Milá Sally…

Milá Sally,

Mockrát mi v životě ujela tramvaj nebo autobus přímo před nosem. Prostě jsem to nedoběhla, i když jsem hodně rychle utíkala, protože jsem se chvíli před tím někde příliš zahleděla, zapovídala, zamyslela, něco déle dělala – zkrátka nedala si dostatečnou časovou rezervu.

Moje specialitka je vlak. Tím jezdím poměrně často a raději než autobusem. Baví mě ten nádherný nádech výletní atmosféry, který v něm panuje, i když člověk jede jen v rámci Prahy ve všední den. Ten ani běžná tramvaj a ani autobus nemají šanci vykouzlit.

VLAK JEZDÍ VĚTŠINOU NA ČAS… A NEČEKÁ

 Vím, že na jistotu vlak chytnu, když zahájím odchod z domova 10´ před jeho odjezdem. To ale nezahajuji v zásadě nikdy. Vždycky ještě na poslední chvíli vidím něco, co NUTNĚ MUSÍM před odchodem stihnout. Třeba zalít květiny, co nejsou zalité a nikterak jim to nevadí. Nebo uklidit hrnek od snídaně ze stolu, aby tam nebyl, až se v podvečer opět vlakem z práce vrátím domů. Případně nasypat hladovým ptáčkům na zahradě, co si umí i beze mne poradit… Zkrátka samé velmi neodkladné záležitosti způsobí, že pak sprintuji na nádraží z domova 5´před odjezdem vlaku a když mám štěstí, tak má vlak minutku či dvě zpoždění. Případně mne zahlédne výpravčí a milosrdně píšťalkou vydá signál k odjezdu až těsně poté, co po perónu doběhnu a do vagónu naskočím. Nebo taky ne.

Teď jsem málem prošvihla přípoj z Otrokovic do Zlína jen proto, že měli v místním nádražním bufetu luxusní chlebíčky za vitrínou. Utíkat s plnou pusou a v ruce s rozjedeným chlebíčkem na vlak šlo dosti špatně a byl to zřejmě tak bizardní pohled, že si mne všiml i strojvedoucí vlaku. Naštěstí. Protože jak mi uvnitř vysvětlila milá slečna průvodčí, ona už jednou zavřený a odpískaný vlak zastavit a dveře otevřít nedokáže, i když vlak ještě stojí na perónu a nestihl se rozjet. Může jen soucitně pokyvovat hlavou za zavřenými dveřmi skrz okénko a krčit rameny.

NEPOUČITELNÁ…

Den nato mi málem před nosem ufrnknul vlak z Brna do Prahy, který měl mít asi tak 10´minut zpoždění. Čas navíc jsem vnímala, jako jasný signál vesmíru k tomu, že bych měla stihnout alespoň jednu nebo raději dvě lekce v mobilní aplikaci pro samouky cizích jazyků. Jedna byla coby dup. Ta druhá lekce už byla za hranou, byť jsem ji stihla za méně, jak jednu minutu a neměla jsem jedinou chybu! Zelená sovička z aplikace mne pochválila za skvělý výkon a synek málem zabil.

 Chtěl jít dřív, než já. To je fakt. Ale podvolil se mému pokynu „Vydrž, dodělám lekci a potom půjdeme“

a když jsme se objevili konečně na nástupišti, obtěžkáni mnoha věcmi včetně tašky s jeho malou psí slečnou Tínou, tak to bylo přesně v okamžiku, kdy průvodčí už ten zpožděný vlak odpískal. Já zařvala v rámci snahy situaci zachránit, že ještě MY a naše malá psí slečna, a ta, zavřená v psí tašce začala vyvádět psí kusy a vydatně a hlasitě ihned štěkat, aby snad nikdo nezůstal na pochybách, že tam jsme. Její štěkot rve uši. Malá, ale o to víc intenzivní. Má naše holka chlupatá věrnou duši a cítění pro smečku. Tak nás po svém podpořila. Průvodčí nás tedy nemohl nezaznamenat a ještě zvládl pomoci s kufírkem a řvoucí psí slečnou po schůdkách do vagónu.

STÁLE DOKOLA STEJNĚ ŠPATNĚ…

Špatný odhad, špatný timing a mylný pocit, že TO přece v pohodě pořád ještě stihnu. Scénář je vlastně stále stejný: ležerní jistota – panika – úprk – lapání po dechu – hořkost nad neúspěchem a vnitřní příslib, že příště to vylepším. Tu ležérní jistotu nějak ale nemůžu v sobě překonat a potlačit. Takže se příště spouští opět stejný scénář. Pravidelně, jak Pendolino z Prahy do Ostravy.

 S věkem se to milá Sally nelepší, spíše naopak. Zapomínám se někde či nad něčím totiž mnohem snadněji a běhám už mnohem pomaleji. Je možné, že by to byla jakási autoregulace, abych byla neustále vystavovaná nutnosti řešit nenadálé situace a přepínat šedou mozkovou kůru do vyšších otáček? Jakýsi obranný reflex, abych mentálně bez krize a vzrušení nezakrněla? Co myslíš?

A CO LETADLO…?

A ptáš se, milá Sally, jak se mi daří stíhat letadlo?

Znáš snad někoho, komu někdy letadlo ulítlo? Kdo by si takovou věc nepohlídal?!

To je ale pěkný nesmysl, řekneš si a já s tebou plně souhlasím. Tramvaj, autobus, při nejhorším vlak – OK, to chápu, to se stát může. Navíc po chvíli jede další spoj. Ale letadlo?! No to je blbost, to se prošvihnout v zásadě nedá. Protože NESMÍ. To jsem si vážně strašně dlouho sama myslela. A přitom létala hodně často. Přes 25 let na jistotu výsledku, že letadlo, jako jediný dopravní prostředek se zkrátka prošvihnout nemůže. Nedá. NESMÍ. To nedokáže nikdo, kdo má všech pět pohromadě. Ani já.

A potom mi jeden kamarád vyprávěl, jak se jim s manželkou právě tohle stalo a prodražil se jim moc pěkně výlet na Eurovíkend do Irska. Špatně to odhadli: jeli místní hromadnou dopravou místo taxíkem a netušili, že vybraný autobus zastavuje na každém rohu, coby místní courák a ještě pojede pekelnou oblastí zácpy, které by se taxík na jistotu vyhnul.

A tak přijeli na letiště natolik pozdě, že je nezachránilo ani to, že nemuseli odevzdávat zavazadla – jeli na lehko, ani to, že měli vytištěné již palubní vstupenky – byli odbavení on line a nezachránil je ani v jejich podání ostrý sprint.

Oba udýchaní a celí zarudlí zabrzdili u zavřeného Gatu, neboli nástupní brány do letadla, kde byl nad zavřenými dveřmi nápis PRAGUE – GATE CLOSED. Stáli tam, chvíli se nevěřícně dívali na tu ceduli, pak na to letadlo, na které bylo skrz prosklenou letištní halu vidět, pak se podívali na sebe a hlavou jim najednou oběma prolítl prý stejný film: doma jejich 3 děti v péči unavených prarodičů po intenzivním pro ně víkendu, které si měli ten samý den večer vyzvednout a nachystat je na druhý den do školky a do školy. A hromada práce a domluvených schůzek na pondělí.

Musím podotknout, že kamarád je povahou pohodář a ženu má svatou, takže neproběhla v tu chvíli logicky očekávaná hádka na téma, kdo za to může, že nejeli taxíkem a teď mají k řešení takový pěkný problém. To já musím přiznat, že bych se milá Sally asi v klidu a v pohodě neudržela.

Kamarád to vzal však stoicky, zakoupil obratem na místě na druhý den nové letenky domů. Zdaleka ne tak výhodně, jako ty původní. Jak všichni vědí, letenky na poslední chvíli nezlevňují, ale naopak raketově jejich cena stoupá. A sehnal hotel na tu jednu noc v Dublinu směr letiště. Také ne zcela výhodně… Jeho žena mezitím s klidným a mile vyrovnaným hlasem zavolala svým rodičům, aby jim sdělila, že mají tři vnoučata na krku na další noc a coby bonus za odměnu i na ráno s odchodem do školky a školy a pak se ruku v ruce vydali zpět do města do toho hotelu, aby druhý den celou odletovou akci zopakovali, tentokrát již úspěšně.

Co na to řekli prarodiče a jak se jim povedlo ráno vypravit děti do školy a školky nevím, to mi v záchvatu smíchu kamarád neprozradil. Jen mi napočítal, že výlet ho vyšel na trojnásobek přesně v duchu rčení „nechci slevu zadarmo“. No, to jsem nevěřícně vrtěla hlavou a říkala jsem si, že TOHLE se přeci nestává. Rozhodně ne normálním lidem. Můj kamarád a jeho ženou JSOU normální! To byl nějaký úplně abnormální příběh, který se stává jednou za deset let!

STÁVÁ SE TO OSTATNÍM LIDEM!

Potom jsem si ale vyslechla příběh kamarádky Evičky. Zůstala s kamarádkami viset na letišti v Římě zkrátka proto, že sice včas a řádně stály vzorně zabalené a odbavené na správném letišti před Gatem směr Praha a v ruce i měly palubní vstupenky na ten let do Prahy, ale bohužel s jinou leteckou společností, než se domnívaly.

Holky totiž zvládly vybrat správné letiště, což taky není v Římě úplná samozřejmost… ale tři písmenka, kterými se označuje číslo letu jim nepřišly důležité ke kontrole. To vcelku chápu. Navíc byly posilněné mnoha a mnoha sklenkami Aperol Spritzu, takže bdělost jim kapku ochabla. Ne tak kontrole u Gatu, která je upozornila na fakt, že hodlají nastoupit do jiného letadla, byť do stejné destinace. To jejich letadlo mělo ukončený nástup ostatních bdělých cestujících pár minut před tím, než Evička s kamarádkami zjistila, kam že to vlastně na tom velkém letišti musí správně dorazit. GATE CLOSED viděla v životě při odletu poprvé. Ne však naposledy. Ale to ještě v tu chvíli nevěděla. V tu chvíli vyhodnotila, že nemá smysl se trmácet zpět do věčného města (byť vlakem místní MHD to stojí pár EUR) a přišlo jí i jejím kamarádkám škoda vrážet peníze do neplánované a nerozpočtované noci v hotelu kdesi poblíž letiště a místo toho zbývající EURa raději vrazila děvčata společně a nerozdílně do dalších mnoha a mnoha Aperol Spritzů přímo na tom letišti. Evička s kamarádkami tam trpělivě posečkala v přítomnosti sympatických a soucitných barmanů, kteří chápavě doplňovali sklenky až do dalšího dopoledne, kdy se ze svárů zrádného letiště i bez prince děvčata vysvobodila. Prý se holt dospala až po návratu domů.

JEDNA VLAŠTOVKA…

Podruhé jí GATE CLOSED zasvítilo teď zcela nedávno, kdy to nemohla svádět ani na Aperol Spritz, ani na neuvěřitelnou náhodu dvou letů stejným směrem s odstupem pár minut ze stejného letiště a ani na kamarádky – letěla totiž sama, z malinkého letiště v Katovicích na Mallorku za sluncem.

Respektive chtěla, ale ten den neletěla. Ten den se nějak dlouze zasekla na letišti na počítači, protože momentálně rozjíždí svůj nový podnikatelský záměr a to ji zcela a plně pohltilo. Letadlo odletělo bez ní. GATE CLOSED. Panika, hysterie. Snažila se letištní personál na místě přesvědčit, že ji musí do letadla dostat, protože ona MUSÍ ODLETĚT. Naivní představa… Jak moje maminka s tatínkem říkávají, člověk MUSÍ jenom umřít…

Ale ona se dovolené hned tak nevzdala a bleskově si zvládla najít přepážku letecké společnosti, kde se dožadovala odletu KAMKOLIV a IHNED. Přeci má mít tu dovolenou!!! Naštěstí ten den neuletělo toto letadlo jenom jí. Uletělo i dvěma podobně mladým cestovatelkám, které sice měly na Mallorce již zamluvené ubytování a hodlaly si dovolenou náležitě od toho dne užít, ale i ony zůstaly tak nějak nechtěně trčet v Katovicích. Naštěstí pro ně potkaly Evičku. Neštěstí sbližuje. A tak se Evička sblížila se dvěma holkama, které adoptovala za svoje nové kamarádky.  Všechny si nechaly zajistit náhradní letenku z Varšavy a zvládly se tam dopravit ještě ten stejný den společně vlakem.

Ve vlaku daly sklenku na posilněnou a na seznámení se v nouzi a další den po jistých peripetiích už spolu šlapaly na Mallorce v horách.

Inu, milá Sally, jak řekl jeden nejmenovaný politik, jen hlupák nemění svoje názory. Takže i letadlo se zřejmě prošvihnout dá a uletí…

A pravda je, že uletělo jednou i mně… ale o tom zase někdy jindy.