Milá Sally…

Milá Sally,

Už delší dobu přemýšlím, že se tě na tohle musím zeptat. Na co? No na ten jev, který, jak jsem zjistila vnímá dosti stejně zralých žen, tedy věkové kategorie 50+

Jev, který způsobuje, že si žena v davu ostatních přijde, jako politá zmizíkem. Prostě neviditelná.

DVĚ BOHYNĚ

Dokonce o něm mluvila, coby o osobní zkušenosti Lucie Výborná s Pavlínou Pořízkovou. Lucie je zkrátka Výborná a poslouchám i sleduji ji poměrně dlouho. Neuvěřitelná dáma plná energie, odhodlání, šarmu, vtipu, empatie a životního nadhledu. A (nejen) za mě je to fakt kus pěkný ženský.

Pavlínu ti snad milá Sally ani nemusím takto představovat. Ikona, supermodelka z 80. a 90. let, která do dnešního dne oslovuje stovky tisíc mužů i žen a na Instagramu ji má potřebu sledovat přes 1,5 milionu lidí. Nedávno se vdala. Z lásky. Na poměrně už starší to kolena. Seznámila se se svým současným manželem přes seznamku – online. Prý hodně nechtěl nejdříve věřit tomu, že by TATO žena měla potřebu TOUTO formou hledat partnera… rychle však pochopil, že domněnky jsou většinou mylné.

Pochopil, poznal, zamiloval se, oženil se a jí se smíchem vyčítá jedinou věc – že se nepoznali dřív. Jak to všechno milá Sally vím? No vím to, protože jsem jedna z těch 1,5 milionu sledujících na Instagramu. A Paulina sdílí velmi otevřeně svoje lidské radosti i starosti, včetně nenalíčeného obličeje a povadlé krásy, když vstane po ránu z postele. Snaží se nám dodat víru v sebe sama. Nám, obyčejným smrtelkyním, které nikdy ikony a ideály krásy nebyly a už nikdy ani nebudou. Srší životním elánem, radostí, pohodou a také láskou. A svým příkladem hodlá inspirovat.

Tak tyhle dvě – z mého pohledu žijící Bohyně – měly potřebu rozebírat jev, který se podle nich děje všem ženám 50+ a děje se údajně i jim. No nevím. Podle mého tak trochu kecaly. Fakt jim to nechci věřit. Že by si TYHLE dámy připadaly uprostřed ostatních lidí NEVIDITELNÉ?!

NEVIDITELNÁ

Jak to probíhá? Popisovaly mi to nedávno nezávisle na sobě moje dvě kamarádky. Jednu – Danu – znám z dob mých studií. Vizáží je mixem Sněhurky a Makové panenky. Uhrančivý pohled modrých očí, které jsou obkrouženy černým obočím, havraní vlasy, světlá jemná pleť, štíhlounká postava s vosím pasem, zvonivý smích a plachý úsměv. 

Věrku znám přes 12 let a ledacos jsme spolu zažily. Je rozzářeným sluncem s blond vlasy, krásnými ženskými tvary, živou gestikulací, medovým hlasem a laskavostí, která během vteřiny pohladí po duši každého, kdo s ní promluví pár slov a už se pak od ní nechce vzdálit. Točíme se kolem ní všichni, jak planetky kolem svého slunce. Rozzáří bez větší námahy každou naši volnou chvilku: umí pobavit, povzbudit, soucítit i dobře a prakticky poradit …a každého hned u duše vedle ní hřeje.

Za mě nádherné ženy. Obě vždy elegantní a upravené. Nalíčené a pečlivě učesané. 50+, což jim málokdo hádá.  No a obě prý si skutečně v davu přijdou průhledné, neviditelné, neexistující…

Věrka mi vyprávěla, jak si toho nedávno všimla a začala to vyloženě v metru sledovat. Stovky lhostejných obličejů ji údajně míjí zcela bez povšimnutí. Je pro ně méně než vzduch. Když metro zastaví v další stanici, většina lidí alespoň na chvilku vyslyší pud přírody a dokáže odtrhnout oči od svých mobilních milášků. Zkontroluje pohyb ve vagónu. Je to přirozené. Kontrola prostoru. Odhad bezpečí. Někdo vstupuje, někdo vystupuje. Zrak davu spočine na mladých krásných děvčatech, či si změří neobvykle vypadajícího pána. Následně se zrak vrací k displeji miláška. A Věrka si připadá zcela neviditelná, neb není ani mladé krásné děvče, ani neobvykle vypadající pán. Může vystupovat, vstupovat, stavět se na hlavu – pro drtivou většinu očí neexistuje. Žádný letmý pohled, žádný úsměv, žádný pokyn hlavy, žádný pozdrav. Nic. Prázdno. Prý se to lehce změnilo teprve nedávno, když si pořídila výrazné brýle.

 Dana si stýskala, že od jisté doby prakticky v každé restauraci číšník zoufale dlouho nepřichází, nevšímá si jí. Zato k ostatním stolům, obzvláště pokud u nich sedí mladé dívky, tak k těm spěchá. Obsluha v obchodě je liknavá a hledí skrze ni, musí si ji přivolat. Muži nevěnují nejen úsměv, ale ani pohled. Přejedou ji v chumlu ostatních, jako by ani nebyla. V MHD prý o ni nikdo nezavadí pohledem, ani když vystupuje. Snad jen, když do ní někdo omylem vrazí.

Poslouchala jsem je obě úplně omráčeně. Je tohle vůbec možné?! CO TO JE?! To nás to jako čeká všechny obdobně, jako menopauza?!

ALE NE

Znám roky jednu úžasnou a nádhernou dámu, která za chvíli oslaví 80. narozeniny. Vivien. Manželka kolegy z mého prvního zaměstnání. Byla vždy neuvěřitelný živel. Veselá, povídavá, hravá, s nadhledem a schopností se zasmát především sama sobě. Zvídavá a s upřímným zájmem o ty okolo. Našla si k sobě klidného, trpělivého chlapa, porodila a vychovala mu dva syny. Dnes je z ní spokojená a šaramantní babi, která mimo jiné aktivně sleduje cvrkot na sociálních sítích a v mžiku je ochotna i po telefonu udílet rady do života naprosto ze všech oblastí života, milostnou intimní oblast nevyjímaje.

Po dlouhé odmlce jsem se s touto dámou i jejím báječným manželem setkala a bylo to pohlazení po duši, jakých není nikdy dost. V kavárně ELPIDA, na Smíchově, kde obsluhují aktivní důchodci, co prostě sedět doma nebudou a nechtějí a raději vyráží dělat kávu a obsluhovat ostatní, co ocení jejich domácí koláče i tu obsluhu. Vivien byla plná kavárna. Ne, přehlédnout a přeslechnout se tahle milá dáma podle mého opravdu nedá. Ani v davu. Ani v metru. A víš, milá Sally, co? Taky mi to potvrdila. Že si nikdy neviditelná nepřipadala a nepřipadá. A moc se přitom mojí otázce smála.

Jiná moje skvělá kamarádka z dětství, Berenika, se kterou nás pojí mnohé holčičí tajemství je další hezký příklad k prozkoumání. Když nám bylo náct, chodily jsme spolu po městě a NEVIDITELNÁ jsem si vedle svojí krásné kamarádky připadala já. Fakt. Jen jsem ti to tenkrát milá Sally nenapsala. Ale trpěla jsem, tiše to Berenice záviděla a zároveň jí to dokázala i nahlas pojmenovat. Vymyslela jsem pro nás tenkrát přezdívky: Berenika byla jako nádherná rozkvetlá lilie, lákající svojí opojnou vůní motýly a já jsem byla ten zelený mech, který v lese není ani pořádně vidět mezi kapradím a jehličnany a vleze si na něj tak akorát slimák. Takže Lilinka a Mecháček. Já byla ten Mecháček.

A chodila jsem ven s Berenikou ráda, protože s ní byla a je pořád obrovská legrace.  Měla a má fantastický dar – všímá si a pojmenovává i obyčejné věci a situace neobyčejně vtipně. A nebojí se smát i sama sobě. A nahlas se smála pochopitelně i té Lilince a Mecháčkovi a říkala mi, že jsem blbá a jestli jsem si všimla, že přitahuje zcela nechtěnou pozornost prapodivných čmoudů, o které vůbec ale jako vůbec nestojí. A já věděla, že mě chce touto milosrdnou lží utěšit, protože mě má jako kamarádku ráda. A říkala jsem si, že alespoň o to více vedle mě, neviditelné ošklivky její divoká krása vynikne a tak je to správně. Ona prostě stála ve frontě na krásu, když rozdávali, dvakrát.

 Divoce krásná zůstala do dnešních dnů našich 50+. Tmavé, dlouhé, husté, zvlněné vlasy. Pleť, která chytne zdravé opálení hned první den na jaře a udrží si ho až do pozdní zimy, výrazné čokoládové oči divoženky a v nich plamínky.  Ty hoří větším či menším žárem podle nálady a okolností, ale nezhasínají nikdy. Plné a smyslné rty, zuby září v úsměvu, jak perličky a zvonivý smích. Štíhlé nožky laňky a lehký taneční krok. Ne, ta neviditelná rozhodně ani dnes nebude!

 Tak jsem se Sally jen lehce zmýlila.  Ona si neviditelná sice připadá, ale úplně jinak, než jsem já měla na mysli. Ona je vydeptaná v dnešní době tím, že omladina v metru automaticky nevstává a nepouští ji, starší dámu sednout, jak nás kdysi pečlivě učili, že se má dělat a jak ona, jako mladinká vždy dělala. A teď ji žere, že dnešní mládež tuto výchovu zřejmě nemá a starší ženy ve věku svých matek sedat automaticky v MHD nepouští. Raději se tváří, že ji nevidí. Ale jinak – obsluha ji vidí vždy, lidé se na ni usmějí, promluví s ní zcela neznámý muž i žena a vlastně, jak rezolutně prohlásila TOHLE není její téma. I ti čmoudové, co o ně nikdy nestála se v jejím okolí vyskytují neustále.

Kamarádka Emma, které po pravdě říkám, že je ztělesněním ženskosti i v 50+ a že by mohla od minuty dělat někde na piedestalu v muzeu či chrámu se svými kyprými tvary Bohyni ženství. A bylo by kolem ní neustále nabito, jako v Louvru kolem Mony Lisy. Má energii a smích, který přitahuje, jak magnet. Tak ta mi velmi rychle a ve zkratce také potvrdila, že neviditelná rozhodně není. Jezdí ráda v okolí svého domova na kole kolem vodní nádrže. Nestane se, že by se z projížďky vrátila domů a s někým se mezitím nezakecala. Většinou sice s chlapem, ale není to výhradně o tomto pohlaví. Radostně se s ní zapovídá i starší žena, mladý pár s dětmi nebo skupinka omladiny. Emma má energie na rozdávání, pro každého úsměv a není skoupá na slovo. Prý naopak občas neviditelná být CHCE, když potřebuje chvíli se usebrat a být sama se sebou.

Umí také nádherně vnímat krásu každého obyčejného okamžiku a mě i ostatní kamarádky vybízí k obdivu divukrásných východů slunce, které v jejím podání mají magický náboj a stojí si kvůli tomuto pravidelnému jevu pravidelně přivstat i v létě (takže před pátou hodinou ranní) a vyskočit třeba i v noční košilce na římsu balkonu pro lepší výhled. Stejně vřelý vztah má i k  západům slunce. Snaží se neprošvihnout ani jedno. A zřejmě tato vášeň dobíjí její nekonečnou zásobárnu energie a dobré nálady.

JSEM NEVIDITELNÁ I JÁ?

Poslouchala jsem svoje kamarádky, poslouchala Lucii Výbornou s Paulínou a začala se zamýšlet. Jak to vlastně, milá Sally mám já? Jsem už taky neviditelná a jen díky mému příteli a milosrdné slepotě ze zamilovanosti to nevnímám? Já vlastně vůbec nevím! Nějak jsem do současnosti o tom moc nepřemýšlela. Neměla čas. Musím to tedy zjistit! Přijít tomu na kloub!

A tak jsem se tomuto jevu začala cíleně určitou dobu mentálně věnovat. Vyzkoušela jsem to jak v módu mecháček – neupravená, nenalíčená a ve sportovním, tak v módu upravená dáma. Zkoumala metro, tramvaj, vlak, letiště, ulici, náměstí, nákupní centrum, restauraci i park a les. A nejen u nás v Čechách.

JAK TO DOPADLO?! 

A výsledek? Asi tě to nepřekvapí. Ne, neumím zatím být neviditelná. Nejde to, i když bych občas vážně chtěla a určitě by to uvítal i můj milý. Ale neumím si pomoct. Nutkavá potřeba pochválit jiné ženě krásný účes, když stojíme vedle sebe na červenou na přechodu pro chodce, postarší pán ke kterému přiskočím, když tápe, kde v neznámém pro něj prostředí najde konkrétní budovu, mladý sympaťák, co v obchodě marně hledá sběrné místo na vybité baterie. Paní, co neví, kde je ta místní poliklinika. Maminka s klučíkem, která bloudí kolem metra a nedokáže se na mapě orientovat. Chlapi, co venku společně popíjí pivko. Nebo ti, co kopou díru na nové potrubí. Úsměv nechybí nikdy. Pokývnutí hlavou na pozdrav. Často k tomu pár slov. Možná tomu pomáhá i ten klobouk, který nosím, moc nás v klobouku totiž není… Dokonce i ti puboši v metru nedokáží náležitě dělat, že jsem vzduch. Vzduch totiž neumí vycenit zuby a důrazně se ozvat, když mu něco vadí.

A tak mám teorii, kterou milá Sally mi prosím potvrď nebo vyvrať: pokud žena 50+ chce bojovat s NEVIDITELNOSTÍ, měla by si pořídit klobouk či brýle a každopádně musí mít úsměv a zuby!