Milá Sally…

Milá Sally,

Ty dobře víš, že nejsem rigidně konzervativní. Tedy, alespoň si to o sobě myslím. Z pohledu okolí to může vypadat pochopitelně jinak.

Ano, jsem vyznavačkou tradičních, či chceš-li konzervativních morálních hodnot, navíc jsem vyrostla za hlubokého socialismu, kdy jsme konzervativně chodili každou chvíli oblékaní do pionýrského kroje, konzervativně jsme oslovovali učitelky „soudružko učitelko“a věděli, že i když ta naše souška učitelka je totální k*áva, rodiče za nás lobovat nebudou, neb má soudružka vždycky pravdu a tak to prostě je. A tak jsme věděli, že je normální zatnout zuby a ledacos vydržet a zvládnout i nějakou tu nespravedlnost či nepříjemnost. Zastání nebylo.

My jsme povinně věděli, že ve školních lavicích sedí (a to bez výjimky) pouze chlapci a dívky. Ano, jasně, že jsme se i dozvěděli, že to někdo s tou svou pohlavní orientací má složitější a že menšina z nás je na stejné pohlaví. Tečka. Nic víc, nic méně. Žádná gendrová vyrovnanost a podpora menšin, o kterých jsme tehdy ani neměli tušení, že existují. Soudruzi v tom pro nás udělali dosti jasno a nastavili jasné hranice. Nemuseli jsme si hlavy lámat nad tím, zda by se náhodou do jazyka českého nemělo vměstnat i slovo JEDINKYNĚ (k protipólu JEDINEC) a HOSTKA coby logický parťák (pardon parťačka) pro HOSTA. Počkej, milá Sally, nesměj se. Neslyšela jsem sice zatím ještě tu JEDINKYNI, ale HOSTKA už je schválená jazykovým ústavem a včleněna do našeho rodného spisovného jazyka! To by Jirásek panečku čučel… i s Palackým!

Ne, nehodlám ti tu plakat nad tím, jak se nám doba promítá do piktogramů na toaletách (napůl děvče a napůl chlapec pro „TO“ či „ONO“) a nebudu se pozastavovat nad tím, jak progresivní jsou ve Vídni, kde na semaforech pro chodce (a chodkyně) svítí nikoliv výhradně panáček, co jde vpřed, ale porůznu i držící se za ruce panenka s panenkou, panáček s panáčkem a většinou mají mezi sebou malé srdíčko, aby nikoho nenechali na pochybách o své tolerantnosti a mírumiluvnosti. Ostatně já už poměrně dávno suverénně navštěvuji pánské toalety označené konzervativně panáčkem, když je na dámách fronta k nevydržení. Já neutrální označení na dveřích k toaletě fakt nepotřebuju. Jsou země, kde to neřeší vůbec. Francie, Rusko, jistě i ledaskde jinde mají cedulku pouze WC a tím to hasne.

Ani se už nepozastavuji nad tím, když se mě někde s naprostou vážností zeptají, jaké ze 70+ pohlaví si hodlám pro účely jejich statistik vybrat. Naposledy se mě takto hezky zdvořile optal výrobce mého kola. Zřejmě proto, aby se dozvěděl, jaký typ jeho kola preferují ženy, muži a jaký helikoptéry… Přeci i helikoptéra má kupní sílu!

Když mi 21 letý heterosexuální synek prozradil, že se hodlá zúčastnit víkendového Prague Pride Pochodu, tak jsem málem upadla pod stůl. Mám mezi svými kamarády a známými několik gayů a vážím si jich, mám je lidsky moc ráda. Ale ani jeden z nich nemá potřebu na sebe navléknout něco totálně bizardního, napatlat si na obličej třpytky a vyrazit s mávátky či bez nich do průvodu. Normálně žijí, pracují, budují si domov, řeší každodenní starosti v partnerském vztahu. Nemají nutkavou potřebu vykřikovat do světa, že oni jsou ta menšina, která potřebuje většinovou podporu. Proč má tu potřebu můj většinový heterosexuální syn?! Zlatá babička Jaruška se za něj přimlouvala, že to je vlastně z recese a mladické zvědavosti a nerozvážnosti. Kéž by měla pravdu… A pochopitelně jsem synka od záměru vyrazit nezrazovala, neměla jsem ani vteřinu myšlenku že mu to chci zakázat. Blbost. Ať poznává. Ale vidět ho s těmi třpytkami na obličeji – to tedy Sally bolelo. I když jsem věděla, že to snadno smyje. No tak vidíš, na konzervativního boomera docela slušný výkon.

„Maminko, pustíš mi prosím tu pohádku?“ Ptala se malinká asi 5 letá holčička své maminky, když seděli v restauraci kousek ode mne a ona se už začínala nudit.

„Jakou miláčku myslíš? Jakou bys chtěla?“

„No, tu o té kachničce, maminko. Jak byl táta kachna a táta kachna a měli spolu kachňátko z toho vajíčka, co jim snesla teta kachna kamarádka“

Moje děti měly pohádky o Krtečkovi, jak byl porodníkem zaječice, jak hledal heřmánek pro myšku, aby se vyléčila, jak se ztratil ve městě … a dnes děti mají pohádky o kachních tatíncích, co mají od kamarádky tety vajíčko. Hm. Tak ti nevím, milá Sally, krtek se sice taky moc přírodních zákonů nedržel, šil kalhotky a řídil auto, ale tak nějak mi to přišlo v mezích akceptovatelné nadsázky.

Snažím se s tím vším nějak popasovat. Nehejtím, jinak by mě hejtila moje progresivní a tolerantní dcerka i synek. Jen si o tom přemýšlím a nechápavě kroutím hlavou, jak se nám to všechno posunulo a kam to ještě může dál plynout.

„Mami, měl jsem službu v Kachně a byla to fakt legrace“ zahlásil po příjezdu domů na víkend z Brna z VUT FIT budoucí ajťák Martin. Kachna je studentský klub, kde za nákladové ceny mají studenti možnost se pobavit a při tom něco málo popít a pojíst. A obsluhu dobrovolnicky zajišťují studenti.

„Mami, zdokonalil jsem se v čepování piva a bylo to fajn. Dělal jsem i tousty. Byl o ně zájem. Byli jsme tam ve dvou. Službu se mnou měl kluk, co je Furík“

„Cože je, Martine? Cože jsi to řekl za slovo?“ to jsem skutečně slyšela poprvé a coby konzervativní boomer jsem to doposud neznala. Čekala jsem nějakou zkratku pro studenta filosofické fakulty nebo zkrátka nějaké pojmenování vztahující se k životnímu stylu mladých.

„no Furík, mami. Prostě někdo, kdo věří, že je chlupatý zvíře, od anglického Furr neboli kožešina, víš?“

Vykulila jsem v úžasu oči: „Jak jako zvíře? Jak jako věří?!“

„No tenhle kluk, mami, tak ten měl ocas a ouška. Věří, že je kocour. A když dával načepovaný pivo, tak přitom mňoukal. Normálka, mami, to je v pohodě. Dával pivo, hrábnul rukou, jako packou a řekl „MŇAUK“ Martin se směje. Baví ho, jak já třeštím oči, úplně bez schopnosti něco říct. Nechápu. Asi nakonec začnu hejtit.

„Mami, mami, to už fakt jako přestává všechno“ pravila před pár lety doma Kačka, rozezlena na nejvyšší míru ze zážitku ve škole, kdy jejich profesorka tuším na matiku rozdávala opravené písemky a pronášela k tomu hodnotící komentáře. Za mě úplně normální situace, dobře si to ze svých školních škamen pamatuju. Učitel chodí po třídě, rozdává práce a přitom je doprovází krátkým hodnocením autora: „Tomáši, výborně, snažil ses, mám z tebe radost“ „Alenko, zbytečné chyby, musíš si dávat víc pozor a nebýt tak zbrklá, příště si po sobě přečti znovu, co píšeš“ případně „Roberte, takhle jestli budeš pokračovat, tak budeš mít nedostatečnou na vysvědčení. Ono ti to vloni nestačilo? Tohle byla tvoje letošní nejhorší práce a jestli nezabereš, tak to vážně dopadne špatně. Je znát, že ses na to vůbec nepodíval a přípravě jsi nevěnoval ani deset minut!“ Robert vezme od učitele papír, vidí nedostatečnou, otráveně zakoulí očima doprovázen pohrdavým uchechtnutím ze strany nějakého šprta jedničkáře. Tím to hasne. Víc to nikdo neřešil. Známe to z mé generace boomerů všichni. Normálka.

„Co jako Kačko máš na mysli?“

„No mami, ona nám rozdávala ty písemky a představ si, že Elišce řekla, že to byla její nejhorší práce za pololetí a že jestli nezabere, tak propadne!“

„No a?“ nechápala jsem ani za mák, kam směřuje. No tak Eliška se holt nepřipravila a má kouli. Co je na tom?

„Mami, ale to ona přeci takhle NEMŮŽE ŘÍKAT“ nechápavě jsem dál mlčky hleděla.

„No MAMI, prostě NAHLAS to takhle říkat před ostatníma přeci nemůže!“

„Počkej, Kačko, to mi chceš jako říct, že nahlas už nesmí u vás vyučující ani pojmenovat, když se někomu nepovede písemka?! Z toho se jako hroutíte a to se nesmí? To jste takové sněhové vločky?!“ Nechtěla jsem věřit vlastním uším, jaké že to má mnou vychovaná dcera názory.

„Co budete dělat, až přijde doopravdický průser, když se hroutíte z totálních nesmyslností? Kde je tréning vaší odolnosti?! To už se teď ve škole smí říkat nahlas jen, když se něco povede?!“

„Mami, říct nahlas, že se ti něco povedlo – to smíš, to je jasné. A že se něco nepovedlo – to jako taky. Ale nesmíš to udělat před zbytkem třídy!!! Mami! TO je přeci taky jasný!!! Ne před ostatníma! Mami nemůžeš takhle přece hejtit! To je totálně toxický! No, ozvali jsme se, zastali jsme se Elišky a pořádně jsme to učitelce všichni společně nandali. Tohle si přeci nemůže dovolit! Takhle to vytahovat! Měla jí to říct jen z očí do očí! Hrůza! A to ona přitom ta učitelka dobře ví, že Eliška chodí k psychologovi a bere antidepresiva! No naštěstí to ke konci hodiny uznala a Elišce se před náma všema omluvila. Ale stejně. Je to kráva. Chudák Eliška.“

Lapala jsem po dechu. „Kačko, já už bych vůbec učit nemohla“

„No, mami, TY teda rozhodně NE“ rezolutně prohlásila Kačka. Ale po chvíli odmlky změnila tón a mírněji doplnila „I když, mami, možná jo. Ty bys totiž hned každýmu řekla, že ho tam nenutíš sedět a ať jde pryč, když ho to nezajímá, viď? Ať přinese omluvenku od rodičů a bylo by“ No, v podstatě měla pravdu.

Pravda, byli jsme coby děti ušetřeny, na rozdíl od těch současných krutého a nesmlouvavého diktátu sociálních sítí. Nemusely jsme být nej tak, jako dnes musí být ony. Nemusely se patlat tunou různých přípravků a vlastnit mega velkou spoustu věcí, abychom byly in. Stačily digitálky a číňák. A pochopitelně céčka. Případně alespoň jedna Barbie. V socialistickém nedostatku diktát spotřebního konzumu vládnout dosti dobře nemohl. V tom jsou na tom dnešní mladí výrazně hůř, než jsme vlastně byli v té bídě my.

Nás holky v pubertě nikdo nefotil a speciální apkou následně nesvlékal a nevystavoval naše uměle vytvořené fotky na odiv ostatním pubošům. Nás tak maximálně blbečkové rozčílili zvednutím sukně a odkrytím našich bombarďáků, neb sexy prádélko tehdy zrovna k mání nebylo. Nejvíc nebezpečný nebyl mobil se sociálními sítěmi, ale leda tak zrcátko přidělané na špičce boty, které jako že odhalilo něco, co mělo zůstat zahaleno. Vůbec se nedivím, že slečna, která se stala terčem takovéto „pozornosti“ svého údajně do ní zamilovaného spolužáka se po zveřejnění svých falešných nahých fotek psychicky zhroutila a přidala se do dlouhé fronty na nedostatkového psychologa a pro antidepresiva.

Dosti mých přátel i známých má vážné starosti se svými dětmi, se kterými naše rodiče neměli šanci se v našem případě setkat. Veřejným prostorem běží ve velkém témata, jako je dětské sebepoškozování se, anorexie, pokusy o sebevraždu, problém se sebeurčením svého pohlaví a psychické problémy dětí a mladistvých obecně. My žili v nedostatku silonek, toaleťáku, vložek a zubní pasty, ale zjevně to byl menší problém, než dnešní nedostatek odborníků na duševní zdraví mladistvých.

Zrovna včera mi kamarádka smutně líčila, jak zjistili s hrůzou, že syn jejího partnera, kterému nedávno bylo 15 se tajně již delší dobu sebepoškozuje a jeho maminka, ač o tom věděla, nevěděla, jak danou situaci správně řešit, tatínkovi synka nic nepověděla. Snad chtěla, aby alespoň někde měl synek možnost mít „normální“ prostředí, kde se o tom nemluví, možná to myslela dobře…  každopádně, oba rodiče to tak dlouho neřešili, až chlapec spáchal – naštěstí neúspěšný – pokus o sebevraždu. Ano, teď už leží na dětské psychiatrii a snad jej na Vánoce po více, jak 3 týdnech pustí stabilizovaného domů. Ano, jeho mladší bratr o tom věděl, ale mlčel, bál se. Ne, ani ona ani její muž o tom nevěděli a jsou v šoku, nevědí, jak se nyní zachovat a jak situaci správně vlastně uchopit. Chlapce jsem vídávala, ničím mi nepřišel jiný, než jiné děti v jeho věku. A kamarádka je vzorná náhradní máma, která svým i těm nevlastním dětem měří zásadně stejným metrem a lásku i pozornost věnovala zodpovědně všem.

Jiná kamarádka zase řeší silnou závislost svého 15 letého synka na mobilním telefonu. V zásadě už nevidí jinou možnost, než jej dát na detoxikační léčbu. Inteligentní a milý chlapec se s nikým z okolí nebaví, ve škole má problémy, pochopitelně je terčem šikany, nikoho nepotřebuje, vystačí si s mobilem. Zato bez mobilu nevydrží ani s maminkou u oběda.

Jiná šikovná mladá žena, kterou znám od miminka odmítá uvěřit, že by jí její rodiče říkali pravdu a vzala si do hlavy, že ji úmyslně oklamávají a lžou jí, když jí vykládají, že má epilepsii a musí se léčit. Jakmile přijde epileptický záchvat, dívka o ničem neví. Když se probere, nic si nepamatuje. A je přesvědčená, že jí prostě máma schválně lže. Schválně po ní chce polykat čert ví, jaké léky. Chodit k doktorům. Dělá jí to naschvál. Je s nimi domluvená proti ní. Vymýšlí si jen proto, že ji zřejmě potajmu nenávidí. A kamarádka je milující obětavá máma, která se vzorně s manželem starala o svoji dceru od malinka. Zvládli i její anorektické období. Přesto ve 21 letech má v sobě dcera zasetou silnou nedůvěru a pocit lži, která ji obklopuje.

Může za to COVID a dlouhé období lock downů? Nebo jsme se jako rodiče moc nevyznamenali soudě podle toho, jak na tom současná generace dospívajících a mladých dospělých je?… Jak jim pomoci? Jak v samostatném životě jednou uspějí? Je mi z toho smutno, milá Sally a vážně nevím.. co bys třeba poradila ty?