Milá Sally…

Milá Sally,

Čím jsem starší, tím častěji se setkávám s tím, že v rodině se umí něco ošklivě pokazit a sourozenci, či děti a rodiče mezi sebou mají najednou neprostupnou zeď. Je to moc smutné a je to zkrátka tak.

Mám zatím vypozorováno, že rozepře se dostaví většinou kvůli majetku nebo partnerovi. Případně kombinaci obého. A že je bohužel spousta případů, kdy se vzniklá propast nedokáže zacelit ani po letech. Však literární a filmové zpracování je plné takových příběhů.

Nedávno měla svátek moje starší sestra Anna. A za chvíli má narozeniny. Tak na ni myslím. Naštěstí mezi námi žádná hluboká propast ani nedořešená křivda není a pevně věřím ani nikdy nebude.

Takhle doufám to budou mít v hluboké dospělosti i moje děti. Alespoň jsem se usilovně snažila je k tomu od dětství výchovou vést. K uvědomění si, že jsou sourozenci a mají na tomto světě být jeden pro druhého. Chvíli může podporu víc potřebovat jeden a jindy zase chvíli ten druhý. Sourozenecké pouto má být silné a pevné.

MAZANÁ LIŠKA A NAIVNÍ UŠÁČEK

Moje sesterské pouto mělo své vývojové fáze a Sally poslechni si pár zážitků, které se mi vryly z dětství nesmazatelně do paměti.

Kdo nás se sestrou dnes potká, nikdy by si nepomyslel, jak mazaná moje sestřička dokázala být a jaká já byla naivka. Možná právě díky mojí sestře mě naivita včas přešla.

V útlém dětství jsem ji coby takřka o 3 roky starší, zkušenější a moudřejší náležitě obdivovala a snažila se ji ve všem napodobit. Poslouchala jsem ji na slovo a nadchnula se pro každou hru, kterou vymyslela a nápad, který měla.

Fantazii měla vždycky lepší a poměrně záhy také pochopila, že být starší sestrou skýtá jistá privilegia. Byla v mých očích jednoznačná jednička, neoddiskutovatelný vůdce, který všechno ví, všechno zná a správně mi radí a vyplatí se těmito radami řídit a hrát hry podle jejích pravidel. A tak pravidla každičké hry určovala výhradně ona. Hltala jsem ji, když pod jejíma rukama ožívaly panenky se svými příběhy, přenechávala ji hezčí závoj pro princezny i meč pro rytíře a neměla potřebu o tom polemizovat.

Bezmezně jsem tehdy svoji sestru milovala a obdivovala a ona moji sesterskou lásku v této naší životní fázi blahosklonně přijímala, coby hold slabšího, coby své přirozené privilegium a uměla si to náležitě užít.

NÁROČNÁ ROLE STARŠÍHO

Toto její privilegium a hold ode mne byl na druhou stranu vykoupený mnohými ústrky a zvýšenými nároky na staršího sourozence ze strany rodičů, od kterých často slýchala věty typu:

„Ty máš mít rozum, jsi přece starší.“

Případně:

„Tak jí to půjč, vždyť ti s tím přeci nic neudělá.“

Dost často neohrabané malé ručky udělaly a poničily, ale trest následovat nesměl, ani pomsta na vlastní pěst, což záhy pochopila.  

„No jo, no, to víš, je ještě malá, neměla jsi jí to půjčovat, TY máš mít rozum, jsi přece starší!“

 Případně jindy:

„Nemáš se nechat vyprovokovat, jsi přece starší.“

Případně, když se snažila zahájit kariéru vedoucího pracovníka a delegovala na mě získaný od rodičů úkol:

„Máš rozum?! To dělat ona nemůže, na to je malá, odnes/přines/zvedni/ukliď to sama, než se rozzlobím“  

Zkrátka být starší sestrou mělo i své stinné stránky. Mohla by o tom jistě dlouze vyprávět.

PRVNÍ TRHLINU V BEZMEZNÉ VÍŘE ZPŮSOBIL HRÁŠEK

             Moje bezmezná sesterská láska a obdiv k ní skončil jednoho krásného dne (to mi mohly být tak 3 roky, či spíše kapku méně), kdy k nám na návštěvu přijela teta s bratrancem, starším ode mne o 2 roky. To bylo stále dost na to, aby se i on zařadil do kategorie starší, zkušenější a hodný obdivu. Měla jsem tedy najednou dva objekty, které jsem obdivovala a byla připravena následovat a poslouchat.

Teta přivezla čerstvý zelený hrášek – lusky. Do té doby jsem ho viděla pouze na talíři vařený jako přílohu nebo rozmixovaný v polévce či kaši. Nějak se mi v mém dvou či tříletém mozečku nespojilo, že hrášek z talíře, který jídávám k obědu je totéž, jako to, co nám se sestrou teta podává v sáčku.

Sestra sáček přijala, způsobně poděkovala a zavelela, že se jde do dětského pokoje.

Tam bylo naše království, kam dospělé zraky nedosáhly.

Tam mi za přítomnosti bratrance vysvětlila, že to, co jsme my děti od tety dostaly, je moc dobré. Uvnitř lusku – vysvětlila –  jsou pecky. Ty se jako každé jiné pecky vyhazují. Však už i znám jiné pecky, třeba z třešní a vím, že ty se přece nejedí a vyhazují.

Kývala jsem o sto šet. Ano, pecky znám. Ano, ty se vyhazují přesně, jak moje velká sestra říká.

Tak tady prý jsou taková zelená zrníčka taky. Zrníčka – pecky. Na vyhození. A to moc dobré, co se jí, to je šťávička z těch lusků, která se vykouše a vycucá a lusk potom vycucaný vyplivne.

No a protože ona je moje hodná sestra Anka, tak mi nechá – považte ta velkorysost – všechny dobré lusky a s bratrancem se obětují a nechají si jen ty pecičky, které se vlastně ani nejí a vyhazují.

Bratranec držel basu a kýval hlavou o sto šest.

Já se zalykala radostí, jakou mám hodnou, milovanou sestru a cucala jsem celá šťastná jeden lusk za druhým, co mi podávala sestra poté, co si pečlivě oddělila pro sebe s bratrancem zelené pecičky.

Idylka vzala za své v okamžiku, kdy jsem obdržela lusk se zapomenutou pecičkou. Rozkousla jsem ji a zjistila ve vteřině, že mě moje milovaná a obdivovaná sestra ošklivě obelhala!

Začala jsem přirozeně brečet a dožadovat se zásahu rodičů. Ti, když slyšeli, jak se mnou sestra s bratrancem vykutáleně zaváleli, tak neváhali a sáhli k domácímu násilí na milovaném dítěti. Dali sestře pár přes zadek. Tenkrát se to ještě Sally normálně tak dělalo. Žádné zastání děti neměly.

Zbytek lusků s hráškem rodiče těm dvěma starším výtečníkům odebrali a dali mně ke přímé spotřebě.

A tak hráškem skončila první etapa mé sesterské lásky – bezmezná.

DALŠÍ ETAPA SESTERSKÉ LÁSKY – OSTRAŽITĚJŠÍ, LEČ STÁLE VELMI OBDIVNÁ

             Po epizodě prozření s hráškem jsem začala být mnohem ostražitější a i když jsem se stále snadno nechala zlákat ke všem jejím hrám a ráda se poddala všem nápadům, už jsem chápala, že moje sestra je spojenec na dětském hřišti, když bojujeme proti tlupě cizích dětí i bezvadný zdroj informací o životě, ale také jsem začala i chápat, že sestra je zároveň můj domácí nelítostný konkurent v bitvě o rodičovskou přízeň.

To moje velká sestra mi odkryla velké dětské tajemství, že dárky k nám nenosí Ježíšek a zároveň ukázala pár skrýší ve skříních, kde se nám tajně dárky kupily už od léta. Občas tam díky zapomětlivosti rodičů – především otce – zůstávaly až do Velikonoc, kdy je v rámci jarního úklidu skříně objevili. Takže jsme vlastně měli Vánoce doma do roka minimálně dvakrát.

„Jéééééé a já blbec věděl, že jsem ještě někde něco schoval!“ pravidelně tatínek ohlašoval nalezení dobře uschovaného daru.

STŘEPY ZNAMENAJÍ ŠTĚSTÍ

Anka mi ukázala, že si ví rady i se složitými životními situacemi a dokáže vymyslet, jak se vyhnout zaslouženému trestu. Třeba, když se nám jednou společně podařilo při neopatrné hře s míčem doma rozbít oblíbenou máminu vázu, tak zvládla tiskacím písmem prvňáka napsat za nás obě omluvný stručný vzkaz a položit jej na hromádku střepů, já jen přidala ocumlaný bonbon ze zásoby na horší časy.

Maminka po návratu z práce a z nákupů pozdě odpoledne náš vzkaz na hromádce střepů našla. My ani nedutaly – pro jistotu schované za záclonami v dětském pokoji, sestry klid a převaha se totiž na chvíli vytratily a napjatě se mnou poslouchala, co se bude dít v druhé místnosti a kdy uslyší mámino rozzlobené láteření. Ale mámu vztek při nalezení dětského vzkazu rychle přešel, respektive ani nenašel, takže vařečka – jak se za nás říkávalo – posvícení neměla. Máma zaslzela dojetím, našla si nás rychle za záclonou (čouhaly nám totiž nohy) a zulíbala nás obě střepy nestřepy.

Sestry kredit pro krizové situace v mých očích se tím pochopitelně obrovsky zvýšil. Stále jsme byly ve fázi obdivu. To dnešní děti ani nemají šanci zažít. Ony totiž doma s míčem v první třídě nemají už ani šanci nic rozbít, neb doma samy nejsou. To my ještě vyrůstaly jinak.

KONKURENČNÍ BOJ A LÁSKA SOUPEŘIVÁ

A ten konkurenční boj? Ano, milá Sally, ten pochopitelně nastal. Byla jsem jejím zdatným soupeřem v boji o pozornost a obdiv rodičů a prarodičů, v boji o jediné místo u okénka či na klíně mámy, o ovladač na televizi, poslední burák v misce či cokoliv dalšího a přísně jsem společně s ní střežila rovnováhu v přísunu darů a sladkostí i v povinnosti se postavit čelem k domácím pracem.

Sice se rodiče snažili od určitého věku nám měřit stejnou měrou a to jak v povinnostech, tak v odměnách, ale stejně jsme vždy našly se sestrou něco, oč šlo zabojovat, respektive pohádat se, i kdyby to mělo být jen to, která si vezmeme stejný puding v jinak barevné mističce nebo která z nás tentokrát zavolá výtah zmáčknutím příslušného čudlíku, vynese koš nebo uklidí umyté nádobí.

 Přirozená příprava na nelítostný svět a nekonečný souboj v něm. Bezpečné cvičiště, který lidská smečka pro své jedince uchystala. 

Moje sestra byla ale bez přehánění mnohem mazanější a v okamžicích, kdy místo hrubé síly a hlasivek použila raději svoji fantazii, neměla jsem zdaleka šanci v raném věku nad ní vyhrát. Tak tomu bylo v celé etapě lásky soupeřivé.

HUSA Z DĚCÁKU

Jako příklad projevu mazanosti mé sestry lze uvést příhodu z mých zhruba pěti či šesti let. To mi moje sestra s naprosto vážnou tváří jednoho dne oznámila, že už se nebude se mnou hádat a ani prát, protože vlastně já za to, jaká jsem blbá nemůžu. Třeštila jsem na ni oči a jen mrkala. CO TO JE? To neznám!

Sestra v klidné tónině pokračovala a sdělila mi, že nejsem totiž jejich. Jsem husa z děcáku, kterou si naši přivezli domů, jako mimino a teď vyrůstám s ní, coby její vlastní sestra, kterou vlastně ale vůbec nejsem, takže ani nemůžu za to, že jsem jaká jsem a ona mi to nemůže mít ani za zlé. Vlastně mě docela coby husu z děcáku lituje.

Třeštila jsem na sestru nevěřícně své sotva šestileté oči. Představa, že nejsem doopravdy její sestra, že nejsem vlastně ani mámy a ani táty, ta mě dokonale paralyzovala. Zbavila slov i myšlenek. Jen jsem na ni tupě zírala a zmohla se jen na chabý odpor, zpochybnění jejích slov. Ale na to byla moje mazaná sestra pochopitelně perfektně připravená.

„Cha“ pravila.

„Chceš vidět, jak jsme si pro tebe do děcáku jeli?“

„Nevěříš mi?“ pokračovala.

„Já u toho totiž byla, víš? Já si to dobře pamatuju, jsem totiž starší. Neměla jsem ti to teda jako říkat, ale když jsi mě tak naštvala, tak už to víš. Jsi husa z děcáku a přivezli jsme si tě domů odtamtud.“

Začala jsem natahovat moldánky a pořád opakovala, že to není pravda a že si to vymýšlí.

„Tak se pojď podívat“ pravila a vytáhla album, kde byly nalepené naše rodinné fotografie.

„Vidíš?“ ukázala na obrázek, kde se usmívala šťastná moje maminka a já, jako miminko v peřince spokojeně spala v její náručí.  Vedle maminky stála malá Anička, moje sestra.

„Vidíš?“ pokračovala moje sestra.

„Já jsem tam u toho byla. Přivezli jsme si tě z děcáku, se klidně našich zeptej, ale budou ti lhát. Budou ti tvrdit, že to není pravda a že ses jim narodila v porodnici a že jsme si tě odtamtud přivezli. Jenže to tak není, já jsem u toho byla!“

S pláčem a slzavým údolím jsem pochopitelně utíkala za rodiči a mezi vzlyky jsem jim vysvětlovala, že nechci být husa z děcáku a že chci být jejich. Nerozuměli mi ani za mák a až po značné chvíli pochopili, co mne to tak trápí a začali mě okamžitě uklidňovat, že jsem opravdu jejich, že jsem se mamince narodila v porodnici a že pro mě do té porodnice táta přijel s Aničkou – přesně, jak sestra předvídala a jak mi pověděla a dokonce začali hledat rodinné fotografie v albu, které mi chvíli před tím sestra ukázala a na stejných fotografiích se snažili dokázat, že skutečně žádná husa z děcáku nejsem… Marně.

Sestra značnou chvíli slavila svůj triumf. Bulela jsem dál o sto šest a nevěřila jsem jim, ať se snažili, jak chtěli. Žádné vykládání o tom, jak jsem rostla mamince v bříšku a jak si mě přáli a žádné vykládání o tom, jak mám oči a nos po tátovi nepomáhalo.

 Pomohlo až to, že sestře lupli výchovnou na zadek a ona mezi slzami přiznala, že si to vymyslela, aby mě pozlobila. Nevím, milá Sally, v rámci korektní podpůrné výchovy, jaký prostředek by měli mí rodiče použít v dnešní době? Možná bych rostla coby husa z děcáku až do doby genetických testů?

SPISOVATELKA S FANTAZIÍ A KOULEMI

Anička to nevzdávala ještě dlouho. Snažila se nade mnou získat v naší malé smečce převahu neustále a čím víc jsme rostly, tím víc o to stála. Etapa soupeřivé lásky sesterské nám vydržela celou základku.

Sestra začala psát povídky, vrhla se na pokračování oblíbeného Indiánského hrdiny Vinetoua, napsala pokračování Sandokana, kterého tehdy dávala socialistická státní televize na pokračování, coby výchovný program o útlaku chudých pracujících na mořských lodích.

My to hltaly, protože to bylo dobrodružné, romantické a vonělo to dálkami a exotikou a taky nic moc jiného v televizi nedávali. Nedávno jsem se na to dívala shodou okolností znovu, stejně jako Anka. A obě jsme se shodly, že fakt nevíme, co jsme na tom tenkrát tak děsně hltaly. Dějová linka o ničem, záběry zdlouhavé, obrazy hrdinů plytké. Škoda, pamatovala jsem si to jinak.

Když seriál skončil, sestra setrvávala chvíli na piedestalu bohyně, protože dokázala v intervalu týdne vyšvihnout pokračování neméně barvité, jako bylo jednou týdně v televizi. A nutno uznat, že to od mé sestry bylo vlastně i umělecky hodnotnější. A mělo lepší konec! Mariana totiž nezemřela!

Abych ji trochu srazila její oprávněnou pýchu, předhazovala jsem jí její hrubky v rodném jazyce:

„Viskočil do sedla a uháněl prič. To si odpikáš! Křičel za ním.“

Takové chyby byly poměrně časté. Z pohledu dnešní pedagogiky a přístupu k dětem by jistě měla moje sestra nárok na individuální výukový plán a jiné hodnocení, protože by ji coby dyslektičku chtěli ušetřit konfrontace s námi, obyčejně normálními dětmi, ale protože to bylo tenkrát, tak si musela odtrpět 1/5 a to jedničku za sloh a kouli opakovaně za gramatiku a k tomu můj posměch, že z češtiny rupne.

Divoká fantazie sestry, která mi umožnila zjistit, jaké bylo vlastně neexistující pokračování Vinetoua rudého náčelníka a Old Shaterhanda, jeho bílého bratra i Malajského tygra Sandokana mi na druhou stranu pokazilo nejednu noc, kdy se sestra budila běsy a křičela ze spaní.

To kupodivu převážila ve mně sesterská láska upřímně nezištná a trpělivě jsem ji z vrchního patra palandy uklidňovala, že tu žádnou zelenou ruku, která by jí šla po krku nevidím a že tu ani nelítá žádné UFO, okna i dveře jsou bezpečně zavřená, žádné zelené světlo tu nesvítí a může klidně dál spát. V tu dobu navíc dávali Májku z oblakov, příběh o mimozemšťance, co přistála u nás na zemi a mluvila po Slovensky.

UFO V AKCI

Mimozemských civilizací se moje nebojácná sestra bála hodně. Bála se, že ji někam odnesou. Občas v noci vylítla z postele i z pokoje, když jsem ji nestihla včas zklidnit a vlítla vyděšená až k rodičům do ložnice s děsivým křikem. A tak mě ani nenapadlo, že by mohlo jít o další z jejích promyšlených plánů, co zapojila v boji o sesterskou pozici, když jednoho pozdního večera zvláštním, robotickým hlasem začala říkat:

„Pět, osm-de-sát, tři, pat-náct – vy-sí-la-cí pás-mo na-sta-ve-né“

 „Co je, co děláš Anko?!“ zlobila jsem se.

Stejný robotický hlas odpověděl: „An-ka – tu – neni, jsme tu jen my, Alfa cen-tau-ra sou-hvě-zdí A-xió-my, vy-sí-lá-ní – po-kra-ču-je“

no tak to už mě naštvalo a vyděsilo úplně. Co když vážně se něco stalo? Létající talíře určitě existují, jiné civilizace určitě také a co když se vážně rozhodli přiletět pro moji sestru, když se jich tak bála a je tak chytrá? Možná věděla moc dobře, PROČ se jich tolik bojí?! Znovu jsem zaprosila:

 „Aničko, nech toho, vždyť ty to jen hraješ…“

„Já – nejsem – tvoje – sestra, jsem Alfa centaura, pokračujeme ve – výzkumu – vaší civilizace – Anička je – u nás. V jejím těle my. Má-me zá-pis – mozku. Ví-me vše. Ptej-se, u-vi-díš.“

Nemusím dlouze popisovat, že jsem se naivně snažila vymyslet něco, co by mimozemšťané nevěděli z našeho se sestrou společného života a že jak na potvoru věděli úplně všechno, ba do posledních detailů.

„Nech toho“ zaprosila jsem

„Nebo zavolám tátu s mámou!“ přidala jsem výhrůžku.

„Ne- bo-jíme – se – pře-ká-žek“ zahlásila sestra a mně došla v ten moment trpělivost:

 „Tatííííí, mamíííí, pojďte seeeem“ volala jsem z horní palandy. První přiběhl otec. Když zjistil, co řešíme za problém a proč nespíme v tak pozdní hodině, zvládnul s vypětím všech sil chuť na nás zařvat, ji seřezat a ulevit si tímto způsobem ve výchově dvou předpubertálních dcer a rozhodl se ji překonat její vlastní zbraní – fantazií. Ostatně za mlada pracoval na Hvězdárně a v mládí se velmi zajímal o vesmír, jako takový. Takže si logicky věřil.

Zahájil výslech, kdy se snažil ji dostat do úzkých, kdy by neuměla odpovědět a on by vítězoslavně zahlásil:

„No tak vidíš a teď už toho nech a spát!“

 Jenže sestra se dokázala doslova vykecat velmi bravurně i z otázek typu:

“A jak jste naši Anku přemístili? Kde je její tělo? Kde leží Alfa Centaura a co to je za souhvězdí? Jakým způsobem zpracováváte získané informace? Co výzkumem sledujete?…“ a vysokoškolsky vzdělanému tatínkovi, který do nás od malička hustil, že inženýři umí všechno, až na jednu jedinou věc a tou je porodit dítě došly nejen otázky, ale i trpělivost a argumenty.

A tam, kde dojdou argumenty přicházela ke slovu hrubá síla. Sestra dostala na zadek, začala fňukat úplně normálním, nerobotickým hlasem a otec, spokojený s výsledkem svého výchovného zásahu odešel z pokoje.

Jen se za ním ale zavřely dveře, sestra vzdorovitě odfrkla a přešla na předchozí dikci i robotický hlas

 „Násilí – se – nebojíme, ve – výzkumu – vytrváme, budeme – pokračovat. Sestru Annu – nevrátíme.“ Nezbylo mi, než usnout v hrůze, že svoji sestru už vážně nikdy neuvidím a v jednom pokoji musím noc strávit s ufonem, který ji uvěznil kdesi na vesmírné stanici. Sestra konečně slavila svůj triumf a dobře to věděla.

KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ

 V pubertě těchto triumfů a vítězství už moc nevybojovala. S nástupem prvních lásek to pak vzdala už docela.

Vyrostla jsem, zocelila se i v jiných bojích. Čas sesterských půtek a triumfů zmizel v propadlišti dětských dějin. Každá už máme dávno svoji vlastní rodinu, svůj vlastní život o kus dál od té druhé.

Zbyla nám ale ta sesterská láska a podpora. Nezištná, stálá a pevná. Víme, že se máme rády a že jsme tu jedna pro druhou, i když denně nejsme spolu, připravené přispěchat pomoci kdykoliv to bude potřeba. A ten hrášek, husu z děcáku i výzkum ufonů jsem jí dávno už odpustila a jen tím občas pobavím ostatní, s kapkou hrdosti v hlase, JAK mazanou a vynalézavou sestru já v dětství měla.