo se zasmát.

    V daném případě jsem velmi rychle pochopila, že se nic nového ani inspirativního nedozvím a že to naopak bude poměrně velká dřina, udržet nenucenou konverzaci a dobrou náladu. Částečně za to mohl i můj princ, který nesl jaksi nelibě, že jeho kamarád od volantu halasně vítal možnost mít si s někým novým a zajímavým popovídat (to jako se mnou) a v zásadě svého kamaráda (to jako mého prince) nepouštěl vůbec ke slovu. A protože kamarádova partnerka byla milá a spíše neprůbojná mladá žena, tak jsme konverzaci na různá témata drželi především my dva. Kamarád a já. Chvílemi jsem chytala dlaní dlaň mého drahého, když jsem viděla, jak jej nějaká hláška jeho kamaráda zvedá ze sedačky vzteky a už už hrozilo, že se dosti zhurta ozve jeho dotčená čest či ješitnost. Chvílemi jsem se té sedačky chytala oběma dlaněmi sama, abych ovládla emoce, zůstala milá a zdvořilá a nezačala nahlas výt, případně jsem nepožádala okamžitě o zastavení, abych si vystoupila.

    Už jsem zkušená dost na to, abych pochopila, kdy nemá smysl někomu vysvětlovat, že se mýlí, obzvláště, když ten dotyčný má velmi omezené znalosti a stejně tak omezený všeobecný přehled a k tomu omezené názory. Jen občas jsem měla silnou potřebu projevit mírný nesouhlas, když už jsem to vážně nevydržela… jako třeba když se mi kamarád snažil vysvětlit, že na svět se buď někdo dostane, jako klikař, co má všechno zadarmo a nemusí v zásadě nic, prostě je to klikař nebo se dostane na svět, jako chudák znevýhodněný a musí dřít a dřít a stejně je to k ničemu. Ten klikař – například – to byl v jeho očích i můj drahý, protože se – považ Sally – narodil Maďarské mamince a tudíž má zadarmo znalost Maďarštiny a skvěle se dokáže orientovat v Maďarském prostředí.  Že se musel jako 5 letý smířit a vyrovnat s tím, že ho odstěhovali z rodné Budapešti do Prahy, kde nerozuměl ve školce ani slovo – to pochopitelně v očích kamaráda žádnou roli nehrálo. Ostatně, já v jeho očích jsem byla také zatraceně silný klikař, protože umím rusky, německy a anglicky a můžu si všude na cestách sama něco zajistit a zařídit a to je velká klika, kterou on – chudák – nemá, jelikož na rozdíl ode mne se narodil bez talentu na jazyky…Ano, snažil se naučit Anglicky. Ne, na filmy v Angličtině se nedívá, knihy nečte, rádio neposlouchá… ale vrazil do toho strašných peněz a energie. Je zkrátka chudák.

     On, jakožto chudák je odsouzený k tomu, aby dřel a dřel a to mu je 55 let a musí dřít, jinak by se neuživil. Na můj dotaz, jestli by tedy nebylo vhodnější prodat ten megalomansky obrovský dům, ve kterém žije sám, aby na něj nemusel splácet hypotéku a pořídil si pro sebe adekvátně menší byt uznal, že o tom nikdy takto nepřemýšlel. On chudák, nebude mít ani důchod, protože jako živnostník nemá na žádný nárok. Na moji otázku, zda přispívá do systému důchodového pojištění mě ubezpečil, že není magor, aby státu něco platil, to by mu pak z těch jeho těžce vydělaných peněz nic na život přece nezbylo.

    Neměl pochopitelně štěstí ani na ženy. I to jsem se stihla za těch 5 hodin velmi podrobně dozvědět. V přítomnosti jeho partnerky, která je s ním zhruba 10 let. Zatímco ona mu podávala každou chvíli mrkvičku, borůvku, čokoládičku či jinou svačinku z mističek, které měla dokonale nachystané, on si stýskal, že mu osud neposlal nikdy ženu, která by ho někam vzala, nějak povznesla. Někam na nějakou akci, mezi lidi. Za kulturou. Na raut. Na výstavu. Prostě někam. Na můj dotaz, kdy naposledy vlastně někde společně byl s jeho ve vozidle přítomnou partnerkou přiznal, že je lempl na kupování lístků a plánovaní čehokoliv, takže vlastně neměl chudák příležitost ji někam vzít. A tak by si přál mít partnerku, která by dokázala pro něj něco zařídit, zajistit, vymyslet!

    Podívala jsem se tentokrát s jiskřičkami smíchu na svého milého Ištvána vedle sebe a v hlavě mi bleskl nedávný dialog, kdy mne upřímně nešťastný žádal, abych zvolnila a nezahlcovala ho takovou dávkou kultury, že z nuly na sto to tak rychle nemá šanci dát, je už starší pán, bylo mu vloni padesát jedna. Mimochodem – v úplně stejný den, jako mně bylo těch mých padesát. Vesmír zřejmě potřeboval hodně zdůraznit, že k sobě patříme, aby to bylo jasné i těm méně chápavým a tak letos slavím svoje narozeniny ve stejný den s narozeninami mého Gremina…

    Je to jen obyčejný chlap, jak rád s oblibou říká a tak ho prý na balet fakt NIKDY nedostanu, ale do Obecního domu na slavnostní ukončení festivalu Pražského jara, to prý půjde. A do Rudolfina na koncert také. Ono to půjde, milá Sally… pomalu, ale půjde.

    Zdvořile jsem se nabídla, že kamarádovi a jeho milé partnerce ráda zajistím lístky do divadla, o kterých mám poměrně detailní přehled, protože mě baví být taková amatérská kulturní referentka pro široké okolí a pokud by uvítal i program na víkend třeba do Vídně – žádný problém, tu mám prochozenou a miluju ji, ráda pro ně program vytvořím. Nebo do Bratislavy. Nebo do Milána. Nebo do Florencie… zkrátka podle toho, co by si přáli a kde by je to bavilo. Aha, bylo by to sice skvělé, ale je chudák, který sám s partnerkou jezdit nikde v zahraničí moc nechce, protože se tam o něj nikdo nestará a cizí jazyk neovládá ani jeden z nich?! No tak to je pak složité, to chápu.

    A navíc i ta partnerka vykazuje po 10 letech jisté chyby. TOHLE, milá Sally už mi přišlo jako hodně drsné. Natolik drsné, že jsem se naklonila ke svému rytíři a špitla jsem mu, že v žádném případě plán B nehodlám využít a zpět jedu jedině vlakem, i kdybych měla celou cestu stát v uličce.

    Dovedeš si představit, milá Sally, že chlap úplně cizí ženské, kterou vidí pár hodin začne vyprávět o tom, jak je nedokonalá jeho partnerka? Aha, dovedeš. Dobrá. A dovedeš si představit, že to ten chlap bude vyprávět v přítomnosti té své partnerky a nechá si do úst přitom vkládat tu nachystanou mrkvičku, borůvky, čokoládičku a jiné svačinky? Ne, to vážně NE.

    Tak jsem se dozvěděla – a trpěla přitom za tu milou holku, že mu za těch posledních pár let nějak moc ztloustla. A to on rád není. Není prostě klikař, aby mu zůstala hubená ženská tak, jako to má on rád. Jeho typ je taková ta vychrtlá Asiatka. To má rád. Pokud možno malá prsa a drobná postava. A ta jeho, když se potkali taková skoro byla. Ale už není. Prostě by měla zhubnout.  A neměla by kouřit. To on taky nemá rád. A ona to ví a stejně kouří dál. Je prostě chudák a celý svět okolo něj je plný klikařů.

    Jeho partnerka se mírně podrážděně ozvala (to já bych na něj jinak vyjela, kdybych byla na jejím místě), že kouří proto, že je z něj ve stresu. A když je ve stresu, tak musí kouřit. Když se s ním před 10 lety seznámila, byla veselá a pohodová holka. Ale vedle něj těch 10 let z ní vysálo veškerou energii a životní radost a dostalo ji to do těžkého stresu a nepohody, kterou se alespoň chvílemi snaží prolomit kouřením. Tak ať ji laskavě nechá být.

    Kamarád se nadechoval k odpovědi a už to vypadalo na partnerskou hádku v přímém přenosu na mém prvním víkendu s mojí novou láskou. Naštěstí ne naši. Hádka se nestihla rozeznít v celé kráse, protože už jsme konečně vjížděli do cílové destinace. A to jsem se zase měla více seznámit s hloubkou znalostí světa té milé mladé holky, která za posledních pár let hodně ztloustla a ze stresu pořád musí kouřit, ale dělá fantastické svačinky do auta. Při příjezdu do města totiž zapomněla na chvíli na svůj spor s partnerem, nechala poslední jeho hlášku na téma: “Zkus alespoň tady těch pár dnů nekouřit“  bez odpovědi a změnila téma. Zahlásila:

    „Ištváne, v Maďarsku žijou historicky vlastně hlavně cikáni, že jo?“ A můj uherský šlechtic, modrooký špinavý blonďák lehce do zrzava nehnul vůbec brvou a okamžitě klidným a vyrovnaným hlasem odvětil:

    „No jasně! Samí cikáni, vždyť se podívej na mě, typický cikán!“  Naši mladou spolucestující to ale zřejmě nikterak nevyvedlo z konceptu, neboť nás po chvíli obšťastnila zjištěním, že je jasné, že pouliční umělci maďarského původu mají hudbu v krvi a rytmus v těle, protože „to přece ti cikáni běžně mají, no ne?!“

    „Ano, zajisté…“ zněla se skrývaným smíchem v hlase odpověď mého milého. Ani tehdy ji to netrklo…

    A do třetice mě málem sklátilo, když se cestou kolem okénka s občerstvením velmi vážně nahlas zahloubala nad tím, odkud vlastně pochází ten Langoš… Dodatečně přidala k dobru, že vůbec nečte, že to nesnáší a že to se vzděláním nikterak nepřeháněla, nechala se vyhodit na střední z taneční konzervatoře, kam chodila na balet, což jí vůbec nevadí, na školu stejně kašlala a tanec ani balet jí nebavil (a proč proboha tam šla?!) a že tudíž nemá ani maturitu a tomu odpovídá její pracovní zařazení. Takže aby uživila sebe a svoji dcerku a zvládla pravidelně naplnit lednici u svého rozvedeného přítele, tak chodí kromě práce ještě na brigády.

    No tak pro mne skutečně neuvěřitelná sociální sonda. Takové osoby já ve svém okolí věru nemám.

    Poslouchala jsem to všechno, jak v Jiříkově vidění. Ale to už naštěstí bylo proloženo pauzami, neboť jsme byli už v cíli a já si troufla několikrát nahlas pojmenovat, že ať se na mě nikdo nezlobí (nebo zlobí), ale ráda bych s rytířem mého srdce byla pouze sama a měla možnost jej více poznat a povídat si výhradně s ním. Přeci jen zatím my dva spolu 10 let nejsme a místo společné diskusi bych raději dala přednost konverzaci ve dvou. Chvíli se kamarád s jeho partnerkou tvářili, že tomu rozumí a nezlobí se a odpojí se, ale následně převážilo vědomí, že se v místě sami nevyznají… a navíc tu byl i ten můj zodpovědný princ, který dal slib a musel jej splnit. A slíbil přeci nejen zajistit ubytování, ale udělat i průvodce v místě… A tak jsem pokračovala s povzdechem ve společném víkendu a v duchu se utěšovala alespoň tím, že TAKOVOU společnost bych sama vážně nikdy neměla možnost potkat a poznat a že alespoň budu mít o čem psát.

    Nohy se mi podlomily ten víkend ještě dvakrát. Ne, nehodlám popisovat nějaký pikantní zážitek z intimního sžívání se. Oboje se vztahovalo ke kamarádovi s jeho partnerkou.

    Poprvé jsem málem upadla v katedrále. V Györu totiž mají jednu asi ze 13 bazilik Minor, tj velmi významnou jak z pohledu duchovního, tak historického a pochopitelně i architektonického. Propůjčuje tento titul Papež a u nás v Praze jich pár máme taky: třeba Baziliku sv. Ludmily na Míráku, katedrálu sv. Víta na Hradě, baziliku sv. Petra a Pavla na Vyšehradě… to jen pro představu, v jak významném duchovním místě jsme se nacházeli. A to duchovno bylo hodně cítit. Blízkost něčeho, co se těžko pojmenovává slovy. Něčeho, co se dotýká přímo duše.

    A do toho momentu duchovního rozjímání, děkování tomu nahoře (či vesmíru, chcete-li) za vše dobré, čím mne v poslední době obdařil, především za Ištvána, vyslání prosby o pomoc s jedním zásadním problémem, který stále řeším a myšlenkou na babičku i tetu, která se tam nahoře za mne neustále přimlouvá se ke mně přitočila kamarádova partnerka a polohlasem se mne zeptala, zdali jsem to už někdy dělala v kostele…nechápavě jsem se na ni zahleděla, duchem stále ještě ve sférách úplně jiných, aby mi zopakovala, že se ptá na nějaký můj pěkný pikantní zážitek z kostela. Tak nějak mi po tomto opakovaném dotazu přestala připadat milá.

    Ovšem největší pikantérie z mého pohledu přišla na poslední společné večeři (další už jsem mentálně nedala, takže tento příspěvek nemůže být delší, i kdybych moc chtěla)

    Po odskočení si na toaletu jsem si všimla jakéhosi rozpačitého ticha. Můj milovaný Ištván se tvářil mírně nasupeně a rozladěně. Jeho kamarád s partnerkou u stejného stolu kapku rozpačitě a provinile. No co se to tu odehrálo, zatímco já jsem byla na toaletě?! To už jsem i věděla, že kamarád nepatří k žádným fakt dobrým kámošům, ale spíš je to prostě dlouholetý parťák z oblasti pracovní. A že takto delší dobu, navíc s partnerkou, je s ním moje láska poprvé a také spíše žasne…  A myslím, že to, co si tam vyslechl jej dokonale poučilo a příště si velmi rozmyslí na náš víkend přibírat někoho, koho pořádně nezná a kdo pořádně nezná nás.

    On totiž ten kamarád položil dotaz přímo na tělo Ištvána, zatímco jsem já byla na toaletě. Co že to vlastně dělám a čím že se to živím…. Prý se nad tím velmi se svojí partnerkou oba dva dny zamýšleli a dumali, co to vlastně může být. A podle nich je Ištván klikař, neb sbalil šlápotu, co už má vyděláno a to je přece terno. Tedy počkat, Sally, takovou tu lepší šlápotu, takovou tu, jako byla Pretty Woman. Takovou tu společnici v lepší společnosti! Dobře placenou. No však je to logický, ne? Umím jazyky, hodně létám, hodně cestuju, mám na sobě značkové oblečení, chovám se poměrně sebevědomě a zábavně, no tak se zjevně živím, jako společnice, když jsem jim do této chvíle jasně nesdělila, co že to přesně dělám a na jaké pozici… Takže lepší šlápota! Té se Ištváne drž a pořádně něco trhni, dokud to jde!

    Chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo být naštvaná. JÁ?!  Jako že JÁ ?! Šlápota ?! Prostitutka?! Placená společnice?! Já, která sice makala po nocích, ale u počítače a létala všude možně po světě – ale striktně na pracovní jednání a veškerý čas spoustu let dělila výhradně mezi péči o rodinu a bezvadně odváděnou práci – já jako mám být v jejich očích ŠLÁPOTA?!

    Na druhou stranu – na padesát slušný. Tak asi spíš se budu smát a cítit se polichoceně. Sice jsem kdysi dávno vsadila na zcela jiný orgán, kterým jsem se rozhodla živit a myslím, že mě tento orgán vážně nezklamal, ale kdo ví, třeba jiný orgán by vydělal víc a v kratší době. Ištván holt klikař zas až takový není. Lepší šlápotu nesbalil.

    Ten kamarád nedávno zaběhl za mým milým do práce na kafíčko a kus řeči, aby zjistil, zda ještě stále spolu jsme. „Ano, pochopitelně“ – zněla hrdá a spokojená odpověď stále ještě zamilovaného prince. A tak se za sdílnost také něco nového ze života kamaráda dozvěděl. Kamarád se pochlubil objevem vychrtlé Asiatky, věku dorostenky. Ukázal i fotku. Velká spokojenost. Konečně v životě klika! A jeho milá kouřící partnerka, která s námi byla v Maďarsku? No tak TA o tom pochopitelně neví, protože dál přece někdo musí plnit lednici, doma u něj občas uklidit a dělat luxusní svačinky.

    Jsem moc zvědavá, milá Sally, s kým mne Ištván seznámí na další společný víkend! Bude jistě o čem psát!

    Pro úplnost dodávám, že byl první, kdo tento příspěvek četl a zveřejňuji jej s jeho laskavým a shovívavým souhlasem. I za to ho miluju.

  • Tína – pes služební v Barceloně

    Tína – pes služební v Barceloně

    Milá Sally,

    Martin dostal ke svým 21. narozeninám štěňátko. Chtěl pomeriniana, což je příbuzný od špice a štěně vypadá, jako malá chlupatá plyšová koule. Roztomilá k sežrání. Mazlivá a hravá.  Vytrvalá zvědavka. Povahou nebojsa, která si troufne i na obrovské hejno holubů či na dogu. Pravda, pouze v dostatečné blízkosti svého páníčka.

    Do života nám všem s malou chlupatou koulí vtrhla úplně jiná, dosti netušená energie. Hnedle od 5:30 každé ráno… Sice bydlí malá Tína (od Anglického slova „Tiny“, jako drobínek) primárně se svým páníčkem v Brně, kde páníček studuje Vysokou školu, ale na víkendy, či jiné příležitosti jezdí za námi do Prahy vlakem a my ostatní – její širší rodina radostně jásáme a ňuňáme nebo se zlobíme nad jejími kousky. Jako třeba, když to notně oslizlé a krutě smradlavé prasečí ucho přinese a položí ke mně do kufru na vzorně složené čisté oblečení a uvelebí se v kufru u něj, aby si hezky potrénovala své malé zoubky.

    Nebo když se rozhodne, že venku se kontrolují broučci na travičce a kouše se do klacíků, případně se demolují moje květiny na zahrádce (nejvíc nadšená byla z narcisek), ale bobek – považ milá Sally, tak bobek se venku nedělá, od toho je přeci ten parádní měkoučký a heboučký kobereček u paničky v ložnici… Ta potvora chlupatá dokáže venku skotačit velmi dlouze, aby se pak v klidu vykadila u mě vedle postele!

    Poslouchá skvěle – ale pouze, když se ví, že panička či páníček mají v kapse dobrůtku. Systém pozitivní motivace si osvojila velmi rychle. Zašustíme pytlíkem od psích laskominek a máme její absolutní pozornost a připravenost vyplnit požadované pokyny. Psí slečna chodí i na cvičák. Ona a pár Jorkšíráků. To musí panečku být partička! Umí v 5 měsících vyplnit pokyn „lehni“, „sedni“, dotkne se na pokyn „nos“ čumákem dlaně a velmi často i na pokyn přinese míček. Ale ten odevzdává pouze výměnou za psí laskominku. Má obchodního ducha!  Zjistila, že když sama od sebe přinese svoji hračku – plyšovou hvězdičku nebo ten míček a položí jej významně před naše nohy, tak se stane malý zázrak, protože se ten dvounožec většinou rozněžní, nadšeně ji pochválí a sáhne do pytlíčku pro dobrůtku, kterou ji odmění, respektive vyobchoduje tu přinesenou hračku. Má holka malá psí zkrátka za ušima! Žádný pokyn nedostala a přitom dostane pamlsek!

    V současné době váží Tína asi tak 1,5kg a hravě se tedy vejde i do tašky, se kterou smí na palubu letadla. A její páníček Martin dostal ode mne výlet letadlem do Barcelony coby odměnu za úspěšně dokončený druhý ročník na té vysoké. Musel hodně zabojovat, měl to objektivně dost složité a to, že si to zkomplikoval vlastní chybou, respektive hloupostí na tom nic nemění.

    Psí slečna je na převoz v tašce perfektně zvyklá, má ji od malinka místo pelíšku, takže kam se hne taška, tam se hne i Tína a kolikrát dá přednost právě té malé přenosné boudičce nad lákavě vystlaným jiným pelíškem. Umí i hezky cestovat vlakem mezi Brnem a Prahou, to víme. Ale jak zvládne cestu letadlem a pobyt na letišti, kde úplně psí záchodky nemají – to jsem byla kapku nervózní. A ukázalo se, že naprosto zbytečně. Tína krásně spolupracovala. Vyvenčila se těsně před odbavením, díky ní jsme se vyhnuli frontě a prošli rychle až k letadlu, v letadle spala, jak zabitá, celou cestu a po přistání s ní Martin vyrazil co nejrychleji ven z letiště, kde dostala napít a vyvenčila se po příjemném šlofíčku. Malá šlechtična odmítá pít z ledasjaké mističky… nejraději popíjí vodu či jiný nápoj, když je podáván ve skleničce. To se naučila také velmi rychle a sama.

    Barcelona se jí líbila, otáčivé dveře v hotelu a výtah – nic podobného ještě nezažila – tak tam to bylo kapku složitější. Ale po pár dnech pochopila a přijala i ty otáčivé dveře a popoháněla je malinkou tlapkou, aby byla rychleji v chladu vstupní haly a do výtahu nadšeně běžela, aby už už byla na pokoji a mohla si konečně zdřímnout ve své boudičce. Těch vjemů přes den bylo na malou psí slečnu přeci jenom kapku víc, než je zvyklá. Třeba taková psí pláž… spousta velkých psů skákalo a běhalo ve vyhrazeném prostoru, vrhalo se do vln pro hozený míček či disk a ve vodě s páníčkem dovádělo. Naše malá chlupatá princezna k moři důvěřivě přišla, ale když ji vlna spláchla a z chlupaté koule se stal mokrý krysík, tak se rozhodla, že TOHLE mít nepotřebuje a přiběhla se schovat ke mně a ani pytlík s dobrůtkami v rukách Martina ji nemohl zpět do vln nalákat.

    Pochopitelně do některých pamětihodností jsme s psíkem nemohli. Ale to nevadilo. Památky navštěvoval Martin a já s Tínou jsme ve stínu stromů a s ledovou kávou a dortíkem čekali, až prohlídka skončí. Moc jsme si to obě užily a myslím, že TO byla její nejoblíbenější část dne: panička zavelí „tady Tíno“, vyndá džínovou bundu, z té vytvoří provizorní dečku a hop! Malá slečna vyskočí natěšeně na odpočinek na tu určenou židli a moc dobře ví, že dostane odměnu a kousací tyčinku. Svoje křesílko opouštěla velmi nerada a měla tendenci se do něj ještě po pár krocích vracet a to přes to, že už bylo obsazené někým úplně jiným. Tína má lidi ráda a moc dobře ví, že lidi mají rádi ji a že ji každý radostně bude mazlit a posadí si ji na klín nebo uvolní místo. Má to zmáknuté. Svět přeci patří malé psí slečně.

    První noc v hotelu jsme zažili poměrně nenadálé překvapení. Moje „karma“, jak by řekla Kačka zafungovala i tam. Ano, jsem magnet na průsery. Marná sláva. Nedá to práci. Nemusím si nic ani přivolávat, ani vymýšlet. Ono si mě to nachází samo. Asi aby mě to zocelilo a nenechalo usnout na vavřínech klidu a pohody a duševně zlenivět. No jak jinak si, milá Sally mám vysvětlit tuto epizodu? Takže stručně, co že se to vlastně stalo:  přijeli jsme do skutečně pěkného, moderního a čistého hotelu. Pečlivě vybraného i podle kladných hodnocení. Pro jistotu kontroluji polohu pokoje hnedle po příjezdu – a ano, vyměním jej– inu, ten, co je vedle výtahu mi vyhovovat nebude, to už dobře vím a neriskuji to. S omluvou v hlase vysvětluji na recepci, že trpím spánkovou deprivací. Zní to vzletně, honosně a takřka jako nějaká diagnóza. Říct, že chci mít ticho v pokoji a nemuset poslouchat celou noc výtah – to tak vzletně a odborně nezní. Na recepci mají pro moji diagnózu pochopení a tak nafasuji hnedle obratem hezčí a lepší pokoj za stejné peníze a to, že koupelna smrdí, jako stoka – to neřeším, protože vím, že bohužel v Barceloně mají problém s odpady a zápachem kanalizace úplně všude. I na ulicích. Takže si mnu dlaně radostí, jak to hezky běží a první večer uťapaná skoro stejně, jako ta malá psí slečna uléhám ke spokojenému spánku do bezchybně ustlané postele… Všude je ticho, mír a klid. Usínám.

    Spím…

    Až do 3.00, kdy se najednou pokojem rozezní siréna, která řve s odpuštěním, jako kráva. Vylekám se k smrti. Vůbec najednou nevím, kde to vlastně jsem, co se to děje, co mám dělat?! Totální zmatek, panika, děs. Po chvíli drsně probuzený mozek vyšle signál, že jsem v hotelu v Barceloně, kde máme také malou psí slečnu. Ta chuderka začala strachy štěkat. No, štěkotem se ten zvuk úplně nazvat nedá. Takové psí ňafání, jako hračka na baterky. Jen vyšší tón. Vydávám nesmlouvavý pokyn synkovi – čapnout psí slečnu do náruče a utíkat z hotelu ven. Ať loužička z leknutí není na pokoji na zemi… Došlo mi, že to není ani zvuk telefonu, ani lednice, ani ničeho jiného, co bych uměla vypnout vytažením ze zásuvky, ale že zkrátka ječí protipožární alarm. A protože nějaký ten pátek odžito v hotelovém provozu mám (a nemyslím tím zrovna roli hosta), tak mi bylo jasné, že TO je jen poplach planý, protože nějaký nekňuba neproškolený, zřejmě na recepci nevypnul včas upozornění, které spustilo určité čidlo. To se stane třeba díky pohybu drobného plazu či hmyzu poměrně snadno… proto je tam čas na kontrolu a reakci obsluhy… a pak se rozeřve siréna na plno, coby ostrý poplach, když ta obsluha vyhodnotí, že fakt jako hoří a mají se to dozvědět hosté v celém hotelu a také hasiči. Moc dobře tuto proceduru znám, tímto děkuji Filipovi L. za jeho trpělivé objasňování systému EPS. Měl pravdu a vážím si ho. V tomto hotelu svého Filipa neměli (Ach, jak JE důležité míti Filipa!) ani na vteřinu mě nenapadlo, že by to MOHL být OPRAVDOVÝ poplach a já bych měla čapnout peníze, občanku a utíkat ven… Ne, ani náhodou, víme, jak to je… takže zvedám telefon a volám na recepci. Ano, nepřekvapivě mi nikdo sluchátko obratem nezvedá… ale já se nedám, nejsem dnešní, já se dovolám! Klidně i na popáté a klidně i po páté minutě! Můj vztek tím jen naroste, dobře jim tam na druhé straně tak!

    Klidný, mladý ženský hlas se ptá, čím mi může pomoci.

    „Můžete mi vysvětlit, CO TO BYLO?!“ dožaduji se zvýšeným hlasem, značně rozladěna tím, že ve 3:15 nemůžu normálně spát. Ječák alarmu mezitím ztichnul.

    „A co jako konkrétně máte na mysli?“ Mírně znuděný tón mladého hlasu mě vydráždil ještě víc.

    „Tak možná ten řvoucí falešný alarm?!“ zeptám se a sarkasmus z mého hlasu doslova odkapává

    „Ach ten, inu, ten byl naštěstí falešný, to můžete být ráda, to je přeci dobrá zpráva, ne? Dobrou noc“ a měla tendenci zavěsit.

    No tak TOMU tedy říkám věru pohostinství a proklientsky orientovaný přístup obslužného personálu! Ani nápad! Takhle se JÁ odbýt nenechám.

    Zkrátím to – ještě jsem jí vysvětlila, co se absolutně nehodí, aby mi říkala v podobné situaci a že hodlám obdržet kompenzaci v podobě minimálně jedné noci zdarma, když to základní – spánek – je mi odepřeno jejich idiotským přístupem a šlendriánsky prováděným pravidelným servisem EPS. No, moc se jí to nelíbilo, ale zavěsit si netroufla. Navíc jsem se dožadovala zápisu incidentu a stížnosti hosta, což udělat na vyžádání pro interní potřeby musí.  A reklamace a setkání s Manažerem následující den jsem pochopitelně chtěla taky. To už pod koberec úplně zamést nemohla a netroufla si, byť byla mladá. Nebyla totiž naštěstí pro ni blbá. Takže další den jsem si popovídala s velmi milou Front Office Managerkou a místo jedné noci zdarma jsem získala alespoň pobyt pro Tínu zdarma na všechny noci a navíc lahvinku vína, jako omluvenku za nepříjemnou zkušenost. V pořádku, ocenila jsem i to. Chyby se stanou, důležité je se k nim umět postavit. Ale jako že zase zrovna JÁ tohle zažiju?! Nemůže to být jednou normální pobyt v hotelu?

     Chudák nervová soustava malé psí slečny. Další noc štěkala (ňafala) na všechno, co se kolem šustlo. A bohužel se zrovna šustlo dost hostů v noci na pokoj okolo našich dveří… Tína vylítla vyděšeně asi 5x a tím pádem nás asi 5x za noc probudila. Takže pro změnu v noci místo alarmu naše Tína…

    Ale zase ji musím pochválit za vzorné chování v parku Güel, který je na UNESCO seznamu památek od Gaudího – do určité části tohoto parku smějí i psi. Tedy do té, která není tak vzácná a kde nehrozí, že by něco zničili. Ta naše mrňavá šlechtična nemá šanci zničit nikde nic, obzvláště, když se nese unavená v náruči. Takže jsem s Martinem zamířila směrem k východu cestou, která procházela skrz chráněnou část parku. A ano, bedlivý a bdělý mladý hlídač se rozhodl konat svou povinnost:

    „Prosím vás, sem nesmíte se psem“

    „Ano, víme, právě proto už odcházíme, nebudeme se tu zdržovat“

    „No ale je to pes služební?! Sem totiž smí pouze a výhradně služební pes!“

    Tak to mě tedy dostal. Jako že se vážně ptal, jestli to 5 měsíční 1,5kg mrňavé štěně, co se vejde pomalu do jedné chlapské dlaně by mohl být služební pes?! Ale zároveň mi dal jasný návod – jestliže SEM smí VÝHRADNĚ služební pes, pak je naše Tína pes služební, protože tu JE a BUDE! Jinudy k východu jít totiž odmítám, je mi vedro a byla by to oklika. A taky bych nestihla vidět tu nejhezčí část! Takže se nedá nic dělat, Tína MUSÍ být služební pes. Vystrčím tedy trochu bojovně bradu a hrdě zahlásím:“Ano, to JE služební pes“ schválně, co mladý hlídač na to!

    „Cože?! TOHLE že je služební pes? A máte to někde domluvené? To totiž musíte nahlásit! Jen s povolením sem služební psi smějí, je to skutečně služební pes?!“ dodal nakonec už lehce pochybovačným tónem.

    A já stále s bradou bojovně vystrčenou vpřed pevným a zvučným hlasem pokračuji:“Ano, to JE skutečně služební pes. Je to TERAPEUTICKÝ SLUŽEBNÍ PES, můj syn trpí silnými depresemi, takže má sebou terapeutického psa!“

    Ó děkuji ti, inspirace a dobo, která se hemžíš různými případy horšího duševního zdraví a osvětluješ toto téma, děláš z něj téma stěžejní a vybízíš k toleranci, pochopení a pomoci! Hurá! I nám se poštěstilo se na této krásné vlně svézt! I já, odolná až hrůza jsem se mohla zahřát na výsluní psychické poruchy a mít z toho nějaký prospěch!

    Mladý hlídač odskočil od Martina a Tíny, jako by oba měli při nejmenším lepru. Vyděšeně a přiškrceným hlasem se mi začal omlouvat. Nevěděl, netušil…chudák strašně se styděl, vždyť on mohl tomu nebohému mladému muži se služebním terapeutickým psem v náruči ještě jeho situaci zhoršit!!! No to by přece nechtěl! Je přeci mladý, vnímavý, vychovaný a citlivý!!! Ví, co se sluší a patří!  A hnedle v rámci snahy svoji chybu napravit přišel s návrhem na pomoc a podporu – ihned všem ostatním kolegům vysílačkou nahlásí, že máme terapeutického služebního psa, aby nikdo, ale vůbec nikdo mne a mého syna nikterak neobtěžoval!

    Úklonem hlavy jsem blahosklonně dala najevo, že jeho nabídku i omluvu přijímám a pokračovala jsem se silně depresivním synem, co se dusil smíchy dál, do míst, kde žádný jiný pes, než služební být nesmí.

    Moc se nám tam s Tínou líbilo a máme odtamtud snad nejhezčí fotky! Všem park Güel a Barcelonu doporučuji a kdo budete chtít cestovat se psem, rozhodně nevynechejte tu psí pláž, je na samém konci a mají tam i psí sprchu proti slané vodě a písku.

    A Tínu čekají s námi první prázdniny. Teď má od druhého páníčka slíbené Rakousko na kole v košíčku, protože její páníček bude mít jiný program, kam pejsky nepouští. Bohužel ani ty služební, terapeutické…

  • The Captain Doesn’t Play Chess

    The Captain Doesn’t Play Chess

    Dear Sally,

    Sometimes I’m lucky enough to hear a true story that completely defies reason. So unbelievable that even the wildest imagination couldn’t dream it up. Only life itself can write stories like that. After all, some pretty unbelievable ones have happened to me too.

    But this one isn’t about me.

    It’s about a young soldier. Back then, he was a corporal. And it’s about one of his assignments. Of course, this was still during the days of the strict socialist regime in the Czechoslowakia, when military service was mandatory. “The army isn’t your nanny,” they used to say. It supposedly turned boys into men. Well—unless they accidentally got shot during training. Then there wasn’t much manhood left to prove.

    In the army, bonds were forged between men—bonds of life and death. We girls might have something similar, maybe in maternity wards. But our friendships aren’t about life and death—more about life and shared joy with babies born at the same time. I have two such friends thanks to my two kids, but that’s another story. Back to the army.

    The corporal was given a task: to procure 500 condoms. He was serving as a young chemist in a battalion preparing to test probes somewhere deep in the Soviet desert, and each probe required precise protection against the fine desert sand. And by shape and function, condoms fit the purpose perfectly. Plus, due to the nature of the tests, the protection could only be used once—so every new measurement required a new one. Hence the large number.

    So imagine this, dear Sally: hardcore socialism, a drugstore—definitely not self-service (those hardly existed). Behind the counter stood a plump lady with a generous bosom, wearing a polka-dot nylon apron, the unofficial uniform of saleswomen at the time. Her hair was permed, her eyes heavily made up, lips brightly colored with lipstick.

    Opposite her: a young corporal, clean-shaven, short haircut, in uniform. On a mission. A line of people before and behind him. He whispered his request and blushed. The saleswoman raised an eyebrow in silent surprise and repeated his request out loud, just to be sure:

    „Excuse me?! What did you say you need?“ Then even louder, to the embarrassment of the shy soldier:
    „500 CONDOMS?! Are they all for you?! Or are you planning to share with your friends?!“

    She burst out laughing—and others in the line joined in. The poor corporal blushed deep red, down to the roots of his hair. No, the army definitely wasn’t a nanny for him. But an order is an order, and he completed the task. He pushed the limits of his resilience.

    And that wasn’t the only task meant to toughen him up.

    One night on duty—just days before the probe-and-condom expedition—he experienced something even more unbelievable. It was a dreary November night, rainy and cold since morning, and now the downpour drummed on the window ledge. The corporal was dreaming of warmth and sun, and honestly, he was beginning to look forward to the exercise. Time dragged slowly, the building was quiet, save for the rain.

    Then he heard footsteps in the corridor. Sharp, decisive. He immediately came to attention, ready to properly report to a superior officer in case of a night inspection. And yes, the steps came straight toward him. Suddenly the door burst open—and there stood a captain. In uniform.

    She was a woman in her prime, around 50, with a reputation as a hellish officer who could make life miserable for any soldier. Many a young man had extended his service because of her punishments.

    Let me remind you, Sally—I’m 50 myself now. So I dare say she was a woman in her best years and likely in great shape. But from the soldier’s point of view, she was a somewhat worn-out, older lady. Still—a captain on duty with a fierce reputation… the corporal grew nervous. You didn’t mess with this woman. He had no desire to give her any reason to punish him.

    She scanned him from head to toe, listened silently as he reported in with a sweaty palm at his temple, worried about whether all his buttons were properly fastened and what she might find fault with. She gave him the order to stand at ease and observed him quietly, eyes narrowed. A full minute passed—him standing still, under the x-ray gaze of a hungry cobra… He didn’t know what to say or do, so he did nothing—just waited.

    The room was quiet, only the rain continued its relentless drumming.

    Then, finally, she broke the silence. Still staring out the dark window, she said in a firm, commanding voice—used to issuing orders:

    „Corporal… in weather like this, there are only two things worth doing…“

    She paused for effect, as if to emphasize what was coming next:

    „You can either play chess… or fuck

    Another brief pause. Then she added, still in that same unyielding tone:

    „And I don’t play chess, corporal. That’s an order!“

    And you ask, dear Sally, what did the young corporal do?

    Well—rank is rank, and the order was clear… He said he carried it out quickly. At the desk. From behind. He just lifted the uniform skirt, unzipped his trousers, gripped her hips tightly…

    Afterward, the captain straightened her skirt, looked him in the eyes again, and said, with that same firm voice:

    „Corporal… I trust you understand what military secrecy means. And what the punishment would be for breaking it!“

    And because the corporal was a smart boy and had no desire to break any secrecy, he kept silent. For a very long time. He didn’t even tell his best friends—the kind bound by life-and-death military loyalty—or his family. He told me about it only some 30 years later, saying it had surely passed the statute of limitations by now.

    I must admit, dear Sally—military service really did have the potential to turn boys into men, shape their character, push their comfort zones, let them grow up and toughen up. But I’m also incredibly grateful that my son never had to serve. Although… who knows

  • Kapitánka šachy nehraje

    Kapitánka šachy nehraje

    Milá Sally,

    Někdy se mi poštěstí uslyšet pravdivý příběh, nad kterým zůstává rozum stát. Je tak neuvěřitelný, že by si ho snad ani s bujnou fantazií nikdo nedokázal vymyslet. Jen ten život, který píše přesně takové příběhy. Ostatně některé velmi neuvěřitelné napsal i mně.

    Tento ale o mně není.

    Je o mladičkém vojákovi. Tenkrát desátníkovi. A je o jeho jedné službě. Jasně, bylo to ještě v době, kdy vládl tuhý socialistický režim a vojenská služba byla povinná. Vojna není kojná. Dělala prý z kluků chlapy. Tedy, když je někdo omylem nezastřelil při cvičení. To už pak moc to chlapství neměli šanci projevit.             

    Na vojně vznikala chlapská přátelství na život a na smrt. Něco podobného máme my – holky jedině možná tak z porodnice. A ta přátelství nemáme na smrt, jen na život a na potěchu se stejně narozenými dětmi. I já takové 2 kamarádky ke svým 2 dětem mám, ale to je také jiný příběh. Zpět na vojnu.

    Desátník dostal za úkol obstarat 500 prezervativů. Sloužil totiž coby mladý chemik u jakéhosi praporu, který se chystal na testování sond kamsi do daleké hloubi Sovětského svazu do pouště a každá ta sonda vyžadovala před jemným pouštním pískem dokonalou ochranu. A svým tvarem prezervativ přesně vyhovoval potřebám těch sond. Navíc se dala ochrana vzhledem k povaze testů použít jen jednou a při opakovaném měření bylo třeba ochranu vyměnit. Proto to množství.

    Tak si tu situaci milá Sally představ: těžký socík, drogerie, pochopitelně NE samoobslužná, to bylo tehdy málo kde. Za pultem korpulentní dáma s bujným poprsím, na sobě puntíkatá zástěra ze silonu, jaké tehdy byly jakousi uniformou žen za pultem. Naondulované vlasy, výrazně nalíčené oči a rtěnkou zabarvené rty.

    Proti ní mladičký desátníček, do hladka oholený, na krátko střižený, v uniformě. S jasným úkolem. Fronta lidí před ním i za ním. Špitl požadavek a začervenal se při tom. Žena za pultem pozvedla obočí v němém údivu a hlasitě zopakovala, jestli se nepřeslechla:

    “Cože to chceteeeee?!“ a ještě více hlasitě pokračovala, k nelibosti ostýchavého vojáčka „500 prezervativůůůů?! A to jako je potřebujete všechny pro sebe?! Nebo se podělíte i s kamarády?!“

    a propukla v hurónský smích, ke kterému se přidal ledaskdo ve frontě. Chudáček desátníček zrudl až po kořínky vlasů. Ne, vojna rozhodně pro něj kojná nebyla. Ale rozkaz je rozkaz a tak úkol splnil. Posunul hranici své odolnosti.

    Nebyl to však jediný úkol, který měl zocelit jeho osobnost.

    Při noční službě, kterou měl pár dnů do odjezdu na to cvičení se sondami a prezervativy se mu přihodila mnohem neuvěřitelnější epizoda jeho života. Byl prý sychravý listopad, nevlídné počasí vládlo od rána a na okenní parapet bubnoval vytrvalý déšť i v noci. Desátník přemítal o vidině tepla a slunce a vlastně se začínal na to cvičení docela těšit. Čas se líně vlekl, všude vládl už klid, až na ten slejvák za oknem bylo ticho.

    Do ticha se ozvaly však z chodby rázné kroky. Desátník zpozorněl a byl ve střehu. Připraven vyskočit a předpisově se nahlásit nadřízenému, služebně staršímu při případné kontrole. Ano, nemýlil se, kroky se blížily k němu. Po malé chvilce se rozrazily dveře a stála v nich kapitánka v uniformě. Prý to byla žena v rozpuku svých zhruba 50 let a měla pověst pekelné ženské, která uměla zatopit kdejakému vojáčkovi. A ne jeden si službu vlasti prodloužil díky trestu právě od této přísné kapitánky.

    Připomínám, milá Sally, že 50 je teď i mně, takže si troufám tvrdit, že to byla dáma v nejlepších letech i v nejlepší kondici, ale z pohledu vojáčka poněkud životem opotřebovaná postarší dáma. Nicméně kapitánka ve službě a navíc s pověstí drsňačky…Desátník značně znejistěl. S touto dámou nebylo radno si zahrávat, nehodlal zavdat příčinu k jakémukoliv postihu.

    Soudružka kapitánka sjela bedlivým pohledem mladého desátníka od hlavy až k patě, vyslechla ho, když se s lehce zpocenou dlaní u čela hlásil a přemýšlel u toho, zda má předpisově zapnuté všechny knoflíky a co by nedej bože mu mohla asi tak vytknout a čím mu zatopit. Dala mu pohov a dále jej přimhouřenýma očima mlčky pozorovala. Prý to byla dobře minuta, kterou v pohovu proti ní stál. Dlouhá minuta pod rentgenovým pohledem hladové kobry… Nevěděl, co by měl říkat nebo dělat a tak neříkal a nedělal nic a jen vyčkával, co se bude dít dál. V místnosti bylo ticho, jen ten déšť bubnoval na okenní parapet.

    Soudružka kapitánka se konečně pohledem od něj odlepila a zahleděla se na potemnělé okno, za kterým lilo a lilo.

    „Desátníku…“ promluvila konečně velmi pevným a rázným hlasem, zvyklým vydávat rozkazy. Z tónu toho hlasu bylo zřejmé, že jeho majitelka nepřipouští jakýkolic odpor je zvyklá na absolutní poslušnost. Stále při tom zrakem sledovala to potemnělé okno, zahleděná z něj, či někam úplně jinam.

    „Desátníku, v takovémto počasí se dají dělat pouze dvě věci…“ a následovala kratičká odmlka, zřejmě, aby zdůraznila to, co mělo přijít a co měla na mysli a na jazyku

    „Dají se buď hrát šachy …a nebo šukat“ dodala po další kratičké odmlce „nic jiného v tomto počasí nemá smysl, desátníku. A já…“ pravila stále tím nesmlouvavým tónem, který nesnesl jakýkoliv odpor a samohlásku „á“ protáhla a podívala se přitom zpříma mladičkému desátníkovi do očí „Já šachy nehraju, to je rozkaz!“

    A ptáš se, milá Sally, co na to mladičký desátník?

    Inu, vyšší šarže je vyšší šarže a rozkaz zněl jasně… Úkol prý splnil velmi rychle. U stolu, zezadu. Zvedl jen uniformní sukni, rozepl poklopec na svých kalhotech, pevně stiskl ženské boky…

    Kapitánka si poté sukni upravila, pohlédla mu znovu zpříma do očí a stejně nesmlouvavým a pevným hlasem pravila:“ Desátníku… doufám, že víte, co to je vojenské tajemství a jaký by Vás stihl trest za jeho porušení!“

    A protože desátník byl chytrý kluk a moc dobře věděl, že vojenské tajemství vyzradit nechce, tak mlčel o svém zážitku hodně dlouhou dobu… a nesvěřil se ani kamarádům ze služby na život a na smrt, ani svým blízkým z rodiny. Mně to prozradil s odstupem zhruba 30 let s tím, že by to určitě bylo už dávno promlčené.

    Uznávám, milá Sally, že ta vojna z kluků měla šanci chlapy udělat, zformovat jejich charakter, posunout jejich komfortní zónu, nechat je dospět a zocelit je. Ale jsem zároveň neskonale šťastná, že můj syn na vojnu nešel. Ačkoliv, kdo ví …

  • Rande s Oněginem… a taky s Evičkou

    Rande s Oněginem… a taky s Evičkou

    Milá Sally, nedávno mi bylo padesát. Půl století. Z pohledu mých čerstvě dospělých dětí je to nepředstavitelně dlouhá doba a já v podstatě v jejich očích jsem nejen tzv. boomer, ale i stařena nad hrobem. Dcera mi s nemilosrdnou upřímností nedávno prozradila, že ke smrti to mám výrazně blíž, než k okamžiku narození a že to je statisticky dokázané. No hlas dítěte, hlas nevinnosti, že? Skoro tak dobrotivá hláška, jako ta, kterou řekla před zhruba 5 lety její stejně stará kamarádka své mamince k jejím tehdy čtyřicátým narozeninám. S upřímným rozhořčením v hlase zahlásila že jako vůbec nechápe, proč je její máma taková skleslá ze svého věku. Měla by být ráda, měla by být osudu vděčná! Měla by se radovat!  Vždyť přeci se ledaskdo TAKOVÉHO věku ani NEDOŽIJE! Kamarádka to nepřekvapivě od dcery jako povzbuzení tenkrát nevzala. Dnes se tomu jen už směje.

    Taková doba! Natož těch let ještě o 10 víc… Dlouhé období, půl století.

    Mně to ani tak dlouhé nepřipadlo. Naopak. Nějak zatraceně rychle to uteklo. Nevleklo se to a nuda tedy rozhodně těch 50 let nebyla, ani dlouhá chvíle. Spíše naopak. Pěkný kvapík to byl, jak by trefně konstatoval jeden můj kolega.

    Tak nějak jsem nestihla zdaleka všechno, co jsem chtěla vyzkoušet, vidět, zažít. Svět je veliký, je v něm toho zajímavého a krásného spousta a stihnout se vážně nedá všechno, obzvláště, když má ženská 2 malé děti, manžela a zajímavou, leč časově náročnou práci a hodlá zvládat na jedničku jak domácnost, tak kariéru. A tak se nějak přihodilo, že mi zaťukala ta moje padesátka na rameno, přimhouřila znalecky oči a zeptala se lehce posměšným hlasem:„Seš si fakt tak jistá, že máš ještě spoustu času na všechno, co jsi JEDNOU chtěla vyzkoušet, vidět a zažít?

    A potměšile pokračovala: “A kdy to tvoje JEDNOU vlastně jako má nastat?!“

    Po kratičké pauzičce zvážněla a pravila:“No ne, hele, já to nemyslím nijak zle, většina lidí mě v pohodě přežije, ale nejsem jako moje kámoška třicítka, kterou sotva pamatuješ, tak si to jen uvědom, holka, dobře ti radím. Tvoje JEDNOU totiž už nastalo a jestli fofrem sebou nehodíš, tak to totálně prošvihneš a to by byla docela škoda, ne? Plány máš pěkný a těšíš se na ně už taky dost dlouho. Tak už zbytečně nic neodkládej a jdi do toho. TADY A TEĎ!“

    A já svoji padesátku poslechla.

    A vznikl poměrně dlouhý seznam toho, co ještě všechno v krátké době nutně potřebuji vyzkoušet, vidět a zažít a bod za bodem z toho seznamu ukrajuji, dokud mi moje padesátka hledí přes rameno a nepouští zatím ke mně starší kámošku šedesátku. Prokoukla jsem ji. Ona se totiž na ten můj seznam taky dost těší a chce být při tom. Proto mi na to rameno poklepala. K oboustranné spokojenosti.

    Dnes povyprávím o jednom bodu z tohoto seznamu. O jakém? Přála jsem si zažít operu v ikonickém místě – v Miláně v Opeře La Scala. Kdo má pocit, že netroškařím, má pocit oprávněný, není totiž čas, je mi padesát. A na svoji obranu dodám, že jiný bod ze seznamu, který jsem si už splnila byl za bukem a zcela zdarma, nicméně pro mne neméně důležitý – chtěla jsem se projít a rozjímat po Moravském poli, (které není u nás na Moravě) a nasát atmosféru místa, kde padl velký král a válečník, Přemysl Otakar II., Král železný a zlatý v okamžiku, kdy už nedokázal ustát svoji chlapskou ješitnost a vidět věci realisticky. Bohužel. Velká škoda. Ale o tom jindy.

    Ne, nejsem (zatím) bohužel znalkyní či vášnivou milovnicí opery, byť vážnou hudbu ráda mám a do Rudolfina či jinam na koncert ráda zajdu, to jistě ano, ale určitě to není dost na to, abych se tvářila, jako znalkyně. Ne. Na opeře jsem vlastně ani nikdy nebyla. Nebylo kdy a nebylo s kým. Prostě jen ve mně žije jedna ikonická scéna z Pretty Woman. Jistě víte, především dámy, o jaké mluvím: Julia Roberts coby lepší šlápota (pardon – placená společnice) v nádherných šatech, se zapůjčeným vzácným šperkem na krku, po boku šarmantního muže v lóži vzdychá a pláče dojetím, jak se její jemná a citlivá duše, skrytá pod roušku vypočítavé drsňačky rozeznívá s prvními tóny hudby a operního zpěvu. Julia to hrála báječně. Slzy, upřímné pohnutí, dychtivé chvění duše její hrdinky neušlo jak pánovi po jejím boku, tak pochopitelně všem nám, plačícím a dojatým divačkám bez rozdílu věku. Ach, jak romantické! Nepamatuji si na jaké opeře to byli, ale že byli v Opeře,  kam se přepravili soukromým tryskáčem – tak to si pamatuji naprosto přesně. A to chci taky. Ne, ne ten soukromý tryskáč. Ten už vyzkoušený díky své práci mám a po tom neprahnu. Klidně poletím do Milána low cost a do centra se z letiště přepravím obyčejnou místní sockou, nepotřebuji přistavěnou limuzínu, jako měla u letadla Julia. Ale tu operu, tu potřebuji moc. Hodně moc. A pro přesnost – Julia pochopitelně nebyla v Miláně, ale v LA, jak mne moje kamarádka nedávno správně upozornila. Ale to nevadí, inspirací mi byla každopádně a Itálie je mi oproti USA rozhodně milejší.

    A tak, když se mě přítel ptá, co bych si přála ke svým narozeninám a meze přání se nekladou, nabízí se výlet kamsi do exotiky k moři za dobrodružstvím o které nestojím, barvité líčení Kubánských rytmů a doutníků s rumem mne za srdce nechytá, celý kontinent Afriky i Asie či Ameriky mi může být s prominutím ukradený, dlouhé lety za dobrodružstvím nechci a nepotřebuji. Ne, ani za klokany či Pánem prstenů a nesmlouvavě tedy zahlásím, že místo Thajska, Kuby, Seychel či čehokoliv jiného bych moc potřebovala navštívit  některý ze tří operních domů, pochopitelně ty nejlepší v Evropě: ve Vídni, v Paříži a La Scala v Miláně. A nemusí to být hned všechno v jednom měsíci. Klidně si počkám a vychutnám svůj zážitkový dárek postupně. A přítel se rozzářil při zjištění, že mám vcelku jasno a on nemusí nic moc složitě vymýšlet a organizovat, protože jsem se hnedle proaktivně nabídla, že lístky pro nás seženu, ubytování vyberu a na něm bude jen drobnost – vytáhnout peněženku, až to všechno zařídím a udělat si na můj narozeninový dárek se mnou čas. Později se mnou vyobchodoval Paříž za Londýn, protože Paříž a Francii obecně moc nemusí, ale to nevadí, já se do Paříže tak jako tak vypravím. Vídeň už v podobě baletu proběhla a teď tedy Opera v La Scala…

                  Pro vás, kteří byste uvažovali o podobném zážitku – i obyčejní smrtelníci si zvládnou sehnat lístky, když jsou dostatečně zdatní v práci s internetem a hovoří anglicky. Dokonce i moje maminka 82+ zvládla vygooglit, že je na to moje představení v podstatě vyprodáno, premiéru mělo minulý týden a dávat tuto operu budou celkem jen 2 měsíce.  Informací dychtivá seniorka si nastudovala dokonce i to, kdo mi bude ten večer zpívat a s uspokojením četla spoustu ruských jmen. Nicméně nutno podotknout, že moje maminka je jedna z mála seniorek, které se zvládly s přehledem zapojit i na sociální sítě a přes IG si s vnučkou posílá vzkazy a příspěvky. Progresivní babičku máme!

    La Scala má pochopitelně svoje oficiální webovky a na nich intuitivní on line rezervační systém na prodej lístků úplně stejně, jako naše Státní Opera nebo Národní divadlo. Jen to chce nakupovat s předstihem pár měsíců, nikoliv pár týdnů. Ale to vlastně u nás do Státní Opery nebo Národního platí taky. Takže skutečně z tohoto pohledu nic jiného a neobvyklého. Lístky jsou v různých cenových kategoriích a prozradím, že já vybrala místa v přízemí asi v 10. řadě hezky uprostřed a jeden stál 250 EUR. A protože jsem včas zjistila, že koncem února uvede La Scala Operu Evžen Oněgin od nesmrtelného Aleksandra Puškina v hudebním zpracování stejně nesmrtelného Petra Iljiče Čajkovského, tak mi bylo naprosto jasné, jaké představení chci na místě shlédnout. Proto ta moje maminka měla radost, že mi to zazpívají operní mistři, kteří mají ruštinu coby svůj rodný jazyk.

    Začátek dopisu Taťány (pochopitelně v originále) vyšvihnu probuzená i o půlnoci díky nucenému drilu ze školy (díky díky a ještě jednou díky milá Marino Vasiljevno za něj!), protože jsem v Rusku kdysi jako dítě strávila šest let a chodila do standardní ruské školy, kde do mě stejně jako do ostatních vtloukali všechny ruské velikány a Čajkovskij i Puškin byli ti, kde mi to ani moc nevadilo a kde jsem se docela ráda nazpaměť učila různé strofy včetně ikonického dopisu, který napsala nebohá Taťána zamilovaná do Oněgina. No tak dobrá, kecám. Docela ráda jsem se to neučila nikdy, to bych asi byla divný puberťák a nikdy jsem se taky celý nenaučila. Je fakt dost dlouhý. Byť pravda, nádherný. Oduševnělý, čistý. Taťána byla ve svých 18 letech dojemně naivní a čistá, důvěřivá duše. Oněgin znuděný floutek a prototyp „zbytečného člověka“. Puškin coby zástupce romantismu to měl zmáknuté a tak, jako většina jeho kolegů ruských spisovatelů i on dokonale uměl rozebrat emoce a vnitřní pochody svých postav a představit je barvitě svým čtenářům. A když se příběh Taťány a Oněgina spojí s nádhernou hudbou od Čajkovského, tak jsem věřila, že to prostě musí být nezapomenutelný zážitek a že 3 hodiny opery s přestávkou vydržím a neusnu!

    Balet stejného díla jsem v Moskvě v Bolšom těatre těsně před dobou Covidu a invaze na Ukrajinu shlédla, takže logicky zbývá operní zpracování téhož. To se přímo nabízí. A operní dílo v ruštině pro mne bude srozumitelné rozhodně lépe, než kdybych vyrazila na operu v Italštině a četla titulky promítané na obrazovku.

    A tak jsem v listopadu objednala na konec února lístky, usoudila, že nechci lóži, jako Julia Roberts, ale přízemí a být bez drahého šperku na krku a bez kukátka, ale zato k jevištní scéně raději blíž. Den D byl stanoven na víkend a já se začala moc na moje rande s Oněginem těšit. Cesta za splněním mého zážitku mohla začít, ubytování poblíž opery nebylo složité sehnat.

    Co si vzít na sebe jsem jako jediné řešit nikterak nemusela. To jsem měla naprosto jasné a předem určené. V mém šatníku jsou doma jedny (skutečně pouze jedny) nádherné černé dlouhé šaty od pana Diora a k nim mám i patřičně ladící lodičky s třpytivým náramkem s kamínky od Swarovského kolem kotníku, blyštivou kabelku a patřičně výrazný náhrdelník a náušnice v sadě ze stejného módního domu. Bižuterie, ale luxusní. V mém šatníku vše bydlí více, jak 10 let a moc obnošené to s ohledem na povahu použití není. Takže nádherná příležitost to zase na dlouhou dobu naposledy vynést. Věčné trápení nás žen, že nemáme co na sebe a nerozhodné postávání před plnou skříní mne pro tentokrát netrápilo. Pro změnu tato otázka „Co si mám vzít na sebe“ trápila mého přítele. A protože nežijeme pod jednou střechou a dokonce ani ve stejném městě, přislíbila jsem za podmínky včasného příjezdu ke mně s kufrem naplněným po okraj vytáhnout tu jedinou pravou košili, sako, kalhoty a kravatu a doladit si zážitek v podobě elegantního pána po mém boku. A jak řekli, tak i udělali… se říká v pohádkách…

    Ne, v mém případě tato fráze z pohádek a romantických příběhů neplatila. Bylo to celé nakonec úplně jinak a spíše se na to hodil citát Woodyho Allena: “Chceš -li Boha rozesmát, sděl mu své plány“ A já pochopitelně sdělovala… od listopadu až skoro do konce února. Dlouhá doba na to, aby se smál, až se za břicho popadal. Ale pojďme po pořádku.

    Den před odletem, čtvrtek, 21:00 posílám éterem zprávu na WhatsApp s přáním hezkého večera a zdůrazněním, že nám to letí zítra ve 14:20, takže ode mne odjezd ve 12:00 na letiště, tj příjezd ke mně nejdéle v 11:00, mám-li se ujmout role módního guru na pánskou módu a vybrat a zabalit mu věci. Večer poklidně plyne.

    Přítel tráví večer s přáteli na hospodském kvízu. Chce mne pobavit a posílá mi následující otázku:

    Otázka č. 5

    Mezi savci jsou největší vytrvalci nosorožci. Jejich milostný akt trvá až 40 minut, během nichž dochází u samce ke dvěma až devíti ejakulacím, podle délky kopulace. Jak takové páření nosorožců obvykle končí?

    1. Samec usne a odpadne
    2. Samcův pyj ochabne
    3. Samice již neunese samcovu váhu a poklesne
    4. Samice začne utíkat

    Prý mám poradit, mám si taky tipnout… no nevím, s tímhle fakt zkušenosti nemám. Zkouším se vžít do pocitů té samice a nadhazuji, že zřejmě D)? Tak prý si to myslí ve většině taky a dávají D)…

    A ono je správně to C)

    No vida…

    Spokojená sama se sebou, jak to mám skvěle všechno nachystané, zařízené, pod kontrolou a jak to hezky běží, jako po drátkách, jsem si šla lehnout a těšila se na nadcházející víkend. Pochopitelně proběhlo přání dobré noci do éteru a ubezpečení se, že se těší nejen dáma, ale i pán.

    Pátek

    7.00 – zapínám mobil. Letmo zkontroluji, co se zase nového pěkného povedlo povědět Trumpovi a jak na to zareagovala světová média, která sleduji a akciové trhy. Nahlédnu do pracovní pošty, abych se ubezpečila, že tam není nic nenadále urgentního, jiné zprávy nemám a tak si utíkám vyčistit zuby a hodit sprchu (jak jinak, než ledovou)

     7:12 PÍP otevřu WhatsApp, kde na mne svítí nová zpráva od miláčka. Ten musel chudák vstávat výrazně dřív, aby autem dojel za mnou včetně jeho garderóby včas. Říkám si:“Přečtu si co píše a hnedle mu zavolám, abych ho na cestě pozdravila a zeptala se, jak to včera na kvízu dopadlo“, otevírám aplikaci WhatsApp a valím oči…

    Asi jsme se těšili moc….Od 3 hod sedím na hajzlu jde to ze mě ze všech otvorů. Jelikož mám jediný, tak to nevypadá, že bych byl včera něco špatného snědl. Uvidíme za hodinu, zatím velký špatný.

    Nejdříve jsem se zasekla na tom jediném otvoru…Jak jako, že má jediný otvor?! Co to je za blbost? Nebo jediný hajzl?! Potom mi došlo, že smysl je jiný a že to znamená, že ostatní účastníci hospodského kvízu, kteří předchozí večer byli s mým přítelem jsou fit a on tedy nemá otravu jídlem, ale zřejmě jako jediný pěknou střevní virózu.

    Hmmm. Tak to je v čudu. I kdyby se zázrakem s odpuštěním zesral do hodiny z podoby a zastavil nutkání v této činnosti pokračovat, tak z Ostravy do Prahy fakt včas nemá šanci dojet. Sakra! A já se tak strašně moc těšila!!!! Co bude s mým Oněginem?!?! A co ta moje vidina Pretty Woman?! Pravda, lehce povadlé, zvladlé a sešlé věkem, ale pořád Pretty ta Woman!!! Chvíli bezmocně jen hledím na displej toho moderního vynálezu, který blbne malým dětem mozky a beznadějně je mění neuronově k horšímu a horečnatě přemýšlím, co dál. Minuty běží… Mozek zatím geniální nápad nevyplodil.

    7:16 Odepisuji na zprávu

     „Hmmm, tak to je zlé… a kamarádi z hospody opravdu jsou v pořádku? Pokud ano, pak ses zřejmě zesral z představy La Scaly po mém boku. Jsou to zjevně nervy!!!“

     a přidávám emotikon smějícího se obličeje a druhého nešťastného se slzičkou. Trocha černého humoru ho snad potěší. Je ten typ. A přidávám ještě:

    „Hlavně klid, dej se do pořádku a nahlaš mi, jak ti je“ a přidávám srdíčko a polibek.

    7:20 volám v návalu zoufalství svojí báječné kamarádce a kolegyni Tereze. Vím, že smím, protože denně s manželem ještě před rozbřeskem venčí psa a mobil má u sebe. Vychrlím na ni svoji frustraci, ona mě polituje a tím se mi trochu uleví a začne horečnatě fungovat můj mozek. NE, NEVZDÁM TO, JÁ TO ODMÍTÁM ODPÍSKAT! KDO SE MNOU POLETÍ DO LA SCALY NA OPERU, KTERÁ TRVÁ 3 HODINY?! Podotýkám, že Terezka vyrážela na týden na lyže do hor, takže ona coby náhradnice absolutně nepřipadala do úvahy stejně tak, jako pár dalších kamarádek. Takže Kačka. Dcerka. Letos maturuje, mimo jiné z dějin umění. Ostatně Puškina má k maturitě taky… v Miláně jsem navíc zakoupila do místní Pinotéky tj obrazárny vstupenky na sobotní dopoledne a měla v plánu projít centrum města designu a módy ještě před operou. Tak jí nalákám na renesanční Italské umělce a módu a Oněgina..? No, ale musím se podívat, jestli vůbec jsou letenky k mání a musím počkat tak do 8:30, protože jinak moje umělecká noční sova buď vůbec nezavnímá, co jí to vlastně po telefonu maminka říká nebo mě pošle do prdele už jen z naštvání, že ji budím, když je doma, snaží se zbavit posledních záchvěvů chřipky, co si přivezla z jarňáků s tatínkem a jediné její upřímné přání je nebýt rušena alespoň do 9:00, když už jindy chuderka musí vstávat do školy v 6:30

    Ok, tak nejdříve letenky 7:40 … sedám k počítači. Letenka tam ještě na dnešní let ve 14:20 je. Zpátky v neděli vyprodáno. Sakra… dobrá, tak že by zůstala beruška do pondělka? Nebo nedá se to nějak zařídit, když neletí jeden, aby letěl místo toho druhý?! A sláva! Dá! Sice za mírný poplatek za změnu cestujícího, ale každopádně letenky by zařízené být mohly!

    V 8:00 volám pro kontrolu stavu (uplynula hodina) svému milému. Zněl chudák dosti zuboženě. Seděl a trůnil. Telefon u sebe. „Volej kdykoliv, jsem na příjmu“, vypravil ztěžka ze sebe a na chvíli se odmlčel. Rád by nějak pomohl, aby se mi výlet povedl i bez něj. Říkám o možnosti jeho letenky pro Kačku a hnedle se toho nadšeně chytá a chce se odlepit od mísy, aby se přilepil k počítači a zařídil změnu. Brzdím jej. Ještě slečna spinká, musíme se jí zeptat. Brzdím jej nejen já… i jeho střeva se v přímém přenosu ozývají.

    „To je skvělé“ povzbuzuji jej, „Můžeš začít psát Deník poseroutky“ Můj vtip ocenil, ale po pravdě okomentoval, že bych taky mohla být ohleduplnější, že to není hezké… na to jsem po pravdě reagovala, že ohleduplná právě jsem, neb jsem ho neoslovila „Jak ti je, poseroutko“, ale vyzvala ho k sepsání deníčku poseroutky, což je sakra rozdíl.

    8:30 volám tatínkovi Kačenky, neb chytrá holčička má pochopitelně ztlumený telefon, když spinká. Její tatínek naštěstí v 8:30 už dávno nespinká, i když má chudák chřipku pěkně rozjetou, na rozdíl od takřka zdravé dcerky. Ale kromě rozjeté chřipky má také odpovědnost za nevyvenčeného psa a tak vstát a fungovat na rozdíl od holčičky musí. Použiju ho, jako vyslance a vzdálený budík a posílám do pokoje za dcerou. Dost se mu nechce, tuší, že bude zle a on konflikty jakéhokoliv charakteru hodně nemá rád. Připomnělo mi to nedávno navštívené představení v divadle Kalich „Lady Oskar“ s Janou Paulovou v hlavní roli, kde ji její asistentka také hodně nechtěla jít vzbudit na naléhání osobního účetního, že bude jinak zle a že to je otázka života a smrti a prostě musí do jámy lvové jít a paní brzy po ránu probrat… a když vešla do ložnice své chlebodárkyně, tak se ozvalo z repráku zařvání lva. Povedený kousek zvukařů a režie divadelní hry. Úplně jsem to zařvání v pokoji mé dcery u tatínka slyšela také…

    „No, co je mami?“ ozvala se nakřáplým hlasem, ze kterého bylo cítit, že se ale hodně musí kontrolovat, aby nebyla naštvaná a dělá to jenom z úcty k mému věku a postavení a uvědomění si, že stále ještě ode mne dostává kapesné.

    „Kačenko, víš, jak jsem dnes měla letět s Martinem do Milána na operu Evžena Oněgina..?“

    „Jo, všimla jsem si, že někam chceš letět“ pravila a znělo to už hodně otráveně, proč ji proboha někdo budí kvůli plánům na víkend, které se jí vůbec netýkají, navíc její matka se svým přítelem. To se jí fakt vůbec netýká a nechápe, proč to musí po ránu takhle poslouchat.

    „No, Kačko, on náhle onemocněl, má chudák děsnou virózu a nikam nepoletí, víš?“

    „Hmmm“

    „A tak jsem si říkala, jestli bys třeba na tu operu do Milána nechtěla letět se mnou? Ono se dají ještě letenky zařídit, ale musela bys fakt rychle vstát a začít si balit, máš na to asi tak 3 hodinky a potom už bys měla odjíždět na letiště, proto jsem poprosila tátu, aby tě vzbudil a měla jsi čas si třeba zabalit“

    „Hmmm. A kdy se vracíš?“

    „Káťo, to je jen na víkend, školu bys nezanedbala“

    „Hmmm a co tam mami jako ještě je?“

    „Katuško, Milán je hlavním městem Lombardie, kdysi to bylo království a Karel IV. Byl králem i tam, je to město módy a designu a mají tam tvého oblíbeného Caravaggia, ten tam dlouho žil a tvořil, víš, jak jsem si o něm koupila tu knížku v Londýně v  muzeu, tak tam jsem se to dozvěděla. Šly bychom se podívat na jeho další díla a na jiné Italské umělce taky a je tam nádherná katedrála“

    „Mami, Renesanci a Italy jsem přece viděla ve Florencii, tak asi ne, dík.

    Potichu jsem povzdechla, polkla… co bych JÁ za to v jejím věku dala, kdyby mě MOJE maminka chtěla vzít do Milána do La Scala… ale je jiné století, moje maminka fakt nemohla za socíku se mnou do Milána ani náhodou a moje dcera má poměrně jasno o tom, co je a co není její touhou. Má touhu prolézt u maturitní zkoušky z Dějin umění, ale nehodlá se zbytečně učit navíc cokoliv a stejně tak nepotřebuje cokoliv navíc vidět a zažít, když může spokojeně spát a lenošit. Jasně, kdyby byl ve hře luxusní hotel s dokonalou snídaní, kde servírují jahody a bublinky, o tom by se ještě dalo uvažovat. Ale takhle?! V rámci motivace jsem jí nedávno slíbila, že pokud zvládne udělat maturitu tak, že dostane 3 z Češtiny, což bude fakt s její disortografií složité a velký výkon a zároveň bude mít z těch dějin umění 2, tak že ji vyvenčím k moři, jak si už dlouho hodně přeje a jak já už hodně dlouho odmítám s ohledem na fakt, že pracovně k Indickému oceánu jsem létala intenzivně skoro každý druhý měsíc 13 let. Moře NE. FUJ. Ale moje holčička by ráda k moři. Někam, kde je promenáda, něco se dá vidět, koupit, ochutnat a pak se vykoupat. Tak jí to slibuju, coby motivaci k většímu a lepšímu výkonu při přípravě k maturitě. Však jsem do její přípravy k maturitě z Dějin umění investovala skutečně mnoho svého času i peněz, neb jsme navštívily všechny důležité galerie v Evropě, včetně několika výjimečných výstav, aby to měla před očima a prožité. Takže ať mi s trojkou domů nechodí, umělkyně! A ona na to: „Mami, to je špatný deal, to fakt nedám. Kdybych chytla Impresionisty, pak asi klidně i za jedna, ale jak to bude Mezopotámie nebo Etruskové, mami, tak to teda jako já, s tou mojí špatnou pamětí na názvy nemám šanci dát za víc, jak za čtyři. Vždyť oni toho po nás chtějí tolik! Znát název autora, díla i jeho umístění, chápeš to?! A jak se to asi tak máme stihnout všechno naučit?! Zkus něco jiného“ Zřejmě jim ve škole neprozradili, že maturitní zkouška je z celých čtyř let a ne ze svaťáku a že se skutečně látka, rozložená do čtyř let naučit za pár týdnů nedá. Nebo moje noční sova po ránu možná nevnímala, když jim to v prváku říkali a teď je úplně z toho zaskočená. Přihazuji tedy úspěšné přijetí do Dánska na Univerzitu, kam hodně chce a zároveň odstraňuji požadavek na lepší známku, než trojku. „Super, mami, to je lepší deal, to klapne, uvidíš!“ no tak to jsem tedy zvědavá, jak to uvidím. Momentálně vidím, že ji nezajímá město módy a designu…

    „V pořádku Katuško, já se nezlobím, jen jsem ti to chtěla nabídnout, když se to takhle vyvrbilo a než budu volat někomu jinému, tak jsem chtěla první to nabídnout tobě, když máš tu maturitu z dějin umění…“

    „Jojo, mami, dík, fakt ale nemusím. Budu se učit na maturitu. Tak si to tam užij.Pa“ Už zněla trochu míň naštvaně, možná pod tíhou toho odmítnutí mámě? Nevím. Spíš možná s vědomím toho, že může v klidu zůstat v posteli a nic nemusí dělat. To ji uklidnilo a vylepšilo její náladu. Položila sluchátko, aby odpadla v klidu do peřin dospat.

    Tak koho dál?

    Simona, moje spolužačka a kamarádka ze základky, většinou neváhá a okamžitě se vrhá do všeho, co jí nabídnu i na velmi poslední chvíli. Simonka by si nemohla s ohledem na svoji situaci takový výlet nikdy dovolit, takže ji pozvu a hezky si to spolu užijeme, mám ji ráda.

    8:45 jí tedy volám. Zní příšerně… aha, taky chřipka. No, řádí to všude kolem, však já se toho zbavovala kolem Vánoc 6 týdnů… Tak nic, to jí ani nebudu říkat, pravý důvod mého telefonátu, aby jí to nebylo líto a loučím se s ní jen po nezávazném rozhovoru o počasí a zdravotním stavu.

    A co, tak poletím sama. No a co. Sice to bude úplně poprvé, co vyrazím do divadla sama, ale nebude to poprvé, co vyrazím na výlet sama se sebou. Já umím sama se sebou být. A jsem sama se sebou ráda. Ano. Už ano. Dalo to práci se to naučit a nešlo to hned, ale už to ve svých padesáti umím. A umím to i ocenit. No, tak alespoň budu mít víc možnosti se díval okolo sebe, to mám taky ráda. Pozorovat čilý ruch a ostatní lidi. Domýšlet si, čím asi žijí, co je trápí nebo naopak těší a jestli doma drží otěže ona nebo on. A nebudu muset se nikomu přizpůsobovat, budu jíst co chci, kdy chci a kde chci a půjdu tam, kam chci a budu tam tak dlouho, jak chci jenom já… totální svoboda a věnování se jen sama sobě má také něco do sebe.To si užít v klidu umím.

     Jen tedy sama ve velké večerní od Diora, to bude skutečně zajímavá zkušenost a uvidíme, jak to na mě zapůsobí. Jestli to unesu. Julia Roberts sama se sebou v La Scala. Ale co, tak si dám sama se sebou skleničku nebo dvě a bude mi fajn.

    9:00 volám kamarádce, která žije ve Frýdku – Místku. Evička žije taky sama, nedávno se rozešla asi po 10 letech s přítelem a úplně dobré vzpomínky na něj nemá. Nicméně nezanevřela ani na svět, ani na muže a srší dobrou náladou a nakažlivým optimismem kdykoliv ji vidím. Evička není žádná laňka ani víla, je jí pořádný kusanec. Ale musím o ní mluvit, jako o Evičce právě pro tu její nádhernou povahu a chvílemi až něžnou vílí naivitu. Ale není to žádná hlupačka ani nesamostatná bytost, právě naopak! Zvládla poměrně složitou životní situaci, když zůstala po smrti svého manžela sama s dvěma maličkými dětmi a byla schopna je uživit i zdatně vychovat smutnému osudu navzdory a dnes jí obě její dospělé děti dělají radost a vrací jí to, co do nich tolik let trpělivě a usilovně vkládala. Evička je pro mne ztělesněním ženskosti. Má i to, co mně chybí a možná proto se máme tak rády, protože se hezky doplňujeme. Já dávám do placu praktičnost, logiku a organizovanost, ona odlehčuje smíchem, vírou a lehkostí bytí v rámci mírného ezoterična. A obě máme rády dobrou společnost, sport, přírodu a dobrodružství. S Evičkou je pokaždé všechno možné, ale nuda tedy rozhodně ne. A má velmi nakažlivý smích a smysl pro humor i dobrý postřeh. Často mě rozesměje tak, že se nemůžu zastavit ani já a ani ona ne. Jsme v tu chvíli, jak dvě prdlé puberťačky. A i když já skřípu zubama z nějaké situace, do které nás Evička svojí povahou dostane, ona je vždy nad věcí a rozesmátá od ucha k uchu a to i z případné vlastní neschopnosti a chybky. Jako například, když se nám s Kačkou ztratila v Louvre, kde byla poprvé a my ji marně hledaly 2 hodiny. Marně, protože Evička je mimořádně slabá v orientaci a v navigačních schopnostech jí taky příliš dáno nebylo. Navíc si plete kvůli hemisférám v mozku pravou a levou stranu… Takže i když má v ruce mapu, nemá šanci ji použít. A na pokyn „Jdi ke schodišti zpět a odboč doprava, tam je místnost 313, odtamtud zavolej znovu“ jde a odbočí vlevo, až dojde do místnosti úplně jiné, aby po chvíli hlásila „Tak já už jsem tady“

    „Kde jsi, Evičko?“

    „No tady“

    „A to je kde?!“

    „No tady, tady u té sochy“

    „A co to je za sochu, Evi? Je to ta Niké Samothrácká? Ta, co je na schodech?!“

    „Nevím, asi ne, jak vypadá?“ Málem omdlím… přednášku o Niké jsem měla fakt dlouhou a nekonečněkrát jsem tam Evičku musela fotit, než byla spokojená s výsledkem. Na focení je pes. A hodně precizní. Na navigaci je to slabší.

    „Evičko, to byla ta veliká na schodišti, bez hlavy, umístěná jakoby na přídi z lodi, fotila ses tam z obou stran, vzpomeň si“

    „Aha, No nevím, tady schody nejsou a tahle je taková nějaká z Egypta asi“

    „Evo!“ Zuřím… „A kolikátka je to místnost, ta 313 není totiž Egyptská sbírka!“

    „Nevím, tady není nikde nic napsáno…“

    „Evi, bývá to na futrech nahoře nade dveřmi“

    „No já nevím, tak já půjdu zpátky“ … a jde ještě úplně jinam, aby nahlásila znovu, že „JE TADY“ a dodala třeba „U toho Napoleona“ a celá situace se opakuje až do okamžiku, kdy dostane striktní zákaz se hýbat z místa, 2x jej svévolně poruší, čímž nám zkomplikuje hledání, hrdě posílá fotky třeba Venuše Mélské s komentářem „Co to je? Víte už, kde jsem? Už si pro mě holky jdete..? Proč vám to tak dlouho trvá? Kde jste? Chce se mi čůrat, jdu objevit záchod, kde je tady záchod?“

     a když ji nakonec objevíme, tak se šťastná jak blecha vrhá kolem mého krku a děkuje, že jsme ji tam neopustily a nenechaly. V tu chvíli mě opouští veškerý vztek a hněv a prostě nemůžu, než se jenom smát. Takhle rychle jsem tolik místností v Louvru nikdy neproběhla, jako když jsme hledaly Evičku…Nicméně přísně jsem jí po ukončení obejmutí sdělila, že jestli se nám ztratí ještě jednou, už jí tam nechám do rána, takže ať si nás lépe aktivně sama hlídá! Evička poslechla a hlídala si nás po zbytek pobytu moc dobře (a já ji non stop už bachovala taky)

    Abych byla přesná, ona má za to, že se neztratila, ale že MY s Kačkou ztratily JI chudinku. Ona přeci úplně jasně, když šla za námi v té plné místnosti lidí zahlásila (špitla), že vidí toalety a odbočila k nim, aniž bychom si toho my s Kačkou měly šanci všimnout. Což pochopitelně byla podle Evičky jednoznačně a výhradně naše chyba, že nedokážeme vidět i na opačnou stranu, než hledí naše oči a že nejsme dost pozorné na to, když špitá mezi desítkami hlučících turistů za našimi zády. Navíc, když jme také chvíli před tím hlásily, že potřebujeme vyhledat onu místnost pro dámy. Tak když nám říká „Holky, tady jsou záchody, jdu na ně“, tak je přeci naprosto, ale naprosto logické, že půjdeme s ní na WC a ne, že budeme pokračovat ve směru chůze a ztratíme ji. To je přeci jasné, čí to byla chyba, že jsme si ji ztratily! Nedávaly jsme pořádně pozor! A děsně dlouho nám to trvalo, než jsme si ji zase našly. Taky naše chyba! Musela se i ptát cizích chlapíků, kde jako přesně je! Dívali se na ni, jak na blbku a odpovídali „No v Louvru přeci…“ a ona s chabou znalostí Angličtiny se jim musela snažit vysvětlit, že není blbá, ví kde je, ale neví, kde je přesně, aby dala šanci se najít nám. Chtěla nám to usnadnit… obětovala se! A to – považte – musela všechno vytrpět kvůli mně a Kačce, neb jsme si ji pořádně nehlídaly, když pro nás ulovila toalety!

    Na moji otázku, proč proboha neoslovila nějakou zaměstnankyni muzea, kterých je všude v jednotlivých sálech poměrně hodně a proč si nenechala poradit podle té mapy, co jsem jí poslala po mobilu, mě odzbrojila odpovědí:

    “Ale vždyť já jsem se přece zeptala“ a dodala poněkud dotčeně „Já nejsem hloupá, jak si o mně myslíš! Pochopitelně jsem si to nechala na mapě ukázat!“ Moje otazníky v očích nešly přehlédnout… no a tak proč tedy sakra jsme se 2 hodiny marně naháněly?! To jsem zvědavá, co přijde za vysvětlení!

    „Ukázali mi to… Ale neviděla jsem to, neměla jsem u sebe brýle…Ale nevadí, já se už na vás, holčičky moje nezlobííííím! Hlavně, že jste mne tu nenechaly! Já jsem TAK šťastná! A Představ si, že jsem poznala Moneta! TO bys ze mne měla radost, kdybys tam se mnou byla! TO jsem se to hezky naučila, díky tobě! Byl úplně pod střechou v jedné místnosti a hnedle jsem ho poznala, jak jsem hledala to schodiště podle vašich instrukcí.“ A už zase zářila, spokojená sama se sebou, se světem kolem i s námi, chybujícími. 

    No jak říkám, s Evičkou je všechno možné, jen nuda NE.

     A to by ji ani nikdy nenapadlo do Louvru vlézt, kdybych ji nezavolala a nevyzvala k účasti na naší cestě s Kačkou do Paříže. Evička má spoustu nádherných fotek z Paříže, včetně těch u Louvre, když tam byla vloni, ale lézt někam dovnitř?! Dívat se na Monu Lisu? Nebo jít obdivovat Moneta?! A to je jako kdo?! …Ale to je jiný příběh.

    Takže volám Evičce, abych jí vylíčila situaci a své rozhodnutí odcestovat samostatně. Nenechala mě ani domluvit

    „A v kolik, že to letí?“

    „Evi, ve 14:20, to je fakt za chvíli“

    „No počkej, ale to stačí být hodinu před odletem na místě v Praze, ne?! Když TEĎ HNED vyrazím, ukazuje mi navigace, že tam jsem ve 13:00!“

    neblázni, je po 9:00 hodině a je pátek! Proboha! Z Frýdku Místku?! Nesmysl, někde se zasekneš a budeš jen naštvaná a já taky. To je blbost, do Prahy to nedáš. To leda bys musela odněkud od vás letět. Co já vím, Ostrava, Varšava, Vídeň nebo tak něco, to je logičtější, ale hele, je to celé nesmysl, bohužel na poslední chvíli…“

    „Aha, aha, jo, dobrý, to pořešíme potom… a co se jako do Opery bere na sebe? Mám ti nafotit, co mám ve skříni a ty mi poradíš?“

    Ježíšmarjá, ona je jako fakt prdlá dost… ale takhle?! No nic, nemá smysl odporovat…

    „Evi, zapni face time a jdeme na to, na fotky není čas!“ a tak jsme během pěti minut v její skříni vybraly šaty, pásek, kabelku a lodičky do barvy. A Evička spokojená, že TO nejpodstatnější má vyřešené, začala řešit i tu letenku. Jak se tam dostat je podle ní až druhořadé, nejvíce prioritní byly pochopitelně ty šaty …

    „Počkeeeej“ pravila Evička a já slyšela do telefonu, jak její hbité prstíky tančí po klávesnici notebooku. „Kam že to přesně tedy jako letíme?“

    „Do Milána – Malpensa“

    „Aha, aha, jo, jo, jo, tak počkej, já se na to dívám a za chvíli ti zavolám“ a tak já jdu ještě dodělat nějaké resty do práce a dobalit a Evička zatím hledá pro sebe letenku. Ani ji to tak dlouho netrvalo a volala mi celá rozesmátá a šťastná zpátky, že letenku má, letí ji to z Ostravy v 14:00 s přestupem ve Varšavě a večer bude v Miláně a že se strašně těší, protože nikdy na žádné opeře nebyla (v klidu, Evičko, já taky ne) a že ani v Miláně nebyla (tak to já zase jo, neboj) to je bááááječné, jaká jsem kamarádka a že to je šííííííííleně dobrodružné a jestli taky mám zase vymyšlené nějaké to muzeum (ano, Evi, mám) a jak je to senzační a ona stejně kromě jednoho rande na víkend neměla v plánu nic a teď najednou má takovou super cestu a taky by bylo přece strašná škoda nechat propadnout ten druhý lístek a nevyužít to a že to bylo děsný, poslouchat mě a nemohla to už vydržet, než to celé dořeknu, protože se bála, že se jí snad ani nezeptám, jestli se mnou nechce letět?!

    Ani ne v 11:00 mi hlásila, že je připravená a ještě si uvaří oběd, poklidí a popracuje, aby měla o víkendu klid a vyrazí na letiště taky kolem té 12:00. Tak TOMU říkám efektivita.

    Naši společnou, byť oddělenou cestu jsme si obě moc užily, posílaly jedna druhé fotky z letiště, s drinkem, s kafíčkem, s letištním personálem, nástup do letadla, sedadlo v letadle… Jak říkám – Evička je ve focení mistr a umí s telefonem dobře zacházet. Je v tomto ohledu bezkonkurenčně nejlepší a inspirující.

    A protože jsem jí chtěla usnadnit cestu z letiště do hotelu, tak jsem jí vytvořila velmi pečlivý návod z fotek a videí, kde jsem jí vysvětlila KDE má zastavit a koupit si lístek na vlak, JAK se jmenuje stanice v centru Milána, kam jede. Vyfotila jsem jí i na zemi značky vlaku, protože na vlakovou stanici se musí v Miláně kousek popojít od letiště, tak aby nezabloudila a nešla jinam a pochopitelně jsem jí vyfotila i přesně dveře, kterými má z letištní haly projít a jak vypadá vstup do nádražní haly s jezdícími schody.

    Evička nezklamala. Jen co přistála, už mi nadšeně volala, že JE TADY a že je u TOHO BÍLÉHO AUTA (tvl Evi, JAK můžeš někomu hlásit, že jsi u bílého auta na letišti?!?!) a kam má odbočit od toho bílého auta a kam – do jaké stanice si má koupit lístek na vlak?

    Nakonec jela nechtěně úplně jinam, než měla pokyn, ale nevadilo to, šla jsem jí naproti a hlavně – sdílely jsme si navzájem polohu, poučené z Paříže, tak jsem věřila, že to prostě musí nakonec navzdory svému talentu dát. (a navíc jsme při odletu zpět z Milána domů zjistila, že můj dokonale nachystaný manuál pro ni pro cestu z letiště z Terminálu č.2 do centra byl úplně na prd, neboť Evička dosedla na Terminál č.1. A tam skutečně před vstupem do letištní budovy stálo jakési reklamní vozidlo bílé barvy a nešlo přehlédnout. Takže dodatečná omluva v duchu i na hlas byla na místě…)

    Ale Evička to dala. Sice nejdříve vlezla do úplně jiné restaurace, než ve které jsem já seděla a ve které jsem na ni čekala „Marti, jak se to tam jmenuje?“

    „Evičko, vždyť to máš na mobilu, sdílela jsem ti přímo ten podnik i s adresou!“

    „No, ale já si to nepřečetla, tak jak se to tam jmenuje, kde jsi ty?!“

    Evo!!!! Grrrr, proč se s tím sakra vůbec namáhám, když to nonšalantně přejdeš a vůbec ti to nepřijde blbý to nahlas ještě přiznat?! Ach jo, tak si otevírám menu, abych nepopletla název.

    „Osteria Cornalia“

    „Aha, tak to ne, to jsem jinde, pa, drahá, jdu si tě najít.“

    No to jsem pochopitelně na mapě skrz tu sdílenou polohu viděla… Evička šla úplně jinam z nádraží, než měla. Tvrdila, že se jí takhle pomstila navigace na mapách.cz  a poslala ji schválně na opačnou stranu, než bylo třeba. No nevím, ale když tomu chce věřit…

    A potom jsem se na ni dívala skrz okno z restaurace a slzela smíchy, když na pokyn:„Stojíš blbě, otoč se doprava a udělej 5 kroků“ se otočila přesně obráceně – tudíž doleva a odkráčela obráceně ode mne pryč. Ale protože to vlastně bylo už jen kousínek ode mne a roztomilé a pro Evičku typické, tak jsem ji povzbuzovala bez jakéhokoliv pocitu zloby nebo rozhořčení, sklenku výborného červeného v ruce: „Ty to dáš! Já ti věřím! Ty mě najdeš! Pojď zpátky!“

    A Evička to dala, našla mě a padly jsme si do náruče asi po 3 měsících, co jsme se neviděly a smály se a smály tak nahlas, že na nás zbytek hostů pohlížel poněkud nevraživě. No jo, no, to je tak, když si dvě dobrý kámošky, fakt hodně dobrý kámošky dají dost neplánovaně rande a jedna letí z Prahy a druhá z Frýdku rovnou do Milána! Nic bláznivějšího jsme zatím spolu nezažily a to jsme už spolu zažily ledacos.

    Večer se protáhl, musely jsme si povědět všechny novinky a že jich bylo! Evička cestovala po Srí Lance s dcerou a její kamarádkou a byla plná zážitků a dojmů z této krásné na přírodní krásy bohaté země. Navíc jsme druhý den po ránu nemusely spěchat, protože vstupenky do Obrazárny v Di Brera jsme měly až na 11:00 a od hotelu to bylo coby dup. Stihly jsme krásně snídani v nedaleké kavárničce s výtečnou kávou, zopakovaly si z minula z Florencie co to vlastně byla Renesance, připomněla jsem Evičce pár fakt o Miláně a vyrazily jsme. V objektu di Brera je toho víc, my stihly jen tu obrazárnu a před tím návštěvu národní knihovny, kterou v roce 1770 nechala založit pro svůj lid osvícená panovnice Marie Terezie v době, kdy Miláno stejně, jako většina Lombardie patřila k jejím državám a vládlo jí Rakousko. Kdo bude mít příležitost, návštěvu národní knihovny vřele s Evičkou doporučujeme. Nádherná veřejnosti přístupná místnost je vyzdobená regály a mobiliářem z ořechového dřeva a má obrovitánské honosné křišťálové lustry vyrobené v jiné části mocnářství… u nás …tedy v Českém království. Staré svazky knih ze 14. – 18. století tam jsou takřka na dosah ruky a některé jsou vystavené otevřené ve vitrínách coby ukázky přítomných děl. Je to skutečně stále funkční knihovna, stále veřejnosti přístupná včetně studovny. Jak to udržují kvůli vlhkosti nevím, to u nás, v Klementinu dovnitř veřejnost nepouští, jen smíte nahlédnout skrz sklo – respektive otevřené dveře –  jen na chvíli v přítomnosti průvodce. A tady se procházíte v sále, jehož stěny jsou obklopené regály plnými starodávných knih ze všech možných oborů a když se objednáte do studovny, tak ledacos dokonce dostanete do vlastních rukou. To mi vyrazilo dech.

    V obrazárně jsem se chvílemi přiblížila k ruské průvodkyni a hnedle to, co ona vykládala svým ovečkám za zajímavosti jsem sdělila Evičce. Ochytřily jsme se hezky obě. Evička byla moc spokojená, co se zase dozvěděla nového a i že poznala skoro správně toho Caravaggia, který jim tam visí poté, co jsem jí připomněla, že to je ten, co namaloval tu dost krvavou scénu s useknutou hlavou medúzy. Jedná se o Kačenky oblíbené dílo tohoto umělce, který si zakoupila ve Florencii i v podobě krabičky na prášky.

    A Evička opět nezklamala, ohromně mne pobavila v jedné z mnoha místností obrazárny, když vztáhla ruku, ukázala nade dveře a zahlásila:“ TADY byste mne s Kačkou neztratily, jako v Louvre, podívej, tady mají perfektně vidět čísla, vidím čtrnáct!“

    Jenže nade dveřmi, římskými číslicemi bylo toto:

    XVI.

    Odkašlala jsem si:„Evičko, to je ale šestnáct…, tak se mě raději drž a neztrať se“ a propukly jsme obě v chechot. Zkrátka ta levá a pravá hemisféra není snadná věc.

    Evička a Oněgin. To mi bylo jasné, že to nebude jen tak. Moje milá kamarádka neměla štěstí na střední škole na kvalitní pedagogy dějepisu a ani literatury. Což je škoda. Tak aby byla náležitě nachystaná a mohla dostatečně vychutnat krásu díla po mém boku, tak jsem se rozhodla pro ni uspořádat malou přípravu. Takový briefing. Poté, co jsme se prošly obě centrem, nahlédly do světoznámé nákupní galerie plné značek zvučných jmen, vyfotily si unikátní architekturu, obdivovaly i katedrálu na náměstí Duomo, daly si po cestě menší oběd a sklenku vína k tomu, zkontrolovaly na místě, že v La Scala skutečně večer dávají Oněgina, protože jeden nikdy neví, tak jsme se vrátily na hotel, objednala jsem tam lahvinku červeného s tím, že po návratu z opery ji dopijeme a dala se do vysvětlování. Měly jsme zhruba hodinku času. Použila jsem i dokument pro střední školy „příprava k maturitě, rozbor díla Evžen Oněgin“ ČT EDU je fakt skvělá věc! A Evička je skvělá posluchačka. Dokáže ocenit i můj procítěný přednes a když jsem jí četla dopis Taťány v originále, tak bylo vidět, že už vnímá a chápe hloubku celého příběhu, celé tragédie a je skvěle připravená na večer. U třetí skleničky vína shrnula to, co se dozvěděla zhruba takto:

    „Tak je to pořád stejný. Už od pradávna. Chlapi jsou prostě pořád stejný hovada. Tak ona ho tak procítěně miluje, pravda, je to husička z vesnice, ale je bohatá a určitě vzdělaná a on je prostě trouba, že jo. Zastřelit jen tak kamaráda, no tak to je taky úplně jasný příklad té jejich mužské ješitnosti a hlouposti. Střílely se snad ženský na duelu?! No jasně, že ne, proč by to taky dělaly, že jo! Tak jako Lenskij byl taky pěkný debil, když jen kvůli tomu, že jeho snoubenka tančí večer s jiným, tak vyšiluje a vyzve kamaráda na souboj. Ale proti Oněginovi je mi sympatičtější, když tu Olgu tak miluje, že se chce kvůli ní i nechat zastřelit z lásky.“

    „Ne, Evičko, to nebylo z lásky, to bylo z hloupé žárlivosti a ze zbytečné žárlivosti“ dodávám.

    „A to máš vlastně pravdu, takže i tohle je debil. No a pak jako se potká Oněgin s Taťánou po 2 letech, když už je provdaná za jiného, najednou je v hezkých šatech a je jako NĚKDO, že jo a najednou to už není ta husička a Oněgin se překvapivě zamiluje?! To je ale překvápko, co?! Debil to je, normální debil“

    „Evičko, říká se tomu Zbytečný člověk, Puškin v tom díle popsal typ člověka – povrchního, plytkého, nevyzrálého, kterého všechno nudí, zkrátka úplně zbytečný člověk pro svět, víš?“

    „Jo, totálně zbytečný, jako většina těch debilů chlapů na světě. Ale ta Taťána je frajerka, jak ho hezky odmítla, jak ho poslala s nadhledem do prdele, když už byla vdaná za jiného, to je fakt frajerka. Měla rozum, co taky s takovým debilem Oněginem“

    S uspokojením jsem nám nechala dolít zbytek vína z té láhve, co jsme chtěly dopíjet až po návratu z opery a věděla jsem, že Evička si svoji první operu hezky užije, protože už ví, o čem to celé je.

    A užila jsem si ji i já. Byla skutečně v ruštině a byla nádherná. První půlku jsem v podstatě celou proslzela dojetím. Smyčce, fagot, hloubka hlasu sólistů? Nevím, čím to bylo. Ale vím, že určitě NE tou skleničkou bublinek, co jsme musely s Evičkou stihnout dát před zahájením při společném focení, protože to jsme prostě MUSELY i když jsme si říkaly, po té lahvince vína v hotelu, že už pít ten večer za těch třicet minut nebudeme. No a o přestávce jsme MUSELY dát ještě jednu skleničku, protože ty emoce byly skutečně hodně silné a bublinky to chtělo. A taky další fotky… pochopitelně. Málem začali hrát bez nás, protože Evička nesnáší na svých fotkách cizí lidi, co jí to kazí a tak dlouho čekala na to, až si ostatní sednou, aby ONA měla hezkou fotku bez lidí, že ji málem zavřeli sál a nepustili ji do něj… Ale jak tak znám Evičku, ona by jim ho hezky česky vysvětlila, že ji mají dovést s baterkou na její místečko a zvedla by s odzbrojujícím úsměvem a mizernou výslovností žádosti „Excuse me“ celou řadu již spořádaně sedících diváků.

    Po návratu na hotel jsme musely dát v rámci debriefingu ještě každá další 2 skleničky bublinek a musím přiznat, že jsem ale po hodně dlouhé době ji měla, jak z praku. V hotelovém baru nikdo nebyl, následně po půlnoci ani barman. Jen my, dvě dojaté pretty woman, na stole olivy, oříšky a slané zobání, které mi pochopitelně moje kalorické tabulky neschvalují a ty nedopité a ještě jednou dolité skleničky bublinek.

    Evička mě v jednu chvíli upozornila, že TAKHLE bych si to ale fakt s žádným chlapem nikdy neužila a že mám být ráda, že zasáhl osud a na té opeře byla se mnou zrovna ONA. A znovu jsme si pouštěly – tentokrát už jen na mobilu árie a vzpomínaly na jednotlivé kusy a znovu u toho takřka slzely. Nádhera. Doznívalo to v nás v obou. Zřejmě pomohly i ty bublinky… Evička štkala nad emocemi nabitou árií Lenského, který se vyznával ze své lásky Olze, jak je to opravdové a jak by TAKOVÉHO chlapa chtěla někde potkat a objímala mě celá dojatá a mírně ovíněná a děkovala mi za životní zážitek v podobě tohoto výletu, místo nudného víkendu doma…a protože není skoupá, tak přidala i vyznání lásky, které jsem jí pochopitelně okamžitě upřímně opětovala. Evičku nelze nemilovat. Je to úplná Bohyně.  A pak jsem si řekla, že já musím najít Gremina. Ne Oněgina, ale Gremina. Toho frajera, co si vzal Taťánu, protože na rozdíl od Oněgina dokázal rozeznat neopracovaný syrový drahokam v podobě její dívčí ryzí duše. Takže pokud někdo víte, kde ho hledat – dejte mi vědět. Nemusí to být nutně šlechtic. Dopis Taťány se když tak doučím. Třeba i v originále. Gremina árii poslouchám teď pravidelně… „Oněgin, ja skryvať něstanu, bezumno ja ljublju Taťjanu…Oněgine, nebudu to skrývat, nesmírně miluji Taťánu. Láska kvete v každém věku, hlavu pomotá i kmetu“ Tak vesmíre, sem s ním!!!

  • Zapomínání, mám snad Alzheimera?!

    Zapomínání, mám snad Alzheimera?!

    Milá Sally,

    Tak jsem se ti nedávno orosila hrůzou – nemám já náhodou počínající známky Alzheimera? Nebo už v padesáti začíná pozvolna stařecká demence?! Neměla bych začít zobat zvýšené dávky Ginko Biloby nebo jiného přírodního preparátu? Či snad zahájit tréning šedé mozkové kůry speciálním cvičením? Cožpak mentální námaha v práci už nestačí?!

    Ptáš se proč?

    Uvědomila jsem si to předevčírem u oběda v práci. Sedím si nad talířem s čočkou na kyselo, vajíčkem a Vídeňským párkem po boku svých kolegů, v klidu si společně s nimi debužíruju přinesený oběd z nedaleké hospůdky, když v tu chvíli mi zazvoní telefon. 12:30, doba oběda… no tak KDO mi to proboha volá v době, kdy všichni normální lidi jedí a nikdo nemá druhého zbytečně obtěžovat otázkami, které pochopitelně snesou odkladu?!

    S mírnou nevolí můj zrak padne na displej mobilu. Vidím číslo dávného kamaráda a kolegy, vynikajícího experta na daňové právo, se kterým mám jít následující den na oběd a to po velmi dlouhé době několika let. Aha, Honza. Jasně, nevoli zaženu, tomu telefon hnedle zvednu a pro jistotu se rozhodnu jej ihned informovat o tom, že mám plná ústa, neb sedím nad obědem a nabídnu mu zavolat asi tak za půl hodinky zpět, až tu čočku dožvýkám a spolykám.

    „Marto, my jsme ale obědvat měli dnes spolu, ty jsi na mě zapomněla?“

    Zmatení a lehká panika.

    „Počkej…, my přeci spolu, Honzo, obědváme zítra…?“ vykoktám zmateně. Kolegové se (mi) smějí.

    Na druhé straně je pár vteřin ticha… A tak mi to došlo. Já zazdila změnu. Změnu, o kterou on žádal zhruba před týdnem, já ji potvrdila na WhatsAppu a nezapsala si ji do kalendáře, kde stále hrdě svítil následující den původně naplánovaný oběd. Ne, to se mi skutečně nikdy před tím nestalo.

    Den nato jsem vyrazila do práce na kole, na zádech baťoh, v baťohu věci na převlečení. Po příjezdu následovala sprcha a zjištění, že jsem si doma zapomněla do baťohu přihodit podprsenku… Naštěstí jsem ten den neměla žádné schůzky, ale přesto. Ani TO se mi nikdy před tím nestalo.

    Chabou útěchou mi bylo vyprávění kolegy, jak on, coby mladík, prošvihnul přijímací řízení na VŠE na Fakultu Financí a účetnictví, a tak skončil na Mezinárodních vztazích, protože tam byly přijímačky později. A zopakoval si zazdění o rok později, kdy nedorazil na opravný termín ze Statistiky, který si sám objednal. Jenže si jej objednával na počítači poté, co se vrátil nad ránem z jakési bujaré studentské oslavy a tak to pochopitelně vesele zaspal.

    Hm. Tak to mě ale neuklidnilo. Já nepožila alkohol a nejsem povahou salámista a bohorovný kliďas, jako je on. Já si věci hlídám a jsem pečlivá, někdy až příliš.

    Ze stejné kategorie bylo vyprávění Terezky, mojí skvělé asistentky a kamarádky, jak mohla vlastní šikovnou a báječnou dceru roztrhnout, jako hada, když ji objednala k jejich zubařce a jednadvacetiletá slečna mamince blahosklonně odkývala, že s ní na svoji kontrolu na zubní zajde, čas si pochopitelně na to udělá, nechala si to 2 dny před konáním akce ještě připomenout (úplně vidím to koulení očí v duchu „Mami, joooo, neboj! Vím!“), aby v den D odjela s lehkým srdcem mimo Prahu a nechala zuřící maminku se za ni omlouvat u postarší paní doktorky, která měla pochopení pro bezstarostnost mládí a naštěstí náhradního neobjednaného pacienta. A Terezka? Správně usoudila, že nemá smysl 21 letou dceru objednávat k jakémukoliv doktorovi a je na čase to nechat na ní, neb ne nadarmo se říká PRO DOBROTU, NA ŽEBROTU.

    Tak ani tam, moje milá Sally ale Alzheimer nehrozí. I když prý nejmladší pacienti s touto nemocí jsou pod třicet!

    Když jsem v zimě na Štědrý večer v Harrachově zjistila, že hlavní Vánoční dárek pro moji milovanou dceru zůstal doma v Praze ve skříni, tak TO mě ani tak neznervóznilo, protože TO mám jednoznačně dědičné. Tatínek pravidelně lovil dárky ze skříně či jiného mazaného úkrytu pro nás všechny ještě o Velikonocích a my to měli vlastně, jako takový normální rodinný rituál. Většinou o víkendu. Nejdříve se ozvalo „Jéééééé, tak TADY to je! A já na to MÁLEM zapomněl! A říkal jsem si, kdepak to asi bude!“ a následovalo vylovení na světlo boží dárku, který čekal na svoji příležitost a už začínal pochybovat, že ta chvíle někdy nastane. Vždycky nakonec nastala.

     A Kačka svůj vysněný mobil dostala jen o den později díky obětavosti kamaráda, který nás přijel z Prahy navštívit a díky Face time u mě doma ve skříni ten mobil objevil. To Alzheimer určitě není, to je v pohodě.

    Když byly mému synkovi Martínkovi asi tak 4 roky, tak ho jeho vlastní otec zapomněl vyzvednout ze školky. Ani to nebyly počínající známky Alzheimera, to byl jen nezvyk, protože jsem pro synka většinou do školky spěchala z práce já a jen jednou výjimečně jsem potřebovala, aby zafungoval tatínek, když se maminka potřebuje zdržet v práci na poradě. A protože jsem byla tehdy ještě málo zkušená žena, matka i manželka, tak mě nenapadlo pro jistotu ráno a pak ještě kolem oběda mému manželovi připomenout telefonicky, že DNES musí pro Martínka do školky on. Výsledek byl ten, že se mě následující asi měsíc denně ptaly učitelky, jestli pro chlapečka někdo dnes přijde? Protože on se chuderka každý den učitelek ptá, jestli na něj maminka a tatínek nezapomenou… (Jak přišel na tu maminku, to tedy vážně netuším!) Ne, pochopitelně nezapomněli. Protože stejnou chybu jsem už neudělala a raději se snažila změnit program v práci, než se spoléhat na svého manžela. Ale jemu jsem coby pokání naordinovala povinnost zakoupit velký pugét a jít se do školky učitelkám omluvit… Dost se přitom zapotil, narazil na paní ředitelku a ta mu dala přednášku na téma odpovědnost a péče o děti.

    Po krátké době zapomněl, že má synka vyzvednout ze Sokola. Ale to takový problém nebyl, měla jsem to z domova blízko a tak jsem od malinké Kačenky fofrem upalovala pro brášku do Sokola a ani moc vzteky jsem zuby neskřípala, jen jsem napsala inzerát na doprovod pro děti a začala kromě lidí v práci ještě časem řídit i 2 studentky a 2 čiperné důchodkyně, které vyzvedávaly děti ze školky či ze školy a chodily s nimi velmi spolehlivě na všechny odpolední kroužky a aktivity. Však milovaná babička Jaruška nám od této doby zůstala až do dnešního dne, kdy děti dovršily zletilost.

    Zapomnětlivost mého manžela, otce mých dětí byla a stále je pověstná. Ale ani tam to není Alzheimer, spíš roztomilá roztržitost, kterou trpí vědci. Ne, on vědec není. Jeho otec byl. Tak možná proto. Ale když o tom člověk ví, tak ho to nerozhodí a dá se s tím žít. Ostatně často to člověka pobaví. Třeba když nám po návratu ze třídní schůzky od Kačky v její deváté třídě všem do kalendáře naplánoval školní zahradní slavnost na 24.července, místo 24.června.

    „Tome, seš si jistý, že rozloučení se školou má proběhnout v polovině prázdnin?!“ zeptala jsem se spíše pro úplnost, protože jsem pochopitelně odpověď správnou znala, ale chtěla jsem mu dát šanci.

    „No, já nevím, tak nějak. Jsem si to zapsal, na papírku, počkej…“ a ano, na papírku byl pochopitelně červen, v kalendáři červenec…

    „Maminko, tatínek mi zapomněl dát sebou na tábor mýdlo“ hlásil mi synek, tehdy sedmiletý.

    „Martine, peníze ti táta ale dát nezapomněl, ne?“

    „Nezapomněl, maminko“

    „No tak vidíš, tak sis hezky mýdlo mohl koupit sám, ne?“ pravím, abych podržela rodičovskou autoritu otce, vedla synka k samostatnosti a omluvila i sama sebe, že jsem nemohla balit, protože jsem byla zase pracovně kdesi v tramtárii.

    „Ano, maminko. Koupil jsem si ho. Všichni ostatní si kupovali bonbony a sušenky, maminko a JÁ jsem byl JEDINÝ, maminko, JEDINÝ, kdo si kupoval mýdlo! Paní na pokladně se hodně divila“ a znělo to velmi spokojeně a hrdě. No tak vida!

    Ale tu Ginko Bilobu, si milá Sally pořídím, protože mě to vážně děsí… Dřív jsem nepotřebovala ani papír a tužku a dnes co si nezapíšu, to zjevně v paměti neudržím…

  • Magnet na průsery

    Magnet na průsery

    Milá Sally,

    Opravdu tomu nerozumím.

    Čím to je? Proč zrovna JÁ jsem magnetem na průsery a situace, ze kterých věru nikdo radost nemívá? Posuď sama:

    • Když s rodinkou či s přáteli vyrazíme na oběd, zaručeně pouze JÁ nafasuji na talíři lehce zasmrádlé maso, unavenou rybku, či písek v bramborách. Já smradlavé maso odhalím i po vymáchání v octové lázni a zasypáním tunou chilli. A dožaduji se u obsluhy pokrmu, který bude uvařen ze zdravotně nezávadných surovin. Případně chci jiné brambory a to tak, že bez písku, neb nejsem pták, abych ho v žaludku potřebovala pro lepší trávení zrníček a semen.

    Zkrátka čich mám lepší, než leckterý ohař. Někdy to je poměrně na škodu – třeba, když nastoupím do výtahu po ajťákovi v létě… Jindy to vcelku pomáhá. Něco si užít, zažít a nebo ochránit i ostatní před střevní kolikou ze zasmrádlého masa na talíři…

    Moje skvělá asistentka a báječná kamarádka k tomu mi tak dlouho výjimečně citlivý nosánek nechtěla věřit, až mi jednou připravila malinký test – lahodnou kávu s ještě lahodnějším a bez pochyby velmi zdravým kozím mlékem. Nic proti kozám. Sýry kozí miluju. Mléko kozí ale úplně ne. A v kávě obzvlášť ne.

    „Ty jsi mi tam dala kozu, Terezko?!“

    „Neee, to je normální mlíko z lednice“ A ani se u toho nezačervenala!

    „Nekecej, vždyť to cítím!“

    „To nemůžeš cítit, to cítit není!“ krásná ukázka ženské logiky. Navíc zcela mylné.

    „Takže to ale JE kozí mléko, co jsi mi do toho dala?!“ A to je zase ukázka bezpohlavní logiky…

    „Vidíš“ pravila druhá kolegyně, mladší a velmi šikovná mladá žena, s dobrým odhadem a dodala: „Já ti říkala, že si toho všimne a že jsme měly raději to normální mlíko sehnat.“

    „Ale já si to s tím kozím dělám pokaždé a chutná mi to víc, není to VŮBEC cítit kozou!“ stála si na svém Terka.

    „Terezo, nedělej si kozy, mně kozí mlíko opravdu v kávě nechutná!!!“

    „No tak já si to tvoje kafe vypiju..“ vzdává snahu mě přesvědčit a bručí si pro sebe: “Takový dobrý kafe… vůbec to není cítit…“

    Takže, kozí mléko v kávě, stejně tak, jako zkažené maso či rybu opravdu ucítím a nehodlám si to nechat naservírovat a ze zdvořilosti zkonzumovat. A nepřesvědčí mě nikdo, že necítím to, co cítím.

    • Když projevím u číšníka přání – třeba, že bych uvítala čaj s mlékem – nechápu, proč zrovna mně do něj musí ještě přidat citron a zapříčinit sraženiny v mléce. Trpělivě to personálu do nekonečna opakuji, že když už tam JE mléko, citron se tam vážně nehodí.
    • Nepočítám drobná nedorozumění u stolu, kdy si objednám JEDNO vejce alá Benedikt s lososem, tj ztracené vejce položené na toast s lososem a objeví se po dlouhé době čekání přede mnou vejce DVĚ  a to místo na lososu, tak na něčem, co vzdáleně připomíná barvou krůtí šunku
    • Po příletu do finální destinace s dalšími 20 známými pouze MŮJ kufr nedorazí, případně jako jediný má urvaný kolečko, ostatní cestující jsou moc spokojení s tím, jak zavazadla skvěle doputovala
    • JÁ se dostanu, jako jediná ze širokého okolí na let, který uvízne nad Dubají v zácpě a dojde mu palivo, takže musí odletět úplně jinam natankovat a vystát frontu na přistání v Dubaji (a tím pádem prošvihnu přípoj, ale mám prima téma na jeden fejeton)
    • JÁ nafasuju lístek na koncert v rámci Pražského jara, který je prodaný 2x na stejné místo a přijdu, jako druhá.
    • JÁ odlétám z Dubaje v den, kdy se dvě znepřátelené strany v regionu rozhodnou, že po sobě budou střílet balistickými a čert ví jakými střelami jakého doletu a tak na MÉM letu letuška pípne, že nevidím letový plán promítaný na obrazovce zkrátka proto, že ještě ani piloti úplně přesně neví, půl hodinky do odletu, kudy se to vlastně má s ohledem na nenadálou bezpečnostní situaci letět. (to jsem se fakt orosila)
    • Můj hotelový pokoj (i ten nejvíce luxusní) má zaručeně nějaký problém: v únoru v Londýně netopí topení a já do rána drkotám zuby, abych si druhý den vyboxovala přímotop. V Dubaji či v Nice pro změnu je v létě rozbitá klimatizace, takže sauna… případně je pokoj umístěný v těsné blízkosti výtahu a celou noc slyším skrz tenkou stěnu každé jeho přivolání a nemám šanci se vyspat. Pochopitelně poté, co předem požaduji TICHÝ pokoj… a také NEKUŘÁCKÝ a velmi často pouze já nafasuji ten, kde někdo pálil jednu za druhou. A také zaručeně já vychytám pokoj, kde si pokojská poplete nádobky a vymění obsah těch, co mají nápis SHOWER GEL s BODY MILK. A tak se vesele nejdříve sprchuji v tělovém mléce, abych se následně napatlala po vysprchování se tekutým mýdlem…
    • JÁ nafasuju kvůli omylu lékařky lék, který mi má pomoci proti bolestivému zánětu prsní žlázy při prvním kojení a až když nezabere pár dnů, já stále v horečkách a v bolestech zapátrám, tak se dočtu, že je to lék na úplně jiné problémy (zánět močáku) a nesmí to kojící ženy  a ani děti do 18 let.
    • Když vytáhnu JÁ děti a kamarády na vodní radovánky na nafukovací banán a necháme se odtáhnout člunem nad hlubiny Indického oceánu, tak tam zjistíme, že držátka na onom banánu jsou provedeny velmi úsporně, za pomoci lepicí pásky, která není vodě odolná, takže při první příležitosti nám všem držadla zůstávají v ruce a děti od nečekaného trhnutí a bez držátek popadají do vody. Naštěstí se smějí, jsou v bezpečí plaveckých vest. Zážitek na vodě je korunován velkolepým finále, kdy se odpojí od táhnoucího člunu banán celý a přestává být řiditelný již docela, protože spoj směrem ke člunu je proveden stejně kvalitní, vodě neodolnou lepící páskou. Ano, byli jsme první, kdo se na konkrétním banánu projížděl. Byl fungl nový a lokální výroby.
    • Těsně o pár centimetrů vedle MOJÍ Kačenky hrající si na pláži (tehdy sedmileté) musí s velkým žuchnutím přistát obří nalomený list z kokosové palmy, následek noční bouřky a silného větru…  Podruhé se mi tehdy narodila. Mně se při tom pohledu zastavilo na pár vteřin srdce strachy. Od té doby kdekoliv jsou palmy chodím s hlavou zakloněnou a se zrakem vzhůru a pečlivě pozoruji, jestli nevstupuji do nebezpečné zóny, kde se pomalu, ale jistě chystají kokosy nebo velké listy spadnout na zem. Pořád mám totiž před očima film, jak ten obrovský list potichu a hrozně rychle letí a s velkým žuchnutím dopadne v těsné blízkosti mé milované holčičky, která byla ode mne pár desítek metrů vzdálená. Nestihla bych ani doběhnout.
    • Jediné MOJE dítě z celé třídy dokáže přinést domu poznámku za nevhodné chování v den, kdy ve škole nebylo.
    • případně jako jediný ze všech, co znám, obdrží oznámení ze střední školy, že jej nepřijali, neb nezvládl přijímací zkoušky, abychom následně zjistili, že to byl omyl (respektive já zjistila… neb jeho otec to vzal automaticky, nekriticky, jako fakt a začal pro synka hledat alespoň učňák, když už na tu střední intelektem chlapec nemá… ten stejný chlapec, o kterého se pár let na to popere několik prestižních technických vysokých škol…) na střední se hlásili dva chlapci stejného jména a nějak někdo popletl výsledky, takže ten náš Martin dostal zprávu a výsledky jiného Martina. A potom omluvu od ředitele, že se takový politování hodný omyl se stává JEDNOU… maximálně DVAKRÁT  za deset let. No, u nás ještě vše dopadlo dobře, ale té maminky od druhého Martina je mi upřímně líto. „PŘIJAT“ si přečetli a bouchli šampus, že to nakonec přeci jen dobře s tím jejich nemehlem dopadlo…  a do pár hodin přišlo s omluvou „NEPŘIJAT“ …
    • a jenom MŮJ syn dokáže svoji velkou první studentskou lásku ve dvaceti najít mezi věřícími a přivést ji nechtěně do jiného stavu. Ale to je úplně jiný příběh a ještě nevím, jaký bude mít konec. Průběh má každopádně dramatický.

    Mám pocit, že mě si prostě tyhle věci vyhledávají. Jako by vesmír chtěl ode mně opakovaně prokazovat odolnost a připravenost se poprat s věcmi malými i velkými. Na těch malých si to mám natrénovat, abych potom zvládla ty velké… Jako by si myslel, že by zrovna MNĚ nestačil úplně obyčejně poklidný život, který plyne a žádné z výše uvedených se v něm neděje. No, nevím. Vážně nevím.

    Co myslíš, Sally?

  • What should I do with THAT girl?

    What should I do with THAT girl?

    My dear Sally,

    What should I do with that girl? She’ll be 19 this summer—she’s talented, cheerful, beautiful, smart… and an absolute slob. Unlike her two-years-older brother, who is precise, structured, and obsessively tidy. Same upbringing, same environment, same parents with the same genetic material—two completely different outcomes.

    “Kate, clean your room! It’s a disaster zone in there!” I issue a clear and firm instruction in an irritated voice.
    “Mom, I just finished cleaning,” comes the nonchalantly calm reply. Slightly pitying, as if addressing a clueless fool.

    Or:
    “Mom, you should’ve seen it an hour ago—you would’ve been shocked! It’s pretty good now!” And I feel like I’m about to faint.

    Or this gem:
    “Mom, you know if you tell me to clean, I won’t want to. I won’t do it out of spite. So why even tell me? I need to find the motivation from within.” And I gasp, remembering my own mother furiously throwing everything into a giant pile in my childhood room, and how I solemnly swore to myself I would never do THAT to my kids.
    Was I too hasty with that promise? Should I have broken it ages ago and started doing the same to my beloved daughter—regularly?

    When I appeal to her future role as a mother to my grandchildren, emphasizing the need for a tidy, exemplary household, she calmly replies:
    “Mom, who told you I want to have kids?”
    At that point I get genuinely mad. I emphasize that in our family, the current trend of „easy life without children“ is unacceptable and that I raised my two kids precisely so I could one day be a happy, spoiling grandma. I’m looking forward to that role!
    My future grandchildren will be my revenge—just as my daughter is now exacting cosmic revenge on behalf of my own mother, for the mess I used to make in my room.
    I just don’t understand why the revenge is this intense. Why does the universe work like this?

    One time I accidentally lifted my daughter’s mattress while changing the bedsheets. It was summer, just after she’d left for a language course in Berlin. She hadn’t managed to change her sheets, so I wanted to wash everything and hang it out in the sun so my beloved darling would have a clean bed to come home to.
    But under that mattress lay a horrifying secret: several empty bottles of cheep Vodka, gin, rum—and who knows what else. A proper kit for a proper alcohol poisoning. I just stood there in disbelief. I even recorded it on video in case I was hallucinating and sent it to my own mother as corpus delicti—proof of my utter failure as a parent.

    Then I called my smart, beloved daughter on the train and roared into the phone:
    “Kathrine!!! What are those empty liquor bottles doing under your bed?!”
    My little girl is usually Kate, Katy, Kitty, Sweetheart, Darling, Honey or Cutie
    Only when I’m at the peak of negative emotion does she become Kathrine. She hates that form of her name.
    My voice trembled with rage. If I’d had her within arm’s reach, I might have actually hurt her.

    “Whaaat?! Mom, I can barely hear you! The signal’s terrible in this train. What did you saaaaaay?”
    “The bottles, Kate! The bottles under your bed—what the hell?!”
    “Oh thaaaat… don’t worry, mom, those have been there forever. Since New Year’s. Did you need anything else, mommy?”
    Her voice practically dripped with syrupy sweetness.
    “Why the hell are they still under the bed in JULY?!”
    “Mommm, we just never got around to throwing them out, that’s all. Chill out. I’ll take care of it when I get back.”
    She shifted her tone to a soothing, adult-to-tantruming-child voice.
    “Oh, you BET you will,” I snapped, spitting rage for the sheer satisfaction of getting the last word in.

    Don’t get me wrong—I did teach her cleanliness, hygiene, and order. Just like her brother. And with him, it took root perfectly.
    I patiently explained how it’s useful in life when everything has a place—so you can find it when you need it.

    Every time I gave this lecture, my daughter would look at me with such pity. You could practically see her thinking: “Poor mom, she can’t help her obsessive neatness disorder.”
    And she’d patiently explain—again and again—that in her room (a.k.a. chaos), everything does have a place.
    It just takes time to settle. It might shift over time. But eventually, everything resurfaces.
    This works for her. It doesn’t work for me.
    She handles it just fine. I don’t.
    She’s an artist. She thrives in creative chaos.

    A few dirty tea cups never find their way to the dishwasher. Candy wrappers mix with yogurt lids, alongside moldy grape remains in a bowl.
    A cluster of hair ties lies tangled with makeup, nail polish, embroidery floss, and crayons.
    Hairspray stands next to a new perfume, flanked by deodorant, facial toner, and a brush for her long hair.
    (Why isn’t that in the bathroom?!)
    And, of course, her clothes.
    Worn ones dominate the floor—even though she has a brand-new wardrobe with tons of empty hangers and an older closet full of shelves.

    Her freshly washed clothes, which I carefully folded into neat piles, are kept in her 140cm-wide bed. Stuffed behind the stuffed animals.
    “Mom, it’s fine—just toss it to me,” she says on day three when I point out she still hasn’t put away the folded underwear I left in the hallway.

    “Toss it? What do you mean toss it?”
    “Yeah, just toss it here on the bed. I’ll find it easily that way.” She laughs, fully aware of the effect her words have on me.
    I flush red, I puff up, and I want to scream in rage.
    Instead, I restrain myself and announce:
    “Even if you don’t get into that university in Denmark, know this: THIS mess is staying only until graduation. After that, I’m cleaning it all up, tossing what I want, and letting you in only like a museum visitor! I want a tidy house!”
    “Mom, relax. Then just don’t come in here if it bothers you so much. Or shut the door. Go hang out in my brother’s room—it’s better for you anyway.”

    Dear Sally, I really don’t know what to do with her.
    If I dealt with this by pouring myself a glass of wine every time, I’d be an alcoholic by now…
    The only thing that gives me hope is the fact that my daughter often leaves her chaos behind to go sit in her brother’s perfectly tidy room.
    Officially to use his computer—but deep down, I know she goes because it feels good to be in a clean, organized space.
    And one day, it’ll click.
    Maybe when she has her own home.
    Or her own kids.

    What do you think?

  • No Guts, No Glory: Our Presidential Adventure

    No Guts, No Glory: Our Presidential Adventure

    Dear Sally,

    Last spring, I had a moment of pure triumph – one so major that my teenage daughter Kate nearly fainted from envy. Literally. She texted me from school mid-class, full of emojis and dramatic “slay girl” exclamations and other symbols meant to show just HOW MUCH she envied me and HOW MUCH she admired me – and wished she could have done the same…. Why? Because I had bumped into none other than our Czech President Petr Pavel, casually enjoying a beer near the Castle.

    So naturally, with my personality – not one to hesitate – I approached him and asked for a kind favor: a photo together. Despite the bodyguards, I respectfully cozied up to him and took his arm, which he gallantly offered right away like a true gentleman.

    Truth be told, I had to fight a little for my moment of glory – there was a group of Ukrainian women walking by, also by chance, and when they spotted our head of state, they stopped. Their guide teared up and began thanking the president for his unwavering support for their attacked country.

    It was heartwarming to see how gracefully our president handled this emotional moment – he thanked them kindly and exchanged a few warm words.

    But then the Ukrainian women also wanted a photo with him. And I was like – hold up! NO way! Support or no support, I was here first! And I made sure to say so. I quickly explained to their guide that of course they could take a photo with the president and his handsome security team – but only AFTER ME, because I WAS FIRST AND I’VE BEEN WAITING.

    Our president has a great sense of fair play and agreed that YES, this lady (me) was indeed here first, and therefore had the right to go first.

    So once again – thank you, Mr. President, for standing on the side of truth! Because, as we all know – truth always wins!

    And shortly after truth’s victory, I was feeling completely satisfied and triumphant, sending my daughter the photo, knowing full well she’d faint from envy.

    She, like the rest of her classmates, LOVES HIM. She explained to me that he’s their DADDY.

    “Wait, what do you mean Daddy, Kate? What exactly does that mean in reference to our president?”

    “Just… DADDY, mom,” followed by a dramatic eye-roll, a slight blush on her cheeks – which looked lovely on her – a sigh of a platonically and very romantically in-love young lady, and with her next breath:

    “He’s just DADDY,” and that was all the explanation I got.

    The photo caused such a stir in my daughter’s world that her classmates declared me an ICONIC Mom. Yes, with a capital “I,” and in full actually it was “Ultra Skibidi Alpha Mega Cinema ICONIC Mom. Whatever that fully means, it’s apparently a high honor in her world.

    Clearly, the whole “photo with the president” thing stuck in her mind, because at the first opportunity, she pounced like a tigress – on the chance to get her own photo. It happened recently, at the opening ceremony of the 80th annual Prague Spring Festival, where I brought both of my darlings – dressed to the nines – along with our beloved Grandma.

    The opening concert was truly grand affair, made even grander by the arrival of our President and the First Lady. The concert itself was stunning – Bedřich Smetana’s Má Vlast, as always, opened the Prague Spring Festival, and under Semyon Bychkov’s baton, the Czech Philharmonic sounded absolutely majestic. True masters.

    And after the concert came the gala reception – well, for invitees only. And no, we weren’t invited.
    But fate (and Kate’s stunning dress) stepped in, and we had no trouble getting into thereception. My amazing daughter saw her chance – and was not about to miss it. She too was going to be an ICON, and she too would get a photo with the President.

    She wore a breathtaking floor-length dark blue evening gown, with a very daring neckline – which she fills out quite well and knows how to carry with pride. No, she didn’t get that from me.
    She designed and sewed the dress herself – a bold move, especially for someone like me, who’s all thumbs with anything crafty. But she wasn’t scared. She had announced she’d make her own prom dress – and she did. It amazes not just me and the rest of the family, but everyone around.

    She wore it in Vienna, at the opera, and stunned the Asian tourists, who swooned when they heard she made the gown herself asking for selfie with her.

    So at the reception, she didn’t waste time eyeing the tiger prawns and salmon. She made a beeline to the front, before anyone else could react, where speeches from all the big names were about to begin – including, of course, the President himself.
    During his speech, Kate subtly winked at each of his six bodyguards in turn, letting them know she was absolutely no threat and should be allowed to come closer, and closer…

    “Mom,” she hissed over her shoulder,

    “Stay near me, MOM!!! I’m getting that photo, MOM!!! OMG MOM HE’S HERE!!! DADDY!!! OMG MOM I LOVE HIM!!! BRING MARTIN! NOW MOM, NOW!!! BEFORE HE’S GONE!”

    So I had no choice but to push through the crowd with my son, who’s not as much of a front-line warrior, but he managed just fine – for his sister, and out of curiosity. We finally joined Kate, who was flushed red with excitement. All the bodyguards now understood – this beautiful young woman was harmless, clearly here for the President, and the lanky older lady behind her was her mom, and the boy was irrelevant. All good. Carry on, gentlemen.

    Then came the moment of truth – the President stepped off the stage to applause and, despite his guards trying to clear a path, couldn’t get past my daughter Kathrine, who stood her ground.
    And he didn’t seem to mind. I think he saw from a distance how moved she was and how much she wanted to meet him.

    And who could resist such youth, enthusiasm, and charisma? You’d need a heart of stone – and our president most definitely does not have one.

    He shook her hand, and Kate blushed even deeper. But she didn’t back down – she spoke fluently and at length, explaining how much she and her classmates admired him, how they supported him, appreciated his work, and wished him continued strength and health.

    I watched her the entire time with the breathless pride of a mother and blurred vision from emotion. I pulled myself together and watched further, how my not-so-little girl asked him if she could get a photo with him and he happily agreed. He even looked around for someone to take it.
    Kate quickly pointed out that it wouldn’t be necessary – her mom (me) was right there, phone in hand. Of course.

    So I stepped forward, greeted the President, shook his hand, wished him strength and offered my admiration and support, mentioned his wonderful wife – and then, finally, we took the picture.

    I was so overwhelmed I didn’t even realize **I should have been in the photo too!

    But that’s okay – I already have mine. This one belonged to my brave, brilliant daughter, who earned it fair and square.

    That night, Kate floated on endorphins well past midnight, her social media buzzing with reactions. She had become what she always wanted to be: an ICON in her own right. And as I watched her shine, I knew – this fearless, talented young woman really is her mother’s daughter

    By then, we’d both had a few glasses of bubbly and finally made it to those tiger prawns.
    So, dear Sally, that’s one more unforgettable experience we now share. And I know I have a daughter who’s not afraid to go after what she wants – and that warms my heart like nothing else.

    To cap it all off? The next day, my own mother sent us a photo from 1959 of her with President Novotný. Different time, different man – but still a president.

    Like mother, like daughter. Like grandmother. ICONS, all the way.

  • Not all gold glitters or How not to get sleep in an expensive hotel room

    Not all gold glitters or How not to get sleep in an expensive hotel room

    Dear Sally, yet another overnight flight through Dubai. That’s one thing I still can’t learn and probably never will. Arrive fresh and usable. Even after all these many trips and many years. The years don’t seem to be helping, but rather hurting. I’m older and more worn out. Less resilient.

    I try everything: drinking, not drinking. Eating, not eating. To read, not to read. To sleep, not to sleep. Listen to music, watch a movie or do nothing at all… In the end, it always ends up the same – I land in Dubai in the middle of the night, sleepy, tired, sullen, squinting in the artificial light of fluorescent lamps and stumbling through the huge frosted corridors of the airport towards the transit hotel, trying to avoid colliding with other passengers who rush past me in different directions in search of their plane, drinks or shopping.

    In Europe, the sign of comfort in the winter months is warmth, here in Dubai the sign of luxury is a good cold, optimally 16´C, when it is 40´C outside even after sunset. I’m gnashing my teeth in an unwelcoming environment full of noise, people and harsh light. The living termite mound is empty and quiet, basically a zen hill compare to this place, where I am now. How anyone can voluntarily and joyfully travel to Dubai for a holiday completely escapes me. If I didn’t have to be her, so I’m certainly not here. And certainly not at night.

    A kingdom for a bed, darkness and silence. 8 hours until departure to Prague. About 5 hours I have a chance to sleep in a transit hotel at the airport – but that’s only if everything goes smoothly. Of course, I’m also counting on being able to have a cup of tea for breakfast in the morning, shop for little things for my kids, and then catch last call for boarding in other words – last minute boarding, and usually I am indeed the last one.

     Dear Sally, I really don’t like this, and a poor patch for it is that I fly only Business or First Class where the professional flight attendants take exemplary care of me and try to fulfill every single wish, even the unspoken ones. But the only real one – to be at home, in peace, in my own place and with my own beloved – they cannot fulfill.

     It’s one o’clock at night local time. In the Maldives, they have three. I have Maldivian time set on me, as I am travelling from the Maldives after another of my many business trips, and I have had quite a few nights where I haven’t slept more than 4-5 hours. Total fatigue. Sleep deprivation. Inability to smile and wait patiently for something. Inability to tolerate any discomfort. I am a high starter. This is the state my husband used to call me at home – like Pershing just before takeoff, and he rightly warned the kids to get out of my way, forget about the yelling, arguing and musical instruments for once, and let me sleep peacefully especially the first evening when I got home. A very correct and prudent course of action in this regard.

    This time I was met by a busboy from the hotel (sorry for my English, I mean Front Office Welcome Manager Assistant) at the exit of the plane, a sign with my name on it in his hand – nice. He took my heavy backpack off my back – polite and took me to the so called Executive floor, i.e. the better floor where the rooms are bigger and better equipped and of course more expensive as well. And also a reception area where you don’t stand, but sit nicely in a chair after the “tiring” plane journey. All the time he was positively and friendly chatting with me, telling me that he was from Sri Lanka and that he would stay in Dubai for 3 years or so to earn enough money to build a house and then return home to the green tea plantations and mountains – oh yeah, I totally understand him, I’d rather have mountains and jungle than the jungle of concrete, glass and steel in Dubai. But work is work and requires certain sacrifices, including discomfort and compromise.

    And yet HE has kids at home who he only sees once a year on vacation and his parents take care of them. That’s the norm in many Asian countries. The grandparents raise the grandchildren at home and the parents earn outside the home for long months… I see my darlings pretty much all the time. A great gift, I wouldn’t want to miss out on their childhood. I may be a working mother, so in my mother’s eyes I’m actually a raven mother, but my children don’t suffer from lack of attention and motherly love I believe.

    But back to the airport and the transit hotel

    The room on the Executive floor really looked more luxurious, it had a massage chair (does every tired traveller really appreciate it when he wants to sleep till the morning?!), a spacious bathroom with a big bathtub (I don’t want to spend a minute in it, I want to sleep!), a huge bed (well, finally something interesting for me), 3 types of pillows, a duvet like a spider’s web, and only one – but from my point of view very crucial – problem: a terribly loud air conditioner. Terrible is an understatement. In short, it was like having a hairdryer held close to your ear that has long since passed its better years and is just roaring horribly. And every now and then, someone would turn the roar off and on again. Well, NO. I don’t like that. I’ve tried the standard way – i.e., the „off“ button to turn the noise off. No way, the machine apparently has a central brain and won’t listen to the guest locally… so I tried to talk it into at least reducing the power by switching it to minimum blowing mode – and alas – nothing changed. AND ENOUGH! I’m not fighting with the air conditioning at 2.00 am!!! So I’m going to call the front desk and have them get me another room or go turn off the AC.

    It was very hard to find any proper numbers in the big guest bible book and there was no one answering the phone afterwards. Well, at least they had that fancy leather-bound booklet made with their hotel information! Not to mention that instead of a huge booklet with a ton of irrelevant information, a tiny sign or even just a button with the name of the reception on the device would have been enough… Who thinks of this or rather doesn’t think of it?! I storm out of the room, furious, back to the reception desk and declare in a raised voice that I don’t give a damn about the super executive room where the air conditioning doesn’t work and how come no one answers my phone.

    The tiny petite receptionist – probably Expat from Thailand or from Philippines – walks with me with the terrified expression of a bunny who has just met a hungry cobra. She summons my busboy. Together we all try to sort out the malfunctioning air conditioning. There’s more of us, we’re not going to worry about the air conditioning after all! We just have to win! …Nope…

    It’s a futile effort. In a raised voice, I immediately demand another room so that I can get at least 4 hours of sleep, and under the weight of my frustration, I also complain again about how lousy their service is when they don’t answer the guest’s phone. Oops, I shouldn’t have done that! The tiny little one starts frantically checking to see if the phone is working and dialing the numbers dialed by me to see if I can read and tap the phone dial correctly. YES! What a surprising discovery – I can, in the Czech Republic we have had compulsory schooling since the time of Maria Theresa and we are literate!

    Unsurprisingly, no one picked up the receiver on the other side either, I just lost another 30 minutes of precious time I could have been sleeping… So the petite one then tells me the miraculous next number (5 digits, I can’t remember…) apologizes madly that it was an unfortunate coincidence and meanwhile the busboy successfully arranges for the air conditioner to go dead and silent…

    …Silence reigns through the room… peace and tranquility… both of which immediately return to my soul as well. I smile, say thank you, flit through the bathroom for my evening hygiene and after 10 minutes of futile efforts to turn off all the lights in the room (somewhere the switches were so cunningly hidden that only pulling them out of the socket helped…), I flop into bed after a while and blissfully close my eyes in the silence that is disturbed only by the distant announcements from the airport tarmac, muffled by the double glazing in the windows. The transit hotel is located right at the airport itself, part of the departure lounge. This has the advantage that you don’t have to go anywhere outside the airport and then come in the morning. You’re right on the scene, so to speak. It’s beautiful. At least 4 hours of sleep saved, which counts. I’ll arrive home in at least somewhat usable condition and Pershing won’t be necessary comparison this time.

    HOW NAIVE and what a BIG MISTAKE. That sneaky air conditioner was just waiting for me to fall asleep to start! Around 3.00am it tricked me – turned on, I got terribly scared, flew out of bed in a rage and went to fight it the way the Sri Lankan busboy before me had managed.

     WOW, this bitch didn’t give in! I was running around the room in my nightgown, so basically half naked and angry, like a caged tigress, wondering how I was going to get the most sleep with the least amount of effort… I chose the method of calling the front desk for help. I hadn’t memorized the number, but I had (miraculously) figured out how to dial the last number called on the designer phone I wouldn’t otherwise want to have in my house… so I dialed it… poor little Tiny was still on duty, it was not her lucky day: Cobra woke up, merged with Tyger into one being, and yelled at her on the phone for someone to remotely shut that bitch down immediately, or I wouldn’t know myself and would be such an embarrassment to them that they could pack up their hotel business. Terrified Tiny promised a solution and help and it really didn’t take long – the busboy, who really can’t do much more than me, as we both could see more than an hour ago, knocked on the door after a while… Well, that was really too much for me. In a hundredth of a second, I assessed that getting up, getting dressed and dealing with the same problem the same way as before is completely useless, so I ignored the persistent knocking of the busboy and dialed the receptionist again, pale with rage  only to learn that they couldn’t do it remotely except by sending someone to try to fix it on the spot. Well you can’t imagine me Sally, screaming at her in complete frustrated rage, my emotions completely out of control… poor lady, it really wasn’t her fault. But I didn’t help myself at all. Even the frustration of screaming didn’t subside, quite the opposite. The idea of starting meditation or breathing exercises to control my emotions didn’t even cross my mind.

    The result? That sneaky screaming bitch of an air conditioner turned on and off about 3 more times in one night, I was greeted with an apologetic look at the front desk in the morning, the hotel manager trotted over, promised to refund my money, arrange my next visit for free, and bowed down to my knees, which I could not properly even realize, let alone appreciate, without sleep. So – here again, not all gold is gold that glitters.

                 A few months passed and I visited the same hotel again on my Male – Dubai and Dubai – Prague trip. This time, I strongly requested my wonderful assistant to book me a normal, standard room, not the Executive floor where I had so enjoyed the air-conditioning last time, hoping I would be lucky enough to get a quiet or off air-conditioning in a regular, cheaper room. In vain. Granted, the room was on a standard floor, didn’t have a massage chair, just a shower, a much smaller fruit basket, and a smaller surface area, but that bitch of an air conditioner, well, THAT was THE SAME there. With the practiced movement of a connoisseur, I walked over to the control panel and tried (in vain) to turn the air conditioning off with the „off“ button in front of the busboy (Sorry, Front Desk Welcoming Assistant). Resolutely I declared that THIS IS a NO GO and went back to the reception desk where was another petite young lady from Philippines.  She didn’t know me yet but was unlucky enough to be on duty that night and had no idea how much more fun she was going to have with me that night. And that she would recognize me and not in my best form. But she will certainly remember me for the next time. The combination of Cobra and Tiger is unforgettable.

    Quite like in other better hotels, as soon as I started complaining loudly at the front desk and looked severely dissatisfied – they immediately offered me an Upgrade, or an increase in the standard of the hotel room for the same price. She mumbled something about how they were very sorry and that they would give me their best suite and that they hoped I would be happy, and she furiously fussed about something on the phone for a while. In my head, the hours of time allotted for sleep were slowly ticking down, adding to the adrenaline whose presence was guaranteed to chase away sleep. So I was reliably starting to get back into the mode of an angry tigress combined with a hungry cobra. Fortunately, Busboy had no idea about my transformation, which even Kafka’s Beetle wouldn’t be ashamed of, so he bravely got a key card from the best suite and set off with bows and apologies to show me the way. He was fairly certain of the effect of his actions at the end of that journey. It was quite long, as long and extensive as the entire transit hotel at the airport. In fact, the best suites are located at the complete opposite end from what the reception desk has. Probably so that the noise from the reception when there’s another angry tiger doesn’t disturb a peacefully sleeping guest. So I just prayed that I wouldn’t make the trip to the other (understandably executive) floor and the far corner for nothing.

    I don’t know if praying didn’t help because I was in a Muslim country and had to invoke Allah or simply because I am actually an atheist infidel, but the fact is that we arrived in a beautifully prepared super large luxury suite with gold accessories, which also had a spacious walk-in closet, was much bigger, cornered, had lots of windows and glass walls – and it took me 10 seconds to realize that I had gone there for NOTHING. First of all, this room even had 3 air conditioning units! And of course ALL of them were horribly loud and of course there was NO way to turn off ANY of them, and secondly – this luxury suite was located right nicely above the loud Emirates announcement of plane departures and delays, and since it’s a really big airport in Dubai and something is departing or being delayed there every minute, the announcement was running pretty much constantly. Even the double glazed windows couldn’t dim it.

    SO NO, NO WAY. The busboy was confidently teething, certain that I hadn’t seen such a paradise anywhere else, and asked how I liked the suite and if everything was OK. The tigress gritted her teeth and sniffed her prey – meaning the busboy – to point out to him that absolutely NOTHING was OK here and walked briskly back to the reception before the busboy locked the super-luxury suite. I already knew the way myself, I wasn’t going to waste time waiting for him.

    The young Thai or Filipino woman at the reception winked in surprise. She hadn’t expected to see me so soon. Neither did I. And I wasn’t happy about it. Neither was she. So I explained to her in a moment that they can keep the suite for someone who is a sadomasochist and they can kindly give me a regular room, but nice and close to the reception, because I don’t intend to go on the Prague x Prčice march (pretty popular and long march – contest in the Czech rep.) and therefore I don’t need to train for it even in their hotel, where the corridors are kilometers and kilometers long and I would rather actually sleep at least a few hours before my flight.

    So after much apologizing I got a normal room, a short walk from the front desk. The Thai/Filipino woman was shocked, apparently no one in her time of service has ever asked for a downgrade from their best gold-lined suite. And no one had complained about the very awkward location of the most luxurious suite, with no soundproofing solution whatsoever… So her poor fingers were tapping that she had to type everything into the system twice, since the first time had a lot of typos. The enraged Tigress was alertly and significantly watching her every move on the keyboard, pointing out the typos. This was clearly not making her feel at ease for her work.

    I’m not naive. After getting the room card from her, I invited her to come straight with me and assured her that she didn’t even have to bother the colleague / busboy. So she went. Like if to an execution. And she had reason to be afraid. My hunch didn’t fail me. This room was admittedly standard-sized, or rather small, tidy, for two, with fruit, a shower… all of that was true, and it was also true that the air-conditioning roared absolutely horribly. Apparently the word roared and rattled is the only one that can adequately explain the sounds the technology made.

    The cobra (i.e. me) loomed menacingly over Bunny (i.e. the receptionist), which was playful considering my 175cm and her weak 150cm, and looked down on Bunny, began to hypnotize him with her gaze and hissed (ahem, forgive me dear Sally for the hyperbole, I know cobras don’t hiss, but I did): „Could you PLEASSSSSSE turn off the air-conditioning? !“ The bunny shook his head in dismay and pressed the appropriate button with a trembling paw. Ha, there was no surprise – NOTHING happened. Nothing followed, the air-conditioning kept on roaring merrily. It almost seemed to be gloating.

    The cobra, still erect to a menacing height above the bunny, remained significantly silent, lightning flashing from its eyes. Poor Thai or wherever she was from, she had just met her nightmare. Too bad she didn’t trade shifts with her friend today!  She tried to push all the buttons, sweating behind her ears. The Cobra hissed something like, „Sssssso I’ve been here for the ssssssssecond hour of my ssssssssleep, dealing with your broken air-conditioning, and I already know what it’ssssss going to be like for the resssssst of the night, when I don’t get any sssssleep, pay for my ssssstay at the front desssssk in the morning, and fly home, annoyed and not getting any sssssleep…“ The Thai woman from the Philippines tried in vain to resist and assure me that in a little while everything would be sorted out. As if she hadn’t said anything… Cobra’s position remained unchanged.

    She kindly offered help from the Engineering department. I’ve had a grudge against them in general for a long time. Ever since I searched in vain for a non-existent door in the toilet at Vienna airport, where some chumps should have fixed it in time and blew it off just like their colleagues did with this air conditioner and its preventive maintenance.

    So I responded to the suggestion, „And how many minutesssss will I wait for your colleague to come and ssssssort it out?“ It turned out that the colleague had apparently gotten the message that I was a VVIP = Very Very Important Person, or a Very Very Idiotic Problemmaker and rushed in rather quickly. He looked at me, at the Bunny, at the air conditioning and said that there was simply no way to turn it off. Nowhere. In any of the hotel rooms. Not in the Executive or the Standard. I rolled my eyes at him and gasped. It kind of took me out of the „hypnotizing hissing cobra“ role and must have necessarily had a „fish gasping for air“ expression. But I couldn’t help it. I really wasn’t expecting that. It took a while for my tired, but rage-fueled brain to process.

     Well, at least we knew where we stood. I breathed in a loud, lung-busting reaction. The Thai woman blinked her tiny eyes at the man in overalls, and sputtered quite desperately: „Is there really NOTHING AT ALL that can be done about this?“ he sensed the shivering stuffiness, understood the situation, and fortunately or thankfully for Allah, decided to gallantly rescue his colleague. He reached for a mirror that was hanging on the wall next to us, grabbed it with all his strength from the side, the mirror came loose, opened up and revealed a bunch of fuses and circuit breakers. The technician switched one of them to the OFF position and in a second the room was blissfully silent…

     I lit up. And gave them both a happy smile. Cobra disappeared, Tigress became a cute smiling kitty, who sang a sincere „thank you for the great solution of a difficult situation“.

    I’m really not demanding… I don’t need THAT much. I just need a silent air conditioner that doesn’t wake me up in the morning and doesn’t blow me out. I said goodbye to both of them and was happily in limbo within minutes. And smiling in the morning, all smiles, as if nothing else was even in my repertoire. The little Thai girl smiled happily at the reception desk back to me and waved me goodbye in a very long and sincere way. The bad dream had vanished. The nightmare would not take place.

    A month later, on another trip to the same place, I didn’t bother with formalities like: how do you turn off your air conditioning…. Because I remembered the technician’s trick well. And so, as soon as the door of my assigned room slammed behind me, I looked around, listened – nodded in satisfaction: yes, it was humming, even roaring – and started to slam the mirror. Damn, it wouldn’t move. I wondered if it was from the left or the right. Where were the magnetic handles? I examined it for a while and then I lost patience and got really worked up. The mirror opened, and instead of telling me who was the most beautiful in the world, because that would have been a waste of time, it revealed another secret: about thirty circuit breakers, in three rows above each other, each obviously from something else, and they had one thing in common: they weren’t labeled.

    I’m not that tech-savvy to understand what’s what and what turns off the air conditioner without a description. Plus, I was afraid of setting something off and causing a false alarm. So at 2:30 in the morning, I systematically started researching what the breaker might be for. After a while of futile efforts – they were as similar as eggs to eggs – I began to think differently. You’re in Dubai. Most often they have to sort out air-conditioning problems here. Concentrate, be like them, which one is it?! I felt like the bomb squad, or the famous heroes who have a very short time to figure out which of the few wires to disconnect so the bomb doesn’t explode. AND IT WORKED! I DID FIND IT!

    Because it was the only one marked with a regular pencil – it had an almost invisible line above. Apparently, one of the colleagues wanted to make the others‘ difficult job easier, and since it is not his duty to create SOPs, he marked THE ONE correct switch, albeit with an ordinary, hard-to-read pencil. I clicked it, the damn AC went silent and a feeling of absolute peace, happiness and joy came over me that I was able to take care of it pretty quickly and on my own!

    I enjoyed the following hours of sleep tremendously, moreover feeling my overwhelming victory over the local air conditioner, which simply doesn’t stand a chance against me anymore. In the morning, I said a nice goodbye to the front desk officers, and I trust that the next guest didn’t call them to tell them that the air conditioning wasn’t working, because the housekeeping are supposed to check and report it as part of their cleaning process, and the room was suspiciously quiet. Well, you gotta admit, Sally, I really did it!

    My sense of total victory was then spoiled a little by the sound of a fluorescent light bulb whistling on the ceiling in the airline business lounge as I had my morning tea. But I’m really not going to do THAT for them anymore. I don’t sleep there, I’ll survive. Next time I’ll have my tea somewhere else.