Milá Sally…

Milá Sally,

To nás tedy ve škole neučili a nikdy jsem o tom včas neslyšela, že kromě špatného spánku, návalů horka, přibírání na váze a dalších prima věcí nás ženy v období 50+ čeká i mlha na mozku. Ptala jsem se na to nedávno chytré kámošky umělé inteligence a ta mi to potvrdila. Na rozdíl od tebe mi to hned řekla.

Mozek fungoval vždy skvěle

Ty jsi o tom tenkrát pochopitelně nepsala. Probírala jsi s námi úplně jiná témata, adekvátní náctiletému věku. První rande, pusa a nechtěné těhotenství. No jo, ale jak jsem se pak měla mentálně připravit na to, že mi můj precizně fungující mozkový aparát přestane fungovat, jako pověstně spolehlivé Švýcarské hodinky? Ten aparát, který si pamatoval vždy do posledního detailu každičkou informaci a to nejen slova, ale i okolnosti, emoce, čas a všechny účastníky a hlídal, jak skvělý hlídací pes. Občas selhával v hlídání času, to je pravda. To přiznávám, že dochvilnost byla a je moje slabší stránka a musím si to hlídat pečlivěji celý život, ale zbytek fungoval vždy na jedničku a bez zvýšeného úsilí.

A už nefunguje

A najednou – BUM. Z ničeho nic, blesk z čistého nebe – asi jako když ze dne na den mě sklátí chřipka do postele, tak stejně nečekaně a z ničeho nic mi začíná můj mozek zpomalovat, ba i vyloženě vynechávat. Blahoslavení, kdo slabí duchem. Možná, jenže já slabá duchem úplně nejsem a dost si to uvědomuju a dost mě to taky štve, jak něco, co fungovalo skvěle a dalo se na to naprosto spolehnout začíná být nespolehlivé.

Už jsem ti milá Sally psala, jak zapomínám a jak klidně od oběda do telefonu požádám váženého kolegu a kamaráda o pozdější telefonát, neb právě obědvám… a on se upřímně podiví, jak je možné, že právě obědvám kdesi bez něj, když jsem přislíbila obědvat právě ten den a v tu chvíli s ním. A já to fakt vůbec nevím. Mlha na mozku. Ta se po chvíli rozptýlí a já si vybavím, že má pravdu a dokonce dohledám i moje vlastní potvrzení v textové zprávě hodiny i dne. A hanbou se chci propadnout.

I když se snažím  

No, jenže ono se to nelepší, i když si na to dávám sakramentský pozor. Připadám si, jako by někde někdo vyloženě číhal na moji nepozornost. Na moji zamyšlenost. A tak přijdu z pošty domů a až před vstupními dveřmi zjistím, že nemám jak dveře otevřít, neb jsem si ty moje klíče – pořádný velký svazek – zapomněla na poště… ne, Sally, ani jako malá jsem (na rozdíl od mých dětí) klíče neztrácela a nezapomínala. Já fakt NE. A teď ANO?! Pošta naštěstí je kousek, takže zrovna když si někdo mých klíčů u okénka všiml a měl tendenci je začít řešit, přihnala jsem se uřícená a na dálku volala, že jsou moje.

Nebo jindy, když si pochutnávám na vynikající kávě a do toho klábosím po telefonu. Pochopitelně mám sluchátka, abych nemusela telefon držet u ucha a mohla v klidu tu kávu popíjet. Telefon hezky leží na stolku vedle hrnku s kávou. Pochopitelně.  Káva je dopita. Zaplacena. Taky pochopitelně. Zvedám se a odcházím. Za přechodem na druhou stranu ulice mi nějak slábne a horší se signál. Sakryš, zase na opačné straně světa kam volám zlobí WiFi?! „Haloooo… Halooooo, slyšíš mě?!“ praskání je mi odpovědí a já si v duchu povzdechnu a zvednu zrak od chodníku a přejedu s ním okolí. Aha! V setině sekundy mi docvakne, že ta servírka u stolku, kde jsem venku na ulici před chvílí ještě seděla a pila kávu mává nikoliv, aby vyplašila mouchy, ale mává na mě… a něco má v ruce… ANO, v ruce má můj zapomenutý mobil, jehož signál slábnul a slábnul, jak jsem se vzdalovala od něj. Pochopitelně mám v mobilu všechny důležité informace: mobilní bankovnictví, karty, lítačku, komplet kontakty, no co ti budu milá Sally vyprávět, máme to tak všichni. Jakmile jsme bez mobilu, jsme jak bez rukou.

Bez mobilu – jízda na černo a doma tma bez éteru

A jen se vzpamatuju z toho, jak mobil málem zapomenu na stolku na ulici a zaženu infarkt při představě komplikací z jeho ztráty, klidně ho nechám ležet na stole v kanceláři a odkráčím na rehabilitační cvičení a následně domů bez něj. Cestuji většinou MHD a považuji to za svůj malý znak životního luxusu. Už nejsem uštvaná taxikářka vlastní rodiny, mám volbu a můžu si jezdit samostatně ekologicky vlakem, metrem či tramvají, proto mám tu lítačku… A nebo ji taky nemám, když nemám mobil. Naštěstí paní průvodčí ve vlaku měla pochopení a tak mi ani nechtěla prodat další lístek nebo dávat pokutu. Jela jsem tak trochu načerno a vlastně ani ne. Jen jsem se nemohla prokázat platnou lítačkou, kterou jsem měla jinde. Ani nevím, jaké mají v takových případech postupy. To přeci nemůže být stejně penalizované, jako vyloženě jízda na černo, co myslíš Sally?

A doma si bez mobilu uvědomím, že zpaměti už neumím vůbec žádné telefonní číslo, takže i kdybych nakrásně od sousedů měla nabídku pomoci a zavolání si tam, kam potřebuji, tak by mi to bylo houbeles platné. A protože náhodou ani notebook nemám doma, kde je aplikace Whats App, kterou se dají posílat zprávy a pochopitelně komplet kontakty, tak jsem úplně namydlená a odříznutá od svých přátel a známých… Zachránily mne naštěstí chytré hodinky, které nějak zázračně díky domácí WiFi dokázaly vyslat signál SOS Kačce a šikovná dcerka vzkázala dál, co bylo třeba.

Tolik se snažím!

Ta moje šikovná dcerka byla jako malá úplně v daném ohledu nemožná a zásadně a neustále někde něco zapomínala ze svých věcí. Klíče, tělocvik, učebnice… Vrcholem bylo, když ráno odešla do školy v krásném fungl novém vyšívaném na zádech baloňáčku, co jsem jí ho ulovila na služebce na Kypru a odpoledne z keramiky přišla už jen v mikince. Spráskla jsem nad tím ruce a hodně se na ni zlobila. Poučila ji, jak si musí dávat na svoje věci lepší pozor… A ona –  tehdy zhruba sedmiletá – mi se slzami v očích a třesoucím se hlasem odpověděla:

 „Mami, maminko, já se TOLIK snažím, TOLIK se snažím a ono mi to pořád NEJDE“

a potom plakala a plakala a já jsem sice vůbec nechápala, JAK je možné se SNAŽIT a NEDOKÁZAT takovou triviální věc, jako je pohlídat kabát, klíče, peněženku a mobil, ale protože to byla moje malá holčička, tak jsem ji obejmula a uklidňovala ji, že to bude dobrý a že se to naučí a styděla jsem se tak trochu coby matka za to, že ji takhle stresuju. No a vida. V 50+ PŘESNĚ VÍM, jaké to je když se člověk TOLIK snaží a pořád to NEJDE a NEJDE. A moje dnes již dospělá dcera? Tak ta na klíčích i v peněžence nosí AirTag a je úplně vysmátá. Nic neztrácí a nic nikde nezapomíná.

A mně to stále nejde a stojí mne to velké úsilí

Že zapomenu sluchátka v hotelu a v klidu odjedu bez nich – to pochopím a to se na sebe nezlobím, bylo to v situaci, když jsem byla nevyspalá, unavená a hodně už chtěla vyrazit na zbytek cesty. To jsem si jen následně musela odpracovat: trpělivě vybojovat přímý kontakt na hotelovou recepci, kterou jsem musela získat přes jejich světovou centrálu (půl hodina mého času) a vysvětlila následně milé mladé recepční, že moje sluchátka leží přesně na určitém místě v určitém pokoji (další půl hodina mého času). Následně stačilo jen se znovu po hodině ozvat, potvrdit, že jsem ochotna zaplatit poštovné a počkat si, až mi sluchátka v pořádku z Německa dorazí.

Nedávno v Dubaji jsem nechala na hotelu na pokoji počítač… hezky se spokojeně po mém odchodu z pokoje dobíjel, zatímco já si spokojeně popíjela kávu v letištním salonku po ránu. První lok, druhý lok… a tak se tedy rozhodnu podívat na ty maily, co čekají na vyřízení, mrknu na to, už jsem probraná, tak šup na ně… konec. Šok. Další lok nebyl. Hrnek málem letěl k zemi. Takový sprint, milá Sally, tak takový jsem hodně dlouho nepředvedla a rychlost takto vysokou dlouho nevyvinula. Opět málem infarkt, tentokrát při představě, že bych si jen v klídku a pohodě dopila tu kávu a dobře naladěná nastoupila do letadla. Rozhodně dobře naladěná bych z něj už nevystoupila…

A bez občanky do letadla?! ?! Libuše v akci.

Teď při odletu z Nice to bylo ještě horší. Kombinace snížené pozornosti s ohledem na psychickou (ne)pohodu, snaha stihnout zakoupit pár milých drobností pro blízké a chybné odhadnutí času vykonaly své. Už mě vyhlašovali letištním rozhlasem, coby úplně poslední cestující, které zavírají dveře od letadla, jestli IHNED nepřijde a já stála frontu coby třetí na lahev vody a kafíčko sebou do letadla. A měla jsem (mylný) pocit, že mám vše báječně pod kontrolou, protože chumel těch lidí, co stojí u východu směr Praha je ještě dosti početný a ten zpomalený barman tak jistě zvládne udělat kávu i těm dvěma dámám přede mnou a potom mně a já stihnu krásně zaplatit a přemístit se s čerstvou kávou a vodou do letadla. Určitý komfort cestování mám ráda, byť letím krátký let nízkonákladovkou v economy třídě. Je dobré si stihnout na letišti zakoupit vodu, kávu a před odletem si stihnout i odskočit.

Tak tentokrát nic z toho… Nestihla jsem skutečně nic. Ten chumel lidí totiž stál u jiného východu. Jiný Gate. Jiná destinace. Ti všichni chtěli letět do Frankfurtu, ne do Prahy. A tak letištní rozhlas vyvolal moje jméno, dokonce natolik srozumitelně, že jsem se v tom ihned poznala a nezbylo mi, než zapomenout na tu kávu… i na placení té vody. Přiběhla jsem k odletové přepážce, lahev čerstvě ukradené vody v ruce a horečnatě na pokyn „hurry hurry“ začala hledat palubní vstupenku a občanku. A v tom to přišlo. Palubní vstupenka na svém místě byla, ostatně jsem ji před chvílí dávala prodavačce při nákupu těch několika drobností, které se nakonec ani do velké tašky nevešly… ale ta občanka?! V peněžence jsem na místě, kde obvykle bývá pečlivě uložena viděla jen prázdnou kapsičku. A vedle hnedle řidičák. COŽE?! KDE MÁM OBČANKU?!

A do toho ta mladá letištní zaměstnankyně, která už chtěla mít let do Prahy z krku a poslední bába s bílým slamákem (to jako já) jí v tom bránila zjevnou zmateností a neschopností najít pas nebo občanku.

„Tak kde máte občanku? Dejte mi ji, už jste poslední cestující, končíme nástup, letadlo musí na plochu, pospěšte si!“ Její netrpělivost a snaha mě zrychlit zvýšily míru mého stresového hormonu tak, že se mi rozpustila moje mlha na mozku a já byla najednou, jako kněžna Libuše. Ta tenkrát z Vyšehradu v myšlenkách uzřela město, jehož sláva hvězd se dnes dotýká a já zcela jasně uzřela v myšlenkách v dálce na druhém konci letiště tu moji občanku… tiše a ochotně cestovala společně s palubní vstupenkou a sakem a kabelkou a počítačem a kloboukem v tom kastlíku na pohyblivém pásu u bezpečnostní kontroly u rentgenu. V mé rozplynulé mlze, která zprostředkovala zcela jasný obraz nedávné minulosti, jak ji mozek v paměti zaznamenal jsem to najednou viděla úplně zřetelně: JÁ JSEM TAM, NA TOM PÁSU ZAPOMNĚLA OBČANKU! JÁ JSEM NEDÁVALA POZOR A JÁ JI TAM NECHALA!!!!! JÁ JI NEVYNDALA A TEN KASTLÍK ODJEL S MOJÍ OBČANKOU DO ÚTROB PÁSU.

Každý si chce zjednodušit práci, i ten honák ovcí

Chvíli jsem se z vidiny vzpamatovávala. Dost možná, že i Libuše se taky klepala, jako ratlík, když uzřela prvně tu Prahu. Ale na Vyšehradě na to byli zvyklí a jistě ji v nábožné úctě naslouchali a poskytli útěchu v podobě poháru vína nebo něčeho jiného na posilněnou. Mně na posilněnou nikdo nic nenabízel a útěchu taky ne. Jen když jsem vyblekotala smutnou pravdu, že moje občanka momentálně není u mne, ale na začátku letiště, kde jsem jí pod vlivem mozkové mlhy zapomněla, tak mladá slečna ve službě chytla v obličeji barvu čistě bílého papíru.

„No ale to ne, to ne, to NE! Vy musíte mít občanku! Musíte mi ji ukázat a dát ke kontrole!!!“ Odmítá se smířit s realitou… zřejmě „červená“ z barevné typologie lidí, kteří rychlé změny bez jasných pravidel špatně snáší.

„No, jo, no jo, no jo, ALE JÁ JI NEMÁM!“ plačtivě ze sebe soukám.

„No ale, ale, ale to nejde! To Vám to ale uletí!“ vyhrkne se zebe mladá ve službě.

„No ale, ale já přece NEMŮŽU ODLETĚT BEZ OBČANKY!“

Do toho přichází pracovník handlingu neboli muž, který je odpovědný za pohyb osob a zboží a moc dobře ví, že letadlo nesmí odletět s odbaveným zavazadlem bez příslušného cestujícího. Měla jsem odbavené zavazadlo…

„No tak honem, honem, honem – to je ONA ta s tou odbavenou bagáží?!“ ptá se mladé kolegyně, protože moc dobře ví – pokud jsem to já, má po problému. Jakmile bych to já nebyla, má problém, protože musí dál vyvolávat pasažéra a zároveň ve změti zavazadel začít hledat to, jehož majitel nenastoupil, aby bez milosti vyloučili z přepravy oba, pokud se páníček kufru neobjeví do jeho objevu.

„Oui, to je ona“ potvrzuje slečna u přepážky rozpačitě a přemýšlí, jak s nastalou situací naložit. Kolegu problému zbavit nebo přiznat, že neletím, neb nemám občanku a ona mne nezkontrolovala?!

Mimochodem je zajímavé, jak je to pokaždé jinak. Někdy někde občanku či pas uvnitř EU/ Schengenu kontrolovat striktně chtějí a jindy to je jak na autobusáku či na mezinárodním spoji ve vlaku každému fuk. Stačí platná palubní vstupenka.

„ANO, to jsem já s tou bagáží!“ chytám se příležitosti, protože mozek naskočil a vyhodnotil, že je lepší odletět bez občanky, ale dostat se domů a holt občanku pořešit následně, při nejhorším jejím odepsáním a vystavením občanky nové…

Slečna rezignuje a síla chlapské osobnosti a radosti, že je po problému mi umožňuje jako JEDINÉ z celého letadla nastoupit a neprokázat svou totožnost.

Cestou se pánovi přiznávám, že jsem bez občanky. Tomu je to zjevně docela fuk, potřebuje majitele kufru, toho má. Má po problému a žene mne jak ovci fofrem rukávem před sebou směr dveře od letadla a já jak ta ovce bečím:

„Prosím Vás, neporadíte mi, co mám tedy jako dělat? Existuje tady něco, jako ztráty a nálezy, kde by případně uklízečka moji občanku večer třeba odnesla?“

„Ale jo, to asi jo“ odpovídá honec ovci a dodává „A nemáte tady ještě někoho?“

No sláva! Jasně! Evička by mě mohla zachránit… je ještě ve stejném městě, letí jiným letem.

„Ano, mám někoho, kdo by se mohl zastavit“ potvrzuji a ptám se pro úplnost „A kam má přijít? Kde se má hlásit? Kde máte takovéto ztráty a nálezy tady na letišti?“

„Noooooo, oni jí to nedají, to vydají přeci jenom Vám“ zní odpověď honce, který má cíl – tj. dveře od vstupu do letadla na dosah a jeho problém končí, ohrada bude do posledního místa zaplněna.

„Beeee, ale mně to přeci nemůžou dát, když tu nebuduuuuuu!“

„No jo, no, tak budete muset přiletět“ A s těmito slovy mne vmáčknul do vstupu od letadla.

Musím snahu ještě zvýšit!

Hnedle za mnou zaklaply dveře – Nástup do letadla ukončen – a já když si sedla jsem začala vymýšlet, jestli vážně nebude lepší prohlásit okamžitě po příletu tu občanku za ztracenou… ježišmarja, to zase bude starostí zbytečných navíc! To budu muset na Městský úřad a potom hlásit změnu úplně v každé bance a v rejstříku a co já vím co ještě všechno. Ach jo. Zbytečné starosti, vlastní hloupostí, respektive nepozorností. Mlha na mozku je zkrátka moje prokletí, můj mor. Ne, zamilováním to není. Prý fakt tím věkem … a prý snad je to dočasné. Není to trvalého charakteru, slibuje mi Chat GPT, není to jako stařecká demence. Jen trochu. Hmmm. To je děsný!!! Zvýším dávky Ginko Biloba na dvojnásobek… tohle fakt nechci zažívat!

S chmurnými úvahami na téma úskalí věku 50+ a přicházejících změn jsem ještě jednou hrábla do kabelky: odsunula knihu, mobil, notebook, sluchátka, ukradenou vodu, sešítek na poznámky, peněženku, šátek proti zimě v letadle, jablko na svačinku, rtěnku a lesk na rty, pouzdro s náplastmi na puchýře … a celá šťastná zahlédla na dně a v mžiku VYTÁHLA TU MOJI OBČANKU. V rámci své mlhy na mozku jsem si ji sice nedala do správné přihrádky v peněžence, ale zafungoval železný zvyk kontroly věcí u rentgenového pásu bezpečnostní kontroly a spustil se podmíněný reflex vypracovaný roky – VŠECHNO HODIT DO KABELKY A NIC V TOM ŠUPLÍKU NENECHAT. Paměť vylovila správnou vzpomínku, ta občanka tam jela… ale ta mlha už nevydala automatizovaný úkon – vše uklízím a vše kontroluji.

UF Milá Sally, TO byl fakt nervák. A komu ještě není 50+, nechť se připraví!