Milá Sally…

Vážně i méně vážně o životních peripetiích dámy 50+

Serious and less serious about the life peripeties of a lady 50+

  • Not all gold glitters
or How not to get sleep in an expensive hotel room

    Dear Sally, yet another overnight flight through Dubai. That’s one thing I still can’t learn and probably never will. Arrive fresh and usable. Even after all these many trips and many years. The years don’t seem to be helping, but rather hurting. I’m older and more worn out. Less resilient.

    I try everything: drinking, not drinking. Eating, not eating. To read, not to read. To sleep, not to sleep. Listen to music, watch a movie or do nothing at all… In the end, it always ends up the same – I land in Dubai in the middle of the night, sleepy, tired, sullen, squinting in the artificial light of fluorescent lamps and stumbling through the huge frosted corridors of the airport towards the transit hotel, trying to avoid colliding with other passengers who rush past me in different directions in search of their plane, drinks or shopping.

    In Europe, the sign of comfort in the winter months is warmth, here in Dubai the sign of luxury is a good cold, optimally 16´C, when it is 40´C outside even after sunset. I’m gnashing my teeth in an unwelcoming environment full of noise, people and harsh light. The living termite mound is empty and quiet, basically a zen hill compare to this place, where I am now. How anyone can voluntarily and joyfully travel to Dubai for a holiday completely escapes me. If I didn’t have to be her, so I’m certainly not here. And certainly not at night.

    A kingdom for a bed, darkness and silence. 8 hours until departure to Prague. About 5 hours I have a chance to sleep in a transit hotel at the airport – but that’s only if everything goes smoothly. Of course, I’m also counting on being able to have a cup of tea for breakfast in the morning, shop for little things for my kids, and then catch last call for boarding in other words – last minute boarding, and usually I am indeed the last one.

     Dear Sally, I really don’t like this, and a poor patch for it is that I fly only Business or First Class where the professional flight attendants take exemplary care of me and try to fulfill every single wish, even the unspoken ones. But the only real one – to be at home, in peace, in my own place and with my own beloved – they cannot fulfill.

     It’s one o’clock at night local time. In the Maldives, they have three. I have Maldivian time set on me, as I am travelling from the Maldives after another of my many business trips, and I have had quite a few nights where I haven’t slept more than 4-5 hours. Total fatigue. Sleep deprivation. Inability to smile and wait patiently for something. Inability to tolerate any discomfort. I am a high starter. This is the state my husband used to call me at home – like Pershing just before takeoff, and he rightly warned the kids to get out of my way, forget about the yelling, arguing and musical instruments for once, and let me sleep peacefully especially the first evening when I got home. A very correct and prudent course of action in this regard.

    This time I was met by a busboy from the hotel (sorry for my English, I mean Front Office Welcome Manager Assistant) at the exit of the plane, a sign with my name on it in his hand – nice. He took my heavy backpack off my back – polite and took me to the so called Executive floor, i.e. the better floor where the rooms are bigger and better equipped and of course more expensive as well. And also a reception area where you don’t stand, but sit nicely in a chair after the “tiring” plane journey. All the time he was positively and friendly chatting with me, telling me that he was from Sri Lanka and that he would stay in Dubai for 3 years or so to earn enough money to build a house and then return home to the green tea plantations and mountains – oh yeah, I totally understand him, I’d rather have mountains and jungle than the jungle of concrete, glass and steel in Dubai. But work is work and requires certain sacrifices, including discomfort and compromise.

    And yet HE has kids at home who he only sees once a year on vacation and his parents take care of them. That’s the norm in many Asian countries. The grandparents raise the grandchildren at home and the parents earn outside the home for long months… I see my darlings pretty much all the time. A great gift, I wouldn’t want to miss out on their childhood. I may be a working mother, so in my mother’s eyes I’m actually a raven mother, but my children don’t suffer from lack of attention and motherly love I believe.

    But back to the airport and the transit hotel

    The room on the Executive floor really looked more luxurious, it had a massage chair (does every tired traveller really appreciate it when he wants to sleep till the morning?!), a spacious bathroom with a big bathtub (I don’t want to spend a minute in it, I want to sleep!), a huge bed (well, finally something interesting for me), 3 types of pillows, a duvet like a spider’s web, and only one – but from my point of view very crucial – problem: a terribly loud air conditioner. Terrible is an understatement. In short, it was like having a hairdryer held close to your ear that has long since passed its better years and is just roaring horribly. And every now and then, someone would turn the roar off and on again. Well, NO. I don’t like that. I’ve tried the standard way – i.e., the „off“ button to turn the noise off. No way, the machine apparently has a central brain and won’t listen to the guest locally… so I tried to talk it into at least reducing the power by switching it to minimum blowing mode – and alas – nothing changed. AND ENOUGH! I’m not fighting with the air conditioning at 2.00 am!!! So I’m going to call the front desk and have them get me another room or go turn off the AC.

    It was very hard to find any proper numbers in the big guest bible book and there was no one answering the phone afterwards. Well, at least they had that fancy leather-bound booklet made with their hotel information! Not to mention that instead of a huge booklet with a ton of irrelevant information, a tiny sign or even just a button with the name of the reception on the device would have been enough… Who thinks of this or rather doesn’t think of it?! I storm out of the room, furious, back to the reception desk and declare in a raised voice that I don’t give a damn about the super executive room where the air conditioning doesn’t work and how come no one answers my phone.

    The tiny petite receptionist – probably Expat from Thailand or from Philippines – walks with me with the terrified expression of a bunny who has just met a hungry cobra. She summons my busboy. Together we all try to sort out the malfunctioning air conditioning. There’s more of us, we’re not going to worry about the air conditioning after all! We just have to win! …Nope…

    It’s a futile effort. In a raised voice, I immediately demand another room so that I can get at least 4 hours of sleep, and under the weight of my frustration, I also complain again about how lousy their service is when they don’t answer the guest’s phone. Oops, I shouldn’t have done that! The tiny little one starts frantically checking to see if the phone is working and dialing the numbers dialed by me to see if I can read and tap the phone dial correctly. YES! What a surprising discovery – I can, in the Czech Republic we have had compulsory schooling since the time of Maria Theresa and we are literate!

    Unsurprisingly, no one picked up the receiver on the other side either, I just lost another 30 minutes of precious time I could have been sleeping… So the petite one then tells me the miraculous next number (5 digits, I can’t remember…) apologizes madly that it was an unfortunate coincidence and meanwhile the busboy successfully arranges for the air conditioner to go dead and silent…

    …Silence reigns through the room… peace and tranquility… both of which immediately return to my soul as well. I smile, say thank you, flit through the bathroom for my evening hygiene and after 10 minutes of futile efforts to turn off all the lights in the room (somewhere the switches were so cunningly hidden that only pulling them out of the socket helped…), I flop into bed after a while and blissfully close my eyes in the silence that is disturbed only by the distant announcements from the airport tarmac, muffled by the double glazing in the windows. The transit hotel is located right at the airport itself, part of the departure lounge. This has the advantage that you don’t have to go anywhere outside the airport and then come in the morning. You’re right on the scene, so to speak. It’s beautiful. At least 4 hours of sleep saved, which counts. I’ll arrive home in at least somewhat usable condition and Pershing won’t be necessary comparison this time.

    HOW NAIVE and what a BIG MISTAKE. That sneaky air conditioner was just waiting for me to fall asleep to start! Around 3.00am it tricked me – turned on, I got terribly scared, flew out of bed in a rage and went to fight it the way the Sri Lankan busboy before me had managed.

     WOW, this bitch didn’t give in! I was running around the room in my nightgown, so basically half naked and angry, like a caged tigress, wondering how I was going to get the most sleep with the least amount of effort… I chose the method of calling the front desk for help. I hadn’t memorized the number, but I had (miraculously) figured out how to dial the last number called on the designer phone I wouldn’t otherwise want to have in my house… so I dialed it… poor little Tiny was still on duty, it was not her lucky day: Cobra woke up, merged with Tyger into one being, and yelled at her on the phone for someone to remotely shut that bitch down immediately, or I wouldn’t know myself and would be such an embarrassment to them that they could pack up their hotel business. Terrified Tiny promised a solution and help and it really didn’t take long – the busboy, who really can’t do much more than me, as we both could see more than an hour ago, knocked on the door after a while… Well, that was really too much for me. In a hundredth of a second, I assessed that getting up, getting dressed and dealing with the same problem the same way as before is completely useless, so I ignored the persistent knocking of the busboy and dialed the receptionist again, pale with rage  only to learn that they couldn’t do it remotely except by sending someone to try to fix it on the spot. Well you can’t imagine me Sally, screaming at her in complete frustrated rage, my emotions completely out of control… poor lady, it really wasn’t her fault. But I didn’t help myself at all. Even the frustration of screaming didn’t subside, quite the opposite. The idea of starting meditation or breathing exercises to control my emotions didn’t even cross my mind.

    The result? That sneaky screaming bitch of an air conditioner turned on and off about 3 more times in one night, I was greeted with an apologetic look at the front desk in the morning, the hotel manager trotted over, promised to refund my money, arrange my next visit for free, and bowed down to my knees, which I could not properly even realize, let alone appreciate, without sleep. So – here again, not all gold is gold that glitters.

                 A few months passed and I visited the same hotel again on my Male – Dubai and Dubai – Prague trip. This time, I strongly requested my wonderful assistant to book me a normal, standard room, not the Executive floor where I had so enjoyed the air-conditioning last time, hoping I would be lucky enough to get a quiet or off air-conditioning in a regular, cheaper room. In vain. Granted, the room was on a standard floor, didn’t have a massage chair, just a shower, a much smaller fruit basket, and a smaller surface area, but that bitch of an air conditioner, well, THAT was THE SAME there. With the practiced movement of a connoisseur, I walked over to the control panel and tried (in vain) to turn the air conditioning off with the „off“ button in front of the busboy (Sorry, Front Desk Welcoming Assistant). Resolutely I declared that THIS IS a NO GO and went back to the reception desk where was another petite young lady from Philippines.  She didn’t know me yet but was unlucky enough to be on duty that night and had no idea how much more fun she was going to have with me that night. And that she would recognize me and not in my best form. But she will certainly remember me for the next time. The combination of Cobra and Tiger is unforgettable.

    Quite like in other better hotels, as soon as I started complaining loudly at the front desk and looked severely dissatisfied – they immediately offered me an Upgrade, or an increase in the standard of the hotel room for the same price. She mumbled something about how they were very sorry and that they would give me their best suite and that they hoped I would be happy, and she furiously fussed about something on the phone for a while. In my head, the hours of time allotted for sleep were slowly ticking down, adding to the adrenaline whose presence was guaranteed to chase away sleep. So I was reliably starting to get back into the mode of an angry tigress combined with a hungry cobra. Fortunately, Busboy had no idea about my transformation, which even Kafka’s Beetle wouldn’t be ashamed of, so he bravely got a key card from the best suite and set off with bows and apologies to show me the way. He was fairly certain of the effect of his actions at the end of that journey. It was quite long, as long and extensive as the entire transit hotel at the airport. In fact, the best suites are located at the complete opposite end from what the reception desk has. Probably so that the noise from the reception when there’s another angry tiger doesn’t disturb a peacefully sleeping guest. So I just prayed that I wouldn’t make the trip to the other (understandably executive) floor and the far corner for nothing.

    I don’t know if praying didn’t help because I was in a Muslim country and had to invoke Allah or simply because I am actually an atheist infidel, but the fact is that we arrived in a beautifully prepared super large luxury suite with gold accessories, which also had a spacious walk-in closet, was much bigger, cornered, had lots of windows and glass walls – and it took me 10 seconds to realize that I had gone there for NOTHING. First of all, this room even had 3 air conditioning units! And of course ALL of them were horribly loud and of course there was NO way to turn off ANY of them, and secondly – this luxury suite was located right nicely above the loud Emirates announcement of plane departures and delays, and since it’s a really big airport in Dubai and something is departing or being delayed there every minute, the announcement was running pretty much constantly. Even the double glazed windows couldn’t dim it.

    SO NO, NO WAY. The busboy was confidently teething, certain that I hadn’t seen such a paradise anywhere else, and asked how I liked the suite and if everything was OK. The tigress gritted her teeth and sniffed her prey – meaning the busboy – to point out to him that absolutely NOTHING was OK here and walked briskly back to the reception before the busboy locked the super-luxury suite. I already knew the way myself, I wasn’t going to waste time waiting for him.

    The young Thai or Filipino woman at the reception winked in surprise. She hadn’t expected to see me so soon. Neither did I. And I wasn’t happy about it. Neither was she. So I explained to her in a moment that they can keep the suite for someone who is a sadomasochist and they can kindly give me a regular room, but nice and close to the reception, because I don’t intend to go on the Prague x Prčice march (pretty popular and long march – contest in the Czech rep.) and therefore I don’t need to train for it even in their hotel, where the corridors are kilometers and kilometers long and I would rather actually sleep at least a few hours before my flight.

    So after much apologizing I got a normal room, a short walk from the front desk. The Thai/Filipino woman was shocked, apparently no one in her time of service has ever asked for a downgrade from their best gold-lined suite. And no one had complained about the very awkward location of the most luxurious suite, with no soundproofing solution whatsoever… So her poor fingers were tapping that she had to type everything into the system twice, since the first time had a lot of typos. The enraged Tigress was alertly and significantly watching her every move on the keyboard, pointing out the typos. This was clearly not making her feel at ease for her work.

    I’m not naive. After getting the room card from her, I invited her to come straight with me and assured her that she didn’t even have to bother the colleague / busboy. So she went. Like if to an execution. And she had reason to be afraid. My hunch didn’t fail me. This room was admittedly standard-sized, or rather small, tidy, for two, with fruit, a shower… all of that was true, and it was also true that the air-conditioning roared absolutely horribly. Apparently the word roared and rattled is the only one that can adequately explain the sounds the technology made.

    The cobra (i.e. me) loomed menacingly over Bunny (i.e. the receptionist), which was playful considering my 175cm and her weak 150cm, and looked down on Bunny, began to hypnotize him with her gaze and hissed (ahem, forgive me dear Sally for the hyperbole, I know cobras don’t hiss, but I did): „Could you PLEASSSSSSE turn off the air-conditioning? !“ The bunny shook his head in dismay and pressed the appropriate button with a trembling paw. Ha, there was no surprise – NOTHING happened. Nothing followed, the air-conditioning kept on roaring merrily. It almost seemed to be gloating.

    The cobra, still erect to a menacing height above the bunny, remained significantly silent, lightning flashing from its eyes. Poor Thai or wherever she was from, she had just met her nightmare. Too bad she didn’t trade shifts with her friend today!  She tried to push all the buttons, sweating behind her ears. The Cobra hissed something like, „Sssssso I’ve been here for the ssssssssecond hour of my ssssssssleep, dealing with your broken air-conditioning, and I already know what it’ssssss going to be like for the resssssst of the night, when I don’t get any sssssleep, pay for my ssssstay at the front desssssk in the morning, and fly home, annoyed and not getting any sssssleep…“ The Thai woman from the Philippines tried in vain to resist and assure me that in a little while everything would be sorted out. As if she hadn’t said anything… Cobra’s position remained unchanged.

    She kindly offered help from the Engineering department. I’ve had a grudge against them in general for a long time. Ever since I searched in vain for a non-existent door in the toilet at Vienna airport, where some chumps should have fixed it in time and blew it off just like their colleagues did with this air conditioner and its preventive maintenance.

    So I responded to the suggestion, „And how many minutesssss will I wait for your colleague to come and ssssssort it out?“ It turned out that the colleague had apparently gotten the message that I was a VVIP = Very Very Important Person, or a Very Very Idiotic Problemmaker and rushed in rather quickly. He looked at me, at the Bunny, at the air conditioning and said that there was simply no way to turn it off. Nowhere. In any of the hotel rooms. Not in the Executive or the Standard. I rolled my eyes at him and gasped. It kind of took me out of the „hypnotizing hissing cobra“ role and must have necessarily had a „fish gasping for air“ expression. But I couldn’t help it. I really wasn’t expecting that. It took a while for my tired, but rage-fueled brain to process.

     Well, at least we knew where we stood. I breathed in a loud, lung-busting reaction. The Thai woman blinked her tiny eyes at the man in overalls, and sputtered quite desperately: „Is there really NOTHING AT ALL that can be done about this?“ he sensed the shivering stuffiness, understood the situation, and fortunately or thankfully for Allah, decided to gallantly rescue his colleague. He reached for a mirror that was hanging on the wall next to us, grabbed it with all his strength from the side, the mirror came loose, opened up and revealed a bunch of fuses and circuit breakers. The technician switched one of them to the OFF position and in a second the room was blissfully silent…

     I lit up. And gave them both a happy smile. Cobra disappeared, Tigress became a cute smiling kitty, who sang a sincere „thank you for the great solution of a difficult situation“.

    I’m really not demanding… I don’t need THAT much. I just need a silent air conditioner that doesn’t wake me up in the morning and doesn’t blow me out. I said goodbye to both of them and was happily in limbo within minutes. And smiling in the morning, all smiles, as if nothing else was even in my repertoire. The little Thai girl smiled happily at the reception desk back to me and waved me goodbye in a very long and sincere way. The bad dream had vanished. The nightmare would not take place.

    A month later, on another trip to the same place, I didn’t bother with formalities like: how do you turn off your air conditioning…. Because I remembered the technician’s trick well. And so, as soon as the door of my assigned room slammed behind me, I looked around, listened – nodded in satisfaction: yes, it was humming, even roaring – and started to slam the mirror. Damn, it wouldn’t move. I wondered if it was from the left or the right. Where were the magnetic handles? I examined it for a while and then I lost patience and got really worked up. The mirror opened, and instead of telling me who was the most beautiful in the world, because that would have been a waste of time, it revealed another secret: about thirty circuit breakers, in three rows above each other, each obviously from something else, and they had one thing in common: they weren’t labeled.

    I’m not that tech-savvy to understand what’s what and what turns off the air conditioner without a description. Plus, I was afraid of setting something off and causing a false alarm. So at 2:30 in the morning, I systematically started researching what the breaker might be for. After a while of futile efforts – they were as similar as eggs to eggs – I began to think differently. You’re in Dubai. Most often they have to sort out air-conditioning problems here. Concentrate, be like them, which one is it?! I felt like the bomb squad, or the famous heroes who have a very short time to figure out which of the few wires to disconnect so the bomb doesn’t explode. AND IT WORKED! I DID FIND IT!

    Because it was the only one marked with a regular pencil – it had an almost invisible line above. Apparently, one of the colleagues wanted to make the others‘ difficult job easier, and since it is not his duty to create SOPs, he marked THE ONE correct switch, albeit with an ordinary, hard-to-read pencil. I clicked it, the damn AC went silent and a feeling of absolute peace, happiness and joy came over me that I was able to take care of it pretty quickly and on my own!

    I enjoyed the following hours of sleep tremendously, moreover feeling my overwhelming victory over the local air conditioner, which simply doesn’t stand a chance against me anymore. In the morning, I said a nice goodbye to the front desk officers, and I trust that the next guest didn’t call them to tell them that the air conditioning wasn’t working, because the housekeeping are supposed to check and report it as part of their cleaning process, and the room was suspiciously quiet. Well, you gotta admit, Sally, I really did it!

    My sense of total victory was then spoiled a little by the sound of a fluorescent light bulb whistling on the ceiling in the airline business lounge as I had my morning tea. But I’m really not going to do THAT for them anymore. I don’t sleep there, I’ll survive. Next time I’ll have my tea somewhere else.

  • My Dear Sally, wellcome back! Or How to become a real writer

    How long has it been since you spoke to me through the lines of the Mlady Svet column? (= a Czech very popular magazin in 80ies during the strong socialistic dictature, where „Dear Sally“ was relationship advise column)

    Your sensitively worded opinions and advice were a kind of beacon in the choppy waters of adolescence and the messy world of adulthood in which we all wanted to succeed. There were no doubt thousands of us who read Dear Sally’s column regularly. There wasn’t much else then. There was no press, no TV, no Internet and a strict socialist (dis)order at school. I don’t miss that time at all, but I do miss your column sometimes.

    What would you say to me about the thousand and one little things I think about, which I sometimes agonize over and sometimes enjoy? Yes, it’s a very different world than it was then. And I am no longer a „teen“. I have two recently grown children, a lot of life experiences and missteps and mistakes under my belt. But am I that different? Why couldn’t you speak out today, even without your column in the Magazine? And why shouldn’t I speak to you? I can! I breathe, I live, I perceive, I write, therefore I am!  My Dear Sally, welcome back! I will write to you, ask you questions and share the ordinary and the less ordinary. There is so much going on around me all the time and sometimes I am amazed at how much can fit into one lifetime.

    And if I make someone happy and entertained with my observations and questions – perhaps over morning coffee – or if I make someone realize that he or she is not alone in this world, all the more I will be happy with my efforts. Then my long-held dream of becoming a writer becomes a reality. Thanks to all of you, dear readers for helping me with this!

  • Není všechno zlato, co se třpytí
aneb 
Jak se dá NEVYSPAT i v drahém hotelovém pokoji v Dubaji

    Milá Sally, opět další noční přelet přes Dubaj. To jediné se stále neumím naučit a nenaučím se to zřejmě nikdy. Doletět čerstvá a použitelná. Ani po těch mnoha cestách a mnoha letech. Ta léta zřejmě nepomáhají, ale spíše škodí. Jsem starší a opotřebovanější. Méně odolná.

    Zkouším všechno možné: pít, nepít. Jíst, nejíst. Číst, nečíst. Spát, nespat. Poslouchat hudbu, dívat se na film či naopak nedělat vůbec nic… Stejně to nakonec dopadne pokaždé stejně – přistanu uprostřed noci v Dubaji rozespalá, utahaná, mrzutá, mžourám v umělém světle zářivek a klopýtám obrovskými vymraženými chodbami letiště směr tranzitní hotel a snažím se vyhýbat střetu s ostatními cestujícími, kteří houfně spěchají okolo mne různými směry za svým letadlem, drinkem či nákupy.

     U nás v Evropě je znakem komfortu v zimních měsících teplo, tady je znakem luxusu pořádná kosa, optimálně 16´C, když venku je i po západu slunce 40´C. Drkotám zuby v nevlídném prostředí plného hluku, lidí a ostrého světla. Živoucí termitiště je proti tomu prázdný a klidný, v podstatě zenový kopeček. Jak někdo může dobrovolně a radostně cestovat za dovolenou do Dubaje mi zcela uniká. Já sem nemuset kvůli práci, tak tu jisto jistě nejsem. A už vůbec ne v noci.

    Království za postel, tmu a ticho. 8 hodin do odletu směr Praha. Zhruba 5 hodin mám šanci naspat v transitním hotelu na letišti – ale to jen za předpokladu, že jde vše hladce. Počítám pochopitelně i s tím, že stihnu následně po ránu šálek čaje ke snídani, nakoupím drobnosti pro děti a pak stihnu boarding na last call, neboli nástup do letadla na poslední chvíli a obvykle jako poslední. Milá Sally, tohle vážně nemám ráda a chabou náplastí na to je, že létám dlouhé lety Business nebo First class, kde se o mě profesionální letušky a letušáci starají vzorně a snaží se splnit každičké, i to ještě nevyřčené přání. Jenže to jediné opravdové – být doma, v klidu, ve svém a se svými – to mi splnit pochopitelně nedokážou.

     Je jedna hodina v noci místního času. Na Maledivách mají tři. Mám u sebe nastavený Maledivský čas, protože cestuji z Malediv po další z mnoha mých služebních cest a za sebou mám poměrně dost nocí, kdy jsem nespala více, jak 4 – 5 hodin. Totální únava. Spánková deprivace. Neschopnost se usmívat a trpělivě na něco čekat. Neschopnost snášet jakýkoliv diskomfort. Jsem vysoce startovací. Takovému stavu doma říkal můj muž, že jsem jako Pershing těsně před startem a správně varoval děti, ať mi jdou z cesty, pro jednou zapomenou na vřískání, hádky a hudební nástroje a nechají mne především po návratu domů v klidu vyspat. V tomto ohledu velmi správný a prozíravý postup.

    Tentokrát mne čekal pikolík z hotelu už u výlezu z letadla, cedulku s mým jménem v ruce – milé. Vzal mi těžký batoh ze zad – zdvořilé a odvedl mne do tzv. Executive floor, tj do lepšího patra, kde jsou větší a lépe vybavené pokoje. A také recepce, kde nestojíte, ale posadíte se hezky do křesílka po „úmorné“ cestě letadlem. Celou dobu se mnou pozitivně a přátelsky švitořil, vykládal, že je ze Srí Lanky a že tak 3 roky ještě vydrží v Dubaji, aby vydělal dost peněz na postavení baráku a pak se vrátí do zeleně čajových plantáží a hor domů – no jasně, naprosto ho chápu, já bych taky raději hory a džungli, než džungli betonu, skla a oceli v Dubaji. Ale práce je práce a vyžaduje určité oběti včetně diskomfortu a kompromisu.

    A to ještě ON má doma děti, které vidí jen o dovolené jednou za rok a starají se o ně jeho rodiče. Tak to je obvyklé v mnoha Asijských zemích. Prarodiče vychovávají vnoučata doma a rodiče vydělávají mimo domov dlouhé měsíce… Já ty moje miláčky vidím v podstatě neustále. Velký dar, nechtěla bych přijít o jejich dětství. Jsem sice pracující matka, v očích mé matky tudíž vlastně matka krkavčí, ale děti nedostatkem pozornosti a mateřské lásky věřím netrpí.

    Ale zpět na to letiště a do toho tranzitního hotelu…

     Pokoj v Executive patře opravdu vypadal luxusněji, měl i masážní křeslo (skutečně to každý unavený cestovatel ocení, když se chce jít hlavně do rána vyspat?!) dále prostornou koupelnu s velikou vanou (ani minutu v ní trávit nehodlám, chci hlavně spát!), obrovskou postel (no konečně i něco zajímavého pro mě!), 3 typy polštářů, peřinku, jak pavučinku a jediný – avšak z mého pohledu velmi zásadní – problém: příšerně hlasitě hlučící klimatizaci. Příšerně je slabé slovo. Zkrátka to bylo, jako kdyby vám těsně u ucha drželi fén, který má svá lepší léta už dávno za sebou a děsně už jen řve. A občas ten řev někdo vypnul a zase zapnul. No tak TOHLE NE. To nemám ráda. Pokusila jsem se standardně – tj čudlíkem „off“ vypnout ten rámus. Kdepak, přístroj má zřejmě centrální mozek a lokálně hosta poslouchat nebude… tak jsem se ho pokusila ukecat alespoň na snížení výkonu tím, že jsem ho přepnula do módu minimálního foukání – a bohužel –  taky nic. A DOST! Ve 2.00 ráno se nebudu přece prát s klimatizací!!! Jdu tedy zavolat na recepci, ať mi přichystají jiný pokoj nebo jdou vypnout klimatizaci.

    Nedovolám se ani na jedno z horko těžko nalezených čísel ve velké bichli pro hosty s názvem „guest book“ neb nikdo na druhé straně není a telefony nezvedá. No hlavně, že nechali vyrobit tu luxusní, v kůži vázanou bichli s informacemi o svém hotelu! A to úplně pominu, že místo obrovské bichle s tunou nepodstatných informací by malinká cedulka nebo i jen jeden čudlík s nápisem recepce na přístroji bohatě stačil…Kdo tohle vymýšlí či spíše nevymýšlí a nedomýšlí?! Vylítnu vzteklá z pokoje zpět na recepci a zvýšeným hlasem prohlašuji, že jim kašlu na super Executive pokoj, kde nefunguje klimatizace a jak je možné, že mi nikdo nezvedne telefon.

    Malinká drobounká recepční – zřejmě Gastarbeiterka z Thajska nebo Filipín – jde s vyděšeným výrazem králíčka, co potkal právě hladovou kobru za mnou. Přivolá mého pikolíka. Všichni se společně snažíme domluvit nefungující klimatizaci. Je nás víc, nebudeme se bát klimatizace přece nic!

    Leč marná snaha. Zvýšeným hlasem požaduji okamžitě jiný pokoj, abych alespoň 4 hodiny naspala a pod tíhou frustrace si ztěžuji znovu i na to, jak mizerný mají servis, když nezvednou hostu telefon. Ojoj, to jsem neměla dělat! Malá drobounká začíná zuřivě kontrolovat, zda je funkční telefon a vytáčí mnou vytočená čísla, aby se přesvědčila, jestli umím číst a ťukat na číselník telefonu správně. ANO! Jak překvapivé zjištění – umím, u nás v České republice máme povinnou školní docházku již od dob Marie Terezie a jsme gramotní!

    Nepřekvapivě ani jí nikdo nezvedl na druhé straně sluchátko, jen jsem ztratila dalších 30 minut drahocenného času, který jsem mohla spát… Drobounká mi říká tedy potom zázračné další číslo (5 místné, to si nezapamatuju…) šíleně se omlouvá, že to byla nešťastná náhoda a mezitím pikolík domluví úspěšně klimatizaci, která zdechne a zmlkne… pokojem zavládne ticho… mír a klid.. i mně se oboje okamžitě vrátí do duše. Usměju se, poděkuju, prolítnu koupelnou pro večerní hygienu a po 10 minutách marné snahy povypínat všechna světla v pokoji (někde tak mazaně schované vypínače, že jen vytažení ze zásuvky pomohlo…) hupsnu po chvíli do postele a blaženě zavřu oči v tichu, které ruší jen vzdálené hlášení z letištní plochy, tlumené dvojitými skly v oknech. Tranzitní hotel se totiž nachází přímo na samotném letišti, je součástí odletové haly. Má to výhodu tu, že nikam mimo letiště odcházet a následně ráno přicházet nemusíte. Jste rovnou tak říkajíc na místě činu. Nádhera. Zachráněné alespoň takřka 4h spánku, které se počítají. Domů přiletím alespoň trochu v použitelném stavu a Pershing se konat tentokrát třeba nebude.

    CHYBA LÁVKY a VELKÝ OMYL. Ta proradná klimatizace jen čekala, až zaberu! Kolem 3.00 ráno mi to napálila –  zapla, já se příšerně lekla, vylítla jsem vzteklá z postele a šla s ní zabojovat tak, jak to zvládl pikolík ze Srí Lanky přede mnou. KDEPAK, tahle mrcha se nedala! Pobíhala jsem v noční košili, takže v podstatě polonahá a vzteklá po pokoji, jak tygřice v kleci a přemýšlela, jak s co nejmenším vyvinutým úsilím stihnu získat co nejvíce času na spaní… zvolila jsem metodu zavolat na recepci o pomoc. Zázračné číslo jsem si sice nezapamatovala, ale odkoukala jsem (zázračně), jak se vytáčí posledně volané číslo na tom designovém telefonu, který bych jinak nechtěla mít doma ani náhodou… tak jsem ho vytočila… chudinka malá, Drobounká měla stále službu, nebyl to její šťastný den: KOBRA se probudila, spojila s TYGREM v jednu bytost a řvala na ní do telefonu, ať okamžitě vzdáleně tu mrchu někdo vypne, nebo se neznám a udělám jim takovou ostudu, že ten svůj hotelový business můžou zabalit. Vyděšená Drobounká přislíbila řešení a pomoc a ta na sebe opravdu nenechala dlouho čekat – pikolík, který věru nedokáže nic moc víc, než já, jak už jsme se přece mohli oba přesvědčit před více, jak hodinou, ťukal po chvíli na dveře… No tak to už bylo na mě opravdu moc. V setině vteřiny jsem vyhodnotila, že vstát, obléknout se a za 30 minut řešit stejný problém je úplně k ničemu a tak jsem ignorovala vytrvalé ťukání pikolíka a znovu vytočila, vytočená do běla, recepční, abych se dozvěděla, že to vzdáleně udělat jinak neumí než tak, že mi ze vzdálenosti někoho pošlou, kdo se pokusí to u mě na místě opravit. No to si mě nedovedeš Sally představit, jak jsem na ní ječela zcela frustrovaná vzteky, už jsem emoce absolutně neovládla… chudinka, fakt za to ona nemohla. Ale kromě toho, že jsem se vzteky zalykala, jak jsem naletěla, tak jsem si vůbec nepomohla. Ani ta frustrace křikem neustoupila, spíše naopak. Nápad na zahájení meditace či dechových cvičení na ovládnutí emocí mě ani nenapadl.

    Výsledek? Ta proradná řachtací mrcha klimatizace se mi ještě asi 3x za noc zapla a vypla, ráno na recepci mě vítali omluvným pohledem, naklusal manager hotelu, přislíbil vrátit peníze, příští návštěvu zařídit zdarma a klanili se mi až ke kolenům, což jsem si náležitě nemohla nevyspalá ani uvědomit, natož ocenit. Takže – i tady platí, že není všechno zlato, co se třpytí.

               Uplynulo pár měsíců a já jsem stejný hotel na cestě Male – Dubaj a Dubaj – Praha navštívila znovu. Důrazně jsem požadovala tentokrát po své skvělé asistentce, ať mi zarezervuje normální, standardní pokoj, nikoliv Executive floor, kde jsem si posledně tak užila s klimatizací za nekřesťanský muslimský peníz a doufala, že budu mít štěstí na tichou nebo vypnutou klimatizaci v obyčejném, levnějším pokojíku. Marně. Pokoj sice byl ve standardním patře, neměl masážní křeslo, jen sprchový kout, mnohem menší košíček s ovocem a menší plochu, ale ta mrcha klimatizace, tak TA tam byla úplně stejná. Zkušeným pohybem znalce jsem přiskočila k ovládacímu panelu a před pikolíkem rovnou jsem se pokusila (marně) vypnout klimatizaci čudlíkem “off”. Rezolutně jsem prohlásila, že TOHLE tedy NE a vrátila se zpět na recepci, kde jiná drobounká Filipínka, která mne zatím neznala, ale tu noc měla chudera službu a zatím netušila, jak si se mnou ještě užije a že mne pozná a ne zrovna v mé nejlepší podobě. Zato si mě už bude určitě pro příště pamatovat. Kombinace Kobry s Tygrem se nedá zapomenout.

    Úplně stejně, jako v jiných lepších hotelech, jakmile jsem si začala hlasitě na recepci stěžovat a vypadala silně nespokojeně – okamžitě mi nabídli Upgrade, neboli zvýšení standardu hotelového pokoje za stejnou nižší cenu, kterou jsem měla uhradit za původně vybraný obyčejný pokoj. Zablekotala něco o tom, že se moc omlouvají a že mi dají jejich nejlepší apartmá a že doufají, že budu spokojená a chvíli něco zuřivě po telefonu řešila. Mně v hlavě pomalu odtikávaly hodiny dobu určenou pro spánek, která se krátila a přidávaly adrenalin, přítomnost kterého spánek zaručeně zažene. Tak jsem se spolehlivě začínala opět dostávat do módu rozzuřené tygřice v kombinaci s hladovou kobrou. Pikolík o té mé proměně, za kterou by se nemusel stydět ani Kafkův Brouk naštěstí netušil, statečně tedy nafasoval kartu od nejlepšího apartmá a vyrazil s úklonami a omluvami mi ukázat cestu. Byl si poměrně jistý, efektem svého konání na konci té cesty. Ta byla poměrně dlouhá, stejně, jako je dlouhý a rozsáhlý celý transitní hotel na letišti. Nejlepší apartmá totiž mají umístěná až na úplně opačném konci, než co mají recepci. Zřejmě proto, aby hluk z recepce, když se tam vyskytne jiný rozzuřený tygr nerušil klidně spinkajícího hosta. Takže jsem se jen modlila, abych tu cestu na jiné (pochopitelně Executive) patro a do nejzazšího rohu nevykonávala jen tak zbytečně.

    Nevím, jestli modlení nepomohlo proto, že jsem byla v Muslimské zemi a měla vzývat Alláha nebo zkrátka proto, že jsem vlastně ateista nevěřící, ale faktem je, že jsme dorazili do krásně nachystaného super velkého luxusního apartmá se zlatými doplňky, které mělo navíc I prostornou šatnu, bylo mnohem větší, rohové, se spoustou oken a prosklenými stěnami – a mně stačilo 10 vteřin ke zjištění, že SEM jsem šla úplně zbytečně. Tak za prvé tento pokoj měl klimatizační jednotky dokonce 3! A pochopitelně VŠECHNY příšerně hlasité a pochopitelně vypnout nešla ANI JEDNA a za druhé – to luxusní apartmá bylo umístěno přímo hezky nad hlasitým hlásičem Emirates o odletech a zpoždění letadel a protože je to v Dubaji opravdu velké letiště a odlétá či se opožďuje tam každou minutu něco, hlášení běželo v podstatě neustále. TO ani ta dvojitá okna nedokázala ztlumit a odclonit.

    TAK TOHLE NE. Pikolík se sebevědomě zubil, jistý tím, že takovou parádu jsem nikde jinde jisto jistě neviděla a ptal se, jak se mi líbí apartmá a zda je vše Ou kej. Tygřice vycenila zuby a přičuchla ke kořisti – rozuměj pikolíkovi – aby mu zdůraznila, že tu v pořádku není absolutně NIC a vrátila se rázným krokem zpět na recepci dřív, než pikolík superluxusní apartmá zamknul. Cestu jsem už znala sama, nehodlala jsem ztrácet čas čekáním na něj.

    Mladičká Thajka či Filipínka na recepci překvapeně zamrkala. Nečekala, že se uvidíme tak záhy. Ani já ne. A dost mne to nepotěšilo. Ani jí ne. Takže jsem jí během chvíle vysvětlila, že to apartmá si mohou nechat pro někoho, kdo je sadomasochista a mě ať laskavě klidně dají obyčejný pokoj, ale hezky blízko recepce, protože pochod Praha x Prčice jít nehodlám a tudíž na něj trénovat ani u nich v hotelu, kde chodby jsou kilometry a kilometry dlouhé nepotřebuji a raději bych se skutečně vyspala alespoň pár hodin před odletem.

    A tak jsem po dlouhém omlouvání dostala normální pokoj, kousek od recepce. Thajka/ Filipínka byla v šoku, ještě zřejmě nikdo za dobu její služby si neřekl o downgrade z jejich nejlepšího zlatem obloženého apartmá. A nikdo si neztěžoval na hodně nešikovně vyřešené umístění nejluxusnějšího apartmá, bez jakéhokoliv vyřešení odhlučnění… Tak se jí chuděrce klepaly prsty, že musela vše psát do systému na dvakrát, jelikož na poprvé to měla se spoustou překlepů. Rozzuřená Tygřice výstražně a významně pozorovala každý její pohyb po klávesnici a upozorňovala na ty překlepy. To jí zjevně pohodu pro práci nepřinášelo.

    Nejsem dnešní. Po podání karty od pokoje jsem jí vyzvala, ať jde rovnou se mnou ona a pikolík že se ani nemusí namáhat. Tak šla. Jak na popravu. A měla proč se bát. Mé tušení mě nezklamalo. Tento pokoj sice byl standardně velký, či spíše malý, uklizený, pro dva, s ovocem, sprchovým koutem… to vše platilo a také platilo to, že tam klimatizace řachtala úplně příšerně. Zřejmě slovo řachtala a řachotila jediné dokáže náležitě vysvětlit, jaké zvuky ta technologie vydávala.

    Kobra (tedy já) se hrozivě nad Králíčkem (tedy recepční) vztyčila, což s ohledem na mých 175cm a jejích  slabých 150cm šlo hravě a zadívala se na Králíčka shora, začala ho hypnotizovat pohledem a zasyčela (ehm, odpusť mi milá Sally ten příměr, já vím, že kobry nesyčí, ale JÁ jsem syčela): “Mohla byssssste PROSSSSSSÍÍÍÍÍÍÍM vypnout tu klimatizzzzzzaci?!” Králíček vyděšeně kývl hlavou a třesoucí se tlapičkou zmáčkl patřičný čudlík. Cha, překvapení se nekonalo – NIC se nestalo. Nic nenásledovalo, klimatizace vesele řachtala dál. Skoro se mi zdálo, že škodolibě.

    Kobra – stále vztyčená do hrozivé výše nad králíčkem – významně mlčela, šlehala z očí blesky. Chudák Thajka či odkud byla, potkala právě svoji noční můru. Že si raději nevyměnila s kámoškou dnešní směnu!  Zkoušela všechny čudlíky, zpocená až za ušima. Do toho jí Kobra za zády syčela něco jako: “Tak už druhou hodinu mísssssto ssssspánku tady ssssssssss vámi řešííííím vaši rozzzzzzbitou klimatizzzzaci a už teď vím, jak to bude vypadat po zbytek noci, kdy se nevyssssspíííím, zaplatím vám ráno na recepci pobyt a otrávená a nevyssssssssspalá poletím domů…” Thajka z Filipín se marně snažila odporovat a ubezpečovat mě, že za malinkou chvilinku vše vyřeší. Jak kdyby nic neříkala… Poloha Kobry zůstala neměnná.

    Nabídla úslužně pomoc z Engineering department, neboli technického oddělení. Na ty mám pifku obecně už dávno. Od okamžiku, kdy jsem marně hledala neexistující dveře na záchodě ve Vídni na letišti, kde to také nějací šikulové měli včas opravit a vykašlali se na to úplně stejně, jako jejich kolegové na tuhle klimatizaci a její preventivní údržbu.

    Tak jsem na návrh odpověděla: “ A kolik dessssssíííítek minut budu na vašeho kolegu čekat než přijde a vyřeší to?!” ukázalo se, že kolega zřejmě dostal vzkaz, že se jedná o VVIP, neboli velmi důležitou osobu, případně Velmi Velkého Idiota s Průserem a naklusal vcelku rychle. Zadíval se na mě, na Thajku z Filipín, na klimatizaci a řekl, že to vypnout prostě nejde. Nikde. V žádném z hotelových pokojů. Ani v Executive ani ve Standardu. Vytřeštila jsem na něj oči a zalapala po dechu. Vypadla jsem tím tak trochu z role „hypnotizující syčící kobra“ a musela nutně mít výraz „ryba lapající po vzduchu“. Ale nešlo si pomoci. To jsem vážně nečekala. Chvíli mi to unavený, leč vztekem zrychlený mozek musel zpracovávat.

     No, tak alespoň jsme věděli, na čem jsme. Nadechovala jsem se k mohutné od plic reakci. Thajka zamrkala svými drobnými očky na pána v montérkách a špitla zcela zoufale: „Opravdu se s tím VŮBEC ALE VŮBEC NIC nedá dělat?“ ten vycítil to třaskavé dusno, pochopil situaci a naštěstí či díky Alláhovi se rozhodl kolegyni galantně zachránit. Sáhl vedle nás na zrcadlo, co bylo pověšené na stěně, zabral za něj vší silou z boku, zrcadlo povolilo, otevřelo se a odhalilo spoustu pojistek a jističů. Jeden z nich technik přepnul do polohy OFF a pokojem se ve vteřině rozhostilo blahodárné ticho…

     Rozzářila jsem se. Obdařila je oba šťastným úsměvem. Kobra zmizela, z Tygřice se stala usměvavá hebká kočička, která zapředla upřímné poděkování za skvělé vyřešení složité situace. Opravdu nejsem nijak náročná… nepotřebuju toho zase TOLIK. Stačí mi neřachtající klimatizace, která mne do rána nebudí a neofoukne. S oběma jsem se rozloučila a během pár minut byla šťastně v limbu. A ráno usměvavá, samá líbeznost, jako by nic jiného, v mém repertoáru ani nebylo. Malinká Thajka se šťastně usmívala na recepci a mávala mi na rozloučenou velmi dlouze a upřímně. Zlý sen se rozplynul. Noční můra se konat nebude.

    Po dalším měsíci při další cestě jsem se na stejném místě už vůbec nezdržovala formalitami typu: jak se dá vypnout vaše klimatizace…. Dobře jsem si totiž zapamatovala trik toho technika. A tak jen co za mnou zaklaply dveře od přiděleného pokoje, rozhlédla jsem se, zaposlouchala – spokojeně přikývla: ano, hnusně hučí, ba přímo řachtá –  a jala se lomcovat zrcadlem. Mrcha, nechtělo povolit. Přemýšlela jsem, jestli z leva nebo z prava. Kde byly ty magnetické úchytky? Zkoumala jsem to chvíli a pak ztratila trpělivost a pořádně zabrala. Volky nevolky, zrcadlo se otevřelo a místo toho, aby mi řeklo, kdo je na světě nejkrásnější, protože to by byla jen ztráta času, odhalilo mi tajemství jiné: zhruba třicítku jističů, ve třech řadách nad sebou, každý zjevně od něčeho jiného a jednu věc měly společnou: nebyly popsané.

    Nejsem zas tak technicky zdatná, abych bez popisku pochopila co je co a čím se vypne klimatizace. A bála jsem se navíc, abych něco nespustila a nezpůsobila třeba planý poplach. A tak jsem systematicky v půl třetí ráno začala zkoumat, od čeho by asi který ten jistič mohl být. Po chvíli marné snahy – byly si podobné jak vejce vejci – jsem začala přemýšlet jinak. Jsi v Dubaji. Jsou tu Gastarbeitři, jsou líní myslet. Nejvíce tu určitě a nutně mají problémů s klimatizacemi. Soustřeď se, buď jako oni, který to je?! Připadala jsem si jak pyrotechnici, nebo slavní hrdinové, kteří mají hodně krátkou dobu na to, aby zjistili, který z těch pár drátků mají rozpojit, aby bomba neexplodovala. A KLAPLO TO! JÁ HO FAKT NAŠLA!

    Byl totiž jako jediný označený obyčejnou tužkou – takřka neviditelnou čárku měl nad sebou. Zřejmě jeden z kolegů těm dalším chtěl usnadnit nelehkou práci a protože vytvářet směrnice není jeho povinnost, označil, byť obyčejnou, špatně čitelnou tužkou TEN JEDINÝ správný spínač. Vycvakla jsem ho, mrcha řachtavá ztichla a mnou projel pocit absolutního klidu, štěstí a radosti, že jsem se o to dokázala hezky rychle sama postarat.

    Následující hodiny spánku jsem si ohromně užila, navíc s pocitem svého drtivého vítězství nad místní klimatizací, která zkrátka už na mě nemá šanci. Ráno jsem se hezky rozloučila na recepci a věřím, že další host jim nevolal, že nemá funkční klimatizaci, protože to mají uklízečky v rámci úklidu kontrolovat a hlásit, jako závadu, že to tam nefunguje a je podezřele tichý pokoj. No uznej, Sally, že TO se mi vážně povedlo!

    Můj pocit totálního vítězství pak trochu pokazil zvuk pískající zářivky na stropě v salónku letecké společnosti, když jsem si dávala ranní čaj. Ale TO vážně za ně už řešit nehodlám. Tam nespím, to přežiju. Příště si dám čaj jinde.

  • Setkání s prezidentem aneb Jak se toho nebát

    Milá Sally,

    Vloni na jaře se mi povedl takový majstrštyk, že na něj tehdy moje vlastní sotva zletilá dcera Kačka zareagovala takřka omdlením z bledé závisti a textovkou, která obsahovala spoustu emotikonů s plačícími smajlíky, opičkami, srdíčky, heslem slay girl a dalšími znaky, které měly napovědět JAK MOC mi dcera závidí a JAK MOC obdivuje a chtěla by taky…

    Ptáš se, milá Sally, co že se mi to takového povedlo?

    Potkala jsem se – zcela civilně a náhodně s naším panem prezidentem Petrem Pavlem a to kousek od Hradu, když byl s ochrankou po práci na jednom pivečku. Kultivovaný, sympatický, příjemný a galantní pán, kterého si vážím pro formu jeho projevu a opravdové nasazení pro správnou věc. Ano, počítám se k jeho podporovatelům a jsem jeho volička. A nestydím se za to, mysli si, Sally, co chceš.

    Bylo tedy nabíledni, že já, s mojí povahou, která se toho nelekne jej oslovím, požádám o milou laskavost – tedy společnou fotografii a bodyguardům navzdory se k němu ve vší počestnosti přitulím, zavěsím se do jeho rámě, které ihned coby galantní muž podal dámě. Pravda, musela jsem o svoji minutku slávy zabojovat se skupinkou skandujících Ukrajinských žen, které šly taktéž náhodně okolo a když spatřily naši hlavu státu, tak zastavily a jejich průvodkyně zaslzela a začala panu prezidentovi děkovat za jeho neutuchající podporu napadené zemi. Zbylé ženy ze skupiny se přidaly a začaly všechny skandovat „Ďakujem, Ďakujem“ což dokládá, že tu ještě zřejmě dlouhou dobu v tu dobu nebyly, jinak by výslovnost měly už vypilovanější… nicméně význam byl zřejmý všem a bylo sympatické pozorovat, že i tuto velmi emotivní scénu náš pan prezident s grácií ustál, elegantně poděkoval a prohodil pár vřelých slov. No, ale potom se Ukrajinské ženy zachtěly taktéž s naším panem prezidentem zvěčnit a to tedy prrrrr, to tedy NE, podpora nepodpora JÁ jsem tady byla první! A hezky jsem se také ozvala a průvodkyni bleskurychle vysvětlila, že s panem prezidentem se jistě mohou chtít vyfotit a jeho fešnou ochrankou taktéž, ale každopádně AŽ PO MNĚ, PROTOŽE JSEM TU BYLA DŘÍV A ČEKÁM. Pan prezident má smysl pro fér play a tak jen přitakal, že vskutku tato dáma (=já) jsem tu byla první a tedy má právo na dřívější foto. Ještě jednou děkuji, pane prezidente touto formou, že jste se postavil na stranu pravdy! Ta totiž, jak známo vítězí!

    A chvilku po vítězství pravdy jsem už celá spokojená a uspokojená posílala dceři svoje foto a věděla jsem, že TO závistí omdlí. Klidně v lavici sedící při vyučování. Na střední jsou totiž na mobilu v zásadě non stop. Nevím, jestli všude, ale na její umělecké škole každopádně ano. Pouští si písničky, filmy, videa – tvrdí mi, že u toho se jim dobře tvoří a jinak by se u toho tvoření nudili. No nevím, já tvořit neumím a potřebuji při čtení smluv či výpočtu výhledu ziskovosti spíše klid. Ale každý to máme jinak a já to respektuji. Jen bych se asi na její škole coby pedagog zbláznila…

    Ona, stejně tak, jako zbytek jejích spolužaček HO PROSTĚ MILUJE. Vysvětluje mi, že ON je jejich DADDY.  „Jak, jako Daddy, Kačko, co to jako konkrétně směrem k našemu prezidentovi znamená?“

    „No mami, prostě mami“ následovalo koulení očima, lehký ruměnec v tváři, který jí velmi sluší, povzdech platonicky a velmi romanticky zamilované mladinké slečny a na další nádech pokračovala: „Je to prostě DADDY“ a tím její vysvětlování skončilo.

    V té době jsem díky svému životnímu postoji, tolerantní podpůrné výchově a schopností dcerku vytáhnout na výlety, když jedu služebně do pekel horoucích či po sympaticky blízké Evropě a klidně i jen tak na výstavu šatů, šperků a návštěvu významných světových galerií či slavných muzikálů vysloužila u jejích spolužaček uznalé označení IKONA. A to doslova. „Mami, Šarlotka říkala, že jsi IKONA“ a vyřkla to s důrazem a dikcí na první slabiku, respektive písmeno „I“ „Mami, jako že MEGA I – kona, ULTRA SKIBIDI ALFA MEGA CINEMA I-Kona“

    Tak to mi přiznám velmi polichotilo, protože sice úplně nechápu význam slova skibidi a spojení cinema mi moc k pochopení nepomáhá, ale Alfa a Ultra i Mega mi tak nějak dávají pochopit, že to je myšleno velmi pochvalně.

    Vzpomenu- li si na svůj vztah v době puberty a postpuberty s vlastní matkou, tak si nějak bohužel nevybavuji, že by jakákoliv moje spolužačka měla potřebu moji maminku vynášet coby populární osobnost do oblak a vychvalovat její ikonické kvality. A tak nějak to bylo úplně obyčejné a běžné, že jsme se spíš doma rafaly, občas jsem nějakou za prostořekost chytla a snažila jsem se spíše nepřicházet moc vlastní matce na oči. (a ano, taky bych ji natáhla vlastní dceři, úplně stejně, kdyby mi na nějakou výchovnou výtku odsekla, že se mě neprosila, abych ji rodila…ale to bylo už hodně vyostřené a na moji obhajobu přidám, že jsem taky nechtěla jen tak bez odpovědi poslouchat, že jsem fracek nevděčnej…no, neměla to moje maminka se mnou snadné a v tomto ohledu se naštěstí historie rodová neopakuje)

    Takže IKONA se vyfotila s panem prezidentem, považ Sally! V očích své dcery jsem stoupla o další pomyslný stupínek směrem k oblakům a její spolužačky vzdychaly a její maminku – tedy jako mne – jí pochopitelně neskutečně záviděly, neb odlesk jejího – tedy jako mého – úspěchu se odrážel i na Kačenku. Jenže moje holčička je zkrátka moje a odlesk jí nestačí. A to má hnedle od narození. No vážně, Sally. Ona je totiž narozená hned den po mně. Měla termín na moje narozeniny a přišlo mi to prima, že je budeme slavit spolu. Ale ona – silná osobnost už v době svého narození – správně usoudila, že ONA se DĚLIT S NIKÝM O SVOJE NAROZENINY NEHODLÁ a taky chtěla mít výhledově sama narozeninový dort pro sebe, což je logické. No a tak spolu neslavíme. Já totiž moc svoje narozeniny neslavím, raději slavím výročí porodu… a dort mívá jen Kačka, já nemám potřebu.

    Muselo jí to ležet v hlavě hodně, protože při první příležitosti nezaváhala ani vteřinu a jako tygřice se vrhla po kořisti, tedy po možnosti se vyfotit s panem prezidentem. Stalo se tak zcela nedávno, na slavnostním zahájení 80. ročníku Pražského jara, na které jsem svoje oba miláčky náležitě vyšňořené vytáhla společně s mým andělem babičkou Jaruškou, která mi obě děti v dobách, kdy byly malí školáci hlídala a doprovázela je na kroužky. Našla jsem si anděla a mám jej do dnešní doby, i když děti už jsou dávno veliké a hlídat nepotřebují. Tedy ne tak, jako kdysi.

    Zahajovací koncert byl neuvěřitelně noblesní. Zahájily jej fanfáry z Libuše, které se hrají vždy, když přichází prezident České republiky. A on skutečně do Obecního domu po boku své elegantně oblečené první dámy přišel. Stál v prezidentské lóži a všichni v sále ve stoje dlouze tleskali a vítali jej i jeho paní. Silné. Dojemné a krásné. Nesedl si nikdo, protože následovala Česká hymna a musím přiznat, že mi při ní běhal úplně mráz po zádech a tak nějak se mi rozostřil zrak, protože tak slavnostní okamžik a celý orchestr slyšet v secesním sále v Obecním domě – to bylo na mě nějak hodně. Zbytek koncertu byl nádherný, Bedřich Smetana a jeho Má Vlast tradičně zahajuje Pražské jaro a ten večer pod taktovkou Semjona Byčkova zněla Česká Filharmonie neskutečně. Mistři.

    A po krásném koncertě následoval slavnostní raut. Pravda, pouze pro zvané. Pravda, zvaní jsme nebyli, lístky stály od 1200 – 12 000 Kč a já investovala „pouze“ 3 400 Kč za jeden a ten nebyl s rautem… Ale osud (a Kačenka v nádherných šatech) tomu chtěl, že jsme se na raut bez problémů dostali a moje báječná a šikovná dcerka si uvědomila, že má jedinečnou šanci, kterou si nehodlá nechat ujít. I ona hodlá být IKONA a i ona hodlá mít fotku s panem prezidentem. Ten večer na sobě měla přenádherné dlouhé plesové šaty tmavě modré barvy s velmi vyzývavým dekoltem, který má čím holčička vyplnit a umí hrdě s hlavou vztyčenou prodat. Ne, tuto výbavu po mně věru nezískala…

    Šaty si navrhla a ušila sama. Velmi odvážný z mého pohledu nešikovné patlalky počin. Ona se toho nebála. Zahlásila, že si na maturiťák svoje šaty ušije sama a taky si je sama ušila. Výsledkem ohromuje nejen mne a zbytek rodiny, ale všechny okolo. Vyvenčila je ve Vídni při baletu v Opeře a přítomné Asiatky ochaly a achaly a chtěly se s ní fotit, když slyšely, že si model mladá umělkyně vytvořila sama. Na živém natáčení Star Dance, kam jsem ji zázrakem byla schopna dostat v nich uchvátila taktéž a má IKONICKOU fotku s miláčkem Hesem, dále Kovym, panem Svěrákem i Patrikem Hartlem. Od dvou posledních i podepsané knihy s věnováním. Kačka se toho prostě nebojí. Po kom ta holka asi je?!

    A tak se na rautu dlouze nerozhlížela po lahůdkách v podobě tygřích krevet a lososu a vrhla se do první řady k pódiu, než se kdokoliv jiný vzpamatoval a kde se chystaly projevy všech, kdo něco v té místnosti znamenali. Pochopitelně i pan prezident měl krásný proslov. Během něj Kačka usilovně postupně mrkala na všech 6  bodyguardů, aby pochopili, že ONA je zcela BEZPEČNÁ a mají ji tudíž nechat přijít blíž, blíž a ještě blíž…

    „Mami“ sykla mi přes rameno „drž se u mě, MAMI!!!! Musíš být poblíž, JÁ SE VYFOTÍM, MAMI!!!! BOŽE MAMI!!!! ONO JE TO TADY!!!! MAMI, DADDY! MAMI OMG ON JE BOŽÍ! MILUJU MAMI, JÁ HO MILUJU!!!! Přiveď Martina! Mami dělej, DĚLEJ, BĚŽ než domluví!!!! PAK BUDE POZDĚ“ A tak mi nezbylo, než dotlačit k první řadě ze zadních řad i syna, který takový frontový bojovník není, ale zvládl to kvůli sestře a ze zvědavosti obstojně. Následoval mě v davu a oba jsme se po chvíli k trpělivě čekající Kačce prodrali. Ta už byla úplně rudá vzrušením a očekáváním. Všichni bodyguardi měli v tu chvíli jasno – TAHLE  nádherná mladá kost není nebezpečná a zjevně číhá na pana prezidenta. Ta vyzáblá postarší rašple za ní bude její matka a ten mladej je v klidu, toho můžeme ignorovat. V pořádku, kluci, dělejte svoji práci co nejlépe to jde.

    A okamžik „O“ přišel, pan prezident doprovázený potleskem všech zamířil z pódia a bez ohledu na snahu 6 bodyguardů mu prorazit cestu nemohl prorazit skrz festovně stojící MOJI DCERU KATEŘINU. A po pravdě se tomu setkání ani nijak moc nebránil, musel vidět na dálku, že je z něj úplně na měkko a že moc o setkání stojí. A kdo by vstříc mládí, nadšení a elánu takového charakteru odolal? To by musel mít srdce z kamene, což náš pan prezident samozřejmě nemá. Podal jí ruku a Kačky ruměnec ještě potemněl. Ale nezalekla se a poměrně souvisle a dlouze mu vysvětlila, že ho moc obdivuje ona i její spolužačky a všichni mu fandí a líbí se jim jeho práce, které si váží a hlavně ať má i nadále energii a zdraví a dělá i nadále to, co dělá.

    Kačku jsem se zatajeným dechem hrdé matky celou dobu bedlivě pozorovala a zase měla nějak rozostřený zrak dojetím. Ale vzchopila jsem se a když moje malá – velká holčička panu prezidentovi vše dořekla a zvládla mu i vysvětlit, že se s ním absolutně nutně potřebuje vyfotit a požádala ho o tuto laskavost, tak jí rád vyhověl a už se začal sám málem shánět po někom, kdo by se tohoto úkolu ujal. Kačka jej taktně upozornila, že to není potřeba, že ona tu někde (A přitom se začala rozhlížet) má mámu s mobilem v ruce… no pochopitelně – maminka přiskočila, pozdravila se s panem prezidentem, potřásla si s ním rukou, taktéž mu popřála hodně sil a vyjádřila podporu i obdiv a neopomenula zmínit i jeho skvělou paní a pak už se jen fotilo… tedy byla jsem TAK na měkko z toho já, že jsem si ani nedokázala uvědomit, že mám pochopitelně na té fotce být taky!!!! Ale to nevadí, já už svoji s panem prezidentem mám a tuhle si ostře vybojovala a od osudu získala moje šikovná dcera, která se toho nebojí…

    Zbytek večera byla ze svého zážitku doslova opilá a endorfiny a emoce z ní prýštily na všechny strany snad ještě v jednu ráno. Fotky pochopitelně okamžitě sdílela na sociálních sítích a kochala se úžasem a závistivou reakcí spolužaček a kamarádek. Vychutnávala si náležitě svůj triumf. To ona MEGA umí. To už jsme v sobě obě měly několik skleniček bublinek a následně došlo i na ty tygří krevety. A tak, milá Sally máme o jeden nádherný společný zážitek více a já vím, že mám dceru, která se TOHO nebojí a to mi dělá moc dobře u srdce.

    Pomyslnou neskutečnou tečku této příhodě udělala následující den moje maminka, která nám všem přes WhatsApp poslala svoji fotku z roku 1959 se soudruhem prezidentem Novotným a jeho manželkou… pravda jiná osobnost, jiná doba… ale stále to je prezident… Jaká matka, taká Katka.

  • Chyby na cizím přijímači aneb Jak se nepočůrat cestou v letadle

    Milá Sally,

    všimla jsem si v průběhu svého života, že jsou dva typy lidí.

    Ti, co od mala byli doma chválení, podporovaní, milovaní a tudíž si jsou vědomi svých kvalit, nepochybují ani maličkato o sobě a o své pravdě a pokud je někde něco jinak MOC DOBŘE vědí, že oni nic nepokazili, neopomněli, vše měli perfektně pod kontrolou a chybu nemohli tudíž způsobit. Prostě chyba je jinde. Na jiném přijímači.

    Druhým jsou ti, kteří pochybovat nepřestávají a pokud něco není tak, jak by mělo logicky být, tak hledají vinu především nejdříve u sebe, na svém přijímači a teprve když OPRAVDU žádnou nenalezenou a to ani po opakované snaze a prověřování všech souvislostí, detailů a schovaných jinotajů, tak PAK TEPRVE uvěří tomu, že objektivně chyba se stala někde jinde, a ne u nich, ale stejně si nepřestanou klást otázku a zpytovat svědomí, zda tomu nějak nemohli předejít.

    Zřejmě, přes veškeré životní úspěchy, dostatečné sebevědomí a milující rodiče, patřím k tomu druhému typu lidí. A tak, když vejdu na Vídeňském letišti na toaletu, vidím otevřené dveře, tj volno, vejdu a začnu přemýšlet, JAK se má kabinka zavřít, aby ostatní dámy nesdílely radost z toho, že mi žádné špeky nepřetékají přes spodní prádlo.

    Dveře na první pohled nevidím, ale je JASNÉ, že tu někde budou a je JASNÉ, že se zavřít dají. Proč jinak by taková kabinka byla k veřejnému použití na veřejném Vídeňském letišti, že?! Tak se rozhlédnu. Ne, opravdu dveře nejsou přitisknuté ke stěně od toalety. Hm. Divné. Pár vteřin zkoumám vedlejší obsazené kabinky a způsob, jakým jsou upevněné dveře tam. Hm. Vypadá to na úplně obyčejné dveře. Že by šoupačky???? Děsně se mi chce na záchod. Cesta sice netrvá z Prahy dlouho, ale já toho opravdu hodně vypila…Vybraná kabinka s čistou mísou zve k použití. Jen maličkost mne dělí od vytouženého cíle, tedy úlevy… Zavřít ty dveře.

    Kabinka vpravo se uvolňuje, nesleduji dámu, které se již ulevilo a opouští ji, NESTOJÍM O TRAPNÉ NÁPOVĚDY jsem soustředěná na svůj úkol – NAJÍT DVEŘE OD ZÁCHODU, který hodlám použít.

    Tak znovu: Že by šoupačky?! Hmmm, to by prostorově odpovídalo… Hledám úchyt.

    To budou ale mazaně designové dveře, které vypadají, že tu nejsou! A fantasticky domyšlený detail zavírání, který není na první pohled ani vidět! Kdopak to asi vyrábí? To je frajeřina! To si musím zjistit a podělit se následně s kolegy architekty! Budou čubrnět!

    Pokračuji v pátrání. Nohu dávám přes nohu do kříže. Fígl, který už umím od školky. Funguje to. Těsní to líp. Tedy alespoň na chvíli…

    Někde tu být přece musí, to dá rozum a logika. KAŽDÁ kabinka má své dveře. Dobře, můžou se špatně zavírat, můžou nemít věšák na kabelku či odložení kabátu, můžou mít odlomenou kliku, ale v zásadě především a hlavně JSOU.

    Čůrat se mi chce už úplně ukrutně, půl litr čaje na letišti, šálek čaje a voda v letadle – no chce to ven, to dá také rozum.

    TAK KDE JSOU TY ZATRACENÉ DVEŘE?!

    Sakra, je mi dávno 40, mám úspěšně dokončenou vysokou školu, k tomu postgraduální studium, 2 děti, projezdila jsem velký kus světa, viděla ledacos, pochopila také ledacos,  nabila si spoustu krát čumák a měla mockrát děsnou kliku TAK DO HAJZLU, KDE JSOU TY DVEŘE OD HAJZLU?!

    Že bych se na ně vykašlala a prostě se na toaletní míse uvelebila bez jejich zavření? Třeba zas tolik jiných dam s plným močovým měchýřem z letadla sem zatím nezavítá…? Ne, to by byla prohra. A navíc potupná…

    Hledám urputně dveře dál.

    Úchyt na pravé straně?

    Hmmm taky ne.

    Už se mi fakt chce více, než hodně ….

    Vedlejší kabinka obsazená, druhá vypadá volně a MÁ DVEŘE.

    JAK TO, ŽE TA MOJE VYBRANÁ KABINKA DVEŘE NEMÁ?

     Hledám dál,

    PŘECE NEJSEM TAKOVÝ BLBEC?! přece musím vyhrát! Vysoká škola to jistí!!!

    JÁ NEDOKÁŽU ANI PŘIJÍT NA TO, JAK SE ZAVÍRAJÍ OTEVŘENÉ DVEŘE OD HAJZLU?!

    UŽ MUSÍM OKAMŽITĚ ČŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮRÁÁÁÁÁÁÁÁÁT!!!!!

    No, zkrátka jsem na to nepřišla… v naprosté nutnosti použila kabinku vedle a pak pochopila, že VÁŽNĚ TA PROSTŘEDNÍ DVEŘE NEMÁ. Protože i v Rakousku na letišti mají svého technického ředitele a údržbářský tým a vše má nějaké priority a čas. 🙂

    Vtipnou situaci se stejnou potřebou jsem si užila na další návazné trase z Vídně na Kypr v letadle. Sedím u okénka. Mám ráda pohled na zemi shůry. I když je zataženo, i když vidím jen pár vteřin. Mám to ráda. Světlo a svůj prostor z pravé či levé strany, kde nikoho nemám.

    Má to ale drobnou chybku, když právě, jako teď, nejsem v řadě sedadel sama. Ten Kypřan, co sedí směrem do uličky poté, co shlédnul třetí díl Doby ledové usnul… a mně se DĚSNĚ OPĚT ZAČALO CHTÍT na záchod. Inu už to budou skoro 2 hodinky od prohry ve Vídni. V Emirates, se kterými létám na Maledivy podobná situace žádný problém není. Pohodlná, velká prostorná křesla – tam se to v business části pohybuje úplně s přehledem i se spícím sousedem směr ulička, to víme. Tam je místa dost a lze se snadno dostat, kam chcete… Ale tady?! Mám na výběr

    1. vzbudit Kypřana a mile ho požádat, ať se laskavě zvedne, že potřebuji použít toaletu
    2. zazvonit na letušku a požádat ji o pomoc (tj obdoba varianty a) )
    3. přelézt křeslo, co je přede mnou a vzít to oklikou
    4. přelézt spícího Kypřana a modlit se, že ho neprobudím

    variantu a) zavrhuji. Je mi ho líto, vypadá po tom shlédnutém filmu „Doba ledová“ upřímně unaveně

    variantu b) si nechávám jako železnou zásobu, variantu c) zavrhuji, neb přede mnou tvrdě s polštářkem od letecké společnosti spí jakýsi jiný Kypřan a jako nejvíce vhodnou vyhodnocuji tedy variantu přelez, přeskoč, ale neprobuď.

    A tak vstanu, položím sklenku s vodou, vínem a prázdným hrnkem na prázdné sedadlo mezi námi a odhodlávám se k činu.

    Mám od matičky přírody a geneticky po tatínkovi poměrně dlouhé nohy. Tak se rozhoduji této konkurenční výhody v praxi využít.

    Jedna noha je ještě na neutrálním území uprostřed, druhá čapím krokem obkračuje spícího pána z Kypru.

    Má pootevřená ústa, spokojeně oddechuje, šál Burberry kolem krku. Vůbec netuší, že mu právě v podstatě na klíně skoro sedí, skoro stojí ta blondýna od okénka. Zadek mám těsně u jeho obličeje. Teď si prdnout, tak ho to trefí přímo do nosu! Prdět ale nepotřebuju, jen hrozně čůrat.  Váhu mám ještě na pravé, levá šátrá a hledá bezpečné místo, kde přistát, aby nestoupla na nohu pána a získala stabilitu.

    Sláva, povedlo se! Vteřina, než přehodím váhu z jedné z neutrálního území na druhou, která je těsně u pána v uličce a mažu na toaletu, šťastná a spokojená s výsledkem. Musím synkovi zdůraznit, k čemu se dají jeho rodově dlouhé nožky jednou použít!

    Úleva….Vracím se zpátky na sedadlo.

    Pán stále blaženě oddechuje.

    Z venčí dovnitř to ale vypadá na mission impossible. Sedadla se zdají položená vedle sebe totálně neprostupně, mezera mezi nimi snad ani neexistuje, pán zaručeně svýma nohama vyplňuje i ten pidiprostor, který jsem hodlala využít pro cestu zpátky.

    Rozhédnu se – a vida, mám fanoušky! Z jedné strany na mě povzbudivě mrká dáma ze sedadla 2A, což je naproti a z druhé strany poněkud vyděšeně mé počínání sleduje letuška, která zjevně neví, CO si s takovou situací počít. Mrknu na ně na obě, usměju se na ztichlé tovarišče z Ruska, co popíjí a halasně se do té chvíle baví hnele za mým sedadlem a statečně vystrčím zkušeným pohybem nohu do výšky a do dálky co jen to jde, abych pána obkročila a bezpečně přistála na volném kousíčku na neutrálním území. POVEDLO SE. Jen jsem se mimoděk a velmi zlehounka otřela o jeho stehna.

    No, dost na to, aby zamžikal, a měl snahu otevřít oči a zjistit, co se děje. Publiku se zatajil dech. Jestli otevře oči, upře je přesně do mého černého džínového zadku. Výhled je to sice jistě lepší, než před měsícem, co jsem si začala vědomě hlídat příjem kalorií,  ale pořád žádná sláva na rychlé probuzení! Mrsknu sebou, hbitě přehodím druhou nohou a než si pán stihne uvědomit, co to vlastně viděl, sedím na svém místě. Zamrká párkrát, nechápavě se rozhlédne a pak znovu spokojeně oči zavře. A pokračuje ve snění, možná v duchu Doba ledová 4. Nebo že by nějaký lehce erotický film? Těžko říct, přeji mu sladké snění v obou případech. Já spát v letadlech bohužel moc neumím.

    Paní z 2A zvedá sklenku s vínem a připíjí mi na zdraví. Letuška ukazuje palec nahoru. Tovarišči začali opět mluvit a tentokrát obdivně zjevně o tom, co právě viděli. No vida a šlo to!

    Přistání v Praze v 21.00 pár dnů poté– mrholení, tma, zima, nevlídno.

    Z malého letadélka, co pendluje mezi Vídní a Prahou nás všechny našlapali do jednoho vymraženého autobusu na ploše, který měl celou dosti dlouhou dobu nastupování cestujících otevřené dveře – zřejmě proto, aby si to obzvláště cestující z business třídy, co nastupují jako první s předstihem před ostatními hodně užili a pořádně vymrzli díky otevřeným dveřím.

    Stojím zmáčknutá a promrzlá u tyče, jako za svých studijních let, kdy nás jezdilo v jednom vagónu metra asi tak 3x tolik, než jak to v Mytiščinském mašinostroitělnym zavodu naplánovali a na mne se nedobrovolně tiskne trojice mužů v jejich nejlepších mladých letech, tj něco těsně pod 40: elegantní bundy, šály, inteligentní vzhled bílých límečků, co se vrací odněkud z Rakouské metropole po vážném jednání. První z nich zvedl svůj pronikavě inteligentní pohled ke svým kolegům – bílým límečkům, aby promluvil. Našpicuji uši pro to moudro, možná z finančního světa?!… a on pravil:

    „Ty vole, ještě chvíli a pochčiju se“ 

    Kolegové pozvedli obočí zvědavostí, já nevěřícně zamrkala a nastražila uši, abych to moudro nepropásla.

    „Sem nestih jít před odletem a pak nevěděl, jestli smím v letadle a teď to mám za chvíli v kalhotech…“

    Musela jsem se nechtěně začít smát. Nešlo to ovládnout… Milá Sally, ty by ses tomu určitě smála taky.

    Inu – pán zřejmě nemá ani dlouhé nohy ani dost životních zkušeností a ani jazykovou vybavenost potřebnou pro řešení podobných situací a tak si to zaslouženě odtrpěl.

    Napadl mne při tom jeden krásný citát H.Forda: Ať už věříš, že to dokážeš a nebo, že nedokážeš, pokaždé máš pravdu! Pán použít toaletu nedokázal a to přesto, že jistě v letadle měla dveře! Na jakém přijímači byla chyba v tomto případě?

  • Milá Sally,

    Martínkovi tehdy bylo 2,5 roku. Mrňousek, co nadšeně chodil 1x týdně do jeslí a děsně rád si povídal se všemi tetami v jesličkách úplně o všem, co zažil a viděl a co znal. A toho bylo denně hodně. Klasika. Co nevěděl, nepověděl. Nejčastějším tématem jeho hovoru bývaly postřehy ze života s jeho mladší sestřičkou Kačenkou, které tehdy bylo pár měsíců. Čerstvé miminko.

    Bystrý chlapec si poměrně záhy všiml, že on, jako kluk to má dole jinak, než holky a že stejně tak jinak je na tom náš pes jménem Bols oproti psím slečnám, které jsme s jejich páníčky potkávali.

    Při večerním společném koupání hrdě hlásil, i když „r“ a pár dalších písmenek vyslovit ještě neuměl:

    “Mamiko, já jsem kjuk, mám majýho pindíka, táta je taky kjuk má vejkýho pindíka, ty máš dí-u a Kakenka má mainkou dí-ečku. A Bojsík má také pindíka, je to taky kjuk“

    Zkrátka byl to u nás pindík a dírka a žádné ciráty jsme kolem toho víc nedělali. Ty jsi, Milá Sally, nikdy ve své rubrice toto téma neotevřela a tak jsem si musela poradit sama. Přišlo mi, že je správné vyznávat otevřenou sexuální výchovu přiměřenou věku a podpořit vnímání vyhraněnosti pohlaví s důrazem na fakt, že jsou ta pohlaví na světě pouze a výhradně jenom dvě.

    Vše bylo naprosto v pořádku až do dne, kdy se mne zeptala Simona, moje kamarádka a zároveň chůva dětí, jak že TOMU u nás vlastně doma říkáme.

    „Cože?“ upřímně se rozhořčila, když jsem jí po pravdě informovala

    „Jako že DÍRA?! No fuj! Taková prasárna! To je strašný, co jste ho to naučili?! Kdo tu hrůzu vymyslel?! Chudák moje Beruška! Moje Katuška. Holčička moje milovaná! Takhle ji urážet! To já mu to tedy ale vysvětlím, Kačenka přeci nemá mezi nohama žádnou díru! Takhle ODPORNĚ tomu říkat rozhodně nebudeme! Alespoň dokud já chodím hlídat! To nedopustím“ dodala rezolutně a bylo rozhodnuto. Simona měla svoje děti starší a tak jsem ji coby autoritu při výchově absolutně uznávala a její rozhodnutí respektovala. Jen jsem tentokrát netušila, jaké že to rozhodnutí vlastně je.

    A tak Simona trpělivě s Martínkem trénovala celý následující den lepší pojmenování pro ženské pohlavní orgány, zatímco já jsem v práci čarovala nad maily a čísly a večer jsme se dočkali u večerního koupání slavnostní premiéry.

    „Mamiko“ zahájil malý Martínek slavnostně svoji přednášku, dodal malou pomlku a počkal, aby si byl jistý, že má moji plnou pozornost a teprve potom pokračoval:

     „Já jsem kjuk, mám pindíka, táta je taky kjuk, má vejkýho pindíka, Bojsík má taky pindíka, ty mamiko máš dí-u a Kakenka, mamiko, Kakenka má ííííču“

    Zazářil spokojeným úsměvem toho, kdo právě ohromil svými dokonalými znalostmi a čekal na zaslouženou pochvalu.

    Ztuhl mi úsměv na tváři a ruka s mýdlem se zastavila ve vzduchu.

    „Cože Martínku?! Co to říkáš?! Co že má Kačenka?!“ Možná jsem se přeslechla, necháme ho to zopakovat…

    „Simona žíkala, žíkala, Kakenka má pííííču“ a to chybějící písmenko na začátku slova se mu docela hezky povedlo vyslovit. Nešlo mu to pokaždé, jen občas, když se hodně snažil.

    Zalapala jsem po dechu. Tak TOHLE považuje Simona za lepší pojmenování, než byla naše poetická „dírka“?! Panebože, pozítří jde do jeslí!!!! Hanbou se propadnu, jestli to tam vytasí a bude chtít ohromit svými znalostmi… Seriózní seniorní manažerka a dítě jí mluví, jako dlaždič už v necelých 3 letech?! Tak TO ne!

    Urychleně jsem dokončila rituál koupání, uložila obě děti a okamžitě brala telefon do ruky.

    „Simono, prosím tě, můžeš mi laskavě vysvětlit, CO JSI TO TOHO KLUKA NAUČILA?!“ měla jsem co dělat, abych se ovládla a neječela na ni vzteky. Stačilo naštvaně syčet.

    „A co jako?!“ dotčeně se ozvalo ze sluchátka mobilního telefonu. Pochopitelně, nebyla si vědoma žádného prohřešku a naopak očekávala oprávněně vděk za neocenitelné služby v oblasti výchovy mých dětí, když jsem si já měla potřebu hrát na kariéristku.

    „Co ti jako vadí?! Nač se ptáš?“ Pokračovala.

    „No můžeš mi prozradit, co jsi ho to naučila, že má Kačenka mezi nohama?!“ hřměla jsem dál a ze syčení přešla do intenzivnějšího tónu, popuzená tím jejím nechápáním.

    Chvíle ticha ve sluchátku a potom se velmi nesměle z druhé strany ozvalo pípnutí: „Pipču“ a už tušila, že je zle a chápala, proč burácím. Víš, Sally, Martínek tehdy ještě neuměl vyslovit „P“ uprostřed slova vůbec a ona to pochopitelně dobře věděla, jen v rámci zápalu výuky slyšela i to, co chlapec nezvládal vyslovit a ona to moc slyšet chtěla, aby ho odnaučila prasárnu v podobě slova „dírka“ přesně tak, jak si předsevzala.

    „Tak máš přesně 3 dny na to, abys mu vysvětlila, že jsi se spletla“ Oznámila jsem jí už poměrně klidným tónem, protože už dobře věděla, že je zle a to mi stačilo „…a že má Kačka dírečku, jinak pro něj jdeš do jeslí ty a budeš si to tam vysvětlovat s personálem TY, co to má můj synek za slovník!“

    A od té doby měla malá Kačenka nadále dírečku a my o jednu vtipnou příhodu o logopedických dovednostech s dětmi navíc. Až se bude Kačka vdávat, těším se, milá Sally, jak tuhle příhodu dám k dobru! To bude jistě potěšená jak ona, tak její bratr! Co myslíš?

  • Milá Sally, co mám dělat s tou mojí holkou?! Aneb – Jednou mě snad vnoučata pomstí!

    Milá Sally,

    Co mám dělat s tou holkou? V létě jí bude 19, je šikovná, veselá, krásná, chytrá, pohodová, ale je to šílená bordelářka. Na rozdíl od svého precizního a strukturovaně pořádkumilovného o 2 roky staršího bratra. Stejná výchova, stejné prostředí, stejní rodiče se stejným genetickým vybavením, dva absolutně odlišné výsledky.

    „Kačko, ukliď si ve svém pokoji! To je strašný, jaký ty tady máš čurbes!“ Vyšlu jasnou a nesmlouvavou instrukci s podrážděným hlasem.

    „Mami, právě jsem douklízela“ blazeovaně klidná odpověď. Mírně soustrastná, nad matkou blbkou.

    Případně

    „Mami, to jsi tady měla být před hodinou, to bys teprve žasla, teď už je to docela dobrý!“ a o mne se pokouší mrákoty.

    Nebo

    „Mami, přece víš, že to naschvál neudělám, když mi řekneš, ať uklidím. Nebude se mi do toho chtít. Tak proč mi to vlastně říkáš? Já musím najít k tomu vnitřní motivaci sama“ a já lapám po dechu a vzpomínám na moji matku, jak mi párkrát v mém dětství vztekle naházela komplet vše na jednu hromadu v dětském pokoji a já jsem si už tehdy svatosvatě slibovala, že TOHLE já NIKDY svým dětem neudělám… Neunáhlila jsem se ve svém slibu? Neměla jsem ho dávno porušit a své milované dceři „letečák“ dělat také pravidelně?! Pomohlo by to? Nebo jsem byla jen málo důsledná v udílení trestů za neuklizený pokojík? Málo chválila za záblesk pořádku?

    Když se snažím apelovat na její budoucí roli matky mých vnoučat a poukazuji na potřebu uklizené a vzorné domácnosti s ohledem na ně, s klidem odvětí:

    „Mami a kdo ti řekl, že chci mít děti?“ to už se rozčílím a zdůrazním, že v naší rodině současný trend easy life bez dětí je nepřípustný a že já jsem si svoje dvě děti vychovala a odmakala i právě proto, abych jednou byla spokojená a rozmazlující babička. Na tu roli se těším! Moje vnoučata mě totiž pomstí stejně tak, jako moje dcera mstí zdatně moji mámu za ten čurbes, co jsem občas mívala v pokojíku já. Jen nechápu, proč je ta pomsta tak silná. Proč to ten vesmír dělá?

    Jednou jsem nechtěně nadzvedla dcerky matraci při povlékání čistého prostěradla, bylo to v létě, těsně poté, co tehdy 17 letá dcera odjela do Berlína na jazykový kurz. Nestihla si převléknout povlečení a já chtěla vše vyprat a na sluníčku usušit, aby to měla moje milovaná beruška čisté, až přijede domů. Nadzvednutá matrace vydala hrozivé tajemství v podobě několika prázdných lahví od Hanácké vodky, ginu, rumu a kdo ví čeho ještě. Slušná sada na slušnou otravu alkoholem. Nevěřícně jsem na to tenkrát zůstala zírat, natočila to pro případ šálení smyslů na video, poslala vlastní matce coby corpus delicti mého selhání ve výchově a zavolala do vlaku milovanou šikovnou a chytrou dceru a do telefonu zaburácela:

    „Kateřino!!!! To je jako co, ty prázdný flašky od chlastu pod postelí?!“ Moje kočička je buď Kačka, Kačenka, Káťa, Kačí, Katuška nebo prostě Kočka, Kočička, Beruška, Pusinka či Čuminda (od slova čumáček). Jen v momentech mého největšího negativního emočního rozpoložení je to KATEŘINA. Také tuhle podobu svého jména vyloženě nemá ráda. Hlas se mi třásl vzteky a mít ji po ruce, tak ji snad přizabiju.

    „Cooooo?! Mamí, blbě tě slyším! Je tu nějaký v tom vlaku mizerný signál, co že jsi to říkalaaaaaa?!“

    „Ty flašky, Káčo, ty flašky pod postelí jsou CO?!“

    „Jo táááááák, no to je v pohodě, mami, ty tam jsou už dlouho, od Silvestra, ještě něco jsi potřebovala, maminko?“ Sladkost z jejího hlasu přímo odkapávala.

    „Proč jsou pod postelí, sakra práce ještě v červenci?!“

    „Mamííííí, tak nestihli jsme to odnést, to je jasný, ne? Mami v klidu, až se vrátím, tak to odnesu“ Změnila sladký tón hlasu na konejšivý, jako když dospělý tiší plačící a vztekající se malé dítě.

    „No tak to si piš, že to odneseš!“ Dodávám vztekle prskající snad už jen pro ten pocit, že mám poslední slovo, pro nic víc.

     No ne, počkej, samozřejmě jsem ji vedla k čistotě, hygieně a pořádkumilovnosti. Stejně, jako jejího bratra, kde to padlo perfektně na úrodnou půdu. Trpělivě jsem vysvětlovala, že se jim do života vyplatí to mít tak, že každá věc má své místo. Protože ji potom snadno najdou, když ji budou rychle potřebovat.

    Dívala se na mě pokaždé dcera při této přednášce útrpně, přímo soucitně. V hlavě jí jelo zjevně něco na téma „chudák retardovaná máma, ona za tu svoji úchylku pořádkumilovnosti nemůže“ a nahlas mi trpělivě opakovaně vysvětlovala, že v jejím pokoji (bordelu) má vše nějaké místo, které se po chvíli vždy ustálí, byť se v čase může změnit a věc vyplave na světlo boží. Jí to takto vyhovuje. Mně ne. Ona to tak s přehledem zvládá. Já ne. Ona je umělkyně a zvládá svůj pracovní kreativní svět = rozuměj totální chaos. Několik špinavých hrnků od čaje nedokázalo najít cestu do myčky na nádobí, papírky od čokolády se mísí s prázdnými obaly od jogurtů, podpořené shnilými zbytky hroznového vína v misce, shluk gumiček do vlasů se povaluje mezi šminkami, laky na nehty, bavlnkami na vyšívání a spoustou pastelek. Lak na vlasy se tyčí vedle nedávno zakoupeného parfému a sekunduje mu i antiperspirant, pleťová voda a kartáč na dlouhé vlasy. (Proč není v koupelně?!)  A pochopitelně její svršky. Ty roznošené vévodí podlaze, byť má fungl novou skříň se spoustou prázdných ramínek a druhou starší skříň s dostatkem polic.

    Svršky čistě vyprané a mnou pečlivě složené do úhledného tvaru pro změnu uchovává ve své 140cm široké posteli. Narvané za plyšáky. „Mami, dobrý, hoď mi to“ říká, když jí třetí den upozorňuji, že si stále ještě neuklidila hromádku složeného vypraného spodního prádla z chodby.

    „Jak, jako hoď mi to?!“

    „No normálně, ne?! Normálně na mě, sem, do postele! Tady to potom skvěle najdu“ říká a chechtá se u toho, protože vidí, jaký efekt mají na mne její slova. Rudnu, bobtnám a chce se mi křičet vzteky. Místo toho opanuji vší silou svoji důstojnost i svoji emoci a prohlásím:

    “I kdyby tě na tu Univerzitu do Dánska nevzali, tak počítej s tím, že TOHLE tady bude jen do maturity. Potom to všechno uklidím, vyházím a TEBE sem budu pouštět jen jako do muzea! Já tady chci mít hezky uklizeno!“

    „Mami, v klidu, tak sem nechoď, když ti to tak hodně vadí nebo zavírej dveře do mého pokoje, brácha to má pro tebe lepší, tak choď k němu“ trpělivě a konejšivě dodává. A já opět málem omdlévám.

    Milá Sally, já si s ní opravdu nevím rady, co mám dělat? Kdybych to řešila sklenkou vína na nervy, je ze mne dávno alkoholička… a jediné, co mi dodává optimismus je fakt, že sama dcera ze svého bordelu odchází do vzorně uklizeného pokoje svého staršího bratra, sice pod záminkou použití jeho počítače, ale já v nitru svém cítím, že tam ve skutečnosti chodí proto, že i jí je dobře v uklizeném a srovnaném světě a že to jednou přijde. Třeba až bude mít svoji domácnost nebo ty děti. Co myslíš?

  • Pro ty z vás, kdo se nikdy nesetkali s teorií barevné typologie lidského chování a charakteru od Pelleriniho stručný úvod: velmi inteligentní pán, super manažer zaměstnaný u NASA dostal za úkol zjistit, proč se stala chybka v obrovském monstrózním projektu, který NASA stál spoustu miliard dolarů a šlo to celé do kopru. Selhal lidský faktor. Jako obvykle. Ale proč? A jak tomu příště zamezit?! To byl úkol právě pro Pelleriniho. A on na to přišel. A to, nač přišel, následně přetavil do teorie, kterou začal aplikovat v praxi nejen v NASA, ale i v jiných společnostech a svém soukromém životě. Jak jinak, než úspěšně. Zkrátka pochopil, jak svět (a lidé v něm) jsou odlišní a jak fungují. Kdo je nač dobrý. Koho tedy nač použít. A také raději nepoužít. Pojmenoval základní 4 kategorie lidí podle toho, jak se rozhodují (zda spíše na základě vlastních emocí nebo logického úsudku) a jaké vstupy pro své rozhodování potřebují (zda spíše intuitivní, tj pocitové nebo to, nač si sami sáhnou, vidí, cítí, ověří svými smysly). Podle tohoto rozdělení pak vychází tyto kategorie:

    1. logičtí myslitelé se skvělou intuicí – vizionáři, létající občas v oblacích a tvořící skvělá řešení = modří,
    2. dále intuitivní srdcaři se schopností ty ostatní motivovat, propojit, nadchnout pro společný cíl = zelení,
    3. emočně dokonale nastavení, perfektně čtoucí mezi řádky, se srdcem na dlani a schopností pečovat o ostatní na úkor sebe sama = žlutí
    4. a nakonec organizovaní, strukturovaní, striktně logičtí a držící se hezky při zemi tzv. červení, či chcete-li oranžoví, podle slunce, které také striktně dodržuje oběžnou dráhu po obloze

     Ano, není to tak jednoduché a není každý pouze jednobarevný. Ale jedna „barva“ u něj je silnější, než ostatní. Se všemi klady a slabinami. A jen kompletně barevný tým má šanci na úspěch. A jen pokud člověk ve svém konání „osloví“ všechny barvy těch ostatních, má šanci na úspěch svého konání. Začíná „zelenou“ takže musí projevit uznání. Následně „zažlutí“ emocemi, předestře vizi společného cíle. Přejde do „modré“ vize možných řešení a strategií a až úplně nakonec „červeně“ pojmenuje konkrétní kroky a úkoly optimálně s časovým sledem.

    Napsal o tom knihu. Pro mne vlastně bibli. HOW NASA BUILDS TEAMS. Vřele doporučuji pro studium. Otevře oči. Pomůže chápat, predikovat a nedivit se. Já díky ní mám svoji kotvu. Nerozhodí mne tolik to, co se kolem mne a se mnou děje. Mám kompas do slepé mapy lidského konání a emočních projevů i potřeb.

    A snad jen úplně na závěr svého úvodu podotknu, že můj skvělý malý efektivní tým, který mám tu čest vést je právě proto úspěšný, že obsahuje všechny barvy a že jsou všichni již díky naší báječné školitelce poučení a barevnost světa si uvědomují stejně tak, jako svoji barvu s jejími klady (a zápory). Díky společnému základu máme i společný jazyk a tak místo divení se a rozčilování občas jen jeden k druhému prohodíme „no jo, červená!“ případně „jasně, zelená!“

    Na sebe prozradím, že jsem zelená, která moc dobře ví, že čas je relativní – ohebný (takže dost často mívám zpoždění, neb po cestě toho ještě hodně přeci užitečného stihnu!!! Už ale chápu, že ostatní trpí, obzvláště ti červení, kteří jsou na minutu přesní… a vím, že v určitých momentech se moje „zelená“ musí překlopit do „červené“… jinak mi uletí letadlo, což se mi už také jednou i stalo. To se žádnému červenému NIKDY stát nemůže! Opravdu NE, pro toho je čas jasně definovaný rámec, který nemá problém dodržet. Zato jej má problém překročit.

    Mně nedělá problém jakákoliv změna (ano, jdu někam, koupit něco – třeba mléko, ale skončím jinde a kupuji něco úplně jiného – třeba lístky do divadla! A mám oprávněný pocit, že jsem si svůj úkol splnila. Co na tom, že jiný… A holt mléko počká… čas je přeci ohebný)

    Miluji akci. Nejlépe, pokud je tato akce ve světle reflektorů pozornosti. Umím někam vlítnout a z rozpačitého ticha rozproudit ostatní díky své schopnosti baviče, který ze sebe klidně udělá šaška. Hlavně ať se ostatní konečně uvolní a začnou se společně bavit! Největší radost mám, když ti okolo spolu fungují a táhnou za jeden provaz. A jsem také naivní a zranitelná ve svém nadšení pro ty ostatní okolo, ve kterých mám tendenci vidět spíše to dobré a potlačuji varovné signály o jejich slabinách a občas jsem, jako buldozer. Tak to je zelená. Další negativní vlastnosti nás zelených tu zmiňovat nebudu. Ale dobře o nich vím jak já, tak ostatní.

    Vydržte číst dál, věřím, že vás pobavím jedním reálným příkladem z nedávné doby, kdy ještě řádil COVID, byť jej Putin vyléčil vpádem na Ukrajinu… Píše se červen roku 2022

    Zelená vyráží na služební cestu letadlem do Moskvy, v době drsné Ukrajinsko – Ruské krize. Jak jinak, než přes Istanbul. Jiné linky do Moskvy totiž momentálně nelétají, než Turecké (a potom prý ještě z Helsinek se dá autobusem!) odlet 9:20 ráno, taxi objednáno vzorně pečující „žlutou“ na 7:00 před dům. Zdůrazněno, že to má být nekuřák (jak kouří, smrdí a to mi děsně vadí) a zdůrazněno, že bydlím specificky, aby nebloudil. Dokonalá péče mojí milé asistentky Terezky, pro moje pohodlí a duševní klid, „žlutá“ v akci!

    „Zelená“ balí kufr na poslední chvíli…až po půlnoci, byť jej mohla mít zabalený objektivně vzato už v 19:00. Nelétá totiž moc ráda, nemá ráda balení věcí, takže to nechává úplně na poslední chvíli. Zato si stihne zahrát tenis, koupit taneční botky, koupit synkovi triko na tenis a mamince halenku na léto, vyplít zahradu, zalít kytky, vyprat prádlo, uvařit večeři a spoustu dalších aktivit, s cestou zcela nesouvisejících. My zelení si musíme hlídat priority, ono nám to tak trochu utíká… Ve 22:00 se už nedalo vymyslet jiného NIC a tak jsem zkontrolovala předpověď počasí (naštěstí má být v Moskvě krásně) a začala balit.

    Ráno zodpovědně v 7:10 usedám do taxíku. Ne, nevadí mi, že měl zpoždění, mám pro to pochopení a navíc se omluvil – chytil šraňky na přejezdu. Jasně, času dost.

    Suverénně více, než hodinu a půl před odletem přicházím na přepážku check – in se odbavit. Je 7:45. Není tam ani noha. Prima, to mám ráda. Bez čekání a hlavně bez davů, co se na mě tlačí. V klidu stihnu všem co chci zavolat, koupím dárky a ještě popracuju před odletem v business lounge. Pohoda! Hrdě podávám svůj pas s vízem do Ruska a bodře ještě mladé dámě za přepážkou zdůrazňuji, že letím do té Moskvy a MÁM VÍZUM.

    Usměje se, převezme pas, naťuká do počítače moje údaje a již vidí, že letím tam business, zpět nebylo místo, takže economy a ptá se, zda chci okénko. No ano! To mám ráda… svůj prostor a výhled…

    „Tak ještě mi dejte PCR test“ poví po chvíli, než vytiskne palubní vstupenku.

    „???????!!!“ klesne mi brada. „COŽE CHCETE?!“

    „No maximálně 2 dny starý PCR test“

    „Cože?! Do Moskvy musím ještě stále mít PCR test?! Jste si jistá? Moje asistentka mi totiž nic takového nepověděla a to ona by určitě udělala, ona by mě na test poslala a ještě by mi ho i vytiskla!“

    „Tak počkejte, já se podívám ještě jednou…“ pár nekonečných vteřin, při kterých mi buší srdce až v krku. Mozek jede na 150%. Kde soudruzi udělali chybu?!

    „No ano, tady to čtu. Jen pokud byste měla ruský pas a byla očkovaná – sputnikem, tak nemusíte mít PCR test. Jinak jo. Jinak musíte. Pořád to ještě platí. Bez PCR testu Vás nesmím odbavit“ ….A do háje!!!!

    „A nedá se to nějak jinak vyřešit?“

    „Ne, nedá, bohužel“ tváří se upřímně soucitně. Projev žluté…

    „Ale vždyť tady na letišti přeci bývalo odběrové místo na počkání, ne?“

    „No ano, to tady pořád ještě sice je, ale oni to dělají až po 2hodinách a to už fakt nestihnete, ale zajděte si tam, ať to máte na zítra, až poletíte“ Pokračuje také upřímně soucitně a smutně.

    „Ne, počkejte, já letím do Moskvy DNES, ne až zítra. V Istanbulu nespím. Takže zítra PCR test mít nemůžu, musím jej dostat dnes“ oponuji zmateně.

    „Ale ne, nerozumíte mi, já myslela, ať si jdete udělat PCR test a přijdete na letiště znovu zítra, protože já Vás takhle bez PCR testu nemůžu pustit ani do toho Istanbulu…“ Trpělivě mi to vysvětluje. Tváří se při tom soucitně. Asi nejsem první trotl, kterého takto řeší.

    Před očima mám tmu. Běží mi ty dlouhé minuty strávené skládáním programu, hledáním hotelu (nelze zaplatit kvůli sankcím kartou, takže nebylo jednoduché udělat rezervaci), diskusí s ostatními, se kterými se mám kdy a kde potkat, sbírání dokumentů, které tam pro ostatní v půli kufru vezu (protože ani DHL tam už nelétá a není jak podklady si předat) 2 hodiny nenáviděné činnosti balení… a to všechno by najednou mělo být zbytečné?!

    NE

    Zelená ….AKCE!!!!!

    „Kolik mám tedy reálně času na to, abych stihla check in?“

    „No, musela byste to stihnout maximálně do hodiny zpátky, ale to nevím, oni to tam dělají za ty dvě hodiny“

    „A kde to prosím je?! Poradíte mi, ať nebloudím?“

    „Musíte zpět, až za KFC směr terminál č.2 po pravé straně“

    „Bezvadný, držte mi palce, letím!“

    Pro jistotu zároveň volám své „žluté“ asistentce Terezce, abych jí po ránu způsobila nepříjemný šok. Ano, zřejmě budeme muset měnit letenky, pokud to teď tady nedám. Nechce tomu, co jí zkratkovitě sděluji celá nešťastná chvíli vůbec věřit.

    A já se rozbíhám s 2 kufry jako o závod. Peláším skrz halu, rozrážím davy rodičů s dětmi, předjíždím kočárky a valím směr terminál 2 a KFC.

    Tam v respirátoru (chuderka!) mladá holčina za přepážkou. Je 8:00

    Přeskakuji nadbytečnou „zelenou“ v mé konverzaci a rovnou přeskakuji do emoční „žluté“

    „Dobrý den, prosím vás potřebuju zachránit, potřebuju pomoc!!!“

    Tak žlutá zabrala. Holčina se lekla a vykulila oči. Měla jsem její plnou pozornost. Ale bohužel to tak bylo všechno, co jsem měla. Když jsem vysvětlila, že potřebuju jakkoliv zařídit obratem PCR test, tak mi poslušně odrecitovala, že jej dělají do 2 hodin a že to stojí 7500 Kč a že tady si mám stáhnout formulář na svůj mobil a vyplnit si to a odeslat do systému a počkat si na kód a pak s tím kódem jít na odběrové místo a že ona mi ale opravdu nemůže garantovat, že to bude dřív, než za ty 2 hodiny. Jasná organizovaná a poučená o postupu, žádná výjimka ani jiné řešení „červená“…

    Tak jsem to všechno udělala, vlezla do odběrové místnosti a začala znovu nanovo.

    „Děvčata, potřebuji prosím pomoci, jsem v zoufalé situaci, nedokážeme to nějak vymyslet? Letím do Moskvy, fakt NE na dovolenou a bez PCR testu do půl hodiny mě tam nepustí, což bude průser a to pak zabiju moji asistentku, která si neověřila správnost informace“ (Ano, použila jsem tato ošklivá slova, zcela tendenčně, abych vyvinula ještě větší emoční tlak. Těm holkám bylo líto jednak mě, jednak mojí jinak skvělé asistentky)

    „A tak my to děláme do 2 hodin, ale vlastně ten přístroj je docela rychlý, tak jestli se to povede dobře odebrat a jste negativní, tak možná by to mohlo do půl hodiny klapnout. Pojďte, zkusíme to…“ a dalších 15 minut jsme vyplňovali do dokumentu číslo mého pasu, platili a dělali výtěr z nosu.

    A pak jsem si šla dát kafe a místo panáka sladký čokoládový dortík na nervy. A zavolala své „žluté“ znovu, abych ji informovala o postupu a požádala o držení palců a případnou blokaci nejbližšího dalšího letu do Istanbulu. Teď už moc udělat víc nemůžu…

    Ptáte se mě, jestli jsem byla vytočená do běla? Ne. Nebyla. Leda tak na sebe. Sice jsem už dávno vyhlásila v mém týmu pravidlo, že získané informace od kohokoliv ověříme ještě ze dvou dalších nezávislých zdrojů (na Maledivách ze tří), ale je mi po přečtení „bible“ jasné, že silnou stránkou „žluté“ není dodržování stanovených pravidel. Od toho je „červená“. A moje chyba byla, že jsem si sice pohlídala vízum, ale nezeptala se – a nezkontrolovala si – ten PCR test. Holt Putin sice celý svět vyléčil, ale postupy ještě zůstaly v platnosti . A Terka se spolehla na informaci od asistentky z Ruska, která po pravdě pravila, že když je člověk očkovaný, tak nepotřebuje nic. Hm. Jenže já nejsem člověk = Ruský občan se Sputnikem, já jsem cizinec, takže potenciální hrozba, kterou je třeba zahnat PCR testem. A na to milá Ruská asistentka nepomyslela. A moje „žlutá“ se s tímto vstupem spokojila a soustředila se více na toho nesmradlavého taxikáře. A výsledek byl, jaký byl…

    Rozjímala jsem o vlastnostech každého z nás a přemítala, co by asi v mé situaci udělal „modrý“ kolega. Podle mého by se ani ruské asistentky neptal a podíval by se na web ministerstva sám. Protože modrá moc není komunikativní a jde „správnou“ cestou. A na letišti by se nestresoval. Zašel by na test a v klidu odjel domů a vyčkal dalšího letu.

    Červené kolegyně by se do mé situace zřejmě ani nedostaly. Ony by se podívaly na web, zavolaly na Ministerstvo zdravotnictví, zeptaly se kamarádky letušky případně pilota a ještě pro jistotu by si zavolaly na Ruské velvyslanectví. Červená totiž chyby nese, jako osobní selhání a tak moc chyby nedělá. Domýšlí i za ostatní a řeší slabiny i ostatních. Preventivně. Jo a pokud by na letišti přeci jen v podobné situaci byly, tak pokud by dokázaly vůbec zapnout mozek z módu panika, což také není jisté, tak by šly na ten test, jako já a v klidu by si 2h počkaly, protože na rozdíl od zelené má červená ráda rezervu v čase a raději než o minutu později je na místě o hodinu dřív. O tu hodinu, která mi teď zoufale chybí na jistotu výsledku… Můžete se vsadit o co chcete, že na letišti (nebo před divadelním představením) bude první právě „červená“. Zatímco „zelená“ až na poslední chvíli. Máme to totiž v tomto ohledu přesně obráceně.

    Žlutá by se pokoušela ukecat postupně každého, koho by potkala, aby potřebné PCR buď ignoroval nebo falzifikoval nebo tak něco. Zkrátka hezky ruka ruku myje, nějak to paninko přeci spolu vymyslíme. A pokud ne?! Tak asi upřímný a zoufalý pláč. A volání příteli na telefonu pro podporu a radu.

    Vracím se po 29 minutách na místo činu – tedy odběru. Stále ještě šance JE!

    Už z dálky na mě mávají. Ano, vyšla jsem, odběr klapnul – takže negativní! Ale objevuje se další háček naší přetechnizované doby.

    „No, víte, ona nám spadla VPN. To jako že síť. Takže nám nechodí maily a nemůžeme tisknout. My Vám to potvrzení teď vlastně dát fyzicky nemůžeme“

    COŽE?! Opět lapám po dechu. Infarktový stav. Jsem TAK blízko a PROHRA?!

    „A skutečně se to nedá nějak jinak, náhradně vyřešit?! Holky, dostanete pugét! Nebo bonbošku, moje skvělá asistentka ji ještě dnes pošle! Slibuju! Vymyslete to, ať odletím!!!“

    „No…zkusíme to vypsat ručně…dejte mi znovu Váš pas…a pak Vám to pošleme do mailu, ať to na ten let do Moskvy už raději máte“

    UFFFFFF padá mi šutr ze srdce

    A tak dalších cca 7 minut píšeme a tiskneme.

    A já LETÍM zpět na přepážku, kde už z dálky vidím nápis CLOSED, neboli zavřeno…

    Mávám na dálku na tu „Svoji“ pracovnici na přepážce. Vždyť o mě holka ví! Ta mě určitě čeká! Musí! Letím naštěstí tam business!!!

    „Mám ještě šanci se odbavit?! Neříkejte, že ne prosím!“ bylo 8:53, odlet 9:20…

    „No, už máme zavřeno… ale na Vás ještě čekáme…“

    UF

     tak jsem se odbavila… stihla jsem to.

    A tady bychom mohli příběh o barevném světě klidně ukončit, věřím, že pro pochopení a coby příklad to úplně stačilo.

    A pokud vás zajímá, jak tato moje cesta pokračovala a co bylo dál – můžete se to dozvědět, stačí číst dál a věnovat mým slovům pozornost. Ale už je to kapku jiný příběh, příběh o tom, proč nejraději nelétám pokud možno nikam a zůstávám nejraději v dosahu automobilu nebo vlaku.

    takže – do ruky jsem ještě u přeážky dostala návaznou palubní vstupenku bez konkrétního místa, tzv „stand by“ protože je každý let z Istanbulu do Moskvy narvaný k prasknutí a pro mne tam nemohli z Prahy už rezervovat konkrétní místo, neb jsem měla to zpoždění a netušili, zda odletím. Ale prý to na stojáka mít nebudu. To už si na místě vyřídím, to problém nebude. Jasně, zelená je flexibilní, to zvládne.

    Usedla jsem jako skoro poslední do letadla a s díky odmítla nabízené varianty tří nealko namíchaných drinků. Ne, děkuji. Poprosím o skleničku Champagne. Ano, Champagne. Ano, je mi jasné, že se musíte jít zeptat kolegy. Ne, nevadí, že na to nemáte skleničku. My zelení umíme být poměrně flexibilní!

    Co by v takové chvíli udělaly ostatní barvy?

    A teď ještě trocha reality toho, JAK si to užívám JÁ, když jsem ve své 1D neboli nešťastná a frustrovaná zelená, která NENÍ ALE VŮBEC V PSYCHICKÉ POHODĚ. A to se pak projeví spíše ty naše negativní vlastnosti. A že jich i my jinak skvěle zelení máme!

    Po příletu do Istanbulu mne čekala super zpráva – můj přípoj má zpoždění… 6 hodin! Zelená se okamžitě loučí s pocitem vítěze. Ano, naštěstí na cestu TAM mám business, takže šanci si i v klidu sednout a popracovat na počítači v business lounge… ale 6 hodin je fakt už docela dlouhá doba, to nevím, jak dám… straaaaaašně nerada někde takhle čekám. Navíc, když vím, kolik práce a věcí mi doma čeká a utíká… Frustrace se u mne dostavuje zaručeně po první hodině. 1D zelená v celé kráse.

    V Istanbulu jsem poprvé.

    Na jejich letišti a v jejich salonku taky. Ještě poměrně laskavě (tedy alespoň podle mne) vysvětlím při vstupu do salonku mladé pracovnici na přepážce, že základem slušného chování a klientsky správného přístupu je při pozdravu se mi podívat do očí a zeptat se mne, jak mi může pomoci a nechat mne mluvit, ne na mne bez pozdravu a s očima upřenýma do obrazovky vystřelit pokyn „Vaši palubní vstupenku“ Čekala jsem, že se slečna chytne za rozkošně pihatý nosánek a omluví se. Omyl! Ona je tu doma, já ne a já ji navíc obtěžuji. Něco chci. Vytřeštila na mne proto oči v dokonalém a nefalšovaném úžasu. No vida, tak alespoň ten oční kontakt bychom měli… Pak se dívala na svého kolegu vedle sebe a na mne. Oči měla vytřeštěné a střídala pohled na mne a na něj asi 3x. Kolega byl starší a zřejmě ještě zažil dobu, kdy o práci byla nouze a platící klient byl středobod vesmíru. To bylo ještě do covidu. Tak na ni mrkal, aby se ovládala a zvládla tuto složitou situaci. A zároveň občas mrknul omluvně na mě. „Ona Vám kolegyně ráda pomůže, jen potřebuje tu Vaši palubní vstupenku“

    Inu, teď, po COVIDu je všechno jiné, středobod vesmíru není platící klient, ale mladý člověk, ochotný pracovat. Je jich totiž zoufalý nedostatek a je třeba si je hýčkat. Jako ohrožený druh. Hýčkat si je. Jsou zvyklí na benefity, home office a jemné zacházení. A pochopitelně sociální jistoty. Rozhodně nejsou zvědaví na taková divná individua, co něco požadují a mají potřebu je vychovávat. Mimozemšťane zmiz! Vrať se do záhrobí, babo! Tak jsem nafasovala sedačku 3E na návazný let a zmizela jsem, v zádech upřený pohled a nechápavé chichotání mladé pracovnice Turkish Airlines.

    A následně vyzbrojena palubní vstupenkou zjišťuji, že business lounge JE velký, prostorný a vlastně všechno, jenom NE zařízený pro pracující osoby… všude křesla. Různé velikosti, opěrky, barvy i materiály potahů… stolečky nízké, takové ty odkládací na skleničku. Rozhodně ne na talíř s jídlem a nebo na počítač.

    V rohu mají velkou autodráhu s modelem Istanbulu. Té se vyhnu obloukem, mohly by tam chtít jít přítomné děti… a uřvané děti je to poslední, co tu teď potřebuji poblíž mne mít 6 hodin.

    Vyhnu se i dětskému koutku s obrovskou maketou letadla coby prolézačky. Vtipné, milé, ale teď to fakt neocením.

    Vyhlédnu si místo kousek od centrálního bufetu, kde je i normální židle a normální stůl. Proboxuji se tam kolem pracovníka lounge, který doplňuje nápoje do velkého samoobslužného pultu. Oba máme stejnou prioritu na prostor. Ne, omyl. On má větší. On tu pracuje. Takže já pochopitelně počkám, omluvím se mu, že jej omezuji a až on dokončí svoji činnost, tak usedám. Ještě se ho zeptám, jestli by nebyla voda nechlazená… NE, NEBYLA. Ale za rohem mají horkou k čaji, můžu si tam zaběhnout. No super! To jsem přesně měla na mysli!

    Po chvíli se uvolňuje stolek se židlí zády ke mně, který se mi líbí s ohledem na polohu víc. Já jsem totiž docela náročná na to, kde se cítím dobře. Není to všude a není to každý stolek. Musím mít krytá záda, přehled, prostor a klid kolem sebe. A žádného smraďocha kuřáka, ani smraďocha milovníka curry a dalších intenzivních koření, které je cítit z kůže. Česnek mi neva. Ale vše z Indie, Srí Lanky, Afriky a dalších zemí ANO. A také špatně snáším hlasité telefonické hovory, optimálně na face time. A co dělat v takovém prostoru jiného, než si s někým telefonovat, hodně hlasitě a s obrazem?!

     Takže ten ZA MNOU stolek by byl lepší… vstávám a jdu se k němu přesunout… v tu chvíli k tomu mému o chlup horšímu se blíží mladý pár s miminkem cca 8 měsíců starým. Miluju miminka. Jsem schopna na ně ňuňat dlouhé desítky minut. Mám ráda děti. Ale NE, když cestuju a jsem nevrlá z toho, že musím být zavřená někde, kde být nechci. Ještě 5 hodin!!!! A už vůbec blbě v takové chvíli snáším, když začnou nešťastné a unavené děti plakat. Nebo ještě hůř – řvát na celé kolo. Pochopitelně, že na letišti řvou zaručeně pokaždé. Já bych taky řvala, kdybych byla tak velká, jako ony a procházelo by mi to. Ale už jsem velká a řvát vzteky a frustrací nemůžu. Leda popíjet víno a tláskat se vším, co je k dispozici. Ani jedno mimochodem není dobrý nápad. Řvát by bylo určitě lepší… ale to se vážně nehodí. A tak té milé a sympatické dvojici z Německa ošklivě zalžu a sdělím jim, že OBA stolky jsou obsazené, neb za mnou chvátají z opačného konce salónku mí kolegové… FUJ, stydím se jen chvilku. Mladý pár po chvíli odchází. Pána jsem neošálila. Ten dobře pochopil… mladá maminka si s tím hlavu tolik nelámala a vzala útokem jiné místo. A já jsem si hezky kufřík, bundu a část ukořistěného proviantu nechala na stolku těsně za svými zády, takže jsem vzbudila dokonalý pocit jeho obsazenosti a měla jsem svůj potřebný prostor pro sebe na obou stolcích. Takže prostor a klid zajištěn.

                 Po chvíli jsem si dala počítač do zásuvky, abych mohla pokračovat v práci i po vybité baterii. Kolemjdoucí o něj vesele začali zakopávat a padat na mě. Nezvedali nohy. Nemám ráda kontakt s lidmi, které neznám, nechci je poznat a vlastně je vůbec nechci mít ve svém okolí. Svoji bublinu jsem si silou vůle udržovala a narvala si do uší sluchátka. Pustila si Radiožurnál. To mi pomáhá pokaždé. Moje bublinka. Můj svět. Skoro jako doma, kde si rádio pouštím pravidelně. Ochutnala jsem ze zoufalství vše, co tam měli. Vážně úplně vše. Vynechala jsem jen nápoje na baru. Stačilo mi to růžové víno. Úmyslně říkám ochutnala, neříkám snědla. Už dávno nedojídám, co mi nechutná jen proto, že to sníst můžu. A nechutnala mi tam drtivá většina věcí. Vyhrála okurka s rajčetem a jogurtový dip s mátou. Ze sladkého panna cotta s vanilkou. Zbytek špatný. A že toho tam mají skutečně hodně! Konečně se objevila na ceduli hláška, že smím vyrazit k nástupu do letadla a já jsem celá šťastná opustila tu „zlatou klec“ a jedinou pozitivní vzpomínku budu mít na starší dámu – uklízečku na záchodě, která se na mě usmála a ochotně mi podala ubrousky na utření si rukou, protože je tam architekti umístili na nešikovné místo úplně jinam, než umístili umyvadla, vodu a mýdlo a tudíž neviditelně. Poděkovala jsem jí a bylo to takové hezké pohlazení na duši. Tak jsme si stihly ještě povědět, že je odtud, z Turecka a že se jí také, stejně, jako mně líbí ta obrovská váza plná nádherných rudých růží uprostřed prostoru pro mytí rukou. Prima rozhovor… Jo a anglicky neuměla ani pozdravit.

                 Vůbec moc angličtina na letišti tady nesviští. Buď mluví všichni místní Turecky nebo Rusky!!! Vážně Rusky. Žasnu. Umím světový jazyk! Mám z něj státnici! Hurá! Ale dělám, že nerozumím. Kupuji si cestou zaručenou kvalitu kávy od Starbucks (ano, prosím dejte mi skořici na to Latté) a s kelímkem v ruce dorazím ke Gate D11, kde už všichni jsou namačkaní v prosklené části před nástupem. Kafe je horké, nespěchám. Last call ještě nehlásí. Tak znovu tasit palubní vstupenku, znovu tasit pas a znovu tasit ten těžce získaný a vydobytý PCR test. No vida, hodí se, kontrolují jej! Propouští mne o kousek dál, kde probíhá SECURITY CHECK. Nestačím se divit, jak tady přeskakujeme z technologického supemoderního věku do doby kamenné… Zde stojí děvče u stolku a na ten mi poroučí položit vše, co mám, včetně bundy, baťůžku, vše otevřít, vyzout se, NE, neobouvat se, když mne zkontroluje, hezky STÁT na koberci špinavém bez bot a boty nechat vysmradávat na letištním vzduchu. Papírkem přejede baťoh, bundu, mne. Strčí jej do mašinky na kontrolu na drogy. Sakra, zase nic… Tak ještě příruční kufřík. Rozhoduji se pro malý bojkot a místo na ten studený nerez stolek nechávám kufřík na zemi, líná ho zvedat a jen ho otevřu. Jsi mladá, tak se ohni! Překvapeně zamrkala, ale ohnula se. No vida! Jde to i po mém!

                 A opět známá situace, kdy nacpou komplet pasažéry do chobotu – pro mne úplná hrůza je ten chobot nebo chcete-li rukáv, co nemá sklo a má plechy. I když má obrázky, tak plechy za mne špatně. Spouští se mi klaustrofobie. V proskleném se to dá snést lépe. Nicméně jsem zkušená pasažérka, takže se nacpat do chobotu nenechám a s kávou v ruce a sluchátky a Radiožurnálem stojím v klidu v ústí chobotu a trpělivě čekám. Ano, umím nastoupit jako úplně ale úplně poslední. Však mi neuletíte!

    Servis v business je diametrálně odlišný, výrazně horší, než Emirates nebo Quatar airlines. Říkejte si, že jsem rozmazlená, ale aby mi nikdo nepodal sklenku vody (lépe láhev), nepodal menu, nezeptal se, co si dám – no to je prostě špatně. A o Champagne, abych si pokaždé zvonila?! Jako že ne JEDNOU, ale 5x na JEDNU skleničku…protože na zvonění nikdo nereaguje a je třeba ULOVIT letušku, co jde náhodně okolo…  Výběr z jídla nulový, jedna volba pro všechny. Tak víte co?! Tak JÁ nechci NIC! Tedy s dovolením bych použila toaletu. Jo ahááááá ono se to nedá ani 45 minut po startu, protože se tváříme, že jsou turbulence?! KDE?! Jo to se pozná podle toho, že svítí signál „připoutejte se“, což znamená, že automaticky toalety jsou zamčené?! Jo aháááá a já tady stojím ve frontě, protože před chvílí ten znak zhasnul, ale on nikdo ty toalety neodblokoval, protože co chvíli znak „připoutejte se“ opět šťastně zasvítí?! No tak to je ale skvělé, že mi přijdete osobně povědět, že už se smím jít vyčůrat, to jste mě opravdu potěšili… tak jo… a nepřišli!!!! Nevadí, umím se o sebe postarat sama a tak vyrážím hodinu od startu odevzdat to skvělé kafe na toaletu. (ať žije unifikace napříč zeměkoulí! Začnu být vyznavačem Mekáče a podobných značek – sázka na jistotu!) Donutím jinou letušku mi toaletu otevřít, protože proč by se samostatně namáhala si všimnout přešlapujících cestujících z economy třídy, co čekají, až se business třída vyčůrá… už se těším na cestu zpět v economy!!!!! A hodinu po odletu vítězoslavně vstupuji do maličké místnůstky, která je na chvíli jen moje a součástí mé bublinky, protože v uších mám z preventivních důvodů svoje sluchátka a svoji hudbu. Fajn!

    A víte, co se mi přihodilo v Turkish airlines OPRAVDU POPRVÉ v životě?! Trůním si a chystám se pomalu dokončit a opustit moje malé království ve stavu, v jakém jsem jej nalezla (takže perfektně čisté a voňavé) když tu najednou HRC! A násilím hlavní letuška odblokuje dveře a otevře je … zřejmě chtěla dát k dispozici toaletu, která byla v její mysli stále ještě zablokovaná z důvodu toho zapnutého signálu „připoutejte se“. Vytřeštila na mě oči a zůstala úplně ochromeně stát vstříc mně, sedící – trůnící. Taková je síla mé osobnosti! Když mě vidí hlavní letuška v business třídě, tak zůstane ohromeně v šoku strnule stát v předklonu!

    Z nás dvou jsem se vzpamatovala já první. Ostatně, já seděla, takže co… HRC a dveře jsem jí zase hezky před nosem zavřela.

    PARDON PARDON PARDON zaznívalo za zavřenými dveřmi a já se strašně musela smát. Když jsem po chvíli vylezla, tak za mnou přišla a podala mi naprosto neskutečné vysvětlení: „Ona mi kolegyně neřekla, že tam jste, omlouvám se“ Cože?!!!!! Tak co je moc, to je moc… A což takhle se proaktivně sama zeptat kolegů, než někam vrazím, jestli je tam volno?! Obzvláště, když je to záchod?! Nebo třeba zaklepat?! Ověřit si to?! NE, ta tedy rozhodně červená taky není, ale její barvu už zřejmě nezjistím. Věřím, že ji nikdy znovu nepotkám a toto setkání mi na jasné určení nestačilo.

    Tak přeji vám vidět barvy a umět jim porozumět, ledacos pro vás bude snadnější! A když zůstanete na zemi, nezažijete šok z otevřených dveří WC na palubě letadla.

  • Milá Sally…,

    Jak je to dlouho, kdy jsi ke mně skrze řádky rubriky v Mladém Světě promlouvala?  Tvoje citlivě formulované názory a rady byly jakýmsi majákem v rozbouřených vodách dospívání a nepřehledném světě dospěláků, ve kterém jsme všichni chtěli uspět. Byly nás bezpochyby tisíce, kteří pravidelně rubriku Milá Sally pozorně četli. Tehdy nic moc jiného ani nebylo. Ani v tisku, ani v televizi, Internet neexistoval a ve škole vládl přísný socialistický (ne)řád. Po té době se mi vůbec nestýská, ale po té tvé rubrice mi občas smutno je.

    Co bys asi tak řekla mně na tisíce a jednu drobnost, o které si přemýšlím a kterou se někdy trápím a jindy se jí bavím? Ano, je úplně jiný svět, než byl tenkrát. A já už dávno nejsem „náct“ ba dokonce ani „cet“. Mám dvě nedávno dospělé děti, spoustu životních zkušeností a přehmatů i omylů za sebou. Jsem však natolik jiná? Proč vlastně bys nemohla promlouvat i dnes, byť bez své rubriky v Mladém Světě? A proč bych s tebou nemohla promlouvat já? Vždyť přeci můžu! Dýchám, žiju, vnímám, píšu, tudíž jsem!  Moje milá Sally, vítej zpět! Budu si s tebou psát, ptát se a sdílet to úplně obyčejné i to obyčejné méně. Však se toho kolem mne neustále děje hodně a někdy až žasnu, kolik se toho vejde do jediného života.

    A jestli svými postřehy a dotazy někoho navíc potěším a pobavím – třeba u ranní kávy – případně si díky mně někdo uvědomí, že není za smolaře či bílou vránu na tomto světě sám, o to větší radost ze svého snažení budu mít. Jedině tak se totiž může ze mne zrodit opravdová spisovatelka, jak jsem si vždycky přála. Psaním…

    Díky, že můj blog čtete a pomáháte mi tím splnit si svůj sen. Bez čtenářů by to určitě nešlo, o tom není pochyb, pod to by se hned podepsala i ta Moje Milá Sally.