Milá Sally…

Milá Sally…,

Jak je to dlouho, kdy jsi ke mně skrze řádky rubriky v Mladém Světě promlouvala?  Tvoje citlivě formulované názory a rady byly jakýmsi majákem v rozbouřených vodách dospívání a nepřehledném světě dospěláků, ve kterém jsme všichni chtěli uspět. Byly nás bezpochyby tisíce, kteří pravidelně rubriku Milá Sally pozorně četli. Tehdy nic moc jiného ani nebylo. Ani v tisku, ani v televizi, Internet neexistoval a ve škole vládl přísný socialistický (ne)řád. Po té době se mi vůbec nestýská, ale po té tvé rubrice mi občas smutno je.

Co bys asi tak řekla mně na tisíce a jednu drobnost, o které si přemýšlím a kterou se někdy trápím a jindy se jí bavím? Ano, je úplně jiný svět, než byl tenkrát. A já už dávno nejsem „náct“ ba dokonce ani „cet“. Mám dvě nedávno dospělé děti, spoustu životních zkušeností a přehmatů i omylů za sebou. Jsem však natolik jiná? Proč vlastně bys nemohla promlouvat i dnes, byť bez své rubriky v Mladém Světě? A proč bych s tebou nemohla promlouvat já? Vždyť přeci můžu! Dýchám, žiju, vnímám, píšu, tudíž jsem!  Moje milá Sally, vítej zpět! Budu si s tebou psát, ptát se a sdílet to úplně obyčejné i to obyčejné méně. Však se toho kolem mne neustále děje hodně a někdy až žasnu, kolik se toho vejde do jediného života.

A jestli svými postřehy a dotazy někoho navíc potěším a pobavím – třeba u ranní kávy – případně si díky mně někdo uvědomí, že není za smolaře či bílou vránu na tomto světě sám, o to větší radost ze svého snažení budu mít. Jedině tak se totiž může ze mne zrodit opravdová spisovatelka, jak jsem si vždycky přála. Psaním…

Díky, že můj blog čtete a pomáháte mi tím splnit si svůj sen. Bez čtenářů by to určitě nešlo, o tom není pochyb, pod to by se hned podepsala i ta Moje Milá Sally.