Milá Sally…

Milá Sally,

Co mám dělat s tou holkou? V létě jí bude 19, je šikovná, veselá, krásná, chytrá, pohodová, ale je to šílená bordelářka. Na rozdíl od svého precizního a strukturovaně pořádkumilovného o 2 roky staršího bratra. Stejná výchova, stejné prostředí, stejní rodiče se stejným genetickým vybavením, dva absolutně odlišné výsledky.

„Kačko, ukliď si ve svém pokoji! To je strašný, jaký ty tady máš čurbes!“ Vyšlu jasnou a nesmlouvavou instrukci s podrážděným hlasem.

„Mami, právě jsem douklízela“ blazeovaně klidná odpověď. Mírně soustrastná, nad matkou blbkou.

Případně

„Mami, to jsi tady měla být před hodinou, to bys teprve žasla, teď už je to docela dobrý!“ a o mne se pokouší mrákoty.

Nebo

„Mami, přece víš, že to naschvál neudělám, když mi řekneš, ať uklidím. Nebude se mi do toho chtít. Tak proč mi to vlastně říkáš? Já musím najít k tomu vnitřní motivaci sama“ a já lapám po dechu a vzpomínám na moji matku, jak mi párkrát v mém dětství vztekle naházela komplet vše na jednu hromadu v dětském pokoji a já jsem si už tehdy svatosvatě slibovala, že TOHLE já NIKDY svým dětem neudělám… Neunáhlila jsem se ve svém slibu? Neměla jsem ho dávno porušit a své milované dceři „letečák“ dělat také pravidelně?! Pomohlo by to? Nebo jsem byla jen málo důsledná v udílení trestů za neuklizený pokojík? Málo chválila za záblesk pořádku?

Když se snažím apelovat na její budoucí roli matky mých vnoučat a poukazuji na potřebu uklizené a vzorné domácnosti s ohledem na ně, s klidem odvětí:

„Mami a kdo ti řekl, že chci mít děti?“ to už se rozčílím a zdůrazním, že v naší rodině současný trend easy life bez dětí je nepřípustný a že já jsem si svoje dvě děti vychovala a odmakala i právě proto, abych jednou byla spokojená a rozmazlující babička. Na tu roli se těším! Moje vnoučata mě totiž pomstí stejně tak, jako moje dcera mstí zdatně moji mámu za ten čurbes, co jsem občas mívala v pokojíku já. Jen nechápu, proč je ta pomsta tak silná. Proč to ten vesmír dělá?

Jednou jsem nechtěně nadzvedla dcerky matraci při povlékání čistého prostěradla, bylo to v létě, těsně poté, co tehdy 17 letá dcera odjela do Berlína na jazykový kurz. Nestihla si převléknout povlečení a já chtěla vše vyprat a na sluníčku usušit, aby to měla moje milovaná beruška čisté, až přijede domů. Nadzvednutá matrace vydala hrozivé tajemství v podobě několika prázdných lahví od Hanácké vodky, ginu, rumu a kdo ví čeho ještě. Slušná sada na slušnou otravu alkoholem. Nevěřícně jsem na to tenkrát zůstala zírat, natočila to pro případ šálení smyslů na video, poslala vlastní matce coby corpus delicti mého selhání ve výchově a zavolala do vlaku milovanou šikovnou a chytrou dceru a do telefonu zaburácela:

„Kateřino!!!! To je jako co, ty prázdný flašky od chlastu pod postelí?!“ Moje kočička je buď Kačka, Kačenka, Káťa, Kačí, Katuška nebo prostě Kočka, Kočička, Beruška, Pusinka či Čuminda (od slova čumáček). Jen v momentech mého největšího negativního emočního rozpoložení je to KATEŘINA. Také tuhle podobu svého jména vyloženě nemá ráda. Hlas se mi třásl vzteky a mít ji po ruce, tak ji snad přizabiju.

„Cooooo?! Mamí, blbě tě slyším! Je tu nějaký v tom vlaku mizerný signál, co že jsi to říkalaaaaaa?!“

„Ty flašky, Káčo, ty flašky pod postelí jsou CO?!“

„Jo táááááák, no to je v pohodě, mami, ty tam jsou už dlouho, od Silvestra, ještě něco jsi potřebovala, maminko?“ Sladkost z jejího hlasu přímo odkapávala.

„Proč jsou pod postelí, sakra práce ještě v červenci?!“

„Mamííííí, tak nestihli jsme to odnést, to je jasný, ne? Mami v klidu, až se vrátím, tak to odnesu“ Změnila sladký tón hlasu na konejšivý, jako když dospělý tiší plačící a vztekající se malé dítě.

„No tak to si piš, že to odneseš!“ Dodávám vztekle prskající snad už jen pro ten pocit, že mám poslední slovo, pro nic víc.

 No ne, počkej, samozřejmě jsem ji vedla k čistotě, hygieně a pořádkumilovnosti. Stejně, jako jejího bratra, kde to padlo perfektně na úrodnou půdu. Trpělivě jsem vysvětlovala, že se jim do života vyplatí to mít tak, že každá věc má své místo. Protože ji potom snadno najdou, když ji budou rychle potřebovat.

Dívala se na mě pokaždé dcera při této přednášce útrpně, přímo soucitně. V hlavě jí jelo zjevně něco na téma „chudák retardovaná máma, ona za tu svoji úchylku pořádkumilovnosti nemůže“ a nahlas mi trpělivě opakovaně vysvětlovala, že v jejím pokoji (bordelu) má vše nějaké místo, které se po chvíli vždy ustálí, byť se v čase může změnit a věc vyplave na světlo boží. Jí to takto vyhovuje. Mně ne. Ona to tak s přehledem zvládá. Já ne. Ona je umělkyně a zvládá svůj pracovní kreativní svět = rozuměj totální chaos. Několik špinavých hrnků od čaje nedokázalo najít cestu do myčky na nádobí, papírky od čokolády se mísí s prázdnými obaly od jogurtů, podpořené shnilými zbytky hroznového vína v misce, shluk gumiček do vlasů se povaluje mezi šminkami, laky na nehty, bavlnkami na vyšívání a spoustou pastelek. Lak na vlasy se tyčí vedle nedávno zakoupeného parfému a sekunduje mu i antiperspirant, pleťová voda a kartáč na dlouhé vlasy. (Proč není v koupelně?!)  A pochopitelně její svršky. Ty roznošené vévodí podlaze, byť má fungl novou skříň se spoustou prázdných ramínek a druhou starší skříň s dostatkem polic.

Svršky čistě vyprané a mnou pečlivě složené do úhledného tvaru pro změnu uchovává ve své 140cm široké posteli. Narvané za plyšáky. „Mami, dobrý, hoď mi to“ říká, když jí třetí den upozorňuji, že si stále ještě neuklidila hromádku složeného vypraného spodního prádla z chodby.

„Jak, jako hoď mi to?!“

„No normálně, ne?! Normálně na mě, sem, do postele! Tady to potom skvěle najdu“ říká a chechtá se u toho, protože vidí, jaký efekt mají na mne její slova. Rudnu, bobtnám a chce se mi křičet vzteky. Místo toho opanuji vší silou svoji důstojnost i svoji emoci a prohlásím:

“I kdyby tě na tu Univerzitu do Dánska nevzali, tak počítej s tím, že TOHLE tady bude jen do maturity. Potom to všechno uklidím, vyházím a TEBE sem budu pouštět jen jako do muzea! Já tady chci mít hezky uklizeno!“

„Mami, v klidu, tak sem nechoď, když ti to tak hodně vadí nebo zavírej dveře do mého pokoje, brácha to má pro tebe lepší, tak choď k němu“ trpělivě a konejšivě dodává. A já opět málem omdlévám.

Milá Sally, já si s ní opravdu nevím rady, co mám dělat? Kdybych to řešila sklenkou vína na nervy, je ze mne dávno alkoholička… a jediné, co mi dodává optimismus je fakt, že sama dcera ze svého bordelu odchází do vzorně uklizeného pokoje svého staršího bratra, sice pod záminkou použití jeho počítače, ale já v nitru svém cítím, že tam ve skutečnosti chodí proto, že i jí je dobře v uklizeném a srovnaném světě a že to jednou přijde. Třeba až bude mít svoji domácnost nebo ty děti. Co myslíš?